Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Jakýkoli průzkum či sčítání lidu v sobě nese mj. otázku, jak zjištěná data interpretovat. Když vidíme výsledky první výsledky, které se týkají religiozity v Česku, potom lze konstatovat, že církev je stále jednou z největších (ne-li největší) organizací v zemi – tedy měřeno počtem sympatizantů. Jiný úhel pohledu ale je, že církev své sympatizanty poměrně rychle ztrácí. Jinými slovy velká část Čechů ke své víře církev nepotřebuje. Statistiky potvrzují, co ukázal nedávný výzkum Křesťanské akademie mladých (KAM), který byl zaměřen na mládež a který byl podle zjištěných výsledků příznačně nazván „Bůh ano, církev ne“.

Výsledky sčítání lidu lze interpretovat tak, že v porovnání s jinými národy jsme národem neznabohů, což si ovšem nemyslím. Statistiky nic nevypovídají o tom, že by občané tradičně náboženských zemí jako např. Polska, Slovenska, či Itálie byly zbožnější než Češi. Vyplněná kolonka náboženská příslušnost totiž o osobní víře moc nevypovídá. Navíc dle sčítání lidu v Čechách ubylo bezvěrců – což popírá, že bychom byli až tak ateistickým národem. Jsme spíše národem „nechodičů do církve“. Co se osobní víry týká, zřejmě nijak nevybočujeme z nízkého standartu mnoha evropských zemí (což ale není moc povzbudivé konstatování).

Určitým svodem statistik plynoucích ze sčítání lidu je přeceňovat růst některých malých církví. Jde o to, že když je vás méně, potom procenta naskakují rychleji, jakkoli je to z matematického pohledu nesmysl. Chci napsat, že růst např. o 50% znamená něco jiného, když je vás 10, 100 nebo když je vás 10000. V určitém množství se růst zpomaluje. Jsem rád, že Církev bratrská, stejně jako pár dalších menších denominací povyrostlo, je ale otázkou, nakolik se jedná o přechody z jiných denominací dané štěpením některých církví či sborů a nakolik o skutečné konverze od nevíry k víře v Krista. Toto ale statistika nepostihne.

Co asi nelze ignorovat jsem již naznačil na začátku tohoto článku. Jedná se o prudký úbytek sympatizantů velkých, tzv. lidových církví. Tato data jsou ještě více alarmující, když je srovnáte s rokem 1991. Zatím nejsou zveřejněny podrobnosti, ale pokud bude trend stejný nebo podobný jako v letech minulých, potom ze statistik bude vyplývat, že především u lidových církví je víra doménou především starších lidí. Jinými slovy, tyto církve vymírají. Sociolog Jan Spousta k tomuto fenoménu napsal: „Tradiční české církve se zakonzervovaly ve stavu před zhruba sto lety. Jejich členská struktura je přestárlá, v mladších generacích už k tomu lidé nenajdou cestu. Necítí, že by jim zavedené církve daly odpovědi na otázky, které si kladou."

Toto hodnocení se nečte snadno, ale je v mnohém pravdivé. Zároveň by nemělo církve méně tradiční či rostoucí, vést k pocitu nadřazenosti či sebeuspokojení. Do určité míry to, co píše Spousta, je generalizací, protože církev dělá i mnohé skvělé věci, a to jak pro lidi na okraji společnosti, tak pro staré i mladé, nicméně častokrát její vystupování navenek, styl bohoslužeb, schopnost prezentovat, o čem vlastně křesťanská víra je, dnešního Čecha neslovuje. Když vnímám církev, do které chodím, potom sice existuje snaha nebo alespoň vědomí, že bychom měli „sdílet s nevěřícími či hledajícími evangelium“, nicméně sbory jsou vytíženy především provozem, který je v drtivém procentu nastavený na „domácí víry“.

Další problém, který vnímám, je, že v české církvi v současné době chybí vzory funkčních a rostoucích sborů či denominací. Můžeme naslouchat příběhům za zahraničí, ale velmi bychom potřebovali tyto příběhy slyšet a vidět doma. Zároveň bychom potřebovali slyšet vyučovat o misii, evangelizaci, o zakládání sborů lidi, kteří to jednak dělají a jednak mají určité výsledky. Netvrdím, že v Čechách vzory vůbec nejsou, ale potřebujeme, aby jich bylo víc… a možná abychom o nich více věděli a dali jim možnost o svých zkušenostech hovořit.

Dále si myslím, že mnohé sbory a možná i církve rezignovaly na myšlenku, že by mezi ně přišli nevěřící. Zvykly si, že sbor/ církev je jen pro „insidery“. Heslem potom je „buďme vděčni a šťastni alespoň za to, co máme“. Toto se odráží na mizerné prezentaci navenek (např. web, příspěvky do sekulárních periodik atd.), na stylu kázání, na tom, že členové církví víceméně nemají přátele mezi nevěřícími a pokud mají, nedokáží s nimi přirozeně hovořit o své víře atd.

Moc ale nechápu, jak může být sbor nebo pastor spokojený, pokud se každou neděli po několik let schází např. zhruba 50 lidí v 50000 tisícovém městě (čísla si dosaďte sami). Myslím, že to byl Bill Hybels, který hovořil o „svaté nespokojenosti“. Jedná se o nespokojenost s tím, že děláme tak málo proto, aby lidé slyšeli evangelium. Že tolik lidí evangelium vůbec neslyšelo, zatímco my si ve svém sboru/ kostelíku užíváme „príma duchovní atmošku“. Tuto nespokojenost ale v církvi moc nepozoruji.

Další důležitou věc, kterou vnímám skrze sčítání lidu, je, že sbor/církev, která dlouhodobě rezignuje na kázání evangelia a na evangelizaci, nemůže v dlouhodobé perspektivě vydržet. Pár let sice sbor/církev může mít pocit, že „nevypadáme jako fanatici“, lidem mažete med kolem pusy tím, že místo evangelia hovoříte třeba o morálce či politice, Ježíše nahradíte učitelem morálky či „principy dobra a zla“, nikoho včetně sebe neznepokojujete evangelizací, ale z dlouhodobého hlediska je to smrtící. Církev nemůže růst pouze tak, že uvěří děti stávajících členů. Pochopitelně kázání evangelia vůbec nemusí znamenat postavit se za mikrofon a kázat. Evangelium vždy sdělujeme v určitém kontextu, ale sdělujeme evangelium.

Pokud do sboru/církve dlouhou dobu nepřichází noví lidé, sbor, stejně jako jakékoli jiné uzavřené společenství, vytváří vlastní velmi specifickou kulturu se svébytným stylem humoru, tradic, zvyklostí, mluvy, společně sdílených zážitků atd. Tímto se toto společenství ještě více uzavírá dovnitř a případní návštěvníci brzy pochopí, že mezi „staré dobré jádro“ prostě nepatří, protože mu nerozumí. Myslím, že v této situaci se nachází nejeden sbor/církev. Pokud se něco zásadně nezmění, sestupný trend bude nadále pokračovat.

Bylo by ale chybou propadat pocitům zmaru. Lidí, kteří tvrdí, že jsou bezvěrci, ubývá. Tito, ale i mnozí další mají jisté náboženské povědomí. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se setkají s věřícími či sborem, který prezentuje evangelium jazykem, kterému lidé mimo církev rozumí, málokdy odcházejí s pocitem „nikdy více“. V posledních měsících jsem měl čest desítky hodin přednášet v nejrůznějších skupinách lidí, kteří si říkali nevěřící – od mládeže po důchodce na různá témata týkající se křesťanství. Lidé se mnou nesouhlasili a někdy HODNĚ nesouhlasili (hovořím o několika stovkách posluchačů).

Jsem však šokován, že jsem se v podstatě nikdy nesetkal s odmítnutím, pouze s nesouhlasem. Mnohokráte ale i s pozitivní zpětnou vazbou. Sbor, ve kterém jsem, se snaží být hodně otevřený pro lidi hledající. Tito lidé mezi nás nejen chodí, ale i když se třeba nerozhodnou pro víru, nejsou v nějaké opozici. Mnohokrát jsem od nich slyšel, že když nic jiného, alespoň si poopravili negativní předsudky, které o církvi a tedy i o křesťanství měli.

Myslím, že cesta k církvi otevřené k českým agnostikům existuje. Zároveň tuto cestu musí do velké míry nově definovat sama církev. Bude to však znamenat začít hledat cesty nové, nebo prosekat cesty, které už hodně zarostly. V této chvíli si vůbec nejsem jist, zda se nám to těchto nových cest vlastně vůbec chce. Zda spíše neplatí „však oni si lidé, budou-li chtít, cestu k nám najdou sami“. Pokud nezačneme hledat nové cesty směrem k lidem, potom si je sami nenajdou, určitě ne. Ne proto, že by toho nebyli schopní, ale prostě proto, že po zarostlých cestách přirozeně nechodíte. V českém kontextu budou tyto zarostlé cesty znamenat utvrzení se v pocitu, že k víře církev skutečně nepotřebuji.

Zdroj: http://david-novak.blogspot.com/