Nové kolo snah Cyrila Svobody domoci se za každou cenu toho, co nazývá spravedlností, mě vedlo k dalšímu zamyšlení nad tím, co vede lidi, kteří jsou spojováni s křesťanstvím, k jednání, které je v naprostém rozporu s tím, co je v Bibli formulováno jako ovoce Ducha svatého - („láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.” Gal 5,16-17). Chci v této souvislosti hned na počátku poznamenat, že i kdybych znal Cyrila Svobodu osobně, jako že neznám, následující úvahy nelze brát jako jeho soud – na to nemám v žádném případě právo – jediným soudcem jeho skutků ať je Bůh.



Nové kolo snah Cyrila Svobody domoci se za každou cenu toho, co nazývá spravedlností, mě vedlo k dalšímu zamyšlení nad tím, co vede lidi, kteří jsou spojováni s křesťanstvím, k jednání, které je v naprostém rozporu s tím, co je v Bibli formulováno jako ovoce Ducha svatého - („láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.” Gal 5,16-17). Chci v této souvislosti hned na počátku poznamenat, že i kdybych znal Cyrila Svobodu osobně, jako že neznám, následující úvahy nelze brát jako jeho soud – na to nemám v žádném případě právo – jediným soudcem jeho skutků ať je Bůh.

Causa Cyrila Svobody mě tedy přivedla k úvahám, že je smutnou skutečností to, že v církvích působí lidé, kterých zcela chybí upřímná víra, což se projeví třeba tím, že jejich křesťanství je pouze nedělní – v kostele či sboru jsou zbožní, ale jejich každodenní život a skutky jsou takového rázu, že jsou mnohdy horší, než „hříšní pohané“. Uvědomil jsem to zvláště při četbě stati švédského evangelisty Gösty Ömana „Realita duchovního světa“, ve které tento Boží muž zřetelně formuluje, kde tento problém „falešných“ křesťanů začíná: Tito lidé jsou pokládáni za hluboce věřící, protože pravidelně navštěvují bohoslužby a mají třeba v církvi všelijaké funkce, ve skutečnosti jsou ale vnitřně neobrácení.

Základem jejich víry je často jen náboženská tradice jejich rodiny. Byli pokřtěni jako nemluvňata, nebo se nechali pokřtít spolu s jinou mládeží pod dojmem momentálních emocí či proto, aby nezůstali pozadu za svými přáteli na nějaké masové akci, nebo na křesťanském táboře. Zúčastňovali se pak dále křesťanských aktivit pod vlivem svých příbuzných, kamarádů, manžela, nebo manželky. Ve skutečnosti ale jejich srdce nebylo nikdy cele odevzdáno Kristu. Žijí ve lži a doufají, že to nikdo nepozná. Neustále se obávají, že je nějaký duchovní prokoukne a odsoudí. Nechápou, že kdyby v upřímné modlitbě pozvali Ježíše do svého srdce, s radostí by vstoupil (Těm pak, kdo jej přijali, dal moc být Syny Božími, těm, kdo věří v jeho jméno - Jan 1,12), a oni by konečně přestali prožívat neustálé strachy, pochyby a vnitřní sebeodsouzení.
Další „křesťané“ jsou zase pouhými pozorovateli dění v církvi, diváky, místo aby se snažili jednat tak, aby mohli zažít skutečné působení moci Ježíše Krista. Nahrazují vztah k živému Bohu nábožností. Někteří jsou ve svém svědomí uchlácholeni tím, že pevně věří, že jejich vstup do nebe je plně zajištěn již příslušností k nějaké církvi nebo sboru. Jiní svou důvěru vkládají v náboženský systém a očekávají pokoj a věčné bezpečí výměnou za své členství ve „správné církvi“. Nikdy ale ve své mysli neviděli obraz Krista, toho, jenž byl ukřižován za jejich hříchy a zemřel za ně, toho, jenž byl vzkříšen pro jejich ospravedlnění a nyní sedí ve slávě na nebeském trůnu po pravici Otce.

Tito lidé sice navštěvují kostely, sbory, nebo shromáždění křesťanských hnutí, ale nehledají Krista a nesetkávají se tam s ním, protože nejsou ve skutečnosti upřímní a spravedliví. Ani tehdy ne, jestliže jsou zapálení pro svou církev či její učení, nebo nějakého „svatého Otce“, proroka, apoštola, nebo Božího muže, skrze kterého se dějí zázraky, znamení a mocné skutky. Člověk totiž duchovně neroste tím, že zůstává vně. Člověk může být fanoušek někoho, komu všichni tleskají, a přesto nemít žádný podíl na tomto dění, protože jeho srdce není ve správném postoji vůči Bohu – zůstane tak duchovním mrzákem a ani jeho život pak nevykazuje žádné duchovní kvality, ani duchovní dary, a tím méně již výše zmíněné ovoce Ducha.
„Jiní jsou fanatici pro ´svátosti´. Domnívají se, že ´svátost´ působí na toho, kdo ji přijímá, bez ohledu na to, jaký postoj v srdci ten člověk má... je to pro ně jakási náboženská magie. Prostředek milosti ale nepůsobí na neobrácené hříšníky!“ G. Öman vzpomíná, že ve Švédsku existovala sekta Jonase Bodela, která tvrdila, že nezáleží na tom, jak člověk žije. Jestli jsi zloděj, lupič, násilník, smilník, cizoložník, dokonce opilec a vrah, nevadí to, pokud si v okamžiku smrti připomeneš, že jsi pokřtěn. Pak můžeš být jistý, že půjdeš do nebe. Takové učení je ale zcela falešné. Člověku nic nepomohou svátosti, pokud nemá pokoj s Bohem ani s lidmi, pokud jeho srdce není ospravedlněno skrze víru.

Nepomůže ani přejít z jednoho církevního systému do druhého, pokud si někdo myslí, že mu to zprostředkuje přístup k Bohu. Přistup k Bohu nemáme skrze nějakou církevní či náboženskou magii či skrze jiné lidi. Vždyť my křesťané máme přístup k Bohu skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ef. 2:18)! Skrze něj můžeme jít v Ježíšově jménu přímo k Otci bez jakýchkoli prostředníků. Boží slovo to formuluje zcela jednoznačně. Ježíš Kristus říká (Jan 14:12): „Amen, amen pravím vám: kdo věří ve mně, skutky, které já činím i on činit bude, a větší nad ty činit bude.“
Důvodem pro Ježíšovu modlitbu za dar Ducha pro ty, kteří v něj věří, bylo, že chtěl na Zemi zmnohonásobit sám sebe. Jinak by jeho následovníci ani nemohli být schopni pokračovat v Jeho práci. Bůh pomazal Ježíše Duchem a bylo to tedy skrze Ducha, co Otec působil v Synu. Jeho církev může konat Boží dílo také jedině za předpokladu, že je toto dílo konáno skrze Ducha svatého. Teprve, když se sbor stává součástí Ducha svatého, může fungovat jako Tělo Kristovo: „Skrze zajisté jednoho Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme“ (1. Kor. 12:13). Když Ježíš říká svým učedníkům: „Já se budu modlit k Otci a On vám dá jiného pomocníka“, modlí se, aby nám Otec dal Ducha. To stalo před tím, než šel obětovat své fyzické tělo, které mu Otec dal, aby v něm sídlil během svého pozemského života. Je to modlitba za to, aby jeho se následovníci stali skrze vylití Ducha jeho novým tělem. A tak ti, kdo jsou skrze víru znovuzrozeni, získávají Ducha a spolu s ním účast na jeho Těle zde na Zemi.
Realita duchovního světa je tedy taková, že zde na Zemi existují různé církve a církevní organizace, jejichž členy jsou všelijací lidé. Tělo Kristovo však tvoří jen ti z nich, kteří jsou obrácení a znovuzrozeni – jedině ti obdrželi Ducha svatého. Tito lidé, podle mých zkušeností, se vyskytují napříč všemi denominacemi a církvemi, bez ohledu na jejich velikost, tradice, stáří a učení a stejně tak se všude v církvích vyskytují ti, kdo nikdy nepocítili opravdou touhu Krista upřímně následovat a žijí v přetvářce. Historickou realitou je, že velmi často právě tito lidé církve ovládali a ovládají mnohé z nich dodnes.
Pán Ježíš tuto skutečnost předvídal, když pravil v Matoušově evangeliu (13,24-30) toto: Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“