poslal Nepřihlášený Zamysleme se nad obecnějšími a zároveň současnými otázkami: Co je
demokracie? Můžeme být s její současnou podobou spokojeni? Souvisí
demokracie s křesťanskou vírou? Jak máme demokracii chápat a co můžeme
a máme jako křesťané dělat?
Demokracie vzniká v 5. století před Kristem v Řecku. Řecká demokracie byla přímou demokracií. Svobodný občan, který se
dostavil ráno na Agóru, veřejné prostranství uprostřed Athén, velmi
často byl vylosován do úřadu či soudu a tam do večera zasedal,
diskutoval, posuzoval a rozhodoval. V Athénách platila svoboda slova
a rovnost před zákonem. Je chápána jako vláda lidu, i když ji
filosofové, Platón a Aristoteles označují a chápou jako vládu chudých,
či dokonce vládu davu a lůzy.
Platón athénské demokracii neodpustil, že
odsoudila a nechala vypít číši jedu Sókrata a karikuje ji jako anarchii.
Aristoteles je vůči demokracii také kritický, ale vzhledem k tezi, že
stabilní je to politické zřízení, kde vládnou střední vrstvy, ji vidí
jako stabilnější zřízení než oligarchii, vládu bohatých a aristokracii,
vládu urozených, protože chudých je vždy více než bohatých a urozených.
Nejstabilnější se mu jeví smíšené zřízení, tedy demokracie s oligarchií
či demokracie s aristokracií. Morálním problémem antické demokracie však
bylo, že zatímco svobodní občané diskutovali a rozhodovali, otroci bez
práv a zastoupení pracovali. Opustíme Řecko a přesuneme se do Ameriky
18. století.
Novodobá demokracie vzniká v Americe a zde ji
zakládají britští disidenti a puritáni, tedy reformně smýšlející
křesťané, potomci těch, kteří nebyli spokojeni s polovičatou reformací
Jindřicha VIII., jehož výsledkem byla státní anglikánská církev. Nejprve
zaplnili britská vězení a poté odpluli do Ameriky, kde 150 let po svém
prvním vylodění vyhlašují nezávislost Spojených států amerických
a budují republikánskou demokracii. Temnou skvrnou bylo vyvraždění
Indiánů a přivezení černošských otroků, o jejichž zrovnoprávnění se po
200 letech zasadil černošský baptistický kazatel Martin Luther King,
který za to zaplatil životem.
Demokratickou tradici měla už Anglie, kde
byla v roce 1215 vyhlášena „Velká listina svobod“ Magna Charta
Libertatum a kde existovala dlouhá parlamentní tradice, i když tu dlouho
bojovali s králem, který se nechtěl vzdát moci a výsad panovníka „z
Boží milosti“ a dosud tu mají aristokratickou horní komoru. K britské
a americké reformační puritánské tradici má blízko i naše reformace, jak
ukázala v knize „Původ a význam lidských práv“ Božena Komárková.
Zmiňuje výrok Jana z Pernštejna, který patřil mezi evangelické stavy:
„Panovník nemůže ovládat náboženství, poněvadž náboženství je od Boha,
nikoli od člověka“. Toto stanovisko vede k náboženské svobodě pro
každého, nikoli jen pro pány a vladaře, jak stanovil o sto let později
vestfálský mír: „cuius regio, eius religio“, tedy „čí země, toho
náboženství“.
Zakladatelem novodobé československé demokratické tradice je Masaryk.
V Rakousku-Uhersku panoval od 60. let devatenáctého století víceméně
liberální režim. Byla respektována svoboda slova, tisku, shromažďování,
vědeckého bádání, nebylo však všeobecné volební právo a Češi se po
Rakousko-uherském vyrovnání ocitli v pozici druhořadého národa. Zlepšit
postavení Čechů, ale i Slováků, Poláků a Jihoslovanů se stalo předmětem
Masarykova politického usilování, protože Masaryk vedle toho, že
přednášel filosofii a sociologii, byl politicky činný, dvakrát byl
poslancem říšského parlamentu.
Masaryk podobně jako francouzský historik, sociolog a diplomat
Tocqueville základní opozici viděl mezi demokracií a aristokracií.
Demokracii chápe jako rovnost, dokonce říká, demokracie není přirozená,
přirozený je aristokratismus, všichni chceme panovat a poroučet. Proti
tomu staví základní demokratický princip, jímž navazuje na Havlíčka: „Já
pán, Ty pán“. To stvrdil v První republice přijatý zákon o zákazu
veřejného užívání šlechtických titulů, mimochodem nezrušený, tedy dodnes
platný.
Specifickou formou aristokracie pro něj byla teokracie, tedy
režim s politicky loyálním náboženstvím. První světové válce rozuměl
jako boji mezi demokracií a teokracií. Teokratické režimy spatřoval
v katolickém Rakousku, luterském Prusku a pravoslavném Rusku. Kritikové
mu vyčítali, že byl příliš velký idealista a optimista, když se
domníval, že v 1. světové válce definitivně zvítězila demokracie. On
však požadoval pro etablování demokracie 40–50 let klidného vývoje,
u nás to dělalo 20 let. Tedy krátkodobě demokracie u nás opět padla,
v dlouhodobé evropské perspektivě se prosadila.
Masaryk říká, že demokracie není jen politickým systémem, ale názorem na život a na svět,
tedy životní a společenskou formou. Vidíme, že k demokracii nestačí jen
volby a média, ale že je potřeba také demokratická, občanská společnost
a demokratické přesvědčení, tedy demokracie, která se nachází v myslích
a srdcích, ve víře svobodných a sebevědomých občanů. Masaryk demokracii
vymezil jako diskusi. Diskuse je demokratickou metodou řešení problémů
a sporů domácích i mezinárodně politických, naopak konflikty a boje,
které nelze smírně a oboustranně uspokojivě vyřešit, se stávají zdrojem
konfliktů vojenských a válečných.
Masaryk o demokracii říkal, že každá
demokracie je pouze pokusem o demokracii a že každá demokracie musí být
doprovázena nejen diskusí, ale i kritikou, tedy vědomím její nehotovosti
a nedokonalosti. Humanitní demokracii označil za politickou formu lásky
k bližnímu. To je pro něj spojovací můstek mezi křesťanstvím
a demokracií, podobně jako další přirovnání, že smyslem našich dějin
a demokracie není César, ale Ježíš. Tedy v demokracii nejde o moc
a panování, ale o službu bližnímu, proto raději mluvil o demokratické
správě než o vládě.
Zdá se nám, že Masarykovo pojetí demokracie je příliš naivní a idealistické?
Než však vyneseme takový soud, měli bychom se zamyslet nad tím, na čí
straně je chyba. Nebyla chyba po listopadové revoluci, když jsme si
mysleli, že k demokracii stačí volby do parlamentu, politické strany
a svobodný tisk? Nebo když byla demokracie ztotožněna s tržním
hospodářstvím, s kapitalismem bez přívlastků, bez právních a etických
norem? Když jsme se nezamýšleli nad tím, že demokracie, demokratická
občanská společnost a demokratické přesvědčení a víra nevzniknou přes
noc či za pár dní, ale jsou záležitostí nového myšlení, svobodné
diskuse, občanské výchovy, poctivé práce, trpělivého přesvědčování.
21 let po revoluci jsme stále na počátku dlouhé cesty a máme se pořád
čemu učit.
Ještě bych zmínil dva české demokratické teoretiky, Emanuela Rádla a Boženu Komárkovou.
Rádl staví smluvní pojetí demokracie nad pojetí většinové, které se
jako rozhodujícím pravidlem řídí většinovým principem, i nad pojetí
organické, v jehož základu je přesvědčení, že nejvyšším principem je
národ či lid. Toto pojetí může ústit do nacionalismu, který vede
k popírání demokratických svobod a principů, a to dovnitř i navenek.
Z toho Rádl vyvodil v roce 1928 kritiku českého nacionalismu, který stál
a stojí v napětí se smluvní demokracií, která respektuje stejné svobody
a stejná práva všech občanů, tedy nejen Čechů a Slováků, ale i Němců,
Maďarů, Poláků či Rusínů, dnes bychom mohli přidat i Romů a Vietnamců.
Komárková položila v roce 1948 otázku, zda lidská práva, která jsou
výsledkem západního civilizačního vývoje, jsou záležitostí pouze
historicky dočasnou, či lidsky univerzální a zda obstojí tváří v tvář
totalitním režimům. Její studie se stala základním inspiračním zdrojem
jak pro protestantský směr Nová orientace, který usiloval o aplikaci
evangelia do společenských a politických poměrů komunistického
Československa, tak pro hnutí za lidská a občanská práva Charta 77. Rádl
i Komárková viděli základní zdroj pojetí demokracie a lidských práv
v křesťanské víře a sami byli přesvědčenými demokraty.
Co je demokracie?
Demokracie znamená osobní svobodu a práva každého jedince a respekt ke
svobodě a právu druhých. Je důležité, aby si tuto svobodu a respekt
přiznávali občané navzájem a nepovažovali to jen za záležitost státu
a státních orgánů. Tam kde to dělají občané sami, lze hovořit o dospělé
občanské demokratické společnosti. Vedle toho demokracie znamená, že
občané si vládnou sami prostřednictvím volených zástupců – tito zástupci
však nejsou jejich páni nebo vládci, jak se často mylně a chybně
domnívají, ale jejich zástupci, kteří jim odpovídají. Vedle svobody,
rovnosti a respektu ke svobodě a přesvědčení druhého k demokracii patří
férová spravedlnost, participace jako starost o věci veřejné a aktivní
podílení se na nich a solidarita, jako zájem o druhé a ochota pomoci
slabším a v nouzi.
Demokracií dnes myslíme liberální demokracii.
Ekonomický liberalismus či liberalismus bez přesvědčených a věřících
občanů je slabý. Masaryk a Rádl na adresu liberálů říkali: „Liberál hájí
kdejaké bláznivé přesvědčení, sám žádné nemá“, nejhorší možný důsledek
liberalismu je lhostejnost. Jde o to, aby se demokratické přesvědčení
a hodnoty zabydlely ve společnosti. I dnes mají studenti i demokratičtí
občané proti čemu protestovat: ekonomizace vzdělání, redukce všech
současných společenských problémů na problémy ekonomické, xenofobní
ultrapravicové názory, které hledají obětní beránky a rozněcují nenávist
vůči určitým skupinám obyvatel, politika jako určitý druh podnikání,
korupce na všech úrovních, lhostejnost a smířenost se současným stavem.
Slučuje se demokracie s vírou?
Mohli bychom uzavřít, že křesťanská víra je s demokracií dobře
slučitelná, jak vidíme u amerických i českých demokratických teoretiků.
Závěr to není tak snadný a jednoznačný. Naopak vidíme, že největší
a nejtěžší konflikty a boje v současném světě mají často náboženské
kořeny: Izrael a Palestina, donedávna severní Irsko, západní
liberalismus a islámský fundamentalismus. Nevede náboženství naopak
k tomu, že se domácí i mezinárodně političtí hráči nemohou domluvit,
protože se nikdo nevzdá svého náboženství a jistě nepřistoupí k tomu,
aby se o něm rozhodovalo hlasováním na jakékoli úrovni? Některé
náboženské nároky a ambice jsou nutně konfliktní. Demokracie je těžko
slučitelná s křesťanským fundamentalismem, protože nerespektuje odlišnou
víru, svobodu a práva druhého.
Víra je s demokracií slučitelná jen
tehdy, když je spojená s respektem k osobě a víře druhého, s úctou
k zákonům, které respektujeme, i když s nimi nesouhlasíme, můžeme však
usilovat o jejich změnu. Respekt k druhé osobě a jeho víře a přesvědčení
se osvědčuje ve vzájemné komunikaci a soužití. Vztah mezi vírou
a demokracií tedy není nekonfliktní, nejsou totožné, navzájem se
potřebují, jejich sladění je úkolem každého z nás. Myslím, že demokracie
je nejhlouběji založena ve víře, že můžeme vedle sebe a spolu mluvit
a žít.
Martin Šimsa
Zdroj: časopis Protestant 2011/1
