poslal cizinec Přišel už brzo odpoledne, hned ze mlýna a seděl celý večer u baru. Obsluhovala hosty a povídal si s ní.
Vyšli ven až chvilku po půlnoci a procházeli ztemělou Ostravou pomalu a vrávoravě domů. Zahnuli za roh, pomalu přicházeli k jejímu domu a oba se smáli. Po delší době se cítil zase trochu "hi" a zostřenými smysly vnímal celu tu krásu pozdního podzimního večera.
V dálce zahlédnul známé obrysy a jeho srdce se rozbušilo. Po pár metrech jasně rozeznal tmavé obrysy Pontiaca a taky postavu sedící za volantem. Zrychlil.
*****
Projížděl pomalu ulicí a rozhlížel se kolem sebe. U Ostrůvku zahnul za roh a koutkem oka uviděl u trafiky hlouček cikánů a mezi nimi vyčníval dvoumetrový chlap. Všimnul si, jak obklopili Petra, který se právě otočil od okénka s krabičkou gigaret.
Na konci ulice otočil a přijížděl zpátky. Už zdálky viděl, jak ten vysoký cikán drží Petra v kravatě ohnutého skoro až k zemi a loktem zpracovává jeho obličej. Šlápnul na plyn a vyskočil z auta.
"Grázle, co to děláš? " zařval na něj "okamžitě ho pusť!"
Leknul se, pustil ho. Petr dopadnul bezvládně na zem. Hromotluk se otočil a na jeho obličeji se objevil škleb když mu došlo, na koho se kouká.
"Co je ty bílá svině? Chceš taky vymalovat?"
Stál proti němu, skoro o půldruhé hlavy menší a koukal mu nahoru do očí. Cigán dlouho nečekal a rozmáchnul se pěstí.
Jemně se zhoupnul v kolenou, jak to dobře znal z tělocvičny. Obrovská pěst mu zasvištěla nad hlavou a v tu chvíli chytnul ten hromotluk přímý zásah zprava rovnou do tváře. Překvapením si sednul na zadek a chytnul si rukou zlomenou čelist, ze které crčela krev. Plival zuby.
Jeho kámoši na nic nečekali a rozprchli se do okolí, zůstal tam sám s Petrem, který se jen těžko probíral a zvedal ze země.
*****
Přišli si pro něj další týden. Prošlo několik vyšetřování a první stání bylo za tři měsíce.
Všechna svědectví u soudu byla jasná. Jeli s bratrem autem a uviděli před trafikou bandu romů. Začali na ně řvát a nadávat jim do černých hub. Vyskočili z auta a začali je mlátit. Nikdo jiný nic jiného neviděl a Petrovo svědectví soud nevzal.
Za rasově motivované ublížení na zdraví s vážnými následky dostal čtyři roky natvrdo.
*****
Odseděl si z toho víc jak půlku. Nesnášel všechnu nespravedlnost světa, nesnášel každého, kdo byl jen trochu jiný.
Šel po ulici, proti němu skupinka nepřizpůsobivých, pokřikovali na sebe, zabírali celý chodník. Procházel kolem nich, v klidu. Jeden z nich slíznul takovou, až vzal druhou o zeď.
"Co blbneš, debile??" Vrhli se na něj a už za pár vteřin prchali.
Ti, co mohli.
Uběhlo pár let a hřál se na vrcholku perníkové věže. Užíval si moc i peníze, každý večer zapomínal na celý svět, na bolest života. S ní mu bylo dobře: Když bylo dobře, alespoň někdy, na chvíli si jeho duše odpočinula od vší té bolesti. S ní vydržel i ranní dojezdy.
*****
"Je to čistý? " zeptal se a obcházel tu krásnou a skoro novou vytuněnou třidvatrojku.
"Že váháš. Vypraný v Per-volu, vole." Ušklíb se Miťas "A tenhle vůl byl čistej jak slovo bóží, to mi věř".
"Kolik za to teda chceš?"
"Pětačtyřicet mi stačí, teď jsem na tom dobře vole, víc nepotřebuju"
Vlezl dovnitř do auta, nastartoval a dvoulitr krásně zahučel, projel se dokola bloků a přijel zpátky. Vytáhnul balíček, odpočítal peníze, vzal doklady a smlouvu a odjel.
***
Zastavili ho druhý den v podvečer při běžné silniční kontrole. Vzali si papíry od auta, řidičák a když přišli zpět, řekli jen:
"Pane řidiči, vystupte si. To je vaše auto?"
"No, jasně. Včera jsem to auto koupil, podívejte, tady je smlouva" sahá pro ní do kastlíku.
"To nám nemusíte ukazovat. To auto vám nepatří, podvedli vás".
Poslouchal dál a pomalu se v něm vařila krev. Vůl, přes kterého Miťas auto prodal byl opravdu docela čistej, jenže Miťas to auto prodal jedenáctkrát a on byl dvanáctý potenciální majitel. Věděl, že Miťas mačká, ale že je takovej podrazák a v takovym svrabu, že už prohrál všechno, to netušil. Viděl rudě a jen se držel, aby s policisty neprovedl nějakou kravinu.
Domů šel pěšky, bez auta.
****
Vlítli k němu do bytu a vytáhli Miťase z postele. Koukal na ně jak vyvoraná myš a než se vzpomatoval, měl přes hlavu pytel, přes nohy pořádné lodní lano a táhli ho dolů po schodech. Řval na ně z pod pytle, spadnul na zem. Zvedli ho a táhli dál po schodech, nahoře se otevřely dveře a chlap co vykouknul ven zase honem rychle schoval hlavu.
Vzali ho tam, kam vždycky, když bylo potřeba: do polepšovny. Starý mlýn u vody byl teď před pátou ráno ještě temný a opuštěný. V klidu a beze spěchu pověsili Miťase za nohy do patra, sundali mu pytel z hlavy, shodili ho do náhonu a pomalu scházeli dolů do přízemí, zasypáni haldou nadávek:
"Vy kreténi stupidní, hovada blbý, imbecilové, ... Tohle vám teda spočítám! Myslíte si že tohle můžete přežít? Volové, debilové, jste mrtvoly, mrtví, mrtví, MRTVÍ!"
"Ten má ale výdrž" poznamenal v klidu Martin doprostřed proudu nadávek. Stáli všichni čtyři v přízemí a koukali Miťasovi svrchu do očí. Ten se kroutil na laně a snažil se něčeho zachytit, nevnímal ještě moc hloubku náhonu, která byla pod ním.
"Hele, von se snad nebojí" Prohodil v klidu Martin a sednul si na starou rozpadlou židli.
"Mám se bát mrtvol, kreténi? Si myslíte, že vám tohle projde?"
Přestával se houpat, docházely mu síly. Seděli v klidu proti němu a poslouchali pomalu ale jistě ustávající proud nadávek.
"Tak chlapi, neblbněte, co to má jako tohle bejt, si můžeme promluvit nějak v klidu, ne?"
"Hele, už se polepšuje." řekl ironicky Tonda. "MY mluvíme v klidu. To jen TY nejsi v klidu a není úplně jasný proč?"
Kdyby mohl Miťas ještě trochu zrudnout, určitě by to udělal, ale pomalu začínal tušit, že jde do tuhého. A v polepšovně se zatím dohodli s každým.
****
Šli spolu parkem a zprava uslyšel několik prásknutí, kolem něj zasvištěly kulky odražené od obrubníku, rukou mu projela bolest. Instinktivně jí chytil, stáhnul jí za betonový koš a padli na zem.
Ozvaly se ještě dvě rány, skořepina koše se rozpadla na kusy a několik dalších ran prošlo plechovým jádrem jen pár centimetrů nad její hlavou. Lidé řvali strachy, padali na zem, prchali. Na druhé straně ulice se ozvala policejní siréna. Bouchly dveře od auta, zakvílely pneumatiky, od chodníku se odlepil tmavý Pontiac a zmizel za rohem.
Teď teprve přišla trochu k sobě, začala ječet. "Ty vole, ty vole, ty VOLE! Máš díru v ruce! To snad ne! Ty vole, co budeme dělat!?"
Zas tak moc k sobě nepřišla, pomyslel si. Sundal bundu a prohlížel si ruku, odražená kulka prošla těsně pod kůží a roztrhala jí. Košile i bunda byly plná krve, ale kromě kůže nic vážného. Stáhl visící kůži košilí a jen se divil, že necítí žádnou bolest.
****
Přišel už brzo odpoledne, hned ze mlýna a seděl celý večer u baru. Obsluhovala hosty a povídal si s ní.
Vyšli ven až chvilku po půlnoci a procházeli ztemělou Ostravou pomalu a vrávoravě domů. Zahnuli za roh, pomalu přicházeli k jejímu domu a oba se smáli. Po delší době se cítil zase trochu "hi" a zostřenými smysly vnímal celu tu krásu pozdního podzimního večera.
V dálce zahlédnul známé obrysy a jeho srdce se rozbušilo. Po pár metrech jasně rozeznal tmavé obrysy Pontiaca a taky postavu sedící za volantem. Zrychlil. Teď si toho teprve všimla a podívala se na něj.
"Ty vole, neblbni!"
Víc nestačila říct, nebyl už při smyslech, už utíkal k autu a zarval za kliku. Přes zamčené dveře zahlédnul prudký pohyb, na zlomek vteřiny poodstoupil, nakročil se, jediným kopem rozbil okénko a jeho bota se zastavila až o Miťasovu hlavu. Zazněl výstřel. Instinktivně hmátl dovnitř, vytáhnul ruku i s pistolí, přehnul jí prudce o hranu dveří, zbraň vypadla na zem.
Ze zadních dveří vyběhli dva chlapi, v půlvteřině skončil jeden s přeraženým kotníkem na zemi a druhý chytnul přesně mířenou ránu na ohryzek a tak se pro jistotu držel dál od auta. Otevřel dveře u řidiče, hrábnul za volant a vytáhnul Maťase, který se právě probíral z nuceného spánku, ven na chodník. Poctivě ho zpracovával, řvala na něj, tahala ho za ruku pryč, nevnímal.
****
****
Neviděla ho přes dva roky. Naposled se jen letmo potkali na ulici, pozdravili se ale neřekl jí ani slovo, uhnul očima a zmizel. Tak nějak jako máma tušila, že je zase v průšvihu. Všichni kluci, jeden po druhém tím prošli a Marcel hned několikrát. Měla ale v srdci stále to slovo, které přijala od Boha: Všichni tvoji synové budou stát a chválit Boha tak, jako ty. Modlila se za něj celou tu dobu, vytrvale.
A ten večer, hodně pozdě, volal Petr. Zvedla to.
"Ahoj mami. Víš, nelekej se, ale volala mi před chvílí Monika, že je brácha zase ve vězení.."
Tušila to. Sebrala všechnu sílu, která v ní v tu chvíli byla.
"Co se zase stalo?" zeptala se sklesle.
"No, víš, jel v perníku, nějak se nepohodli a on se neudržel, však ho znáš. Včera poránu ho dali do vazby za loupežné přepadení a pokus o vraždu. Mami, ale mami, kvůli tomu ti nevolám. Modlil jsem se za to a vím, že tentokrát je to jiné, tentokrát přijde vysvobození. Volám ti jen abys to věděla a modlila se také"
Domluvili spolu a položila telefon. Vzbudila i tátu a začali se modlit za Marcela. Modlila se pak celou noc, šla spát až ráno. Šla spát v pokoji, věděla, že se stalo něco, co člověk neudělá.
Zvonek jí probudil pozdě odpoledne.
Stál tam uprostřed otevřených dveří a dívali se na sebe. Usmál se.
"Mami tak jsem doma. Mami, už to bude jiné. Víš v noci mne Bůh vysvobodil z drog. Mami, odpusť mi všechno to..."
Padla mu kolem krku a nenechala ho domluvit.
****
Takovej rychlej dojezd teda nečekal.
Seděl v koutě cely a jen tupě zíral do protejšího rohu místnosti.
Seděl ráno, před polednem a ještě dlouho do večera a hlavou se mu honil celý život. Pomalu mu začalo docházet, v jaké je situaci. Tohle bylo místo které znal důvěrně. Ale poslední roky lítal tak vysoko, že absolutně nepočítal s tím, že by tady mohl znovu skončit.
Vzpomněl si i na ní. Tak dlouho jí neviděl, nemohl přijít na oči a teď se zase dozví, kde je. Když se naposledy potkali na ulici, neměl ani sílu jí odpovědět, ani se na ní pořádně podívat. "Marceli, Bůh tě miluje. Má pro tebe připravenou cestu ven. Bůh poslal Ježíše, aby tě zachránil. Dej Ježíši svůj život, on ho promění." Neřekl nic, jen sklopil oči a utekl.
Moc dobře věděl jak tohle nejspíš dopadne. Jestli se tady ocitnul takhle brzo tak má Miťas kámoše i mezi cajtama. Což znamená, že nejmíň pět let nevyleze ven. Popadl ho strach a hrůza, kterou už dlouho, dlouho nepocítil. Tohle teda ale vůbec nechtěl, měl plány, plány na celý život dopředu! Teď konečně byl trochu rád na světě. Konečně žil alespoň trochu život, jaký za něco stál.
A ten život zase skončí v lochu.
****
Usnul až pozdě večer, ale jen na pár minut a probudil se těsně po půlnoci. Stále se mu vracela slova, ta slova, která mu řekla před tak dlouhou dobou.
"Bůh tě miluje. Bůh poslal Ježíše, aby tě zachránil. Dej Ježíši svůj život, on ho promění."
Znal to. Znal to až moc dobře. Léta chodil každou neděli do církve, léta to poslouchal. A kdyby Ježíš přišel v neděli do půl hodiny po bohoslužbě, snad by byl i zachráněn.
Teď měl ta slova "na talíři" před sebou, pořád dokola a nevěděl, co si s nimi počít. Proběhlo mu hlavou posledních pár měsíců života. Najednou pochopil, co že to vlastně potřebuje v životě proměnit. Uviděl všechnu tu krev, bezcitnost života, každou událost. Vyděsil se, vůbec mu nedošlo, co za takovou krátkou chvíli stihnul.
Jenže jestli vydá svůj život, ztratí všechno, co měl.
Věděl to, ale stejně to udělal.
Vlastně toho až zas tak moc ztratit nemohl.
Bylo to až k páté ráno, nic zvláštního nevnímal, necítil. Unaven usnul.
****
Ten hlas se ozval těsně před sedmou.
Probudil se okamžitě. Měl prázdnou hlavu, úzkost i depka zmizely. To, co věděl, ho překvapilo.
Za dveřma nikdo nebyl, nikdo neotevřel.
Přesto si byl jistý, že ten hlas slyšel.
Překvapila ho ta moc, kterou vnímal.
Zvláštní moc nad vlastním životem.
"Znám tě a slyšel jsem tě." Znovu vnímal ten hlas. Nebylo to za dveřmi. "Dnes budeš propuštěn. Musíš odsud odjet, jinak zemřeš."
Víc neslyšel, na chodbě se ozvaly kroky, cela se otevřela.
"Pane Béla, půjdete se mnou." Dole mu nasadili klepeta, dva ho dovedli k autu, nasedli.
"Díval jsem se na tvoje obvinění ve spisu, máš to jistý," prohlásil jeden z nich. "Jasný obvinění, seš tu počtvrtý, divil bych se, kdybys dostal míň jak šest let."
Vnímal ten hlas chlapa, jak mluví a snaží se mu sdělit nějakou informaci, ale v duchu vnímal úšklebek.
Byl překvapen, že vnímá něco v duchu.
****
Soudce měl nelehkou situaci, jako vždycky. Přestřelka na ulici, dva gangy, loupežné přepadení, těžké ublížení na zdraví. Kdyby bylo jen na něm, nejradši by je pozavíral všechny.
Poslouchal jasné obvinění a výpovědi "obětí", které četla zástupkyně: V klidu stáli v autě na chodníku, přiřítil se nějaký debil, vytáhnul pistoli, střelil jim do auta, zmlátil jeho i kamarády a ukradl jim zlatý řetízek a peněženku. Jasné loupežné přepadení se střelbou, čtyři shodní svědci včetně člověka z ulice, nebylo co řešit.
Marcel na to koukal a nevěděl co říci.
"Tak co nám k tomu povíte? Co se ve středu večer stalo?"
"No, šel jsem s přítelkyní domů, procházel jsem kolem nějakého černého auta a v tom na nás někdo zevnitř vystřelil. Z toho auta na nás pak vyběhli chlapi a začali nás honit. Tak jsem na přítelkyni zařval, ať uteče a trochu je zastavil, pane soudce."
Nepřekvapilo ho to, takových historek slyšel bezpočet.
"A z jakého důvodu na vás zaútočili?" zeptal se soudce.
"Nevím, myslím, že to bylo ..." pokračoval ve výpovědi. Soudce ale dál neslyšel, nevnímal. Na kraji spisu si všimnul záznamu s nákresem střelby. Vytáhnul ho ven, prohlížel ho. Jedna střela, vedená směrem od řidiče přes levé dveře ven do silnice. "... takže myslím, že to bylo proto." zaslechl soudce konec výpovědi.
****
Stál na ulici a nevěřil tomu co se stalo. Ani ten policajt co mu sundaval pouta tomu nevěřil.
Takže ten hlas měl pravdu.
A ten pokoj, který měl v srdci je taky skutečný.
Místo na trip a na Moniku myslel na mámu a na tátu.
Na nic nečekal a sednul na autobus.
****
"Mami, musím odjet. Musím odsud pryč, co nejdřív."
Rozsvítilo se světlo dole na chodbě.
"Počkej, nemluv tady o tom, pojď dovnitř."
Vyprávěl jí celé ty dva dny, všechno, co prožil. Za chvíli přišel i táta. Stále dokola jim povídal o tom, co prožil ráno, co slyšel, jak byl nepochopitelně vysvobozen. Seděli tam, a společně chválili Boha. Seděli a ani nevěděli, jak vyjádřit tu všechnu vděčnost nad tím, co se stalo.
"Jestli ti Bůh řekl, že musíš odjet pryč, tak musíš jet." řekl táta. "Volal jsem Petrovi, za chvíli si pro tebe přijede a doveze tě k sestře. Tam zůstaneš dokud bude potřeba."
Vyrazili před půlnocí.
