poslal Nepřihlášený I. Úvod – Dusova kritika J. L. Hromádky
Teolog Jan Zeno Dus v Protestantu (2006/9) v článku Promeškané příležitosti českobratrských evangelíků napsal mimo jiné, že J. L. Hromádka: „opomenul
povšimnout si, že komunismus je fatálně nasměrován k zločinnosti, ovšem
také k lživosti, a to vinou některých zásad, který vyhlásil modlářsky
uctívaný zakladatel komunistického učení.“
Hromádka podle něj „věnoval zhoubné Marxově utopii víru nejenom naivní, ale také fanatickou.“ A dále autor článku poznamenal, že „osobní
tragédie jednoho neuvěřitelně zbloudilého teologického učitele
přerostla v neštěstí celé českobratrské evangelické církve.“
Více se lze dočíst ve zmíněném článku. Rád bych se s tímto tvrzením alespoň stručně utkal.
A to už proto, že podle Dusa Českobratrská církev evangelická jako celek
trpěla a snad dosud nepřiznaně trpí následky tohoto Hromádkova omylu ve
vztahu ke komunismu.
Rád bych v této stručné odpovědi dal prostor především a hlavně
Hromádkovi samotnému. Vybral jsem z jeho díla relevantní výpovědi, které
podle mého názoru výstižně charakterizují Hromádkův postoj v jeho
složitosti. Nejprve tedy ať je slyšen obviněný teolog sám. Teprve poté
se pokusím ve zkratce utřídit a vyhodnotit Hromádkovy postoje a zvážit
oprávněnost Dusova posledního literárního soudu.
II. J. L. Hromádka o komunismu a křesťanství
KOMUNISMUS A KŘESŤANSTVÍ, JLH, vydalo Evangelické dílo, 1946
„Dnes je komunismus, anebo lépe řečeno ruská revoluce komunistická
z listopadu (podle ruského kalendáře z konce října) 1917 počátkem nového
údobí dějinného, událostí, ke které lidé v celém světě zaujímají nějaký
vztah.“
„I komunismus potřebuje nad sebou vyššího Soudce a vyššího měřítka.
Jestliže se komunismus stane náboženstvím, začnou-li lidé místo Boha
vzývat komunistickou stranu, její představitele a program, stane-li se
komunismus sám sobě nejvyšší normou, pak se promění v modlářství
a tyranii. A modlářství a tyranie nesou v sobě símě rozkladu i smrti.“
„Atheismus komunistů se dá historicky a psychologicky vysvětlit, ale
jest bludem – nad to pak bludem, který nepatří ku podstatě toho, co
komunismus dělá komunismem. Setrvají-li komunisté na atheismu, pak
s nimi budeme zápasit, ale tak, aby přitom bylo zachráněno a upevněno,
co revoluce a dynamika komunistická vybojovala pro větší spravedlnost
a bez čehož by náš život sociální a politický se potácel zpět. Budeme
upevňovat výboje socialistické revoluce, bude-li třeba i – proti
komunistům.“
PO ÚNOROVÉ KRISI, KR – březen 1948, JLH
„Ať se nám to líbí nebo nelíbí, stojíme v proudu dějinných změn,
kterými se přetváří stavba našeho národního života do základů… Buďme si
také vědomi toho, že máme tu co dělat – po lidsku mluvě – s trvalými
proměnami ve společenském a kulturním dění celého národa! Náš otřes na
konci února jest projevem dějinného převratu, který zasahuje celý svět
a který dosud není ukončen… Velké statky duchovního a mravního odkazu
našich dějin se dají zachránit pouze tenkráte, když se pokusíme je
uplatnit a rozmnožit kladnou, nebázlivou prací na nových úkolech, které
nám předložil únorový otřes.“
„Odhodlaně chceme spolupracovat na výstavbě našeho života za nových
podmínek. Chceme však tak činiti pod svrchovaným vedením Svého Pána,
Ježíše Krista, Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého… Není pozemské autority,
která by směla překračovat práh svatyně svatých.“
NAŠE ODPOVĚDNOST V POVÁLEČNÉM SVĚTĚ, 1948, JLH
Tato studie byla napsána pro přípravný sborník „Církev a mezinárodní
nepořádek“ pro první valné shromáždění Světové rady církví
v Amsterodamu. Česky vyšla až v r. 1969 ve sborníku Pravda a život.
„Útvar komunismu se svou podstatou liší od útvaru nacismu.
Komunismus se nepřiznává k žádné metafyzice, jež by povznášela pozemskou
skutečnost (ať by se nazývala proletářská třída, nebo beztřídní
společnost) na rovinu absolutna. Světový názor nacismu spočívá na ideji,
že nordická rasa a její krev jsou ztělesněním absolutního světového
ducha a metafyzicky posledním zdrojem pravdy, spravedlnosti a skutečného
života. Světový názor komunismu (ve své verzi marxistické nebo leninské
nebo stalinské) se pohybuje na rovině dějin a nezajímá jej to, co leží
mimo dějiny.“
„Nemyslím (jak bych mohl?), že komunistická ideologie bude posléze
a natrvalo schopna pevně spojit novou, porevoluční společnost v jeden
živý celek pravé důvěry, svobodné odpovědnosti a služby, a tak udržet
plody sociální revoluce, ledaže by apelovala na to, co v člověku
překračuje materiální dějinný proces.“
CÍRKEV A DNEŠNÍ MEZINÁRODNÍ SITUACE – KR, říjen 1948, JLH
předneseno 24. srpna 1948 před plénem Valného shromáždění SRC v Amsterodamu
„Působí to jistě dojmem stísňujícím a skličujícím, že radikální
socialismus dlouho považovaný za sen všech mírumilovných lidí, byl
nebývalým mezinárodním napětím donucen stát se vojenským táborem a že
absorboval tolik ze staré předrevoluční povahy ruské říše. Nadto
dialektický nebo historický materialismus, z něhož byla vytvořena
oficiální filosofie státu, kultury a výchovy, ačkoli v mnohých směrech
úspěšná protiváha moderního subjektivismu a mrtvolného egocentrismu,
nese v sobě mnoho nebezpečí pro nedotknutelnost lidské osobnosti a pro
majestát spravedlnosti a lásky. Tendence k totalitarismu a jisté
podceňování individuálního života lidského je vlastní filosofii, která
v tak velikém měřítku redukovala člověka na produkt historického procesu
a připravila ho o jeho odpovědnou svobodu. Rovněž touha po moci může
růsti nebezpečně, nejsou-li jí vnitřně stavěny hráze a není-li mravně
ukázňována. Nově se rodícímu světu často chybí kultura srdce, a to
rozrušilo mnoho z liberální snášenlivosti a jemnosti. Masy organizované
a sjednocené pod vedením marxistické filosofie ukazují mnoho syrovosti,
drsnosti a primitivismu. Nadto lidé z rozlehlých území v prostoru nyní
pod komunistickým vedením neprožili nikdy takovou formu politické
demokracie, jaká vyrůstala po mnoho staletí za zvláštních západních
podmínek. Proto také nelze očekávati, že budou mít stejná zřízení
a instituce civilního práva a svobod, jak je známe z dějin některých
západních národů.“
BEZ PŘEKÁŽKY, kázání na Sk 28,30–31 dne 16. 10. 1949, JLH v knize Kdo věří, dívá se dopředu, Praha 1989
„Ale nejde jen o to, že Pavel svých řetězů neviděl a nedbal. Pavel
věděl, že řetěz, kterým byl poután ke strážci, poutal také strážce
k němu. Nezapomeňte na to: Kdo poutá vás, poutá také sebe k vám. Záleží
na tom, jak užijete této příležitosti! Je-li Církev Kristova někým
svazována, dostává se do blízkosti toho, kdo ji svazuje, a dostává
z milosti Boží zvláštní poslání: zvěstovat evangelium a vydávat
svědectví přímo tam, kde řinčí její řetězy.“
NA PRAHU NOVÉ ÉRY – KR, říjen 1949, JLH
My, křesťané, jsme přesvědčeni, že to nejvznešenější a nejlepší
v komunistických snahách jest hluboce zakotveno v odkazu biblické zvěsti
o Hospodinu, ochránci vdov a sirotků, chudých a ponížených,
a v apoštolském poselství o Ježíši Kristu, který přišel v podobě otroka,
aby oslavil Boha poslušností kříže. Stát má právo, aby se chránil proti
zneužívání církve a náboženství k podvratným cílům. Církve jsou
povinny, abych chránily čistotu víry proti pokusům užít jí k postranním
a podkopným cílům politickým. Ale mnoho bude záležet na jemném
porozumění pro zvláštní, osobité poslání církví, na tom, bude-li věřící
křesťan respektován, když pro svědomí – nikoli z politické škodolibosti –
bude upozorňovat na případy křivd a špatností, kterými lidská
společnost tolik trpí.“
NAŠE CÍRKVE V PŘEVRATECH DNEŠKA – KR, květen 1950, JLH
„Budeme-li pracovat se zrakem obráceným dozadu, zahyneme jako Lotova
žena. Povedeme-li boj mocenskými prostředky, budeme rozdrceni.
Budeme-li stát uprostřed dnešního dění s porozuměním pro vše, co se
podstatného staví, a spolehneme-li se jedině na Slovo Boha živého,
můžeme beze strachu žít, volat k zákonu a svědectví, vyzývat
k milosrdenství, lidskosti a spravedlnosti. Prosme Boha, aby nám dal
odvahu víry i pronikavosti vidění! Jděme, věříce v zaslíbení proroků
a ve zvěst evangelia a volajíce: Přijdiž tedy, Pane Ježíši!“
EVANGELIUM O CESTĚ ZA ČLOVĚKEM, JLH, 1958
„Člověk v Evangeliu osvobozený pohybuje se volně a beze strachu,
s přímým pohledem, bez pokrytectví, bez záludnosti, bez sobeckého
chytráctví, bez postranních zájmů; jeho mysl je pročištěna ohněm
i pramenitou vodou Evangelia… Jde za těmi, kterými společnost pohrdá,
jichž se lidé štítí; a má stejně blízko k těm, kdož stojí na místech
moci, jako k těm, kdož jsou bezmocni a malomocni.“
PROČ ŽIJI? JLH
ve sborníku Pravda a život, Praha 1969
„Říjnová revoluce v roce 1917 zůstala pro mne … dějinným mezníkem, za který nebude možno jíti zpět“ (v kapitolce Pravoslaví a Sověty).
„A přece nebylo, po mém soudu, jiné cesty než přijmout kladně tuto
situaci, porozumět jí jako důsledku převratu ve struktuře evropských
dějin.“ (v kapitolce Československý únor).
„Pastoračně to byla obtížná služba: neutvrzovat lidi v jejich
falešných odhadech politických a v jejich starých zájmech sociálních
(třídních), a přece mít porozumění pro jejich osobní nebo rodinné
bolesti, a zvláště také pro jejich mravní a politický nesouhlas
s nejedním podstatným i průvodním zjevem nové společnosti. A pomáhat
všem, kde toho bylo třeba. Když se dívám zpět na dobu kolem roku 1948,
stále se sebekriticky ptám, zda jsem našel správné slovo pro výklad
událostí i pro osobní zkoušky. Kolik hořkosti a někdy i zloby bylo na
dně lidských srdcí, to dokazovaly nesčetné anonymní dopisy. Přicházely
a často vyhrožovaly tvrdým trestem za ‚zradu‘, které jsme se prý jako
křesťané dopouštěli jak na své církvi, tak na samém evangeliu. Smím
ovšem říci, že v tyto kritické chvíle našlo se mnoho jemných duší v mé
církvi i v menších církvích, ano i mezi katolíky, které mi byly velkou
oporou, i když nestály přímo uprostřed církevních a veřejných zápasů.“ (v kapitolce Otevírání ghetta).
„Kolikrát jsme už v minulých letech žili domněnkou, že stojíme na
rozhraní věků nebo aspoň dějinných epoch a že jsme na počátku údobí, ve
kterém naše činnost bude konána s určitou předvídatelností a že můžeme
přibližně odhadnout vývoj domácí i světové situace. Zmínil jsem se ve
svých výkladech o tom, že i vynikající myslitelé a státníci očekávali po
první světové válce poměrně logický vývoj bez válek a těžkých
konfliktů. A víme, že zase jiní státníci a myslitelé (o prostých
občanech ani nemluvíc) viděli v 7. listopadu 1917 světodějné rozhodnutí
pro určitou výstavbu lidské společnosti a že tento den určil logiku
budoucnosti… Dnes jsme po této stránce mnohem kritičtější a takřka na
své kůži cítíme relativitu svých dějinných představ a dohadů a ideálů.
Rok 1968 nám takřka brutálně předvedl před naše oči skutečnost, že
stojíme uprostřed dějinného víru, ve kterém jen s velikou námahou můžeme
odhadnout jakýsi smysl a logiku.“ (v kapitolce Křižovatka socialismu)
III. Posouzení Hromádkových postojů i Dusovy kritiky
Tyto výše zmíněné myšlenky JLH bych rád alespoň stručně vyhodnotil. A to
především ve vztahu k Českobratrské církvi evangelické, v niž se těšil
jako učitel teologie duchovní autoritě, a tedy i vlivu. Je přitom třeba
podtrhnout, že tento Hromádkův vliv se dá hodnotit hlavně na pastorační
rovině. On sám nebyl institučně včleněn ani do vedení ČCE, ani do žádné
politické strany.
Za jednoznačně kladný pokládám jeho apel na svobodu víru uprostřed dějinných zlomů.
Křesťanství vskutku není spjato s žádným politickým uspořádáním. Má své
místo jak mezi kultivovanými demokraty, tak mezi komunistickými barbary.
Moudrých i nemoudrých dlužník jsem (Řím 1,14) – to je klasický postoj
ambasadorů evangelia. Hromádkův poukaz na svrchovanost víry se mi jeví
jako myšlenkově i eticky správný, případný a odvážný.
Hromádkovy osobní postoje vůči komunistickému převratu v roce 1948
a jeho vlastní analýzy komunistické teorie a praxe nepokládám za vlastní
kámen úrazu. Problém nastal teprve tehdy, když se tyto vize dostaly do
oblasti pastorace. Proto nahlížím jeho přesvědčování bratří a sester
v církvi, že říjnovou revolucí začíná nová historická epocha, jako
rušivý akcent v jeho jinak obdivuhodné pastorační službě. Všechny ty
řeči o tom, že tento dějinný proces je nevyhnutelný a nevratný, se mi
jeví z principu jako pastoračně nevhodné. A hlavně nebyly ani nezbytné.
Vždyť stačil poukaz na svobodu víry. Ano, s Hromádkou bych byl ochoten
přitakat i k tomu, že je třeba se snažit právě z křesťanských
předpokladů a historických dluhů rozumět těm i oněm příčinám
komunistické revoluce. Určitě lze souhlasit s tím, že křesťané mají také
odpovědnost za to, co se kolem nich děje – ať už se to komu líbí nebo
nelíbí. Ale přesvědčovat vyznavače evangelia o konkrétní interpretaci
politických událostí, zvláště v situaci, kdy diskuse tohoto druhu nebylo
možno vést svobodně, se muselo jevit už tehdy – natož pak z odstupu –
jako nepatřičné a nenáležité. A pokud Hromádka považoval za podstatné
v tomto smyslu církvi cokoli sdělovat, měl použít ono pavlovské: TOTO
PRAVÍ PÁN (svoboda víry) a TOTO PRAVÍM JÁ A UŽ NE PÁN (revoluce 1917 je
krokem ve světových dějinách, za který není možno jít zpět). Tímto
nerozlišováním způsobil JLH určitý zmatek v církvi. A vedlo to pak
k tomu, že někteří to po něm neuměle opakovali, aniž by to vycházelo
z jejich vnitřního přesvědčení – neboť to bylo za dané politické
konstelace výhodné.
Z výše zmíněných textů vyplývá, že J. L. Hromádka byl teolog, který svou
teologii zasadil do historického paradigmatu, jež se podle jeho názoru
začalo formovat říjnovou revolucí 1917 a jejími následky. Leninův
socialistický převrat se pro něj stal dějinným referenčním bodem,
k němuž vztahoval své bohoslovecké úsilí. Z tohoto hlediska je třeba
chápat jeho postoje k československému únoru 1948. Z Hromádkova díla lze
snadno vypozorovat bytostné přesvědčení o tom, že křesťanství má hlubší
zakotvení, širší rozpětí i delší perspektivu než komunismus. Je jasné,
že jeho teologie byla výrazně christologicky zaměřená a evangelijně
zakotvená. Marxe, Engelse a Lenina četl s užitkem, nikoli však bez
výhrad. Proto nelze souhlasit s laciným posudkem a odsudkem Jana Zeno
Dusa. Stopy naivity u Hromádky sice nalezneme, ale je jich méně, než by
se na první pohled zdálo. O fanatismu se v případě JLH nedá mluvit
vůbec. Jeho zásadní chybou, kterou je ]rci nutno jako chybu označit,
bylo právě ono nerozlišování, které jsem již zmínil. V tomto smyslu je
vskutku na místě Hromádkův přístup kritizovat.
Martin T. Zikmund
časopis Protestant 2007/1
