|
Právě je 562 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116592572 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku
Vloženo Čtvrtek, 19. leden 2012 @ 18:35:11 CET Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního
postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20.
století na území dnešní ČR
I. Doktrinální a politické názory na účel a povahu církevního jmění, z nichž
vycházela jeho konkrétní právní úprava, vykrystalizovaly v rakouské části
Rakousko-Uherské monarchie v druhé polovině šedesátých a v první polovině
sedmdesátých let 19. století. Jednalo se o vnitřně nekonsistentní koncepci, v
níž se obrážel kompromis mezi liberální a konzervativní (tj. katolicky a
prořímsky orientovanou) částí tehdejšího politického spektra. Nicméně konečná
tvář výsledné právní úpravy, která na našem území přetrvala s minimálními
změnami až do konce října 1949, respektive prosince roku 1950, byla podstatně
ovlivněna historicky dlouhodobě založenými právními konstantami existujícími v
této oblasti od konce 18. století, z jejichž mezí nebylo možno nikdy později
radikálně vykročit.
Od vydání rakouské prosincové ústavy v r. 1867 (zákony č. 141-146/1867
ř.z.) dal zákonodárce najevo, že katolická církev, jakožto jedna z tzv. církví
uznaných, s právním charakterem korporace (svazu) veřejného práva (§ 15 zák. č.
142/1867 ř.z.), nebude omezena v nabývání majetku určitého druhu, i když
existenci amortizačních zákonů, bránících nabývání nemovitostí do budoucna
nevyloučil (§ 6, odst. 2 zák. č. 142/1867 ř.z.). Nikdy však již nebyly vydány a
to ani v monarchii, ani v ČSR a starší předpisy tohoto druhu, jakkoliv věc byla
akademicky spornou, neoživly ani po 13.5.1874, kdy nabyl platnosti pod č. 50
ř.z. "zákon o vnějších právních poměrech církve katolické", v němž se církevního
jmění dotýkala ustanovení části VII., §§ 38-59. Vydáním tohoto zákona však
neztratily platnost některé starší dílčí normy o katolickém majetku, jednak
říšské (celostátní, jednak zemské, k nimž bylo třeba nadále přihlížet;
celostátní předpisy tohoto druhu pocházely především z let 1858 a 1860, zemské z
let 1863 a 1864. V platnosti však zůstaly i mnohé starší normy ještě z konce 18.
a z první poloviny 19. století.
II. Ústavní ustanovení § 15 zák. č. 142/1867 ř.z. pojmově omezilo
vlastnické právo katolické církve účelovostí, tj. určením tohoto majetku jen k
cílům kultové činnosti, vyučování a dobročinnosti, neumožňujíc mu sledovat jiné
cíle, např. výdělečné. Běžně se pak hovořilo o církevním jmění jako o jmění
účelovém. Péči o zachování tohoto určení katolického církevního majetku
neponechalo právo v rukou vlastníka, ale svěřilo je také státu. Proto státní
kultová správa dozírala na zachování kmenového jmění kostelů a církevních
ústavů. Byla oprávněna kdykoliv se přesvědčit o jeho existenci a v případě
zjištění schodku, měla povinnost postarat se o jeho náhradu. V návaznosti na
ústavní vymezení doplnil § 38, odst. 1 zák. č. 50/1874 ř.z. zvláštní charakter
církevního jmění ještě potud, že mu přiznal stejně intenzívní ochranu ze strany
státu, jakou požívala "nadání obecně užitečná". Obrat o státní ochraně takových
nadací byl obsažen v Nej. rozhodnutí z 15.5.1841 publikovaném v dekretu dv. k. z
21.5.1841 Sb. z.s. Rozsah této ochrany postupně narůstal a zahrnoval posléze
řadu ustanovení v právních předpisech různého druhu, např. v právu trestním,
exekučním, daňovém a v pravidlech upravujících zastupování katolického
církevního jmění.
Jestliže několik paragrafů v trestním zákoníku (122, 174, 175 zák. č.
117/1852 ř.z.) a v exekučním řádu (§§ 15 a 25 zák. č. 79/1896 ř.z.) bralo
zvláštní ohled jen na ty předměty katolického církevního vlastnictví, které byly
zasvěcené bohoslužbě, pak výraznější praktický význam měla dvě ustanovení
daňového zákona č. 177/1927 Sb. (§§ 126, 174), jimiž byly jednak budovy sloužící
veřejné bohoslužbě a budovy sloužící za úřadovny osob pověřených duchovní
správou a vedením matrik vyňaty z daně domovní, jednak fondy pro stavbu a
udržování chrámů a fondy pro bohoslužbu z daně rentové. V praxi tedy všechny
katolické kostely a rozhodná většina farních budov, byla od daní osvobozena.
Také budovy - resp. jejich části - sloužící za úřední sídla biskupů byly od daní
osvobozeny, jak stanovil dekret dv. kanceláře z 20.5.1835 č. 1750 (č. 71, sv. 63
Sb. z.p.), který stále zůstával v platnosti.
Nejvýraznějším projevem státní ochrany poskytované podstatné části
katolického církevního majetku bylo jeho zastupování ex lege v civilním soudním
řízení (a další služby), čímž byla pověřena Finanční prokuratura. Naposledy
došlo k úpravě postavení a úkolů Finanční prokuratury zákonem č. 97/1933 Sb. z.
a n., k němuž byla v r. 1936 (vl. nař. č. 82/1936 Sb.) vydána služební instrukce
podrobně, mimo jiné, stanovící i pravidla zastupování katolického církevního
majetku. Majetek jiných církví nebo náboženských společností Finanční
prokuratura nezastupovala a ani zastupovat nemohla. Toto soudní zastupování
katolického církevního majetku zaniklo až k 1. únoru 1950 (viz zák. č. 270/1949
Sb. z.). Finanční prokuratury jako státní úřad zastupovaly církevní jmění v
právních rozepřích a sloužily mu k právní poradě. Ve smyslu úkolů svěřených
Finanční prokuratuře bylo katolické jmění postaveno naroveň majetku státnímu.
Tímto způsobem docházelo k zastoupení kmenového jmění katolických kostelů a
duchovních obročí, a dále k zastoupení jmění zrušených duchovních ústavů,
klášterů a společenstev, pokud se nacházelo ve státní správě. V těchto případech
bylo zastupování výlučné. O zájmy potenciálního katolického vlastníka pečovala
Finanční prokuratura také tím způsobem, že vstupovala do těch dědických řízení,
v nichž v testamentu byly učiněny odkazy "k účelům zbožným", ale obdařená osoba
nebyla určitě označena.
III. Vícekrát citovaná ustanovení § 15 ústavního zákona č. 142/1867 ř.z. a §
38, odst. l zák. č. 50/1874 ř.z. přinesla základní informaci o odlišnostech
právního charakteru katolického církevního jmění ve srovnání s jměním jiných
vlastníků. I když došlo k 29.2.1920 ke zrušení zákona č. 142/1867 ř.z., vžitého
vymezení katolického církevního jmění se tato skutečnost nijak nedotkla, leda
snad tím, že po vydání československé ústavní listiny (ústav. zák. č. 121/1920
Sb. z. a n.), v níž chybělo ustanovení o právním základu, na němž spočívala
existence církví a náboženských společností uznaných ve státě, by bylo takové
ustanovení, či ustanovení o poměru církví ke státu, možno vydat zákonem běžným.
Ve všech soukromoprávních poměrech, zejména v otázce vlastnictví (např.
určení podmětu vlastnického práva k určité části církevního jmění, dále jeho
nabývání, držení, užívání a zánik) katolického církevního majetku prohlásil §
38, odst. 2 zák. č. 50/1874 ř.z. za rozhodné předpisy obecného občanského práva,
tj. především obecného občanského zákoníku (ABG) z r. 1811 (č. 946/1811 Sb.
z.s.) a spory z těchto poměrů odkázal před civilní soudy.
Státní předpisy o katolickém církevním majetku akceptovaly jeho dělení, v
souladu s kanonickým a majetkovým právem, na jmění zádušní (kostelní) a jmění
prebendní (beneficiální) a zdůraznily jejich oddělení nejen právní, ale i
ekonomické (důsledně separovaná správa a zúčtování). Ke kostelnímu jmění bylo
přiřazováno jmění kostelních ústavů při kostelech zřízených. Ač zákon sám jako
příklad uváděl jmění různých fundací (§ 41), nepochybně sem bylo možno řadit
především hřbitovy. Konečně považoval § 41 zák. č. 50/1874 ř.z. za zvláštní druh
církevního jmění církevní nadace.
Určité odchylky od obvyklého právního režimu majetku fyzických a ostatních
právnických osob přinášelo in favorem církevního majetku však i samo občanské
právo. V případě intestátního nabývání majetku po duchovním trvale ustanoveném
na určitém beneficiu při určitém kostele (k nim lze přičítat biskupy, kanovníky,
faráře, lokální kaplany a některé další), zajišťoval § 761 obecného zákoníku
občanského jednu třetinu z celkové pozůstalosti právě tomuto kostelu. Zmíněné
pravidlo, ostatně platné už před vydáním o.z.o. od r. 1807 (dv. dek. z
27.11.1807, č. 828 Sb. z. s.), zajišťovalo vlastně částečné přelévání mezi
beneficiálním a kostelním církevním jměním se zřejmým cílem bránit tomu, aby
alespoň tato část církevního majetku nemohla přejít cestou mortis causa kněze do
sféry individuálního, resp. mimocírkevního vlastnictví vůbec. Jinými slovy:
duchovenstvo zemřelé bez pořízení testamentu, muselo část majetku, získaného ze
zdrojů, které byly předmětem vlastnického práva církevních subjektů vracet zpět
do těchto zdrojů a další (druhá) jedna třetina jejich jmění musela připadnout
chudým (v praxi chudinským fondům), což byl příjemce srovnávající se s účelem
církevního jmění, jak jsme jej vymezili výše.
Též ztráta vlastnického práva k církevnímu majetku cestou promlčení, oproti
ostatním občanskoprávním vlastníkům, byla ztížena. K vydržení církevního majetku
proti vlastníkům statků církve (shodně jako proti fisku) nestačila obecná
vydržecí doba, ale doba kvalifikovaná. V případě byla-li tato práva u věcí
nemovitých vložena na držitelovo jméno do veřejných knih žádalo se trvání lhůty
šestileté, u práv do knih nevložených bylo lze je nabýt jen držením
čtyřicetiletým (§ 1472 o.z.o.). V ostatních případech postačovala kratší lhůta,
tj. tříletá u movitostí a třicetiletá u nemovitostí.
IV. Nejvýraznější zásah do vlastnického práva ke katolickému církevnímu
jmění ze strany veřejné moci připustil stát ve fázi jeho spravování, tedy
v časovém rozmezí od okamžiku jeho nabytí do případného okamžiku zániku, pokud
tento zánik stát vůbec připustil. Správa katolického majetku podléhala zvýšenému
státnímu dozoru a její mnohé úkony státnímu schvalování, obojí podstatně více a
častěji než u majetku jiných církví a náboženských společností.
Státní správa vykonávala nejen obecný dohled nad zachováním tzv. kmenového
církevního jmění, jak už dříve bylo uvedeno, ale mohla nakládat s podstatou
církevního jmění téměř nezávisle, protože v její moci bylo povolit změnu v
dotaci beneficií jen po vyslyšení biskupa (§ 22 zák. č. 50/1874 ř.z.). Mohla
rovněž důchody z církevního jmění, kterých nebylo zapotřebí k účelu, k němuž
bylo původně věnováno, přikázat jinému církevnímu účelu a i v tomto případě jen
po vyslyšení biskupa (§ 54 zák. č. 50/1874 ř.z.), aniž by jeho názorem byla
vázána. Ve sporu o to, zda-li nějaká nadace ryze církevní, což byl spor v
podstatě vlastnického charakteru, rozhodoval orgán státní kultové správy (§ 47
zák. č. 50/1847 ř.z.). Všechny důležité změny v podstatě církevního jmění museli
církevní správcové okamžitě státní správě oznámit (§ 49 zák. č. 50/1874 ř.z.).
Přestože zákon č. 50/1874 na několika místech (§§ 14, 45) připouštěl, že
církevní funkcionáři spravují vnitřní církevní záležitosti tedy i církevní jmění
ve svých obvodech podle církevních předpisů, pokud neodporují zákonům státním,
ve skutečnosti, stát toto jejich právo nemálo zrelativizoval, tím spíše, že
slíbený speciální zákon o správě církevního jmění (§ 52 zák. č. 150/1874 ř.z.)
nebyl nikdy vydán. Zůstala tak v platnosti četná ustanovení předpisů starších,
svojí konstrukcí zakořeněných ještě v logice josefínského osvícenství.
Podle zásady právně platné od r. 1800, že na správě kostelního jmění a
jmění církevních ústavů má být účasten ten, kdo by v případě jeho
nedostatečnosti byl povinen alespoň částečně hradit jeho schodek, spravoval tedy
tento majetek farář, zástupce farní obce a patron kostela. To ve skutečnosti
znamenalo, že rozhodující vliv na správu vykonával patron prostřednictvím
pověřeného úředníka, tzv. patronátního komisaře. Protože patronát byl často v
rukou právnické osoby veřejného práva (politické obce, země, náboženského fondu,
jiného veřejného fondu, někdy i státního orgánu) a patronátní právo bylo
považováno za veřejné právo, docházelo často k ztotožnění nebo alespoň ke
zájmovému sblížení rozhodujícího činitele správy kostelního jmění a dozorčí
státní složky nad tímto jměním. Zejména v Čechách bylo postavení patronů velmi
silné. Patron, resp. patronátní komisař vedl spolu s účetním kostelní účty,
předkládal roční závěrku vikariátnímu úřadu a zasílal výtahy z účtů každoročně
zemské správě politické. Patron měl právo stížnosti proti zákrokům státního
dozoru vůči jeho spravování až k Nejvyššímu správnímu soudu.
Jmění obroční bylo spravováno beneficiátem pod dohledem patrona a vrchním
dozorem biskupa a státu (§ 46 zák. č. 50/1874 ř.z.). Oproti správě kostelního
jmění byl tu nemalý rozdíl. Kostelní jmění bylo spravováno všemi činiteli
společně, ale u obročního jmění měl patron pouze právo dozoru, nikoliv
spolusprávy. Patron proto nedisponoval právem stížnosti k Nejvyššímu správnímu
soudu. Mohl církevní a státní orgány pouze upozorňovat. Vliv církevních činitelů
na správu beneficiálního jmění byl silnější než u jmění kostelního.
Jen církevní nadace jako jediný druh církevního jmění spravovaly výlučně
orgány církevní, i když i ony podléhaly samozřejmě vrchnímu státnímu dozoru (§
47 zák. č. 50/1874 ř.z.). Správa zvláštních druhů církevního jmění biskupského,
kapitulního a klášterního řídila se statutárním právem, taktéž bez újmy státního
dohlédacího práva (§ 44 zák. č. 50/1874 ř.z.).
V. Omezení volné dispozice s katolickým církevním majetkem patřilo k
nejvýraznějším ingerenčním zásahům státu do vlastnického práva subjektů
katolického církevního majetku (§ 51 zák. č. 50/1874 ř.z.). Podrobnosti
stanovila ministerská nařízení č. 162 a 175/1860 ř.z. o zcizení a zatížení jmění
katolických kostelů, obročí a duchovních ústavů. Podstatou věci bylo to, jak
podrobně vylíčil doc. Mikule ve svém materiálu, že zcizení a zatížení církevního
jmění provedená bez ohledu na tyto předpisy se považovala za neplatná.
Intabulace do pozemkových knih mohla být proto provedena jen tehdy, jestliže se
k návrhu zápisu předložilo výslovné prohlášení úřadu zemské politické správy, že
zvláštním předpisům o nakládání s tímto majetkem bylo vyhověno. Zpětně pak
knihovní soudy měly povinnost každý zápis o zcizení a zatížení církevního
majetku oznamovat zemskému politickému úřadu. Finanční hranice příslušných
transakcí se měnily nejen v r. 1919, jak materiál doc. Mikuleho připomíná, ale
ještě v r. 1929: zcizení církevního majetku do 40 000 Kč a zatížení do 80 000 Kč
bylo v kompetenci zemské politické správy (vl. nař. č. 187/1929 Sb.), zcizení do
240 000 Kč a zatížení do 360 000 Kč ministerstva školství a národní osvěty a
částky vyšší zůstávaly vyhrazeny plénu ministerské rady (Československé církevní
zákony I., str. 402 - 403).
I když původně nebylo zcela jasné, zda-li je třeba svolení státní správy i
tehdy, když má být hotových prostředků církevního jmění použito k nákupu
nemovitosti pro církevní subjekt, v konkrétním případě rakouské ministerstvo
výnosem z 12. 11. r. 1879 č. 17839 se pro tento postup vyslovilo. Proto
nepřekvapuje, že i pozdější československá judikatura, o níž hovoří doc. Mikule
na str. 12 svého příspěvku, zejména v nálezu NSS Boh. admin 12 138/35
postupovala podle obdobného principu. Už v rakouském období se díky nalézací
praxi NSS vžil výklad, že pojem "zcizení" je třeba chápat široce, tj., že
zahrnuje "každé úplatné nebo bezplatné vzdání se věci nebo práv mezi živými"
(Slovník veřejného práva československého III, str. 159). Lze proto jen
konstatovat, že výklad československé soudní praxe oprávnění státu uvedená v
nařízení č. 162/1860 ř.z. spíše ještě rozšiřoval.
V této souvislosti lze připomenout často přehlíženou skutečnost, že až do
70. let 19. stol. nebyla naprostá většina církevních pozemků (obročních a
zádušních) knihovně kotvena. V r. 1866 ordinariáty v Čechách, po předběžném
schválení místodržitelstvím a ministerstvem vyučování a kultu, začaly přípravy
na první vklad zádušních a beneficiálních pozemků všude tam, kde dosud
zaknihovány nebyly. Když v r. 1871 vyšel obecný zákon o pozemkových knihách (č.
95/1871 ř.z.) a v r. 1874 bylo nařízeno, aby nové pozemkové knihy byly založeny,
církevní představení znovu začali usilovat o knihovní vklad církevních
nemovitostí. Výlohy s tím spojené se měly hradit z výnosů záduší, pro obroční
pozemky ze záduší ve formě zálohy. Největší část povinností byla přenesena na
vikáře, kteří měli uloženo pololetně podávat konsistořím zprávu o průběhu akce,
včetně informací o překážkách, které se vyskytly. V roce 1875 nařídilo
místodržitelství v Praze všem okresním hejtmanstvím, aby vyšetřila, zda
katastrální mapy se shodují se skutečným stavem a je-li vše, co některému
záduší, obročí nebo fondu náleží, zaznamenáno. Do pozemkových knih měl být
zpravidla zapsán pro zádušní pozemky jako vlastník "římskokatolický farní (nebo
filiální) chrám", pro obroční pozemky "římskokatolické farní beneficium".
Zapisování bylo provázeno příznačnými spory o to, kdo má být jako podmět
církevního jmění do pozemkových knih zanesen. Často se toho dožadovali zejména
patroni, u kostelního jmění rovněž farní obce nebo obce politické. Poslední
vycházely z katastrálních měření, při nichž si často daly připsat pastviny,
jejichž skutečným vlastníkem bylo záduší či obročí, ale obce jich neoprávněně
užívaly. Zápis církevních nemovitostí proběhl během asi deseti let. Po polovině
80. let 19. stol. byla rozhodující masa církevních objektů zapsána. Tehdy bylo
také někdy po 6. 8. r. 1880 vloženo do pozemkové knihy (knihovní vložka č. 2)
pro katastrální území Hradčany vlastnické právo k parcelám č. 4 a 5 a stavbám na
nich stojícím, tj. k nejpřednějšímu katolickému kostelu v zemi, chrámu Sv. Víta
a k věži chrámu Sv. Víta. Jako subjekt, v jehož prospěch vlastnictví svědčí,
byla uvedena "Katholische Metropolitankirche zum heiligen Veit".
VI. Celá konstrukce katolického církevního majetku byla velmi úzce svázána
s Náboženským fondem. Ten vznikl složitým vývojem v roce 1782 (kabinetní listy
Josefa II. z 27. 2. a 11. 3. 1782), kdy do něho bylo soustředěno, vedle dalších
zdrojů, jmění zrušených klášterů. Účelem fondu bylo přispívat k úhradě
nepokrytých církevních potřeb. Pokud zdroje nepostačovaly, potřebné schodky
doplňoval stát. Názory na právní povahu Náboženského fondu, od r. 1928 jednak
fondu českého, jednak fondu moravskoslezského, se měnily. Podle judikatury NSS z
první republiky (Boh. adm. č. 5402 a č. 5461) byly fondy samostatnými
právnickými osobami, veřejnými fondy s vlastním jměním, které bylo tvořeno
kostely, klášterními budovami, domy, pozemky, zahradami, hřbitovy, cennými
papíry. Pokud zanikl některý podmět vlastnického práva církevního majetku, který
měl vlastní jmění, připadlo toto právě Náboženskému fondu (§ 53 zák. č. 50/1874
ř.z.).
Toto jakési "dědické právo" fondu vůči církevnímu jmění vyjadřovalo princip
subsidiárního a zaměnitelného uspokojování potřeb katolické církve. Popsaný
mechanismus překonával oddělení jednotlivých majetkových podstat církevního
majetku vyplývající z civilního práva a naznačoval konec konců jeho singularitu.
Tato vazba byla dále posílena ještě tzv.interkalárními příjmy, to je důchody
plynoucími z uprázdněných beneficií, pokud tomu nebránila nadační ustanovení (§
59 zák. č. 50/1874 ř.z.). Navíc do náboženských fondů plynuly i zvláštní
příspěvky, což byla vlastně progresivní daň z téměř veškerého majetku obročního
a řeholního. Tyto příspěvky rozepisovala státní správa a nepodléhaly promlčení.
Příspěvky se zakládaly na zákonu č. 51/1874 ř.z. a jejich provádění bylo
upraveno řadou nařízení, z nichž podrobná ustanovení obsahovalo zejména nař.
č.112/1881 ř.z. (Slovník veřejného práva II, str. 693 - 694).
VII. Téměř celá, shora nastíněná, situace církevního jmění (část I. - VI.)
byla zlikvidována naráz k 1. 11. 1949 paragrafem 14 zák. č. 218/1949 Sb. Za
pozornost ovšem stojí fakt, že se nový stav státního majetkového práva katolické
církve, na rozdíl od jiných oblastí úpravy jejího postavení, lišil od práva
rakouského a prvorepublikového jen minimálně a jeho koncepce - lze-li tu ovšem o
ní vůbec hovořit - byla svojí logikou úzce spjata s předchozím vývojem. Jen
normativní vyjádření bylo mnohem stručnější. Dozor byl pak fakticky uplatňován
do všech detailů. Církevní subjekty nepřišly o svůj majetek žádným cíleným
předpisem. Majetek byl omezován v kontextu kroků jiných, zejména zákonem o
revizi první pozemkové reformy a především pak v zákoně o pozemkové reformě nové
(zák. č. 46/1948 Sb.).
Veřejnoprávní omezení vlastnického práva Církve římskokatolické
na území České republiky (nástin)
I.
Období do roku 1918
1. Císař Josef II. vyslovil svůj názor na poměr mezi mocí světskou a mocí
církevní pregnantně ve vládní normě z 19. 12. 1781: "Zeměpanská moc obsahuje bez
výjimky vše to, co v církvi je ne z božského, nýbrž lidského vynálezu a
ustanovení, a co, ať je to cokoliv, jen povolení anebo schválení vrchnostenské
moci svou existenci děkuje; této moci musí tedy příslušet právo všechna podobná
dobrovolná povolení nejen změnit a omezit, nýbrž i zrušit, kdykoliv toho zájmy
státní, nepřístojnosti nebo změněné časy a poměry vyžadují." (cit. podle Hobza,
A.: Poměr mezi státem a církví, Praha 1931, str. 64). V tomto systému - tzv.
josefinismu - "došlo k vítězství
státu nad církví, k opačnému poměru, než jaký byl ve středověku. Jako tehdy
církev stála nad státem a diktovala mu hranici jeho působnosti, tak nyní byl to
stát, jenž sám bez ohledu na církev určoval hranice její moci. Ale stát
neodvracel se od církve, naopak stát sám upravoval zřízení církevní, ovšem ze
svého hlediska. Síly církve měly být státu pomocny při udržování veřejného
pořádku a při sledování úkolů státních. Církev byla nejpřednější institucí
státní policie (správy) a náboženství připisován jen výchovný účel (nebylo samo
účelem, nýbrž prostředkem). Církev měla státu konat služby v oboru veřejné
správy (policie) tak dlouho, až vyspělost lidu dovolí nahradit ji správou
světskou. Mluví-li se tu o "církvi", nemyslí se tím žádný církevní svaz
(korporace), nýbrž souhrn církevních úřadů a úřadů na státním území. Vedle státu
nestála tu církev jako právně organizovaný svaz, ať mimostátní, ať vnitrostátní.
Církevní zřízení splynulo tu se zřízením státním. Biskupové a jiní církevní
funkcionáři byli státními orgány ve smyslu právním. Tím, že stát hleděl
vlastními zákonnými normami upravit celý život církevní, byla hranice mezi
samostatným oborem působnosti církve a státu úplně zmatena. Státní církevnictví
neznalo také rozdílu mezi církevními záležitostmi vnitřními a vnějšími. (Hobza,
A., op. cit., str. 65).
2. Od roku 1848 se stále více prosazovaly snahy
směřující k oproštění církve od nadvlády státu, které vyvrcholily uzavřením
konkordátu (smlouvy státu s Vatikánem.), jenž byl vyhlášen patentem z 5. 11.
1855 č. 195 ř.z. Konkordát zaručoval církvi mj. právo volně nabývat majetek (čl.
29); správa církevního majetku byla přikázána orgánům církevním a měla být
vedena podle zákonů církevních, ke
zcizení církevního majetku se však vyžadovalo svolení papežova i panovníkova (čl.
30). Jmění náboženského a studijního fondu bylo prohlášeno za vlastnictví církve
s tím, že je bude jejím jménem spravovat stát (čl. 31). Konkordátem byla
uskutečněna idea dualismu moci státní a moci církevní.
Na konkordát navazovala mj.
- nařízení min. kultu z 20. 6. 1860 č. 162 ř.z., o zcizení a zatížení
jmění katolických kostelů, obročí a duchovních institutů, a
- nařízení min. spravedlnosti z 13. 7. 1860 č. 175 ř.z.
Podle nařízení č. 162/1860 ř.z. nesměl
být žádný majetek církevní (kostelní,
obroční, nadační) zcizen nebo
značně zatížen (propachtován,
podroben služebnosti, zatížen dluhem, zastaven), resp. zbaven zajištění (výmazem
hypotekární pohledávky), aniž by předtím byl získán souhlas
příslušných orgánů církevních a státních. Přesahovala-li cena církevního
majetku, který měl být zcizen,
100 zl., měla příslušná správa jmění podat žádost biskupu, který spis se svým
vyjádřením postoupil zemskému úřadu. Jestliže biskup souhlasil a cena zcizované
věci nepřesahovala 8 000 zl., mohl dát souhlas zemský úřad; nesouhlasil-li
biskup nebo byla-li cena vyšší než 8 000 zl., měl být spis předložen
ministerstvu, které si při ceně vyšší než 20 000 zl. mělo vyžádat rozhodnutí
panovníka. (Podle judikatury rakouského soudního dvora správního se zcizením
nerozuměl pouze prodej, nýbrž každé úplatné nebo bezplatné vzdání se věci nebo
práv mezi živými.) Pokud jde o zatížení,
podléhalo schválení jen zatížení značné, tj. které přesahovalo cenu 1 000 zl. za
značné zatížení se považovalo též, měly-li být pozemky, obytné budovy nebo práva
dány do nájmu na dobu delší 3 let, jakož i mělo-li být pachtovné nebo nájemné
placeno více než rok napřed. Jestliže dal biskup k zatížení souhlas, mohl zemský
úřad povolit zatížení v ceně do 15 000 zl., resp. pacht nebo nájem do 15 let.
Pokud biskup nesouhlasil nebo šlo-li o vyšší sumu nebo dobu, rozhodovalo
ministerstvo (při ceně přes 40 000 zl. nebo při pachtu či nájmu na dobu delší 30
let bylo třeba rozhodnutí panovníka). Zcizení nebo zatížení církevního jmění, k
němuž byl získán souhlas státní správy, mohlo být vloženo
do pozemkových knih jen na
základě prohlášení zemského úřadu, že úkon je v souladu s právními předpisy
(prohlášení bylo možno vydat teprve poté, co bylo prokázáno, že ke zcizení nebo
zatížení dala souhlas papežská stolice, bylo-li ho zapotřebí).
3. Základní zákon státní z 1. 12. 1867 č. 142/19867 ř.z., o všeobecných
právech státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené, výslovně
připustil, aby z příčin veřejného dobra byla zákonem omezena práva mrtvé ruky
nabývat nemovitosti a jimi vládnout (čl. 6 odst. 2) a v čl. 15 stanovil: "Každá
církev a společnost náboženská zákonem uznaná má právo náboženství společně a
veřejně vykonávat, své vnitřní záležitosti samostatně pořádat a spravovat,
ústavy, nadace a fondy k náboženským, vyučovacím a dobročinným účelům určené
držet a jich užívat, je však jako každá společnost podrobena všeobecným zákonům
státním."
Když nejpřednější český a čelný rakouský konstitucionalista prof. J. Pražák
tuto úpravu komentoval, uznal, že náboženským společnostem se tu zaručuje pouze
"držení a užívání jmění", nikoliv však také "správa" tohoto jmění. Vyslovil
však názor, že princip autonomie patrně vyžaduje samostatnost i co do správy
jmění, a poukázal na to, že nekatolické náboženské společnosti jsou i v tomto
směru samostatné, protože jsou omezeny jen předpisy o nadacích. Pokud jde o
církev katolickou, platí pro ni ovšem obsáhlejší omezení, která se vysvětlují
jednak historicky (katolická církev byla církví státní), jednak tím, že stát
doplácí z vlastních důchodů to, čeho se katolické církvi k uhrazení jejích
potřeb nedostává, takže státu záleží na tom, aby měl nad správou jmění katolické
církve mnohem intenzívnější dohled. (Pražák, J.: Rakouské právo ústavní, část
třetí - ústava říšská, Jednota právnická, Praha 1902, II. vydání, str. 74)
4. Zákonem ze dne 7. 5. 1874
č. 50 ř.z., jímž se vydávají ustanovení o úpravě zevnějších právních poměrů
církve katolické, byl především výslovně zrušen patent z 5. 11. 1855 č. 195
ř.z., jímž byl vyhlášen konkordát s Vatikánem (po roce 1867 byla ostatně
platnost konkordátu postupně zatlačována na pole ryze církevní). Dále zákon
podrobně upravoval církevní úřady a obročí (oddíl I.), výkon církevní úřední
moci a správy duchovní (II.), výchovu duchovních, pokud jde o vzdělávací
zařízení (III.), klášterní společnosti (IV. - nové předpisy o těchto
společnostech vydány nebyla a v platnosti proto zůstaly předpisy staré, zejména
min. nař. č. 95/1858 ř.z., podle něhož bylo ke zřízení nového řeholního domu
předchozího státního souhlasu; ohledně zcizení nebo zatížení jmění řádů a
kongregací platila ustanovení zákona č. 50/1874 ř.z.), církevní patronát (V.),
farní obce (VI.), církevní právo majetkové (VII.) a státní dozor nad církevní
správou (VIII.).
Pokud jde o církevní právo
majetkové, zákon v prvé řadě stanovil (§ 38): "Co se týče hospodaření s
jměním církevním, je pravidlem, že jmění církevní požívá té ochrany státní,
které požívají nadace obecně užitečné. Státní správa záležitostí duchovních má
zvláště právo přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů
církevních zachovalo, zjednat si jistotu, zda-li toto jmění tu jest a
shledalo-li by se, že něco schází, učiniti čeho zapotřebí, aby se to nahradilo.
Stran otázky vlastnictví a jiných soukromoprávních poměrů týkajících se jmění
zádušního a obročního, jsou rozhodující ustanovení obecného práva občanského; v
případě sporu přísluší rozhodování soudům." V § 51 byla výslovně
potvrzena další platnost nařízení č. 162/1860 a 175/1860 ř.z. s
tím, že byl odstraněn požadavek papežského svolení, pokud byl dosud stanoven.
Podle § 54 byla státní správa oprávněna přikázat církevní jmění, jehož důchodů
není zapotřebí k účelu, jemuž bylo především věnováno, takže vznikají přebytky z
rent, jinému církevnímu účelu, který není dostatečně dotován, a to pouze po
slyšení biskupa. zanikne-li některá církevní společnost nebo ústav, které mají
své samostatné jmění, připadá toto jmění náboženskému fondu, není-li nějakým
nadačním nařízením stanoveno, jak má být užito (§ 53).
V § 60 zákona, upravujícím státní
dozor nad církevní správou, bylo stanoveno: "Státní správa záležitostí
duchovních má přihlížet k tomu, aby církevní orgány nevybočovaly z mezí své
působnosti" přiznané státním právním řádem. Dojde-li k takovému vybočení, může
státní správa použít všech donucovacích prostředků dovolených zákonem, zejména
může uložit peněžitou pokutu přiměřenou majetkovým poměrům. Dozorčí právo státu
ve smyslu § 38 zákona bylo výslovně vztaženo i na správu jmění biskupského,
kapitulního a klášterního (§ 44) a na správu jmění obročního (§ 46).
5. Specifickou povahu církevního jmění dosvědčuje i omezení způsobilosti
lokálního jmění kostelního a obročního. Podle služební instrukce z 9. 3. 1898 č.
41 ř.z. (a podobně již i podle předchozí instrukce z roku 1855) totiž tzv. finanční
prokuratury, jakožto státní úřady povinně
zastupovaly v právních sporech
také církevní jmění, jestliže šlo
- o jmění zrušených duchovních nadací, klášterů a společností, které je ve
státní správě,
- o jmění kostelů a duchovních beneficí, pokud jde o původní nadání
kostela, resp. duchovního beneficia, nebo o integritu kmenového jmění anebo
pokud bylo toto jmění spravováno státními úřady. Neměly však být zastupovány
běžné majetkové užitky existujících kostelů nebo duchovních beneficí.
6. Již z toho, co bylo shora uvedeno, se podává, že subjektem
majetkových vztahů může být pouze
jednotlivá církevní instituce jako právnická osoba, tedy kostel, farní obročí,
kapitula, nadace apod. (Hendrych, J.: Katolická církev, in: Slovník veřejného
práva čsl., sv. II, Brno 1932, str. 155, 156)x/.
A. Hobza (op. cit., str. 114) k tomu uvádí, že není žádné jednotné katolické
korporace, žádné právní osobnosti katolické církve ve smyslu práva státního. Ani
celá katolická církev, jež je svazem kanonickým, nikoliv právním, ani souhrn
rakouských katolíků nebyl nositelem práv vyplývajících ze zásady, že církve jsou
veřejnoprávními korporacemi ve státě. Byly to jen
jednotlivé katolické úřady a ústavy na státním území. Jen mezi určitým katolickým úřadem
nebo ústavem (institutem) a státem existuje podle práva poměr analogický tomu,
jenž byl založen mezi státem a celou církví jinou,
ve formě veřejné korporace uvnitř státu organizovanou: to je smysl tzv. institutové
teorie. Pohled na tuto otázku v návaznosti na Hobzu dokresluje J. Matějka
(Pojem veřejnoprávní korporace, Praha 1929, str. 96): "Katolická církev přes
veškeré proměny, jež nastaly v dlouholetém vývoji jejího poměru k jednotlivým
státům, neztratila povahu mimostátního svazu, jehož organizace vyvinula se a
trvá neodvisle od kteréhokoliv státu a jehož moc je v poměru k státní moci
původní a není odvozena z moci žádného státu. Ježto každá veřejnoprávní
korporace odvozuje svou moc od moci státní, nelze označit katolickou církev
vzhledem k mezinárodní povaze její organizace a původnosti její moci
veřejnoprávní korporací."
II.
Období od roku 1918 do 1. listopadu 1949
1. Zákon č. 11/1918 Sb. stanovil, že "veškeré dosavadní zemské a říšské
zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti" (čl. 2). Součástí
československého právního řádu se
tak staly zákon č. 50/1874 ř.z. i obě nařízení č. 162/1860 a 175/1860 ř.z.
Usnesením ministerské rady z roku 1919 a dalšími akty státní správy byly do obou
nařízení promítnuty změny valutárních poměrů (1 zl. = 2 Kč) a byla upravena
působnost orgánů státní správy k vyslovování souhlasu se zcizením nebo zatížením
církevního jmění.
2. Vládní návrh ústavní listiny počítal se zavedením odluky státu a církví.
Ustanovení § 123 ústavní listiny mělo znít: "Právo spravovat své vnitřní
záležitosti a své jmění odvozují náboženské společnosti toliko z propůjčení
státního. Zákon upraví jim výkon tohoto práva obdobným způsobem, jako jinakým
sdružením" (Srov. zprávy ústavního výboru a zpravodaje ústavního výboru,
otištěné v publikaci Z. Pešky Československá ústava a zákony s ní souvislé, I.
díl, Praha 1935, str. 363 a 424). Navrhovaná ustanovení však nakonec nebyla
přijata. protože pak podle čl. IX uvozovacího zákona k ústavní listině z roku
1920 dnem 6. 3. 1920 pozbyly platnosti všechny dřívější ústavní zákony, pozbylo
tímto dnem platnosti také ustanovení čl. 15 rakouského státního základního
zákona č. 142/1867 ř.z., takže (vzhledem k nepřijetí navrhovaného znění § 123
ústavní listiny) materie, která byla dříve upravena v čl. 15, zůstala ústavněneupravena.
Podle názoru J. Hendrycha (op. cit., str. 145) "prakticky nemá tato okolnost
důsledků měnících cokoli na dosavadním stavu věci", protože zákon č. 50/1874
ř.z. zůstal nadále v platnosti - byl to ovšem zákon jen "obyčejný", k jehož
změně nebo zrušení nebylo zapotřebí v Národním shromáždění kvalifikované
většiny, předepsané ke změně nebo doplnění ústavní listiny.
Obdobný názor zastával i Nejvyšší správní soud. V konkrétní věci (nález z
15. 11. 1922, Boh. admin. 1661/1922) byla vznesena námitka, že zákon č. 50/1874
ř.z. se nesrovnává s ústavní listinou a proto buď vůbec pozbyl účinnosti nebo
aspoň dostal zcela jiný směr, než jaký mu dávalo ust. čl. 15 státního základního
zákona č. 142/1867 ř.z., jímž byly tzv. vnitřní záležitosti církevní vyhrazeny
autonomii církví (zejména to bylo namítáno ohledně § 14 zákona č. 50/1874 ř.z.,
podle něhož "arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní
záležitosti církevní svých diecézí podle nařízení církevních, pokud tato
nařízení neodporují státním zákonům"). NSS konstatoval, že žádné z ustanovení §
121 až 125 ústavní listiny, pojednávajících o náboženských vyznáních, "nic
nemění na poměru státu a církve římskokatolické, jak byl upraven zákonem
upravujícím vnější poměry právní církve katolické z 7. května 1874, který sluší
podle čl. 2 zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. z. a n. prozatím pokládat za zákon
dosud platný. Je ovšem pravda, že v osnově ústavní listiny (§ 123) bylo navrženo
ustanovení, dle něhož náboženské společnosti odvozují právo spravovati své
vnitřní záležitosti a své jmění toliko z propůjčení státního, a že zákon upraví
výkon tohoto práva obdobným způsobem jako jinakým sdružením. Leč ustanovení
tohoto obsahu (...) nebylo do ústavní listiny pojato a soud neměl proto žádného
důvodu řešit otázku, zda-li by norma v osnově ústavní listiny navrhovaná již
sama o sobě byla zbavila orgány církevní povahy orgánů úředních a jejich
působnost povahy úřední kompetence (srov. Hobza, Autonomie náboženských svazů,
str. 129)."
3. F. Rouček (in: Rouček - Sedláček, Komentář k čsl. obecnému zákoníku
občanskému, díl druhý, Praha 1935, str. 263) mluví v souvislosti s min.
nařízeními č. 162 a 175/1860 ř.z. o "nezcizitelnosti církevního majetku
katolického" jako o "pravé
nezcizitelnosti", která má příčinu ve věci a nikoliv v osobě vlastníkově, v
tomto případě ve zvláštním účelovém poslání věci, které vyvolává zákonný zákaz
zcizení bez schválení úřadem. Poukazuje přitom také na ustanovení § 109 odst. 1
ústavní listiny, podle něhož "soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem".
Zárukami účelu kultových práv k věcem se podrobněji zabýval mj. také J. Tureček
(Kapitoly z konfesního práva čsl., Praha 1936, str. 138 a násl.).
4. Tzv. první pozemková reforma se týkala i majetku církevního. Dnem
vyhlášení záborového zákona č. 215/1919 Sb. byl zabrán veškerý velký majetek
pozemkový na území ČSR bez zřetele na jeho subjekt vlastnický. Velkým majetkem
pozemkovým byly podle § 2 zákona soubory nemovitostí správy, která jsou spojena
s jejich držením, jestliže výměra náležející
na území ČSR vlastnicky jediné osobě nebo
týmž spoluvlastníkem je větší než 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec.
Při zkoumání záboru církevního majetku byla otázka, komu nemovitosti náležejí
"vlastnicky", zvlášť důležitá, protože tento majetek byl často knihovně
vlastnicky připsán jedinému subjektu, ve skutečnosti však tvořil řadu zvláštních
účelových jmění určených jednotlivým dignitářům nebo účelům (srov. Kaňka, J.:
Pozemková reforma, in: Slovník veřejného práva čsl., sv. III, Brno 1934, str.
336).
Okolnost, že i církevní
majetek podléhá záboru podle zákona č. 215/1919 Sb., vyvozoval nejvyšší
správní soud ze znění tohoto zákona (Boh. admin. 3910/24): Podle ustanovení § 1
zákona se zabírá i velký majetek vázaný, tedy také majetek nezcizitelný nebo
zcizitelný jen po schválení státním úřadem, čímž byly zřejmě míněny i statky
nadační a církevní, na druhé straně podle ustanovení § 3 zákona účelový majetek
ze záboru vyloučen není.
Pokud jde o vlastnické subjekty, příznačný byl případ projednávaný
Nejvyšším správním soudem v roce 1922 (Boh. admin. 1537/22), který se týkal
suverénního Maltézského rytířského řádu. Tento řád se dožadoval, aby za
samostatná účelová jmění bylo uznáno 8 tzv. komend (velkostatků), které byly v
zemských deskách zapsány jako majetek řádu; tato účelová jmění lze prý přirovnat
k farním beneficiím. NSS uvedl, že podle jeho konstantní judikatury výraz
"vlastnicky", užitý v § 2 záborového zákona, nelze pojímat tak, že by byl
rozhodný jedině knihovní zápis na listě B zemských desek nebo pozemkových knih,
a připustil, že kdyby byly jednotlivé statky určeny jednotlivým dignitářům řádu
nebo pro vydržování nemocnic a kostelů, pak by nebylo možno tvrdit, že subjekt
vlastnických práv k těmto statkům je úplně a naprosto identický.
5. Od roku 1933 bylo postavení a působnost finančních
prokuratur nově upraveno (zákon
č. 97/1933 Sb., o finančních prokuraturách, vládní nařízení č. 82/1936 Sb.,
kterým se vydává služební instrukce pro finanční prokuratury). Finanční
prokuratury byly státní úřady, které obstarávaly pro stát, země, okresy a další
právnické osoby a jmění úkoly právního zástupce. Tyto další právnické osoby a
jmění měla stanovit vláda, vyžadoval-li to veřejný zájem (§ 1 odst. 3 zákona).
Služební instrukce pak stanovila, že finanční prokuratury konají úkoly právního
zástupce mj. také pro jmění
katolických kostelů a duchovních obročí, ale jen jde-li o jejich kmenové
jmění, a nikoliv o běžné užitky, a dále pro státem spravované jmění zrušených
duchovních ústavů, klášterů a společenstev (§ 2 odst. 1 bod 6.). Zastupování
finanční prokuraturou bylo v těchto případech výlučné,
v pochybnostech si měla finanční prokuratura před vykonáním některého úkonu
(popř. dodatečně) vyžádat schválení ministerstva financí, které rozhodne po
dohodě s příslušným ministerstvem (§ 2 odst. 3, 4 služební instrukce). Úkoly
právního zástupce spočívaly v zastupování před soudy a před úřady a v podávání
právních posudků, součinnosti při uzavírání právních jednání a při jiných
právních úkonech (zejména při sepisování právních listin). Tato působnost
finančních prokuratur vůči uvedenému církevnímu jmění byla tedy odůvodňována veřejným
zájmem.
Již podle dřívějších předpisů měla finanční prokuratura např. oprávnění
podat odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění části kmenového jmění katolického
kostela (Boh. admin. 3543/24).
6. Pro výklad zákona č. 50/1874 a min. nařízení z roku 1860 má stěžejní
význam judikatura Nejvyššího
správního soudu, je proto třeba právní názory tohoto soudu, vyjádřené v jeho
nálezech, uvést alespoň například.
a) V nálezu Boh. admin. 1661/22 (z něhož pak vycházely i nálezy Boh. admin.
2865 a 2866/23) vyslovil NSS právní názor, že
- volním projevem vlastníka budovy, jímž tuto budovu, ponechávaje ji ve
svém vlastnictví, sám neomezeně a bezvýhradně věnoval k bohoslužebným účelům
církve katolické, a
- přijetím tohoto věnování ze strany příslušného orgánu církve, které se
projevuje a provádí rituálním aktem konsekračním, tj. aktem příslušného
církevního hodnostáře, jejž tento hodnostář vykonává mocí svého církevního
úřadu, stane se ona budova předmětem bohoslužbě určeným, čímž právo
dispozice s ní přechází do sféry vnitřních záležitostí církevních,
jejichž správa podle ustanovení § 14 zákona č. 50/1874 ř.z. přísluší
orgánům, vykonávajícím církevní moc úřední. Věnováním vzniká mezi vlastníkem
budovy (ve všech uvedených případech to byly obce) a církví římskokatolickou veřejnoprávní
poměr, který se vymyká kompetenci řádných soudů. (Jinak by tomu ovšem
bylo, kdyby církev užívala budovu ke svým bohoslužebným účelům na základě
titulu práva soukromého -
např. smlouva nájemní, bezplatné propůjčení, precarium: pak by byl právní
poměr mezi církví a vlastníkem budovy poměrem ryze soukromoprávním a
případný spor by patřil před řádné soudy.)
NSS uvedl, že - pokud jde speciálně o budovy kostelní - podle práva
rakouského, jež v tomto směru zákonodárstvím státu československého nebylo
změněno, je třeba kostely církví
státem uznaných považovat za věci
veřejné, jestliže byly věnovány veřejné bohoslužbě, a to i když jsou třeba
předmětem soukromého vlastnictví, a že tato jejich "veřejnost" se zakládá právě
na věnování pro obecné užívání té které náboženské společnosti, podobně jako se
na "věnování" pro usus publicus zakládá veřejný charakter i jiných věcí, které
byly veřejnému užívání věnovány (poukázal přitom na názory vyslovené v dílech
Randy, Gierkeho a O. Mayera).
Již podle zákona č. 50/1874 ř.z. má církev římskokatolická povahu svazu
práva veřejného, zákon na mnohých místech výslovně přiznává jejím orgánům povahu
úřadů (např. § 1 a násl.) a
jejich působnosti povahu moci
úřední, přičemž tuto působnost jako úřední kompetenci respektuje. Nejde sice
již o úřad státní, jako snad tomu bylo za soustavy státní církve, nýbrž o úřad
samosprávného svazu nebo ústavu státem uznaného, ne-li snad dokonce o úřad svazu
státu koordinovaného.
Jestliže tedy obec jako vlastník kostelní budovy, která byla věnována
katolické bohoslužbě, s touto budovou svémocně disponuje (ve všech případech šlo
o usnesení orgánů obce, jimiž byla budova propůjčena k užívání nebo spoluužívání
církvi československé, popř. českobratrské církvi evangelické), zasahuje
do úřední kompetence orgánů církevních (nejde
tu o otázku právního poměru mezi dvěma stranami). Neodporuje proto zákonu, když
orgány politické správy v rámci státního dohledu na obce výkon inkriminovaných
usnesení orgánů obce zastavily.
b) V nálezu Boh. 3448/24 se NSS zabýval situací, která vznikla, když
příslušníci církve československé svémocně převzali užívání kostela, jehož
vlastníkem je podle zápisu v pozemkové knize "katolický kostel Sv. Martina
biskupa v O.", který byl podle ritu katolické církve vysvěcen a který dosud
sloužil jen k bohoslužebným účelům katolické církve.
Vlastnictví kostela bylo nesporné (v případě sporu by věc podle ustanovení
§ 38 odst. 2 zákona č. 50/1874 ř.z. patřila před soud). Šlo proto pouze o to,
kdo je oprávněn kostela k bohoslužebným účelům užívat.
NSS poukázal na své nálezy uvedené shora pod písm. a) a konstatoval, že dispozice
s tímto kostelem k bohoslužebným účelům je
vnitřní záležitostí církve katolické, jejíž správa náleží funkcionářům církve
katolické (§ 14 zákona č. 50/1874 ř.z.). Jednáním příslušníků církve katolické
(§ 14 zákona č. 50/1874 ř.z.). Jednáním příslušníků církve československé bylo
tedy porušeno právo příslušných úřadů církve katolické na to, aby s kostelem
disponovaly. Toto právo neplyne z práva vlastnického nebo vůbec majetkového,
nýbrž je (jakožto výron i státem uznané úřední pravomoci příslušných úřadů
církevních)právem povahy veřejné. Není předmětem právního obchodu, nemůže
být podle § 311 o.z.o. předmětem držby ve
smyslu práva občanského a nemůže být proto ani případné porušení tohoto práva
předmětem žaloby pro rušenou držbu. V takovémto případě tedy nejde o spor, jehož
rozhodnutí by spadalo do kompetence řádných soudů. Je proto dána kompetence
správních úřadů. (Obdobně Boh. admin. 4231/24, 4721/25 a 4834/25.)
c) V nálezu Boh. admin. 3140/24 bylo vysloveno, že byla-li kaple v
soukromém vlastnictví věnována katolické veřejné bohoslužbě, tvoří zvláštní
účelové jmění (věnovaná církevním
účelům, totiž správě a udržování kaple a opatření bohoslužby v ní), které ani
tím, že je spravuje sám vlastník kaple, není zbaveno povahy jmění církevního.
d) Podle nálezů Boh. admin. 3501 a 3543/24 tedy platný právní řád nepřiznává
jmění církevnímu právní povahu veřejného fondu, i když církevním orgánům a
ústavům z církevního jmění dotovaným a jejich působnosti přiznává v některých
směrech povahu úřední. (Církevní subjekty se v těchto případech domáhaly, aby
církevnímu jmění byla povaha veřejného fondu přiznána.)
e) V nálezu Boh. admin. 9981/32 byl řešen tento případ: Řád Benediktinů
zcizil svůj nemovitý majetek s výhradou, že ke zcizení bude dán církevními úřady
souhlas ve smyslu min. nařízení č. 162/1860 ř.z. Církevní souhlas byl odepřen,
přesto bylo zahájeno řízení o udělení státního souhlasu. NSS se neztotožnil s
názorem správních úřadů, že tu jde o případ, kdy biskup žádost o udělení
státního souhlasu nepodpořil, což má jenom ten důsledek, že se o žádosti bude
rozhodovat na vyšším stupni státní správy. V daném případě chybí právně závazná
smluvní vůle řádu (podmínka církevního souhlasu nebyla splněna), takže není co
schvalovat (chybí způsobilý předmět pro schvalovací činnost státních úřadů
kultových ve smyslu min. nař. č. 162/1860 ř.z.).xx/
f) Závažný význam má nález NSS Boh. admin. 12 138/35, v němž bylo
vysloveno, že koupě nemovitosti katolickou
církví, která přesahuje rámec obyčejné správy církevního jmění, podléhá ve
smyslu ustanovení § 38 zákona č. 50/1874 ř.z. a § 233 o.z.o. schválení
státní správy kultové. (Šlo o koupi velkostatku katolickou církví za cenu
přesahující 5 mil. Kč.)
NSS konstatoval, že v takovém případě nejde o zcizení nebo zatížení
církevního majetku a proto nepřichází v úvahu schválení státní správou ve smyslu
ustanovení § 51 zákona č. 50/1874 Sb.
Avšak podle § 38 tohoto zákona "Co se týče hospodaření s jměním církevním,
jest pravidlem, že jmění církevní požívá té ochrany státní, které požívají
nadace obecně užitečné". Ochrana se vztahuje na církevní jmění vůbec, nikoliv
jen na jmění kmenové. Je proto třeba použít obdoby s úpravou jmění nadačního. (K
tomu srov. zejména Hermann-Otavský, E.: Nadace, in: Slovník veřejného práva
čsl., sv. II, Brno 1932, zejména str. 718. Majetek nadační je podle dávných
předpisů postaven - pokud jde o jeho ochranu - naroveň majetku osob stojících
pod ochranou poručenskou. Dozor, jenž jinak vykonává úřad poručenský, přísluší
nadačnímu úřadu dozorčímu. Podle ustanovení § 233 o.z.o. nemůže poručník v
takových věcech, které nepatří k řádnému provozování hospodářství a které mají
větší důležitost, provést nic bez soudního přivolení. Analogicky je tedy
zapotřebí souhlasu dozorčího úřadu nadačního k veškerým závažnějším jednáním
konaným jménem nadace, která přesahují meze obyčejných opatření řádného
hospodaření.).
"Podle tohoto právního stavu je tedy třeba schválení státního úřadu
kultového ke všem právním jednáním o církevním jmění, která přesahují rámec
obyčejné správy jmění a mají větší důležitost."
7. Zákon č. 50/1874 ř.z. a ministerská nařízení z r. 1860 platila nadále i
po II. světové válce. Téměř žádná judikatura NSS týkající se církevních věcí
a žádná judikatura týkající se církevního jmění nebyla v letech 1945 až 1948
publikována.
8. Konfiskační dekrety presidenta
republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb. vyvolaly otázku, zda je přípustná jejich
aplikace i na církevní majetek. Některé dokumenty, charakterizující výměnu
názorů na toto téma, zejména mezi ústředními úřady státu, publikoval K. Kaplan
(Katolická církev a pozemková reforma 1945 - 48, Praha 1996).
Ministerstvo zemědělství odlišovalo
a) Církevní majetek, jehož subjekt má povahu osoby veřejného práva, tj.
který obstarává část veřejné správy, jako např. fary. Ten je z konfiskace
vyloučen.
b) Církevní majetek ostatní, např. řádový a klášterní. Ten podléhá
konfiskaci jako každý jiný.
Některá jiná ministerstva měla názor odlišný. Podrobně se v r. 1946
vyjádřila Kancelář presidenta republiky (str. 100 a násl. cit. publikace), která
dospěla k závěru, že "tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem
ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé instituce
církevní, že však nejsou jeho soukromoprávními vlastníky. Takzvaný církevní
majetek je majetkem povahy veřejné, je jměním účelovým a nemůže proto být svému
účelu odňat bez souhlasu státu". Pokud se jednotlivé církevní instituce, resp.
jejich členové, dopustili činnosti spadající pod ust. § 1 odst. 1 č. 3 dekretu
č. 108/1945 Sb., příp. § 1 odst. 1 lit c) dekretu č. 12/1945 Sb., "státní moci
přísluší také rozhodnutí, jak v takovém případě s majetkem naložit, zda totiž se
shoduje s jeho povahou účelového jmění, aby bylo v konkrétním případě odňato
svému církevnímu účelu a použito k účelu jinému, nebo zda je nutno, aby zůstalo
církevnímu účelu zachováno a aby bylo pouze přiděleno jiné církevní instituci,
resp. aby došlo jen ke změně v osobě správce tohoto majetku".
O tom, že tento problém nebyl obecně vyřešen, svědčí např. případ Řádu
německých rytířů (nyní Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie
Jeruzalémské). O zemědělském majetku tohoto řádu v okresech Bruntál a Opava bylo
v roce 1946 správními úřady vysloveno, že podléhá konfiskaci podle dekretu č.
12/1945 Sb. Řád napadl tato rozhodnutí stížností k Nejvyššímu správnímu soudu;
namítány byly procesní nedostatky, po věcné stránce bylo zdůrazněno, že řeholní
kongregace jsou korporacemi práva veřejného (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu - Vážný civ. 2713, 5383 - a na Tilsche, Občanské právo, část všeobecná,
str. 114)xxx/ a
na korporace veřejného práva nelze dekret č. 12/1945 Sb. aplikovat. NSS údajně
2. 2. resp. 17. 2. 1948 o stížnosti rozhodl tak, že napadená rozhodnutí zrušil
(z důvodů ryze procesních), tento jeho nález však údajně nebyl stěžovateli
doručen. U Obvodního soudu pro Prahu 1 se nyní vede pod sp.zn. 22 C 17/94
civilní spor, v němž je žalobcem Řád (jeho údajný právní nástupce) a žalovanými
jsou Ministerstvo financí, Ministerstvo vnitra a Státní léčebné lázně Karlova
Studánka, s.p. (!!). Pokud je známo, je věc ve stadiu dovolacího řízení proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo určeno "že nebylo pravomocně rozhodnuto o
tom, že řád německých rytířů (...) je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3
odst. 1 dekretu pres. rep. č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb."
(Přitom nebylo objasněno, zda majetek Řádu, který mu byl údajně konfiskován
Německou říší ve čtyřicátých letech, mu byl po II. světové válce opět vrácen.)
Právní názory a rozhodnutí soudů v této věci jsou značně sporné.
8. Ústava z r. 1948 postavení církví a náboženských společnosti zvlášť
neupravila.
III.
Období od 1. listopadu 1949 do roku 1990
1. Dnem 1. listopadu 1949 nabyl platnosti a účinnosti zákon č. 218/1949
Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který
generální derogační klauzulí (§ 14) zrušil
"všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských
společností". Zrušeny byly tedy zjevně i zákon č. 50/1874 ř.z. a min.
nařízení z roku 1860.
Ohledně majetku církví
a náboženských společností zákon stanovil (§ 16) mj., že
- stát na tento majetek dozírá a
že
- jakékoliv zcizení nebo
zavazení majetku církví a
náboženských společností vyžaduje předchozího
souhlasu státní správy. Vládní nařízení č. 219/1949 Sb., o hospodářském
zabezpečení církve římskokatolické státem, k tomu dodalo (§ 27), že stát
dozírá na církevní majetek tím, že zkoumá církevní hospodaření a vyhrazuje
si předchozí schválení všech
důležitých majetkově právních jednání, týkajících se tohoto majetku.
Nová právní úprava byla tedy v porovnání s úpravou dřívější mnohem vágnější,
i když šla v jejích intencích.
Dozor zpravidla vykonávaly národní výbory. Např. podle směrnic ministerstva
školství a kultury z 20. 7. 1960:
a) Odbor školství a kultury okresního národního výboru měl mj.
- dohlížet na užívání kostelů a kaplí, udělovat souhlas ke zřizování a
rušení kaplí, popř. k jejich použití k jiným náboženským účelům,
- dohlížet na hospodaření církví a náboženských společností i jejich
složek a schvalovat dispozice s jejich majetkem při ceně do 100 000 Kčs a
trvání dispozice do 25 roků,
- zkoumat návrhy rozpočtů a dohlížet na hospodaření farností a na řádné
provádění inventarizace církevního majetku.
b) Odbor školství a kultury krajského národního výboru měl mj.
- dozírat na využívání církevních objektů k nenáboženským účelům a
udělovat souhlas ke zřizování nových kostelů a bohoslužebných místností,
- dozírat na církevní majetek a kontrolovat hospodaření církví a
náboženských společností, schvalovat dispozice s majetkem, pokud to
nepatřilo do působnosti ONV, sledovat církevní majetek a dozírat na jeho
správu, používání a zatížení.
Protože Nejvyšší správní soud byl v roce 1952 zrušen, nebyla v těchto
věcech poskytnuta soudní ochrana proti rozhodnutím státní správy a soudní
judikatura proto chybí.
(Nutno dodat, že podle zákona měl stát poskytovat osobní požitky duchovním
církví a náboženských společností, kteří působí se státním souhlasem v duchovní
správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních (§ 1) a
hradit církvím a náboženským společnostem podle jejich schváleného rozpočtu
řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s
církevní administrativou, popř. na mimořádné věcné náklady poskytnout v
odůvodněných případech zvláštní pomoc (§ 8).)
2. K právní povaze majetku církví a náboženských společností se v roce 1954
tehdy. Generální prokuratura vyjádřila (citováno podle oficiální publikace
Soubor právních předpisů upravujících poměr k církvím v ČSSR, ministerstvo
školství a kultury, Praha 1962, str. 163):
"Majetek církví a náboženských společností není socialistickým vlastnictvím
ani vlastnictvím osobním. Církevní majetek nebyl zestátněn. Vlastnictví církví,
popřípadě církevních institutů trvá a stát na majetek toliko dozírá. Nemůže
proto jít o žádnou z forem socialistického vlastnictví. Osobním vlastnictvím
nemůže být rovněž, poněvadž je to povahou tohoto druhu vlastnictví vyloučeno. Jde
tedy o vlastnictví soukromé. Toto vlastnictví se však vyznačuje některými
zvláštnostmi, které je odlišují od jiného soukromého vlastnictví zejména tím, že
církevní majetek je nejen pod dozorem, ale i pod zvláštní ochranou státu, který
svým dozorem jej chrání před odnětím kultovým účelům, a dokonce hradí i věcný
náklad na jeho uchování. Po provedení sekularizace té části církevního majetku,
který představoval výrobní prostředky a mohl být proto zdrojem vykořisťování a
bezpracných zisků, zůstal povětšině toliko majetek sloužící přímo kultovým
účelům, takže téměř zmizel prvek, který je typický pro soukromé vlastnictví."
Výraz "soukromé vlastnictví" tu ovšem nebyl míněn ve smyslu rozlišení
vlastnictví soukromoprávního a vlast
Poznámka: Dozor státu nad dispozicí s majetkem církví a náboženských společností
zákon č. 308/1991 Sb. neupravuje a tím méně vyžaduje k majetkovým dispozicím
předchozí souhlas státní správy. Církve tedy mohou se svým majetkem disponovat
zcela volně.
Souhrnné závěry
Autoři rozborů přistoupili k problému povahy majetku církve římskokatolické
záměrně dvojím způsobem: jednak z právně historického hlediska (V. Kindl),
jednak z hlediska ústavního a správního práva (V. Mikule). Oba rozbory vyúsťují
v tyto závěry:
1. Vzhledem ke svému mezinárodnímu rozměru a původnosti moci nebyla církev
římskokatolická zpravidla v nauce uznávána za veřejnoprávní korporaci: za takové
korporace byly uznávány jen jednotlivé katolické úřady a ústavy (instituty) na
území státu (tzv. institutová teorie). Proto pouze jednotlivé církevní instituce
jakožto právnické osoby (kostel, farní obročí, kapitula, nadace apod.) mohly být
subjekty majetkoprávních vztahů.
2. Katolická církev sice měla právo vlastnit majetek a samostatně spravovat
své vnitřní záležitosti, ohledně jejího majetku však platilo, že požívá té
státní ochrany, jakou požívají obecně užitečné nadace. V tomto smyslu byla
státní správa oprávněna a současně povinna dozírat, aby se základní jmění
kostelů a církevních ústavů zachovalo. Zákon podmiňoval platnost závažnějších
majetkoprávních úkonů (každého právního jednání o církevním jmění, které
přesahuje rámec obyčejné správy a má větší důležitost, zejména zcizení nebo
zatížení tohoto majetku či koupě majetku nového) předchozím souhlasem státní
správy. Dispozice s majetkem církve byla tedy veřejným právem výrazně omezena.
3. Budova kostela státem uznané církve, tedy i církve katolické, která byla
věnována veřejné bohoslužbě, se uznávala za věc veřejnou, i když byla třeba v
soukromém vlastnictví. Z tohoto důvodu podléhala obecnému režimu zvýšené ochrany
věcí veřejných.
4. Právo církve užívat věc (kostel, kapli apod.) k bohoslužebným účelům,
vzniklé věnováním k těmto účelům, bylo považováno za zvláštní právo povahy
veřejnoprávní, a to bez ohledu na to, zda vlastníkem věci byla osoba od církve
odlišná anebo církev sama. Spory o výkon tohoto práva proto rozhodovaly orgány
státní správy a nikoliv soudy.
5. Od 1. 11. 1949 byly sice zrušeny všechny předpisy (pocházející zejména z
doby starého Rakouska), které upravovaly poměry mj. církve římskokatolické, nová
zákonná úprava však v podstatě zachovala principy úpravy dosavadní, pokud jde o
dozor státu na majetek církve a požadavek předchozího souhlasu státní správy ke
zcizení nebo zavazení tohoto majetku. Ustanovení o dozoru státu a předchozím
souhlasu státní správy byla zrušena teprve dnem 15. 4. 1992, resp. 20. 11. 1992.
6. Tzv. vrácení majetku, který byl církvi římskokatolické odňat před 20.
11. 1992, resp. 15. 4. 1992, by nebylo restitucí (uvedením do původního stavu),
protože odňat byl majetek podléhající uvedenému omezujícímu režimu, kdežto nyní
je podle zákona č. 308/1991 Sb. církev oprávněna disponovat svým majetkem zcela
volně.
x/ Podle Boh. Admin 4829/25 je sice jmění církve římskokatolické po stránce
soukromoprávní decentralizováno v jednotlivé majetkové podstaty, tvoří však
přece s ohledem na veřejnoprávní zájmy a svou účelovou spojitost jeden celek.
xx/ Je třeba poznamenat, že podle nálezů NSS Boh. admin. 6826/27 a 5561/26
nelze např. děkanský úřad jako takový, tj. jako soustředění administrativních
zařízení sloužících správě děkanství, nebo ústřední ředitelství arcibiskupských
statků jako soubor administrativních zařízení sloužící správě arcibiskupského
jmění považovat za samostatný subjekt práv a povinností.
xxx/ J. Sedláček (in: Rouček - Sedláček, Komentář k čsl. obecnému zákoníku
občanskému, díl prvý, Praha 1935, str. 261) zahrnoval pod systematický pojem
veřejné korporace mj. i státem uznané církve a řády církve katolické.
xxxx) Trestné činy podle § 178 trest. zák. a přestupky podle § 101
trestního zákona správního z r. 1950 jsou předmětem soudní rehabilitace podle
zákona č. 119/1990 Sb.
|
Podobná témata
|
|
Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: mysli v Čtvrtek, 19. leden 2012 @ 19:02:05 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Myslím, že nejdůležitější je tento závěr:
Tzv. vrácení majetku, který byl církvi římskokatolické odňat před 20. 11. 1992, resp. 15. 4. 1992, by nebylo restitucí (uvedením do původního stavu), protože odňat byl majetek podléhající uvedenému omezujícímu režimu, kdežto nyní je podle zákona č. 308/1991 Sb. církev oprávněna disponovat svým majetkem zcela volně.
Takže neustále dokola opakované tvrzení katolických majetkozvěstů, že jde o uvedení do původního stavu (nebo dokonce brutální "co bylo církvi ukradeno, musí být vráceno"), je hrubá účelová lež. Z úst byť církevních otců hřích smrtený. |
Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Čtvrtek, 19. leden 2012 @ 19:45:07 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Co myslíš, Mysli, že se stane, pokud ten majetek bude opravdu církvím navrácen? Začnou se lidé poté v ČR obracet a začnou církve růst? |
]
Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 12:35:55 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Pokud bude majetek ŘKC předán (nikoli "navrácen"), pak se na ni budou obracet davy středních a vyšších manažerů, aby se přiživovali na správě předaného majetku. Čekají je zlaté časy divokého kvasu, růstu výše soukromých kont a realizací úžasných sofistikovaných tunelů. Myslím, že to bude mít velmi pozitivní ohlas v sekulární společnosti a lidé se poté budou obracet na církev s podobnou vervou, jako za francouzské revoluce. |
]
Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: HonzaH v Pondělí, 23. leden 2012 @ 16:34:13 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Lež to každopádně není. Nejsem právník, takže nevím, zda dispozice s církevním majetkem před Únorem '48 podléhala nějakému omezení. (Vím, že citovaný posudek UK není právníky obecně přijímaný.) Ale i pokud by to tak bylo - samotné vlastnictví by tím zpochybněno nebylo. A potom: Stav se přece nevrací kompletně před Únor 48: Před Únorem byla celou dobu katolická církev (stejně, jako některé církve nekatolické) státem financována. Nyní to financování bude končit - tak je zcela legitimní, aby to omezení dispozice (pokud nějaké vskutku existovalo) bylo zrušeno. |
]
|
|
Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: mapin v Čtvrtek, 19. leden 2012 @ 20:11:54 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Jsem přesvědčen, že vrácení majetku církvi ( a nemám na mysli ŽÁDNOU konkrétní) církvi v konečném důsledku uškodí - a to teď vůbec nemluvím o vnímání církví ostatními lidmi, i když to kámen úrazu bude. Ve skutečnosti to bude pro církev zátěž, bude se patlat v sobě samé a na to podstatné nezbude ani invence, ani čas. A teď mne můžete kamenovat :-). |
Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: HonzaH v Pondělí, 23. leden 2012 @ 16:27:32 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Já si naopak myslí, že vrácení majetku církvím prospěje. Mimo jiné kvůli tomu, že je dlouhodobě spojeno s odlukou církve od státu. Sice až za nějakou dobu, ale výsledně všechny církve vezmou financování do svých rukou. (Není to v Evropě moc časté, ale výsledně to myslím jak církvím, tak jejich vztahu se státem pomůže.) |
]
|
|
Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 11:50:07 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Jestli tomuhle říkají expertíza, tak už opravdu může být expertem každý.
Souhrnné závěry jsou manipulativní, zejména bod 6, kterým je celé zprávě nasazena koruna. Zvýšená ochrana kostelů (podobně jako věcí veřejných) je tu vydáváno za omezující režim - a tím se tedy uvádí, že se nejedná o navrácení do původního stavu (s mimořádnou ochranou), tedy o restituci. Přemýšlivý člověk jistě prohlédne, že tady se ovšem nejedná o zvýšený nárok ze strany církví (a tedy, že na toto nemají právo), ale na to, že stát dále ochraňovat církevní majetek jako veřejný (přestože je v osobním vlastnictví a ne ve vlastnictví státu) nechce. Tento ochranný režim nemůže být v žádném případě popřením práva na vrácení majetku.
Jen si to představte na modelovém případu: Máte pole. Policie se vám z nějakého důvodu zaváže, že bude pole hlídat jako střežený areál. Pole vám zabaví soused. Policie vám oznámí, že vám pole nemůže vrátit, protože to by nebylo navrácení do původního stavu - máte pole a policie vám ho hlídá - ale pouze do stavu - máte pole. A na to nemáte nárok. Absurdní? Mnohým našim spoluobčanům to připadá zcela logické.
Jedna věc tedy je, co se ve zprávě skutečně píše. Druhá věc je, jaké závěry se z toho vyvodí. A třetí věc je, jak si to kdo přebere pro svou vlastní potřebu.
Bez zajímavosti by též nebylo uveřejnit, kdo si tuto expertízu objednal (a financoval).
|
Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 11:57:38 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Vzhledem k tvému negativnímu hodnocení odborné úrovně této právní expertizy by bylo dobré, kdybys čtenářům sdělil, jaké je tvé odborné vzdělání, abychom si mohli udělat objektivní představu, z jaké odborné úrovně tvůj posudek vychází. |
]
Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 12:30:26 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Mé vzdělání je vysokoškolské. Do praxi psaní podobných studií jsem měl příležitost nahlédnout. A praxe je taková, že je tu nějaká zakázka na expertízu, kterou někdo zadává a něco tímto zadáním sleduje. Zaplacení vytvořené expertízy je pak odvislé od toho, jak se shoduje s motivací toho, kdo ji zadal. Jednoduše řečeno: Když napíšete expertízu, která vyvrací domněnky toho, kdo vám ji zadal, může se vám dost dobře stát, že vám ji nikdo nezaplatí. Naštěstí je vždy možné napsat expertízu, která svědčí pro tu či onu stranu. Tato diskuze není ale o mně, ale o této expertíze, takže nerozebírejte mě, ale expertízu. K tomu, co jsem napsal, něco máte? |
]
Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 12:51:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Moje otázka směřovala k tvému odbornému vzdělání, abychom si mohli udělat představu, z jaké odborné pozice jsi napsal svůj posudek na právně historickou expertizu University Karlovy a posoudit, do jaké míry je tvůj odmítavý posudek odborně relevantní.
Tvoje odpověď jednoznačně ukazuje, že tvůj odsuzující posudek této expertizy je výlučně politický.
Na pováženou je i pragmatická morální flexibilita, kterou tak samozřejmě s expertizou spojuješ. Samozřejmě, že to má velkou vypovídací hodnotu o tvých politických zájmech. Nicméně odborný přínos tvého odsudku je nulový. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetk (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 13:08:26 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | "Tvoje odpověď jednoznačně ukazuje, že tvůj odsuzující posudek této expertizy je výlučně politický. " Nikoli politický. Je to otázka zdravého rozumu. Útočíš tu na mou osobu a snažíš se ji zdiskreditovat, místo abys polemizoval s argumenty, které jsem napsal. Tento tvůj příspěvek je jeden osobní atak za druhým. Odbornost mého odsudku bys měl prověřit vytříbenou argumentací, logickou dedukcí a ne takovýmito podlými praktikami.
Takže znova, k tomu, co jsem napsal, něco máš nebo ne?;) |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního ma (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 13:11:40 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ještě dodám, že co do profese byl Ježíš tesař a přesto jeho námitky proti farizejům, tedy študovaným odborníkům, byly relevantní. I kdybych byl popelář, mělo by to být v diskuzi jedno, pokud napíšu něco, co má váhu. A zda jsem napsal něco, co váhu má, to zvažte. Možná jsem na omylu a vám se mě podaří z něj vyvést. Hodit mě do škatulky "politikaření" jsem si myslím nezasloužil. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního ma (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 13:18:06 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jsem dalek jakéhokoliv útoku na tvoji osobu. K tomu, co jsi napsal, mám názor, že je to posudek politický a že jeho odborná hodnota je nulová. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevníh (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 14:32:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ok, to jsem rád. K tomu, co jsi napsal, věcně jsi na mě nereagoval a tak tvé hodnocení mého příspěvku nevnímám jako odborné, ale politické. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického círke (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 15:46:33 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jediná možná věcná reakce na tvůj odsudek historicko právní expertizy University Karlovy: "Jestli tomuhle říkají expertíza, tak už opravdu může být expertem každý." byl dotaz na tvoji odbornou způsobilost. Tu jsi však uspokojivě neprokázal ani doložením odborného vzdělání ani odbornou argumentací.
Jakési laické pokusy uchopit problematiku z pohledu přirozeného práva a podsouvání manipulativních motivů tvůrcům expertizy není způsob odborné diskuse na akademické úrovni. Je to pouze politická reakce, hájící vlastní politické zájmy.
Odsoudíš-li takto akademickou expertizu, pak je třeba přijít s expertizou odbornější a důkladnější, a nikoliv argumentovat na úrovni popeláře. Popelář jistě může mít zajímavé názory, ale nemá-li odbornou průpravu, nemůže být expertem na majetkové právo ani na jeho historické souvztažnosti.
Každopádně tvůj názor byl zajímavý, leč jeho odborný přínos je bohužel nulový. |
]
Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Pátek, 20. leden 2012 @ 12:48:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Podle mého názoru by restitucí byl návrat do původního
stavu. To znamená, že by byl, vedle obnovy vlastnictví, obnoven i státní dozor
nad tímto majetkem. Tedy nejen majetek, ale i dispozice. To znamená, že by
restituce byla skutečným návratem k právnímu stavu před 25. 2. 1948. |
]
Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 13:02:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Myslím, že vyřešení této otázky formou restituce (tedy tak, jak píšeš), by bylo právně čisté a eticky spravedlivé.
Politicky je však pro velkou část vládního bloku nepřijatelné. Spolu s ŘKC investovali do svého návrhu řešení tolik politického kapitálu, že se ho bez ztráty tváře a svých předpokládaných zisků nemohou vzdát. |
]
Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Pátek, 20. leden 2012 @ 14:49:56 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Je zajímavé sledovat vývoj na politické scéně. Kalousek byl po patovém výsledku voleb v roce 2006 ochoten jít do nové vlády s ČSSD za podpory komunistů a socani slíbili podporu Konkordátu. Ten býval často spojován s církevními restitucemi. Jenže mu to neprošlo díky moravským lidovcům, kteří nesouhlasili s podporou komunistů. Lidovci se dostávali do stále větší krize. Později, s dalším katolíkem, knížetem Schwarzenbergem, založili TOP09, která s pravicovou vizáží pokračovala v prokatolické politice lidovců, zatímco mnoho bývalých lidovců našlo uplatnění v této nové straně. Vznik vlády byl spojen s podporou církevních restitucí. Myslím, že TOP09 ("moderní lidovci") si restituce ohlídá, aby proběhly "v režii Vatikánu" :-) A to, že jsou katolíci mocnou politickou silou, je nezpochybnitelnou skutečností.
Jinými slovy jak vláda, tak volba prezidenta stojí zřejmě na slibu souhlasu s restitucemi v jejich podobě, takže politická vůle je více než zřejmá. Mezi církvemi padl i poslední mohykán AC, který obě věci nepodporoval, takže už zbývá se "jen" modlit :-) |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetk (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 15:58:33 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Myslím, že Pán Bůh ví co dopouští, a že přijmou-li církve "majetková odškodněmí", obrátí se to spravedlivě proti nim tak, že pro ně bude platit slovo Boží: "Kdo s*****íš, smrď ještě."
Pán je mocen vzbudit své služebníky i z kamení. On neprohraje. Jen bude veřejně zjeveno všem lidem, kterak jsou tyto církve uvnitř shnilé a že se k ničemu nehodí, než aby shromažďovaly majetek. Boží cesty jsou jiné, než cesty jejich a myšlení jeho jiná, než myšlení jejich. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního ma (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 16:18:10 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Předpokládám, že spravuješ bez financí celou řadu nemocnic, škol a charitativních institucí, že máš taková silná slova a narážky. ;) |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevníh (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 16:35:53 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Teď jsi mi připomněl další velmi důležitý dopad "majetkového odškodnění" - na dobročinnost sekulární společnosti. Dá se očekávat velký propad v ochotě k dobročinným darům bohatým církvím. Chudé církve byly i nevěřícími obdarovávány s láskou a nadějí, že jejich pomoc nepřijde nazmar a že je potřebná. Bude-li společnost vnímat, že církve mají neprávem miliardy, pak ochota podpořit církevní aktivity bude minimální. Tato změna v názorové polarizaci společnosti bude tak výrazná, že ji bude možno srovnávat s náladami při hromadných výstupech z katolické církve v 1. polovině minulého století. Již tak necírkevní česká společnost pojme vůči bohatým církvím skutečnou materiálně podmíněnou averzi. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického círke (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 20. leden 2012 @ 18:07:04 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | To je hloupost. Například církev v Německu majetek má a přesto jsou Němci jedni z nejštědřejších dárců. Uvědom si jedno: Katolická církev tu není proto, aby se strefovala do aktuálních nálad lidu. Podobně jako to nečinil Ježíš. |
]
Právně historická expertiza UK (Skóre: 1) Vložil: mysli v Pátek, 20. leden 2012 @ 22:16:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Němci znechucení skandály kněží opouštějí katolickou církev po tisících.
Jenom v březnu 2010 ztratily dvě diecéze na jihozápadě Německa více než 5000 členů. Vatikán mezitím ve snaze čelit "mediální kampani" vrší jeden nešťastný výrok za druhým.
Německé katolické církve se úbytek členů dotýká i z praktických důvodů, protože farnosti žijí z daní, které odvádějí registrovaní členové církví.Během března opustilo řady katolíků v freiburské diecézi 2 711 lidí, což je více než dvojnásobek oproti březnu 2009. Diecéze Rottenburg-Stuttgart hlásí březnový úbytek 2 676 katolíků. V únoru se tam k takovému kroku rozhodlo 921 lidí a v lednu 1011.
Zákon umožňuje církvím v Německu, které mají status veřejnoprávní korporace, právo vybírat daně. Církve vybírají tzv. církevní daně od členů svých farností a sborů na základě seznamů plátců daní a podle specifikací zákonů jednotlivých zemÍ. Výnos církevní daně neplyne přímo do rozpočtu příslušné farnosti, ale je odevzdáván diecézi, resp. evangelické zemské církvi (vrcholné orgány řízení církví). Zaměstnavatelé jak ve státním, tak v soukromém sektoru odečítají církevní daně ze mzdy svých zaměstnanců a odevzdávají je státním daňovým úřadům. Daňové úřady potom postupují výnosy těchto daní nejvyšším církevním orgánům, které je dále rozdělují.
Část výnosu těchto daní plyne hlavně na platy různých církevních organizací a část plyne do rozpočtu farností. Církevní daň je v podstatě daňová přirážka, která je vypočítávána podle výše daně z příjmů zaměstnanců. Podle zemí a podle církvi činí výše daně 8 - 9%. Výnos této církevní daně tvoří nejdůležitější zdroj příjmů, z něhož se financují církevní aktivity.
Katolická a evangelická církev získává ročně z církevní daně cca 10 miliard EURO.
Jedině díky dostatečnému výnosu z církevní daně mohou církve v Německu uspokojovat svůj finanční závazek a platit mzdy duchovním a ostatním zaměstnancům, financovat mnoho sociálních a charitativních institucí, církevních škol a nabízet různé služby, jako je předmanželské a osobní poradenství a odborné a osvětové programy.
Celkové příjmy církve tvoří:
• 80 % církevní daň • 10 % státní dotace • 5 % výnosy sbírek a dary • 5 % výnosy z majetku
|
]
Re: Re: Re: Právně historická expertiza UK tzv. katolického církevního majetku (Skóre: 1) Vložil: HonzaH v Pondělí, 23. leden 2012 @ 16:45:06 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jenže zákon se netýká jen restitucí, ale též "vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi“. Kdyby šlo o čistou restituci, tak návrat do původního stavu by znamenal, že církve (byť ne všechny) budou i nadále financovány. Prostě by i nadále trvala provázanost státu s církvemi. |
]
|
|
|
|