Narodil jsem se na severovýchodní hranici Itálie, kde jsem zároveň strávil dětství. Vyrůstal jsem v trpkém období první světové války a obával se budoucnosti. Když mi bylo 12 let, otec mě poslal do kláštera. Dobře si pamatuji rozloučení s rodinou. I když jsem byl ještě malý, v hloubi srdce jsem velmi toužil po vnitřním pokoji. Chtěl jsem být knězem a pomáhat druhým v jejich fyzických a duchovních potřebách. Uplynulo celých 15 let. Celý čas jsem zasvětil učení, modlitbě a dobrým skutkům. Připravoval jsem se na kněžskou službu. Když přišla chvíle primice, která se konala v rodném městě, byl jsem velmi rozčarován. V mé duši nebyl tolik vytoužený pokoj.

Formálně jsem byl přichystán dobře: filozofií, teologií, lékařským kurzem, jazyky, trpělivost ve fyzických i duchovních oblastech. Přijal jsem kněžské svěcení a byl připraven po zbytek života sloužit katolické církvi. Prožíval jsem podobná muka, která prožíval i Martin Luther. Dlouhé měsíce plné půstů a modliteb nebyly ničím, co by mi dalo jistotu odpuštění hříchů. Bál jsem se pekla a očistce, přesto teologie mé církve nepřipouštěla pochybnosti. Musel jsem vyznávat její neomylnost a autoritu a věřit v jedinou cestu spasení.

Při kontaktu s jinými prahnoucími dušemi, které se ke mně obracely pro slova útěchy, jsem se necítil být oprávněn promlouvat k nim ve jménu Kristově. Kolikrát na bitevním poli, nebo při bombardování jsem nemohl povznést ruce nad umírajícími a nemohl jsem říkat slova: „Odpouštím Tvé hříchy…“. Jediné, co jsem říkal, bylo o ukřižovaném Kristu - Vykupiteli. Když se zpětně na to dívám, byl jsem jak prorok Balám, který pod vlivem Ducha Svatého mluvil o věcech, které sám nechápal. A tak jsem postupoval podle svého nejlepšího svědomí. Podělil jsem se o to s jedním knězem, který byl z toho velmi rozhněván.

Po druhé světové válce jsem odešel do komunistické Jugoslávie. Nebudu zde popisovat fyzická utrpení, ale povím jen tolik, že ve dne v noci jsem měl strach. Každou noc se někdo z mých učedníků ztratil neznámo kam. Myslel jsem si, že jestli mě komunisti zabijí, stanu se mučedníkem církve. Přesto má mysl neustupovala od nejistoty ohledně odpuštění hříchů. Prosil jsem „Svatá Marie, Matko Boží, oroduj se za mě hříšného v hodině smrti", ale neopouštěl mě strach před Božím soudem, před peklem a očistcem.

Po několika měsících jsem utekl do severní Itálie, kde jsem pracoval tři roky mezi chudými. Zorganizoval pomoc skupině tisíců bezdomovců a lidí bez práce. Dvou stem dětem, většinou v letech dospívání jsem zajistil obživu, oděv a školu. Lidé nadávali na papeže, biskupy a církev, ale mě milovali, ne jako kněze, ale jako dobrého a čestného člověka. Věřili mi a poslouchali mě, přičemž po biskupovi ze sousedního města házeli kamení, když přijel na návštěvu. Pamatuji si, že jednoho dne jsem vysluhoval mši pod širým nebem a přišlo i 20 žen lehkých mravů, několik komunistů a mnoho lidí, kteří žili v hříchu. Četl jsem tehdy kázání o setkání Ježíše s cizoložnicí, které řekl: "Jdi a nehřeš více". Byli tím velmi rozrušeni, stejně jako i já. Pochopil jsem, že jedině Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy, a já jako kněz to dělat nemůžu. Pobídnul jsem je k tomu, aby šli v jejích šlépějích a udělil přijímání. Věděl jsem, že učím proti církvi. Celé noci jsem nemohl spát. A mí farníci se měnili. Celými večery mládež popěvovala: "Kristus Králem".

V roce 1950 jsem se stal knězem na italské lodi, která cestovala po celém světě. Pluli jsme do přístavů v Asii, Africe, Indonésii i Austrálii. Měl jsem v sobě vnitřní boj a každou pochybnost jsem považoval za dílo ďábla. Tehdy jsem se poprvé v životě setkal s protestanty. V katolických kruzích jsem slyšel, že větve odťaty od Krista nepřinášejí ovoce, a samozřejmě těmi větvemi byli protestanty. Ale našel jsem u nich mnoho dobrého. Nezapomenu na jedny svátky Božího narození vprostřed Indického Oceánu. Nedokázal jsem zorganizovat chór a pět protestantských děvčat se mě zeptalo, zdali mohou zazpívat koledy. Všichni katolíci byli vystoupením ohromeni. Nejvíce to udělalo dojem na mě. Vnitřní rozpor vzrůstal, má víra a důvěra v katolickou církev slábly.

Aby šlo pochopit mé obavy a pochybnosti, je zapotřebí vidět, že jako katolický kněz jsem do té doby neměl nikdy předtím nic co dočinění s protestanty. Obával jsem se, že budu za to potrestán a poslán na zbytek života do nějakého kláštera na konci světa. Kruté bouře, které jsem přežil na Atlantiku, byly ničím ve srovnání s těmi, odehrávajícími se v mé duši. Nevěřil jsem už na autoritu církve - ale kde jsem měl hledat záchranu?

Tehdy mi Boží Slovo přišlo na pomoc a stalo se zdrojem duchovní síly a odvahy, abych mohl povstat proti světu. Důrazně ke mně promluvila Ježíšova slova. Duch Svatý osvěcoval mé srdce a dával do něj pokoj plynoucí z odpuštění hříchů a radost, jakou jen Bůh může dát člověku věřícímu ve slova: '"Já jsem ta cesta, pravda a život," odpověděl Ježíš. "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."'(Jan 14:6). Důvěra, že je to Ježíš, kdo mi daroval spasení, udávala směr mému životu. Jedině Kristus mi mohl dát pravdu a jedině v Něm jsem mohl získat život, radost, pokoj a smysl.

Musel jsem opustit úředníky a vojáky. Velmi mě milovali, ale nedokázali se smířit s mým rozhodnutím. Musel jsem skrývat před představenými, rodinou a přáteli. Jako člověk zavržený exkomunikací jsem nebyl nikým. Zavíraly se přede mnou všechny dveře. Přesto - chvála Pánu - pokoj v duši mi dovolil beze strachu vydržet toto období života.

Vycestoval jsem do Kanady, kde jsem přes devět měsíců pracoval v nemocnici jako sanitář. Když to srovnám s prvotřídní prací na palubě lodi, byla to práce těžká. Když mi nebylo prodlouženo vízum, vrátil jsem se do Itálie a nějaký čas žil se sestrou, která byla politickým uprchlíkem. Rodina na mě tlačila, abych se vrátil do lůna církve římské, protože se nikde jinde neuchytím. Tehdy jsem potkal dva obrácené kněží (dnes evangelické pastory). Dobře chápali má trápení a velmi mi pomohli. Získal jsem práci učitele v sirotčinci a byl jsem kontaktován západním biblickým seminářem ve Spojených Státech, kam jsem později odjel k biblickému studiu. Byl to pro mě čas duchovního růstu a rozšíření akademického vzdělání. Seznámil jsem se s několika místními církvemi. Cítil jsem, že se musím vrátit do Itálie na misii. Udělal jsem tak a Pán věrně dbal o všechny mé potřeby, takže během dalších 25 let jsem měl jen jednou možnost se vrátit na chvíli do Států.

Po návratu do Itálie jsem dostal od Pána věrnou ženu a dlouholetou spolupracovnici v službách Evangelia: mou ženu Agnes. Z rodinných důvodů jsem se vrátil tam, kde jsem pracoval v roli katolického kněze. Tím pádem se práce stala mnohem obtížnější. Tamější obyvatelé nás nenáviděli. Museli jsme při setkáních zavírat dveře a častokrát přemalovávat odporné nápisy na zdech.

S časem se změnilo přesvědčení lidí. Čtyři století poté, co po pronásledování odtud vyhnali poslední evangelickou rodinu, nám Pán dál poznat radost z rostoucí církve k Jeho chvále v městečku Rovigo, kde bydlíme až doteď. Viděl jsem, že kvůli mé minulosti jsem tím nejhorším možným kandidátem, kterého by si Bůh mohl použít. Milosrdný Bůh však ze mě dokázal učinit svůj nástroj.

Naše církev byla malou skupinou lidí, v té době čítající mnoho mladých manželství. Rosteme v Pánu. Pán nám umožnil vybudovat vlastní rozhlasovou stanici, která se rozšiřovala i přes různé těžkosti. Například nám byla ukradena vysílací technika, On nám přesto prokázal svou dobrotu a vedl nás k vítězství. Různé dopisy, které k nám přicházejí, jsou důkazem, že stanice se poslouchá – s oblibou – my zase dále pracujeme na kvalitě naší služby pro bližní, kteří žiji v temnotě, jaké jsme svého času žili my sami. Tak jak naznačuje název naší rozhlasové stanice, chceme být jako Jan Křtitel "Hlasem na poušti" a získávat lidi pro Božího Beránka, jediného, kdo může shladit hříchy světa.

Joseph Lulich, obrácený kněz

Na konci roku 1996 bratr Joseph Lulich odešel k Pánu. Až do konce naplno sloužil Bohu a hlásal Dobrou Zprávu. Po dlouhá léta jej Pán obdařil bohatým ovocem osobní evangelizace a práce v rozhlase.