Tento článek je psán tak, aby byl srozumitelný pro každého- jak pro toho, kdo jde k Ježíši poprvé, až po toho, kdo je obdarován nějakým darem Ducha svatého, např. darem jazyků, a má s modlitbami za nemocné zkušenosti. Je určen i pro čtenáře mimo církve. Poskytuji jej i potřebným, abych si ušetřil vysvětlování.

I Uzdravování má tři významy: 1) projev moci
Ducha svatého- potvrzení Boží existence; 2) uzdravení od nemoci; 3) projev Boží lásky, protože je to z milosti a zdarma. Nejde o návod k uzdravení. O tom rozhoduje jen Ježíš. Jde o odstranění překážek, které by mohly uzdravení bránit a souvisící informace, protože když nedojde k uzdravení na první modlitbu, sníží se víra nemocného a někdy i sloužícího. Proto když se za někoho modlím, snažím se překážky vyloučit. Bez vědomí, že je podle Písma vše v pořádku a že mě Pán konkrétně vede, bych neměl dostatečný pokoj při modlitbě. Takovou přípravu sloužící i nemocní nedělají vždy, nebo jen neúplně a také povrchně. Jestliže není nemocný uzdraven napoprvé, snižuje se velmi jeho víra. Nemoc nemusí být jen za hřích nemocné osoby nebo jejích předků do třetího pokolení (4. Mojž.14,18:“..navštěvuje trestem vinu otců na synech, na třetí i čtvrté generaci.“ ), nemoci mají i své přirozené příčiny. Ale může s hříchem souviset, i když si nemocný momentálně žádný hřích neuvědomuje. Bible to jasně říká (zaslíbení Mojžíšovi, když bude poslouchat Boha Dt 7,11-15:“Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc ). Výjimky, jako byl Job, nebo slepý od narození (J 9,3) je zbytečné zmiňovat, protože v Písmu máme přímo potvrzeno, že jejich nemoc nesouvisela s hříchem, ale přišla ke slávě Boží. Znovuzrozený má hříchy odpuštěny a není trestán on ani jeho potomci za hříchy předků do třetího pokolení. Vliv minulosti je zrušen. Ale znám příklad znovuzrozeného, kdy jeho sedmileté dítě vždy dostalo „bezdůvodně“ teploty, když opakoval hřích. To se dělo asi desetkrát, než na to přišel, i když pokaždé jednotlivě z hříchu činil pokání. Tedy pokud znovuzrozený udělá hřích, Bůh trestá jeho hříchy do třetího pokolení, dokud z toho nečiní pokání. I když nemoc může mít přirozenou příčinu, bez vědomí Boha nezačne. Rozhoduje jak bude probihat i kdy skončí. Jinak by ďábel zařídil, aby všichni lidé nemocí zemřeli v hříchu, protože si přeje, abychom dopadli jako on. A nejrychleji by zemřeli v nějakém hříchu ti, kteří se snaží sloužit Ježíši. I přirozenou příčinu můžeme zavinit my. Slovo zavinit souvisí s vinou- hříchem. To ale neznamená, že máme být úzkostliví při výběru jídla apod. Přesvědčení, že nám něco bude škodit, může znamenat otevření se svázanosti, stresu a tím vznik např. alergie. Citát v bibli o neškodlivosti jedu, který spasení náhodou snědli, platí i pro dnešní chemikálie v potravě- ale je potřeba tomu věřit (Mk.16,18). Když jsem vkládal ruce na nakažlivě nemocné, neonemocněl jsem. Ne vždy jsem si pak mohl hned umýt ruce. Kdo se bojí položit ruku na nakažlivě nemocného, nevěří, že Bůh rozhoduje vše o onemocnění. Pak by ale nerozhodoval ani o uzdravení. Jestli by Bůh neměl vše pod kontrolou, pak by Bible neměla pravdu. Ježíš neuzdravuje jen pro uzdravení samotné, aby lidé mohli žít stejně jako dosud či snadněji hřešit – ale proto, aby poznali, že Ježíš je živý a slyšeli evangelium (viz 3 důvody z počátku), jak je Ježíš miluje. Apoštolé uzdravovali na potvrzení svých slov – evangelia. Tak dnes odlišíme léčitele, kteří neuzdravují Boží mocí- neřeknou správně evangelium a neříkají:“Ve jménu Ježíše Krista“. Podobně to funguje dnes, i když ani tehdy ani nyní nebývají uzdraveni všichni. Např. v Nazaretu Ježíš nemohl učinit mnoho mocných činů Mt 13,58. Tedy některé nešly učinit vůbec. … nebyl k nim poslán, protože jej nectili – L 4, 23-26. Šel tam z důvodu příkladu. To znamená, že nemohl uzdravit lidi, kteří k němu neměli víru a úctu, ani jinde. Ježíš znal předem jejich postoj, který neumožňoval uzdravení, a vůbec se za takové lidi nemodlil. Na Nazaretu nám to jenom chtěl ukázat. Stejně to platí dnes. Bůh chce uzdravit všechny, ale postoj a souvisící duchovní stav některých lidí to neumožňuje. Tím neříkám, že jejich nemoc nemohla mít přirozenou příčinu. Ale už jejich postoj je hřích. Proto je nesprávné očekávat, že misionář na stadioně uzdraví všechny. Na videokazetách a DVD z evangelizací spojených s uzdravováním jsou logicky uvedeny jen případy uzdravení- hlavně pro nevěřící, jako doklad existence Boha a pravdivosti evangelia. Nikdo by z toho neměl vyvozovat, že každý byl, nebo měl být, uzdraven. To by odporovalo smyslu bible. Co tedy máme říkat? „Záleží jen na tobě, nemocný člověče, jestli tě Ježíš uzdraví ihned, nebo až se zbavíš překážek. Miluj Ježíše i bližního a očekávej požehnání.“ Je-li někdo potřebný, to by k modlitbě za uzdravení stačit nemělo. Bůh neporušuje své zásady. Kdo není ochoten ani přijít, očividně nemá vážný zájem, abychom se modlili za jeho uzdravení. Když nemocného vyzveme, aby za námi přišel, dáme mu tím příležitost, aby potvrdil svůj zájem. Neúspěšné modlitby v bytě nemocných, kteří ani nechtěli přijít, to potvrzují. Neměli bychom se vnucovat. Před začátkem modlitby je dobré se zeptat např: „Co chceš, aby pro tebe Ježíš udělal?“ Také Ježíš se ptal, ne snad proto, že by neviděl tomu člověku do srdce, ale pro dobro nemocného, aby si uvědomil, o co žádá a proč to chce. Odpověď není vždy taková jakou očekáváte, leckdy i odporuje Písmu. Pak máte možnost s nemocným jeho pohnutky a plány řešit. Jestli někdo chce od Boha uzdravení, musí k němu chtít přijít upřímně a s otevřeným srdcem. Bůh prohlédne každou vypočítavost. „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9) Písmo nás vede k vyznání vlastními ústy, protože to je velmi závažná první část smlouvy mezi člověkem a Bohem. Pravděpodobnost uzdravení bude omnoho vyšší, když bude chtít pokračovat na cestě k Ježíši. To znamená, že modlitba za zdraví kamaráda nebo zaměstnance, kterému se v podstatě vnutíme, má malou naději na úspěch. Uzdravení „vyšší mocí“ bez „duchovního pozadí“ není možné – neexistuje duchovní vakuum. Buď se lidé obrátí o pomoc k Ježíši, přijmou nabídku evangelia a nechají ho vést jejich život z vlastního rozhodnutí, nebo „hledají alternativu“ bez Ježíše- u léčitelů. Jakkoli se to zpočátku nezdá, i zde vládne duchovní moc, ale ne ta od Boha. Léčitelství, východní medicína a leckterá „zaručená metoda“ vypadají nezávazně, zdravotní stav někdy zlepší, případně i uzdraví, ale ne z moci Ježíše. Mocnost, která se takto projevuje se maskuje mnoha líbivými tvářemi a sliby, ale nemá povinnost své sliby dodržet a člověka svazuje stále více. Úmysl ďábla je škodit, ne uzdravovat. Použitím jeho služeb, mu vznikne na člověka právo jej ovládat, až po tragedie později v životě a věčné zatracení. Konce těch, kdo se do toho zamotají, jsou krutější a „dražší“ než úleva od příznaků nemoci. Bůh požaduje obnovení oboustranného vztahu mezi ním a jeho stvořením láskou – ukončení oddělení hříchem a požehnání v životě. Pokud je poslušnost jen ze strachu, musí dorůst v lásku. Aby lidé nevyznávali víru zmateně čí falešně, je možné jim poradit, aby řekli např.: „Ježíši, jestli existuješ, tak tě prosím, abys se stal mým Pánem, Spasitelem i lékařem.“ Mám zkušenost, že Ježíši to stačí a 99 % lidí je ochotno to takto jednoduše vyznat. Ježíš nepotřebuje dlouhé řeči, ale upřímné. To je první krůček, po němž by měly následovat další. ( Sk 2. kap.) Všechna čest a sláva patří Bohu, což je nezbytné přitom slovy vyznávat. Zůstat pod ochranou Ježíše vede k trvalosti uzdravení. Existuje dlouhá řada vyučování, postupů či teologických názorů, ale jediným spolehlivým kriteriem co máme dělat a žít je Bible. Učení různých církví, se ve svých výkladech tak liší od jejího textu, že znemožňuje uzdravení. Všechno v každé církvi máme rozsuzovat podle Nového Zákona 1.Kor. 14,29. Nový zákon je dnes už běžně dostupný a Duch svatý jej pomáhá pochopit. Dítěti se nepočítají hříchy, protože ještě nemá odpovědnost. Pokud ještě není ve věku, aby samo vědomě přijalo Ježíše, je důležité, aby byl přítomen rodič dítěte, skrze jehož pokání a víru může být dítě posvěcené a uzdravené (1.Kor.7,14) Uzdravení hříchy vždy brání, takže je potřeba, s tím nejprve něco udělat. Ježíš byl ochoten nést odplatu za hříchy (minulé, současné i budoucí) všech lidí. Zaplatil místo nás na kříži svým životem, abychom my nemuseli zemřít ve svých vinách a mohli žít věčně. Byl vzkříšen a má právo odpustit každému, kdo ho žádá. Člověku stačí pro začátek upřímně říct: „Ježíši, prosím tě, odpusť mi mé hříchy“, i když ještě přesně neví, co všechno hřích je. Pro Ježíše je důležité opravdové chtění. Připomínám, že takové vyznání hříchů ještě není pokání, to by mělo následovat! Požádat Ježíše o odpuštění hříchů platí i pro ty, kteří říkají, že jsou věřící, protože všichni tu a tam hřešíme. Někteří mají místo Boha na 1.místě dítě, peníze nebo kariéru, hřeší v podnikání, nedbali přiměřeně o zdraví atd. Také si myslí, že Ježíš je jen láska, a že jim odpustí stálé zneužívání této lásky. Jenže Bůh je jeden, a tedy Ježíš představuje i přísnost Boha Starého zákona. Stejně jako dítěti při výchově nemůžeme jen odpouštět bez potrestání, tak i od Boha musíme cítit a vydržet následky hříchů. Neříkal zbytečně, že cesta k němu je úzká. Jsou i křesťané, kteří si spasení představují: „Odříkám přijetí Ježíše a mám vyhráno.“ Kdo věří jen tomu, že Ježíš existuje, a třeba se i třese, ale nedělá co říká, spasen není, ať má jakoukoliv službu. David zhřešil, ale pokáním měl odpuštěno (nezemřel, ale další následky zůstaly). I ďábel věří a třese se, ale neposlouchá ho. Pak přijde nemoc a divíme se proč. Před modlitbou za uzdravení, měl by být nemocný ochoten vyslechnout stručné evangelium podle Bible a přijmout Ježíše za Pána. Jeho pravdivost Ježíš potvrdí uzdravením, které se ale nemusí stát hned. Danielova modlitba byla vyslyšena hned, ale na uskutečnění čekal 21 dní. (Dan.10,13; Mt 6,33; 5.M7,14-15; 2.M23,26). Doma je potřebné si učení církve ověřit podle Bible, aby to, čemu věří, bylo nezkreslené a úplné evangelium. Rozsuzovat je povinnost ve všech církvích! 1. Kor. 14,29 I ve tvé církvi by měl každý říci: „Jestli mám nějaké hříchy, tak mi je prosím pomoz poznat a odpusť mi. Už je nechci dělat. Prosím tě, uzdrav mě to a to.“ Pokud se mám za někoho modlit, tak tu prosbu chci od něho zřetelně slyšet- i od člena církve. U lidí, kteří byli nevěřící, nebo jsou z církví, kde není jisté, jak a co učí o hříších, už před modlitbou nebo určitě po ní, s nimi probírám hříchy. Častý hřích, který znemožňuje uzdravení, nebo způsobuje obnovu nemoci, je hřích neodpuštění. Odpustit znamená už nevzpomínat, i když se jedná o velká provinění a zradu, kdy následky zůstanou! Když neodpustíš, nemůže Ježíš odpustit tobě a tím nejsi spasen. Máš to v „otčenáši“ (Luk.11,4). Schopnost odpustit dává Duch svatý. Také bychom měli požádat o odpuštění toho, proti komu jsme se provinili. Pokud jsme měli z hříchu majetkový prospěch a nejde to vrátit, nebo by vrácením vznikly velké problémy, můžeme to dát Bohu. Např. jeden bratr to vyřešil tak, že slouží Bohu vším co má, jak to jde. Také může církvi darovat majetek. Další vážnou překážkou uzdravení je účast při večeři Páně (připomínka oběti Ježíše přijetím chleba a vína) v době hříchu- před opravdovým pokáním. ( 1.Kor.11,27a 29 „Kdo by jedl nebo pil kalich Páně nehodně, bude vinen proti tělu a krvi Páně...Proto jsou mezi vámi mnozí neduživí a mnozí zemřeli“). Pak modlitba za uzdravení není úspěšná, postižený nechápe a navíc tvrdí, že jeho nemoc za hříchy není. Nemoc totiž často nepřijde hned po hříchu. Dále je potřeba zeptat se na závislosti, abychom se mohli modlit cíleně nebo rozvazovat. V přítomnosti dalších lidí nebo i životního partnera se je často nedovíš, takže bude potřeba další modlitba bez nich. Požádám partnera, aby nás nechal chvilku o samotě. I proto za mnou jezdí lidé z větší vzdálenosti, protože se nechtějí svěřit ani kazateli. (Někteří mají zkušenost, že se pak na ně díval přes prsty, i když byli čistí.) Např. alkoholismus, kouření, pornografii na internetu, pověry, cizoložství, démoni církve, která se neřídí Biblí (Bible nezná žádné uctívané předměty, tím méně sochu Ježíše nebo Marie (Iz.44,9-10; 5.M4,15-19:“..abyste si neudělali žádnou sochu muže nebo ženy...a klaněli se jim“) atd. Jestliže to zatají, nemohu jej rozvázat a je to překážka uzdravení nebo trvalosti. Samozřejmě dodržuji zpovědní tajemství. Moje zkušenosti s lidmi odpovídají tomu, co je napsáno už v Bibli- že sexuální nečistota nebo svázanost je rozšířená více, než si myslíme, protože se o ni nezajímáme, a je velkou zbraní satana od počátku. Zneužívá to, co Bůh lidem dal do manželství, aby se manželé stále přitahovali. Těžce se někteří z chyb v této oblasti dostávají. I když se to jeví jako svázanost, téměř vždy je to svévole. I zdánlivě nevinné seriály „ze života“ v televizi mohou způsobit hřích, když bychom se vžívali do role osoby, která se tam sexuálně stýká nebo i „jen“ flirtuje (Mat.5,28 „..kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci“). Satan útočí přes oči, uši, vůně, doteky, myšlenky aj. Je vhodné vyhýbat se erotickým podnětům a situacím. Např. ne každá kulturní akce je vhodná. Měli bychom vědět, že to během života zkusí u každého. Jak chceš, aby se manželka chovala k mužům, tak se chovej k ženám. A naopak. Platí zkušenost, potvrzená výzkumem, že dlouhodobý pobyt ženy a muže v jedné místnosti, obvykle v zaměstnání, může vést velmi snadno k sblížení, které už je hříchem. Satan má od Boha dovoleno zkoušet lidi (Luk.22,31: „Satan si vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici“ ). Když nás napadne špatná myšlenka a včas ji odmítneme, hřích to není. Pokud se mu něco podaří, tak nezoufej, pokáním Ježíšova krev očišťuje rychle.

II. Dosud jsme si ukázali, jak mají postupovat při modlitbě za nemocné křesťané obecně. Neměli bychom zároveň podceňovat ani duchovní čistotu služebníka, který se modlí. Velmi záleží na tom, aby neměl vědomé hříchy a závislosti. Jinak je podle Písma prioritou, dát si do pořádku nejprve svůj život, a pokud se jedná o uzdravování, ať se zatím modlí jen za sebe. Bible neříká zbytečně: „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová“(Jk 5,16). Také vytrvalost v prosbě je důležitá (Luk.11,5-13; Luk.18,1-8; Mat.7,7-11)- zvláště u nepokřtěných Duchem svatým. Kdo není plně očištěn Ježíšem od svých hříchů, neměl by se při modlitbě dotýkat nemocného ani na něj vzkládat ruce. Dovolíme-li, aby na nás někdo vzkládal ruce, dostáváme se pod jeho duchovní působení – buď Ducha svatého, nebo ducha nečistého, případně žádného. V některých skupinách vkládá ruce hromadně kde kdo. Závislosti se může člověk zbavit i sám, ( Jk4,7:“Vzepřete se Ďáblu a uteče od vás“). Má za sílu prosit, aby závislost nechtěl a pak teprve je prosba za osvobození upřímná (dodržet abstinenci, setrvat v úplném rozhodnutí, žádné kompromisy- Bůh sílu dá). Bez plnosti Ducha sv. se sice můžeme za závislého modlit, aby mu Bůh pomohl, ale přikazovat, aby závislost odešla, může účinně jen člověk mající Ducha sv. Ale i tehdy odejde jen když ji postižený opravdu nechce a má před Bohem vyřešenou minulost. U očištěných křesťanů, kteří mají skutečný křest Duchem sv. se položením ruky přenáší moc Ducha sv. Proto je velmi důležité, jestli jej člověk skutečně má. Bůh jej slíbil každému. Nadpřirozená moc byla v první církvi u všech pokřtěných Duchem svatým běžná a předpokládaná. Ježíš plní podmínky na své straně smlouvy s člověkem. Proto by měla být tak přijímána i dnes. Že mají tento křest mohou tvrdit všechny církve, ale potvrzen je až projevy darů Ducha svatého, což je například dar jazyků, uzdravování, poznání, dělání divů a ověřené prorokování. Apoštolská církev správně učí, že křest Duchem sv. se často projevuje darem jazyků. Samozřejmě, že předpokladem přijetí je momentální čistota a většinou už i vykonaný křest ponořením. Duch sv. bude ještě člověka dále učit a vychovávat. Přijetí např. daru jazyků neznamená, že už jde o ideálního člověka. Je to nejčastěji se vyskytující dar a napomáhá rozvíjení dalších darů podle Božího plánu (1.Kor.12,31:“..vy však usilujte o větší dary milosti“; 14,1:“Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali“). Bez skutečného křtu Duchem sv. je položení rukou neúčinné a modlitba i služba slovem méně účinná. Také je neúčinné svazování, rozvazování a osvobozování, protože tam není moc Ducha sv. Dokonce je nebezpečné, protože bez Ducha sv. je člověk slabší než démoni. Je známo, jak často démoni prohnali exorcisty, kteří chtěli osvobozovat, přikazovat démonům, a neměli skutečný křest Duchem svatým. Jak se tedy modlit?

1. Vírou, kterou máme, se stavět na sliby o uzdravení, které jsou v Bibli- nahlas je citovat (1.Petr 2,24:“..Jeho zraněním jste byli uzdraveni“; Iz.53,4-5:“Ale on byl proboden za naše přestoupení...na něho dopadl trest pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni“; Mat.8,17:“On sám naše slabosti vzal a nemoci odnesl“; D7,14-15 aj.).Je nutná schopnost z Ducha svatého představit si vírou změnu- něco jiného než nyní vidíme. Ruce nepokládat, pokud nemá křest Duchem svatým. (Když není sloužící svázaný, k přenosu z něj nemůže dojít, ale nemůže dojít ani k přenosu moci Ducha svatého.) Ježíš to již vyřešil a jde o to, jestli to nemocný i sloužící přijmou vírou.
2. Kteří mají křest Duchem sv. mohou přikazovat ve jménu Ježíše Krista- i když se nejedná o démony, aby nemoc odešla i s příčinami, které ji působí, a to bez následků a třeba okamžitě. To formuluje podle míry své víry ten, který slouží nemocnému. Důležité je přikázat ve jménu Ježíše Krista a u každého jednotlivě. Tak to říkali i apoštolé. Ježíšovou mocí. Naše osoba málo znamená. Ruku položit na hlavu nebo na tělo nebo na nemocné místo. Nemocná žena ať položí svoji ruku na nemocné místo a sloužící muž teprve na její.

1. Modlit se darem jazyků, protože Duch sv. se modlí účinněji než my česky. (Délku by neměl určovat nedostatek času – ale vedení Ducha svatého. Modlí se i za následnou ochranu.) Účinněji proto, že je to Duch sv. a navíc zná všechny příčiny nemoci, souvislosti a problémy.