Oto Mádr se narodil v Praze 15. února 1917. V roce 1942 byl vysvěcen na kněze. Na Gregoriánské univerzitě v Římě dosáhl doktorátu z morální teologie. V roce 1951 byl za činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů zatčen a po dvou letech odsouzen za velezradu a špionáž k trestu smrti, který mu byl potom změněn na doživotí. Po podmínečném propuštění v roce 1966 pracoval jako sanitář v nemocnici a správce muzejního depozitáře. Rehabilitován byl v roce 1969 a nastoupil na teologickou fakultu. Zakrátko byl ale z rozhodnutí normalizačních státních orgánů z fakulty opět propuštěn. V roce 1975 byla zrušena jeho soudní rehabilitace a původní rozsudek potvrzen se sníženou vazbou. O tři roky později mu byl odebrán tzv. "státní souhlas k výkonu duchovenské služby" a až do roku 1989 pracoval jako významný organizátor katolického samizdatu. Pracoval také na překladu všech dokumentů 2. vatikánského koncilu. Vydával a redigoval časopis "Teologické texty", knižní edici "Duch a život", publicistickou sérii "Orientace", a několik časopisů. Vedl tajné teologické přednášky a zajišťoval bytové přednášky zahraničních teologů a filozofů. Po roce 1989 byl mimo jiné členem rady České křesťanské akademie Praha a členem kuratoria Evropské společnosti katolických teologů.

Otec Mádr patří k těm vzácným lidem kteří zasvětili celý svůj život Bohu a církvi, neznají odpočinek a přesto jsou natolik skromní a nenápadní že ten kdo je přímo nezná si ani nemusí všimnout jejich existence. Poté co absolvoval seminář tak vyučující váhali jestli má být vůbec vysvěcen na kněze, podobně jako v případě faráře z Arsu. Tentokrát proto že nesplňoval zdravotní předpoklady pro výkon kněžského povolání. Byl natolik slabý a nemocný že to vypadalo že brzo umře. To mu sice zůstalo po celý život ale dožil se 94 let a z toho 14 prožil v nejtěžších komunistických věznicích. Po celý život jedl jen minimálně. Pohoštění zásadně odmítal a považoval za ztrátu času, místo čaje pil horkou vodou a občas si do ní nakapal trochu citronové šťávy. V pozdějších letech byla typickým obědem suchá houska na eskalátoru v metru. Přes jeho asketický způsob života tvořili nerozlučnou dvojici s páterem Zvěřinou, který byl veselý člověk mohutné postavy. Oto Mádr byl ztělesněná činorodost. Když se vracel po válce domů z Vatikánu kde mu nic nechybělo tak velice dobře věděl do čeho jde, do vězení a možná i na smrt a že ho po světské stránce nečeká nic dobrého. Kvůli tomu dostal i zvláštní papežské požehnání na cestu. Ihned po návratu začal pracovat na přeměně církve a napsal jistou parafrázi na Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské ve kterém se snažil připravit katolickou církev na nastávající změny. Na to že končí světská sláva a politická podpora a začíná služba v nedostatku a utrpení. Na to že umírá jedna epocha a začíná další. Poté co byl odsouzen k smrti, omilostněn a uvězněn začal sloužit jako kněz vězňům a koordinovat to co v náboženské oblasti dělali oni.

Právě v té době kdy byl uvězněn udělal mnoho nových zajímavých zkušeností, stejně jako všichni ostatní uvěznění duchovní. Začali se intenzivně a těsně stýkat se spoustou lidí se kterými by se za normálních okolností nepotkali. S evangelíky i bezvěrci všeho druhu. Od masarykovců až po komunisty kteří upadli v nemilost svých kolegů. A právě tehdy je začali víc a intenzivněji vnímat jako lidi a bližní. Zjistili že máme mnohé věci všichni společné, přes všechny rozdíly. Takhle a tehdy se začal rodit český ekumenismus. Potom když po letech vyšli na svobodu tak ke svému údivu zjistili že mezitím proběhnul II. vatikánský koncil kde biskupové vyhlásili přesně to k čemu oni došli mezitím ve vězení. Otevřenost a službu celému světu a touhu po jednotě v Kristu. Bez ohledu na jakékoliv překážky a protivenství. Podobnou zkušenost jsem nezávisle prodělal později na komunistické vojně i já, i když jsem tehdy nechápal souvislosti. Šel jsem tam s tím že komunisti mají rohy a ocasy a najednou jsem potkal lidi. Na kterých jsem byl závislý ve všech životních potřebách a kteří se ke mě často chovali slušně a laskavě až jsem se někdy musel stydět. Možná měl podobné pocity i ten oloupený Žid když ho zachraňoval Samaritán nad kterým by třeba jindy ohrnul nos a s pohrdáním ho sám minul. Ota Mádr po propuštění neúnavně obcházel kněze kteří pracovali jako dělníci i laiky které znal, mluvil s nimi jak pokračují v duchovní práci a pořád si zapisoval do pověstného sešitku co dělají a co umějí.  Díky tomu pak v době Pražského jara dokázal během několika dnů zajistit vydání kvalitních knih a časopisů, výuku náboženství a spoustu jiných věcí. Stejně neúnavně a vytrvale pracoval v období normalizace i po obnově svobody. začínal znova a znova. Mezi jeho žáky patří mnozí kněží a teologové, například monsignore Halík. Díky němu bylo navázáno i mnoho ekumenických kontaktů, obnovena důvěra a odpuštěny staré i nové viny.

Odpočinutí věčné dej mu ó Pane a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá ve svatém pokoji. Amen.