Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Svatý otec
 Promluvy 5.3.2011 Poutem, které osvobozuje, je láska 

Lectio divina Benedikta XVI., římský seminářČeská sekce RVDrazí bratři a sestry,
Velmi mne těší, že mohu být alespoň jednou za rok s vámi, svými seminaristy, s mladými, kteří jste na cestě ke kněžství a stanete se římským kněžstvem. Těší mne, že se tak děje každoročně v den památky Panny Marie, Matky důvěry, která nás denně provází svojí láskou a dodává nám důvěru kráčet vstříc Kristu.„Jednota ve smýšlení“ je téma, které v tomto formačním roce provází vaše reflexe. Je to výraz, který se nachází právě v úryvku z listu Efesanům (4,1-6), který jsme slyšeli a kde svatý Pavel vybízí členy oné komunity, aby „zachovali jednotu ve smýšlení“ (4,3). Tímto textem začíná druhá část listu Efesanům, takzvaná parenetická, exhortační pasáž, kterou uvádí slovo parakalo, „povzbuzuji vás“. Stejné slovo je také základem výrazu Paraklitos a je to tedy povzbuzení ve světle a v síle Ducha svatého. Apoštolova exhortace se zakládá na tajemství spásy, které podal v prvních třech kapitolách. Náš úryvek totiž začíná slůvkem „tedy“: „Povzbuzuji vástedy“ (v.1). Jednání křesťanů je důsledkem daru, realizací toho, co nám je denně dáváno. A ačkoli je to pouhá realizace nám darovaného daru, přesto se nejedná o automatický důsledek, protože spolu s Bohem jsme neustále v realitě svobody a protože odpověď a realizace daru je také svoboda. Apoštol k tomuto daru musí odkázat, protože jej nemůže brát jako samozřejmost. Křest, jak víme, neprodukuje automaticky důsledný život. Ten je plodem vůle a vytrvalé snahy o spolupráci s tímto darem, s obdrženou milostí. A tato snaha něco stojí, je to cena, která se platí osobně. Snad právě proto tady svatý Pavel poukazuje na svou momentální situaci: „Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána“ (4,1). Následovat Krista znamená sdílet Jeho utrpení, jeho kříž, následovat jej až do konce a tato účast na údělu Mistrově jej s Ním hluboce sjednocuje a dává tak apoštolově povzbuzování spolehlivost.Vstupme nyní přímo do naší meditace. Setkáváme se se slovem, které nás oslovuje zvláštním způsobem, totiž výrazem „povolání“. Svatý Pavel píše „žijte způsobem hodným toho povoláníklesáš, které jste dostali“ (ibid.). A krátce nato opakuje, že „jen jedno je vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni“ (v.4). V tomto případě se jedná o povolání společné všem křesťanům, tedy o křestní povolání: povolání být Kristovi a žít v Něm, v Jeho těle. V tomto slovu je vepsána zkušenost, zaznívá tady ozvěna zkušenosti prvních učedníků, jak ji známe z evangelií. Když Ježíš přišel k břehům Galilejského jezera, a povolal Šimona a Ondřeje, a pak Jakuba a Jana (srov. Mk1,16-20). A ještě před tím, u řeky Jordán, když po křtu zpozoroval, že Ondřej a další učedník jej následují, řekl jim: „Pojďte a uvidíte“ (Jan 1,39). Křesťanský život začíná povoláním a zůstane až do konce vždycky odpovědí. A to jak v dimenzi víry, tak v dimenzi jednání: jak víra, tak jednání křesťana jsou odpovědí na milost povolání.Mluvil jsem o povolání prvních apoštolů, ale slovem „povolání“ myslíme především na Matku každého povolání, Nejsvětější Pannu, vyvolenou Povoláním par excellence. Ikona Zvěstování Panně Marii představuje víc než onu zvláštní evangelijní epizodu, jakkoli je zásadní. Obsahuje veškeré Mariino tajemství, celou její historii, její bytí, a zároveň hovoří o církvi, o její nepomíjivé podstatě, jakož i o každém, kdo věří v Krista, o každé povolané křesťanské duši.V tomto bodě musíme mít na paměti, že nemluvíme o postavách minulosti. Pán Bůh povolal každého z nás. Každý je povolán svým jménem. Bůh je tak obrovský, že má čas pro každého z nás, zná mne, osobně zná jménem každého z nás. Pro každého z nás je povolání osobní. Myslím, že o tomto tajemství bychom měli rozjímat často. Pán Bůh povolal mne, volá mne, zná mne, očekává moji odpověď jako očekával odpověď Mariinu, odpověď apoštolů. Bůh mne povolává. Tato skutečnost by nás měla učinit pozornými vůči Božímu hlasu, pozornými vůči jeho Slovu a povolání, které mi adresoval, abych odpověděl a uskutečnil tu část dějin spásy, k níž mne povolal.V tomto textu pak svatý Pavel poukazuje na konkrétní prvky této odpovědi čtyřmi slovy: pokora, mírnost (tichost), trpělivost (šlechetnost) a snášenlivost ve vzájemné lásce. Můžeme krátce meditovat o těchto slovech, která charakterizují křesťanské putování. V závěru se k tomu ještě vrátíme.Pokora, řecké slovo tapeinophrosyne, používá svatý Pavel také v listě Filipanům, když mluví o Pánu, který se ponížil, stal se tapeinos, snížil se až k tomu, že se stal tvorem, stal se člověkem, až k poslušnosti kříže (srov. Flp 2,7-8). Pokora tedy není jen tak ledajakým slovem, jen určitou skromností, ale je výrazem kristologickým, který označuje napodobování Boha, který se snižuje až ke mně a který je tak velkorysý, že se stává mým přítelem, trpí pro mne a umírá pro mne. Toto je pokora, kterou je třeba si osvojit, Boží pokora. To znamená, že na sebe máme stále pohlížet ve světle Božím. Takto můžeme zároveň poznat svoji velikost v tom, že nás má Bůh rád, ale také malost svojí chudoby a přiměřeně tomu jednat. Nikoli jako páni, ale jako služebníci. Svatý Pavel říká: „Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti“ (2 Kor 1,24). Tato pokora je zahrnuta v existenci kněze ještě více než v existenci křesťana.Tichost, v řeckém textu je slovo prautes, stejné slovo, které se vyskytuje v blahoslavenstvích: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). V knize Numeri, čtvrté Mojžíšově knize, nacházíme větu, že Mojžíš byl nejvíce pokorný na světě (srov. 12,3) a v tomto smyslu byl předobrazem Krista Ježíše, který o sobě říká: „Já jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Tedy také toto slovo: mírnost, tichost je kristologický výraz, který v sobě znovu obsahuje následování Krista. Protože jsme ve křtu připodobněni Kristu, máme se Kristu připodobňovat, nalézat tohoto ducha mírnosti, nenásilí a přesvědčovat láskou a dobrotou. Šlechetnost, makrothymia znamená velkorysost srdce, nebýt minimalisty, kteří dávají jenom to, co je nezbytně nutné. Dávejme sami sebe se vším, co můžeme, a tak bude růst naše velkodušnost.Snášet se navzájem v lásce. Naším každodenním úkolem je snášet se navzájem ve své jinakosti, a právě tak být pokornými a osvojovat si opravdovou lásku.A nyní učiňme krok vpřed. Po slovu povolání přichází církevní dimenze. Mluvili jsme nyní o povolání jakožto velmi osobní záležitosti. Bůh volá mne, zná mne, očekává moji osobní odpověď. Boží povolání je však zároveň povoláním do společenství, církevním povoláním, Bůh nás volá do jednoho společenství. Je pravda, že v úryvku, o kterém nyní meditujeme se slovo ekklesia, církev, nevyskytuje, ale o to více vychází najevo dotyčná realita. Svatý Pavel mluví o Duchu a těle. Duch si utváří tělo a sjednocuje nás jako jediné tělo. A potom mluví o jednotě, mluví o existenciálním svazku, o poutu pokoje. A tímto slovem naráží na slovo „vězněný“ ze začátku úryvku. Jde o stále stejné slovo. „Já vězněný“, pouta tě zadržují, ale v pozadí je obrovské neviditelné a osvobozující pouto lásky. Jsme spoutáni tímto poutem pokoje, kterým je církev, velkým svazkem, který nás pojí s Kristem. Snad bychom měli o tomto bodě také meditovat osobně. Jsme povolání osobně, ale jsme povolání do těla. A to není nějaká abstraktní věc, nýbrž velice reálná.V této chvíli je seminář tělem, ve kterém se konkrétně realizuje bytí na společné cestě. Potom to bude farnost: přijmout, snést a oživovat farnost, jednotlivé lidi, sympatické i nesympatické, zařadit se do tohoto těla. Církev je tělo, má proto struktury, má také skutečné zákony a tak někdy není snadné se zařadit. Usilujeme jistě o osobní vztah s Bohem, ale tělo se nám často nelíbí. Avšak právě takto jsme ve společenství s Kristem., tedy přijetím této tělesnosti Jeho církve, Ducha, který se vtěluje a stává tělem.A na druhé straně možná často cítíme problém, těžkost tohoto společenství, počínaje konkrétním společenstvím semináře až k velkému společenství církve a jejích institucí. Musíme mít také na zřeteli, že je velmi krásné být společenstvím, společně kráčet ve velkém společenství všech staletí, mít přátele v nebi i na zemi, a vnímat krásu tohoto těla, být šťastní, že Pán nás povolal do těla a daroval nám přátele ve všech částech světa.Řekl jsem, že slovo ekklesia se tu nevyskytuje, ale je tu výraz „tělo“, slovo „duch“, slovo „pouto“ a sedmkrát se v tomto krátkém úryvku opakuje termín „jedno“. Cítíme, že jednota církve leží apoštolovi na srdci. Končí pak jakýmsi „žebříkem jednoty“ vedoucím až k Jednotě: Jeden je Bůh, Bohem všech. Bůh je Jedno a jedinost Boha se vyjadřuje naším společenstvím, protože Bůh je Otec, Stvořitel všech a proto jsme všichni bratři, všichni jsme jedním tělem a jedinost Boha podmiňuje a vytváří lidské bratrství i pokoj. Meditujme tedy také o tomto tajemství jednoty a potřebě stále hledat jednotu ve společenství jediného Krista, jediného Boha.Nyní můžeme učinit další krok vpřed. Ptáme-li se, jaký je hluboký smysl užití výrazu „povolání“, zjistíme, že je jednou z bran, které vedou k trojičnímu tajemství. Doposud jsme mluvili o tajemství církve, jediného Boha, ale vyjevuje se tady také trojiční tajemství. Ježíš je prostředníkem Otcova povolání, ke kterému dochází v Duchu svatém.Křesťanské povolání nemůže mít jinou než trojiční formu jak na rovině jednotlivé osoby, tak na rovině církevního společenství. Tajemství církve je zcela živeno dynamismem Ducha svatého, který je dynamismem povolání v širokém a nepomíjivém smyslu, počínaje Abrahámem, který poprvé zaslechl Boží povolání a odpověděl vírou a skutky (srov. Gen 12,1-3), až k Mariině odpovědi „Hle, služebnice“, jež je dokonalým odrazem té, kterou dal Boží Syn, když přijímal od Otce povolání vstoupit do světa (srov. Žid 10,5-7). V „srdci“ církve – jak by řekla svatá Terezie od Dítěte Ježíše – je tak povolání každého jednotlivého křesťana trojičním tajemstvím, tajemstvím setkání s Ježíšem, se Slovem, jež se stalo tělem a jehož prostřednictvím nás Bůh Otec volá ke společenství se Sebou. Proto nám chce dávat svého svatého Ducha. A právě díky Duchu můžeme odpovídat Ježíšovi a Otci autenticky v rámci reálného, synovského vztahu. Bez dechu Ducha svatého křesťanské povolání nelze vysvětlit, postrádalo by svou životní mízu.A nakonec poslední etapa. Forma jednoty podle Ducha vyžaduje, jak jsem řekl, napodobování Ježíše, připodobnění se Jemu v konkrétnosti Jeho jednání. Meditovali jsme o těchto slovech apoštola Pavla: „Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,2-3).Jednota církve není dána nějakou „šablonou“ uloženou zvnějšku, ale je plodem svornosti, společného nasazení jednat jako Ježíš v síle Jeho Ducha. Existuje jeden velmi krásný komentář svatého Jana Zlatoústého k tomu úryvku. Komentuje symboliku „pouta pokoje“ a praví: „Je krásné toto pouto, které nás pojí jak navzájem, tak s Bohem. Není to pouto, které zraňuje. Nepůsobí křeče v rukách, nechává je svobodnými, dává jim široký prostor a větší odvahu“ (Homilie na list Efesanům 9,41-3). Nacházíme zde evangelijní paradox: křesťanská láska je poutem, avšak poutem osvobozujícím! Obraz pouta nás odkazuje k situaci svatého Pavla, který je „vězněn“, je v „poutech“. Apoštol je v řetězech kvůli Pánu, jako se Ježíš sám stal otrokem, aby nás osvobodil. K uchování jednoty ducha, jednoty ve smýšlení, je třeba vtisknout vlastnímu jednání onu pokoru, mírnost, a velkodušnost, které Ježíš dosvědčil svým utrpením. Je zapotřebí mít ruce a srdce spoutány oním poutem lásky, které On sám přijal kvůli nám, když se stal naším služebníkem. To je „pouto pokoje“. A svatý Jan Zlatoústý v témže komentáři ještě dodává: „Připoutejte se ke svým bratřím. Ti kdo jsou vzájemně spojeni v lásce, snadno snesou všechno... On si přeje, abychom byli vzájemně spoutáni nejenom kvůli pokoji, ale abychom byli přáteli, abychom byli všichni jedno, jedna duše“ (ibid.).Pavlův text, o jehož několika prvcích jsme meditovali, je velmi bohatý. Mohl jsem podat jen na několik podnětů, které nabízím vašemu rozjímání. Prosme Pannu Marii, Matku důvěry, aby nám pomohla radostně kráčet v jednotě Ducha.Přeložil Milan Glaser