poslal Nepřihlášený Ke konci druhé světové války přišel v Japonském městě Hirošimě zvláštní
rozkaz. Adventisté sedmého dne, kteří bydleli v tomto městě byli
obviněni ze špionáže a proto se měli z města vystěhovat. Mohli si vzít
sebou jen malé zavazadlo. Mezi postiženými vyvolalo toto nařízení
veliký zármutek. Mnozí posílali odvolání na úřad, jiní dělali jiné
opatření, aby se nemuseli stěhovat. Jejich skromný majetek měl přijít do
rukou jejich nepřátel. Adventistům se to zdálo nemožnou věcí, se kterou
se nemohli smířit.
Jejich modlitebna byla naplněna a ve všech očích bylo možné číst a ze všech rtů slyšet otázku – Pane proč jsi to na nás dopustil? Tak přešlo několik dní a mnozí se již utěšovali, že z toho nařízení sejde. Ale nestalo se tak. Přišel nový rozkaz od představenstva města. Všechna odvolání jsou zamítnuta. Do 24 hodin všichni adventisté sedmého dne musí ven z města. Výkonné orgány sami dohlížely jestli je rozkaz splněn a proto se nemohli nikde skrýt.
Skupina věřících , která měla přes 200 osob se usídlila v jedné proláklině daleko od města. Chladný severní vítr neměl přístup do nížiny, přesto se vyhnanci choulili kolem ohně a stále volali k nebesům - proč. Již druhý den dostali odpověď.
Jasnou oblohou se neslo několik letadel, kterým nikdo nevěnoval pozornost. Náhle zazněl obrovský výbuch atomové pumy, která byla použita k rychlému ukončení války. Silný orkán přeletěl přes nic netušící skupinku věřících aniž by jim ublížil. Slabé zemětřesení, které následovalo, teprve všechny vzpamatovalo. Tento výbuch si vyžádal 100 000 obětí, ale Bůh své dítky ochránil.
Modlitby díků zachráněné skupiny neměli konce. Vyplnila se zde slova Žalmu 50,15 - Volej mě v den svého soužení, vysvobodím tě a ty mě oslavíš!“
Podle anglických novin srpen 1945
Mezi nemnoha stále ještě žijícími „Hibakusha“, tedy těmi, kteří výbuch atomové bomby přežili, jsou i dvě ženy, které jsou členkami sboru církve adventistů v Hirošimě.
Paní Kino, které je dnes už téměř 90 let, bydlela asi 4 kilometry od epicentra výbuchu a proto jí minuly hlavní důsledky detonace. Jako vyškolená ošetřovatelka pomáhala těm, které popálil žár výbuchu.
Dnes žije v domě s pečovatelskou službou speciálně určené pro Hibakusha, kde znovu vypráví svůj traumatický příběh školákům. V jejím vyprávění ale nenajdete ani stopu hořkosti. Paní Kino mluví o naději a také o tom, jako ona a její společenství bylo ochráněno. Mluví také o pomoci, kterou ona a její rodina byli schopni poskytnout druhým.
„Znala jsem Boží slib z Bible, že přes množství pádů budu zachráněna,“ říká paní Kino. „Cítím, že se v mém životě tento slib už splnil. Myslím, že na světě se děje mnoho věcí, ale to nejdůležitější je prostě zapomenout na válčení. Jestliže se jeden druhému přiblížíme, ruku v ruce a budeme věřit v mír, myslím, že to přinese šťastnou budoucnost.“
Paní Sako bylo v době bombardování Hirošimy 17 let. Nacházela se pouhý 1,5 km od epicentra. Řekla, že její přežití byl zázrak. Vojenská první pomoc jí odmítla ošetřit s tím, že musí pomoci těm, kteří mají alespoň nějakou šanci přežít. Celé týdny trpěla problémy s dýcháním, hroznými popáleninami na nekrytých částech svého těla, hnisavými ranami a onemocněním z radiace.
“Od té doby,“ říká, „opravdu nemám ráda válku. Nenávidím válku. Nechci, aby moje děti zažily to, co jsem musela já. Dělám co můžu, abych zabránila, aby se to stalo znovu.“
Po tom, čím vším paní Kino a Sako prošly, by bylo pochopitelné, kdyby v sobě chovaly bolest a zlobu. Místo toho jsou plné odpuštění.
Paní Sako vysvětluje, že ve své víře „našla něco pevného. Všechno okolo mě se může změnit, ale věřím v Boha, který se nemění.“
Navzdory hrůzné minulosti má paní Sako naději pro budoucnost. Prohlašuje, že byla zocelena díky své víře v Boha stvořitele.
„Když jsem poprvé šla do sboru... probírala se kniha Genesis. Zamilovala jsem si příběh Genesis, příběh stvoření a zejména myšlenku že jsme výjimeční; že jsme Božím obrazem. Díky tomu mohu považovat všechny lidi za výjimečné,“ říká. „To mi dává sílu. Vážím si toho, že Bůh je můj přítel a církev moje pomoc a podpora.“
Paní Kino a Sako jsou jen dvě z mnoha Japonců, kteří po 60 let opatrují vzpomínku na nesmazatelnou tragédii. Přesto hledí do budoucnosti s nadějí a odpuštěním.
Žalm 55, 23 - Své břímě uval na Hospodina, on se o tebe postará; on přece nikdy nenechá poctivé padnout do bláta.
Žalm 91, 2-7 - Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají,
morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc
a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných!
Izaiáš 41,10 - Neboj se – já jsem s tebou, nestrachuj se – já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí.
2. Korintským 1, 8-11 - Bratři, nechceme, abyste nevěděli o soužení, které na nás dolehlo v Asii tak těžce a nesnesitelně, že jsme už přestali doufat, že přežijeme; v nitru jsme už vlastně očekávali rozsudek smrti. To vše se stalo, abychom nespoléhali sami na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé a který nás z tohoto smrtelného nebezpečí vysvobodil a ještě vysvobodí. Máme v něm naději, že nás i nadále bude vysvobozovat, když nám i vy budete společně pomáhat svými modlitbami. Mnozí pak budou moci děkovat Bohu za ten dar, který nám byl udělen díky modlitbám tolika lidí.
