Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

W.E. Nunnally Doktrína o trvalé jistotě spasení učí, že jakmile je člověk jednou spasen, nic jej nemůže o toto postavení připravit. Millard J. Erickson uvádí: „Kalvinistický přístup k tomuto tématu je jasný a přímý: ‚Ty, které Bůh přijal ve svém milovaném Synu, následně povolal a posvětil skrze svého Ducha, nemohou ani úplně, ani definitivně přijít o tento stav milosti, ale zcela jistě v něm vytrvají až do konce, a budou navěky spaseni.‘„(Wes­tminsterské vyznání víry 17,1) Henry C. Thiessen k tomu později píše: „Pokud jde o tvrzení, že nikdy zcela ani definitivně nepřijdou o tento stav milosti, není to stejné jako tvrdit, že nikdy neodpadnou, nikdy nezhřeší nebo nepřestanou velebit toho, kterýž je povolal ze tmy do svého podivuhodného svět la. Pouze to znamená, že neodpadnou zcela od stavu milosti, do kterého byli přivedeni, a ve svém odpadlictví nakonec nesetrvají.“ Stejně jako učení o omezeném vykoupení popularizoval Augustin v pátém století našeho letopočtu učení o se trvání svatých ve víře. Římskokatolická církev toto uče ní později přijala jako svoji oficiální doktrínu. Byl to také běžně přijímaný názor v době protestantské reformace. Vedoucí představitelé reformace, jako byl Jan Kalvín, ji rovněž přijali a podporovali, spolu s řadou dalších před reformačních římskokatolických doktrín a praktik. Takto se dostala nauka o věčném spasení do dogmatických systémů mnoha dnešních moderních protestantských denominací.

Arminiánsko-wesleyánská tradice a tradice hnutí svatos ti, stejně jako Assemblies of God, které z těchto tradic čerpají, historicky zamítly víru o trvalé jistotě spasení. AG oficiálně na svých webových stránkách uvádí: „Assemblies of God se staví proti učení, že Boží svrchovaná vůle úplně potlačí svobodnou vůli člověka a přivede jej k tomu, aby přijal Boha a sloužil mu. S ohledem na tento fakt jsme přesvědčeni, že je možné, aby se jednou spa sený člověk odvrátil od Boha, a byl znovu ztracen." I přes toto nekompromisní a jednoznačné oficiální stano visko Assemblies of God nemusí lidé, kterým sloužíme, vždy dobře rozumět této nauce či našemu postoji k této otázce. Sl žebníci v našich sborech se často setkávají s lidmi, kteří věří, že jakmile je člověk jednou spasen, je navždy spasen. Potřebují tedy vědět, jak na tento ná zor reagovat. Je proto důležité, aby pastoři seznamovali služebníky s argumenty, které používají zastánci učení o trvalé jistotě spasení/setrvání svatých ve víře. Záro veň také musí předkládat vhodné odpovědi na tato jejich tvrzení a osvětlovat biblický základ, z něhož plyne náš vlastní postoj: věřící mohou pozbýt spasení, pokud se z vlastního rozhodnutí odvrátí od Krista. V rámci kalvinismu existují různé názory týkající se trvalé jistoty spasení. Jeden extrémní názor například tvrdí, že Bůh vezme věřícího k sobě v okamžiku, kdy ví, že by dotyčný nechodil po přímých cestách a nedělal by tak Bohu čest. Jiní, kteří také věří v trvalou jistotu spasení, Autor: W.E. Nunnally Ph.D.však nepovažují za bianko šek k hříchu: „Naše chápání učení o setrvání svatých neponechává prostor pro poho dlnost či laxnost. Je otázkou, zda ten, kdo přemýšlí způ sobem: ‚Teď, když jsem křesťan, mohu si žít, jak chci‘, se opravdu obrátil či znovuzrodil. Ryzí víra se ukáže na ovoci Ducha."
ODDÍLY PÍSMA POUŽÍVANÉ NA PODPORU ARGUMENTŮ O TRVALÉ JISTOTĚ SPASENÍ (DÁLE JEN TJS) A O SETRVÁNÍ SVATÝCH VE VÍŘE (DÁLE JEN SSV) A JEJICH SPRÁVNÁ INTERPRETACE Ti, kdo zastávají TJS/SSV často uvádějí na podporu své ho názoru verš J 5,24: „Ten, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný, a nepodléhá sou du, ale přešel již ze smrti do života." Tento verš podle nich znamená, že jakmile jste přešli ze smrti do života, máte život navěky. Z gramatického hlediska však jasně vyplývá, že slovo věčný není příslovce vztahující se ke slovesu tak, abychom verš mohli vyložit a měl život věčně. Je to naopak přívlastek shodný rozvíjející podstatné jméno stojící ve funkci mluvnického předmětu. Věčný je život, ne že jej navěky vlastníme. Stejně tak jsou slovesa slyší a věří v přítomném čase a znamenají nepřetržitou činnost. Zastánci také argumentují, že když se jednou člověk a Bůh spojí, toto spojení již nemůže být nikdy zničeno. Od volávají se na verš J 6,37: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně, a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven." Nelze však říct, že tento text vylučuje možnost, že se někdo rozhodne sám odejít (srovnej s J 17,12). J 10, 27 – 28 se také používá na podporu učení o trvalé jistotě spasení: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky, a nikdo je z mé ruky nevyrve." A mohli bychom ješ tě přidat Ř 8,35.39 „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?… ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu, nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." Autoři těchto biblických míst však chtějí říct, že vnější síly nejsou schopny oddělit nás od Boha. Nepopírají však možnost, že člověk může uplatnit svou svobodnou vůli a rozhodnout se opustit Boží cesty. Je třeba také poznamenat, že přítomný čas v řečtině označuje nepřetržitou akci. Přeložen doslova tento verš zní: „Moje ovce setrvale naslouchají mému hlasu a já je stále znám, a neustále mne následují a já jim stále dá vám věčný život." Znamená to, že naše průběžné neza hynutí je podmíněno naším neustálým nasloucháním a následováním Ježíše. Toto téma se odráží v celém Písmu. Tento text tedy nepodporuje TJS/SSV, naopak. Podporuje myšlenku, že věřící může sejít z Boží cesty tím, že odmítne setrvat v poslušnosti Kristu. Zastánci TJS/SSV také na základě J 15,1–11 tvrdí: „Je-li věřící sjednocen s Kristem a jeho život v něm proudí, toto spojení nemůže být ničím zrušeno." Ovšem kontext celé patnácté kapitoly naopak ukazuje na možnost, že toto spojení narušit lze. Slovo překládané v celé patnácté kapitole jako zůstat je v originálním textu meno; znamená „zůstávat, pokračovat, setrvat." Proto Ježíš říká: „Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává… Kdo nezůstane (nesetrvá) ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (J 15,2.6 ) A další část pak začíná Ježíš slovy: „To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést." (J 16,1) Pokud by se člověk nemohl odvrátit od Boha, Ježíš by o tom tak dalece nehovořil. Někteří stoupenci TJS/SSV poukazují na Pavlova slova ve F 1,6, „… a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista." Z prvního až jedenáctého verše však vyplývá, že se zde Pavel spoléhá na touhu filipských růst ke zralosti – to je jediná zá ruka věřícího člověka. Vždyť sám Pavel je později vybízí, aby „s bázní a chvěním uváděli ve skutek své spasení" (F 2,12). Navíc jim poukazuje na to, že jeho vlastní věčný život ještě není definitivně zapečetěn (F 3,12–13) a po vzbuzuje je, aby v zájmu vlastního věčného života rostli ke zralosti a k poslušnosti (F 3,14). Pobízel křesťany ve Filipech, aby následovali jeho příkladu a vyhnuli se příkladu těch, jejichž konec je zahynutí F 3,17–19). Lidé se někdy odvolávají na Žd 7,25: „Proto přináší do konalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně." Chápou to tak, že slovo „dokonalé" se vztahuje k těm, kdo ,skrze něho přistupu jí k Bohu pro spasení´. Bezprostřední kontext i celkové vyznění listu Židům však vyžaduje, aby byl tento výraz vztažen k Ježíši a délce času, po který nám jako Nejvyš ší kněz poskytuje vykoupení a dává nám tím příležitost ke spasení (srov. také 3, 17, 21, 24, 25; 5,6; 6,20). Toto místo nelze chápat jako podporu učení o trvalé jistotě spasení. Oblíbený text těch, kteří přijímají TJS/SSV, je 1 J 2,19: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi." Zastánci na zá kladě této pasáže tvrdí, že ti, kdo přestanou následovat Krista, vlastně nikdy nebyli spasení. Je však několik věcí, nad kterými se zde musíme zamyslet. Zaprvé text výslovně neříká to, co zastánci TJS/SSV tvr dí (kdo nezůstal, nebyl nikdy spasen). Jan to psal poté, co sešli z cesty, a dodává, že jejich odchod je důkazem toho, že už nepatří do společenství vykoupených. Dá val je do kontrastu s těmi, kdo se postavili proti faleš nému učení, nadále přijímali pravdu a zůstávali v Kristu (verš 24). Zadruhé je dobré porovnat výpovědi o vyjití a zůstávání s Ježíšovým učením v patnácté kapitole Janova evan gelia. Tam popisuje údy Kristova těla, kterým se nedaří „zůstávat"; ty nenesou ovoce, usychají a nakonec budou odříznuty. Zatřetí stránky Starého i Nového zákona jsou plné pří kladů lidí, kteří byli nade vší pochybnost v jednu konkrét ní chvíli ve správném vztahu s Bohem, ale později od mítli jeho vládu (Gn 4,3–16, srov. Sd 11; Ex 32,32–33; Nu 3,2–4; 4,15–20; 16,1–33; 22,8.12.19–20­.32–35; 24,1–2.13, 31,7–8; 1S 10 ,1–7.9–11, 13,8–15; 16,14.31; J 6,66, srov. verš 67; 1 K 5,1–13; 1 Tm 1,19–20; 2 Tm 1, 15; 2,17–18; 4,10, Tt 1,12–16; Žd 12,15–17; 2 Pe 2,1; Zj 2,6.15, srov. Sk 6,5 a Eusebius, Církevní dějiny 3,29). Argumenty, které varují věřící před možností odpadnutí. Lidé z arminiánského tábora někdy svůj doktrinální po stoj neformulují jasně. Používáme výraz ztratit své spa sení, jako kdyby k tomu mělo docházet náhodou, neú myslně, jako výsledek momentálního klopýtnutí. Odpůrci správně tvrdí, že tato formulace neodráží přesně biblický text. Proto se musíme sami znovu obeznámit s oddíly, které podporují naše učení, a pak je formulovat tak, aby náležitě vyjadřovalo učení Božího slova. Arminiánsko-wesleyánská a letniční tradice i tradice hnutí svatosti se drží toho, že věřícímu je zachována svobod ná vůle i po spasení. Písmo učí, že ti, kteří věří v Ježíše a poslouchají ho, jsou ještě svobodnější poté, co byli spaseni (J 8,36; Ga 5,1,13) – nikoliv méně. Naše učení může být formulováno biblickými výrazy „pozbyli jste mi losti" (Ga 5,4), „odpadl, odpadli" (Žd 3,12; 6,6). J. Rodman Williams uvádí: „Ale vzhledem k tomu, že Boží spasení působí skrze víru, a to živou víru, vzdát se této víry může vést k odpadlictví. Když přestaneme zůstávat v Kristu, nesetrváme v něm a v jeho Slově uprostřed všech zkoušek a pokušení světa, které mají naši víru upevnit a posílit, může do našeho srdce vstoupit ne víra – a věřící pak mohou odpadnout od Boha. Tím mohou tragicky pozbýt svého spasení." Anglický výraz apostasy (odpadnutí, odpadlictví) je pře pisem novozákonního řeckého slova apostasia. Toto slovo i jeho slovesná podoba vyjadřuje následující: vzdálit se, oddělit se, politicky přeběhnout či zradit, být odtažen pryč, způsobit povstání, odchýlit se, odpadnout, přestat s jakýmkoliv vzájemným působením, opustit, dát pryč (jako při rozvodu). Žádný z těchto výrazů nenaznačuje ztrátu smlouvy v důsledku nahodilého nebo dočasného poru šení stanovených standardů svatosti. Naopak, všechna vyjádření naznačují předem promyšlený, záměrný a pře trvávající stav vzpoury vůči Kristově vládě nad životem. SVOBODNÁ VŮLE Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (Gn 1,26). Zčásti to znamená, že člověk myslí, plánuje, usuzuje a rozhoduje se podobně jako Bůh. Pád člověka částeč ně smazal Boží obraz vtisknutý do člověka při stvoření, avšak tyto atributy rozhodně zůstaly zachovány. Navíc Bůh neomezí ani nenaruší lidskou svobodu, kterou zá měrně člověka obdařil. A to platí, ať už člověk Krista přijal, nebo ne. Ve Starém zákoně Bůh jednal s Izraelity téměř výhrad ně prostřednictvím podmíněných smluv. Neustále je varoval, aby plnili podmínky smlouvy, jinak měl být je jich vztah k němu narušen (srov. Ex 32,33; Lv 22,3; Nu 15,27–31; Dt 29,18–21; 1 Kr 9,6–7; 2 Kr 17,22–23; 24,20; 1 Pa 28,9; 2 Pa 7,19–22; 15,2; 24,20, Ž 69,28, Iz 1,2–4; 59,2; Jr 2,19; 5,3.6.7; 8,5.12; 15,1.6–7; 16,5; Ez 3,20; 18,12–13; 33,12). Milost byla dostupná i ve Starém zákoně (Ex 34,6; Nu 6,25; Jr 3,12), ale stejně tak jako v Novém zákoně nikdy nebyla omluvou pro to, aby se setrvávalo v hříchu anebo byly sníženy nároky plynoucí ze smlouvy (srov. J 1,16–17; Ř 6,1–2; 8,7–11, L 12,48; srov. také Ř 1,31).
EVANGELIA Jan Křtitel odvážně prohlašoval: „Sekera už je na kořeni stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (Mt 3,10; L 3,9) Ježíš následně začal svou službu stejným poselstvím (Mt 7,19). Ježíš také učil, že pokud my nejsme ochotni odpustit, upíráme sami sobě možnost, že i nám bude Bohem odpuštěno (Mt 6,15). V původním Ježíšově historickém kontextu, jak jej kanonicky zaznamenává Matouš, Ježíš říká vznikajícímu společenství nové smlouvy -složenému z věřících – že pouze ti, kteří vytrvají až do konce, budou spaseni (Mt 10,22; 24,13). Pokud ho však zapřeme před lidmi, zapře i on nás před svým otcem (Mt 10,33). A když řekl: „Každý hřích i rouhání bude lidem odpuště no, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno" (Mt 12,31), nedělal žádný rozdíl mezi spaseným a ne spaseným. V podobenství o rozsévači se zrno uchytilo a začalo nést ovoce, bylo však nakonec udušeno rozmanitými okol nostmi (Mt 13,3–23). V Mt 18,15–17 Ježíš přikázal, aby členové společenství nové smlouvy setrvávající v hříchu byli vyloučeni z církve a považováni za ty, kdo stojí mimo smlouvu. Ježíš také varoval, že v poslední době falešní mesiášové „svedou mnohé" (Mt 24,5) a během pronásledování, „mnozí odpadnou" (Mt 24,10). Verš 24 zazna menává Ježíšova slova, že lžimesiášové a lžiproroci by „svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné„. Zastánci trvalé jistoty spasení se domnívají, že výraz „kdyby to bylo možné“ ukazuje na hypotetičnost takové situace a dokazuje, že není možné, aby se někdo od chýlil od víry. Tento argument však nebere v potaz širší kontext (Mt 24,5.10) ani jiné části Písma (1 Te 4,1–2), které jasně uvádějí, že někteří věřící v posledních dnech z různých důvodů odpadnou od víry. Lukáš zaznamenal Ježíšova slova: „Kdo položí ruku na pluh a [stále] se ohlíží zpět, není způsobilý pro království Boží" (L 9,62). Z kontextu vyplývá význam této metafory velmi jasně. To stejné lze říci o L 14,34–35, „Sůl je dobrá. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště, vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš." (srov. Mt 7,16–17.21.24.26; 10,38; 12,30; 18,23–35; L 9,23n, 14,25–33)
PAVLOVO UČENÍ Poté, co na misijním poli „získali mnoho učedníků„,vrá tili se Pavel a Barnabáš do sborů, které dříve založili, a „posilovali učedníky, povzbuzov li je, aby vytrvali ve víře“ (Sk 14,21–22). Pokud by neexistovalo nebezpečí odpadnutí, byl by to ztracený čas a zbytečně vydaná energie. Později Pavel varoval vedoucí představitele církve v Efezu, že „přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu." (Sk 20,29–30) Učení v Pavlových epištolách se nelišilo od jeho kázání zaznamenaných v knize Skutků. Varoval církev v Římě, že „jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, [Izrael], tím spíše neušetří tebe [křesťany v Římě]. Považ dobrotu i přísnost Boží; přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dob rotu Boží k tobě, , budeš-li se jeho dobroty držet [všim něte si podmiňovacího způsobu]. Jinak i ty budeš vyťat" (Ř 11,21–22). Také je vybízí: „Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jíd lem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel!" (14,15; srov. 1K 8,11, kde se objevují stejné termíny). V 1K 5,1–13 (srov. 2Te 3,6.14), Pavel vyzývá korintské, aby vyloučili ty, kteří žijí v hříchu (srov. Mt 18,15–17). Káral příliš svobodomyslné křesťany v korintském sbo ru, že dovolili, aby jejich svoboda způsobila záhubu slabšího „bratra, pro kterého Kristus zemřel" (1K 8,11). Výraz „bratr" naznačuje, že všichni zúčastnění jsou čle ny stejného společenství víry. Pavel si uvědomoval, že i on sám by mohl ve víře selhat (1K 9,27). Dále varoval křesťany v Korintu, že by to mohl být také jejich osud a mohli by skončit jako Izraelité, kteří zemřeli na poušti (1K 10,1–13). „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl" (verš 12). Stejně tak korintské upozorňoval, že pokud by uvěřili ne správné verzi evangelia, mohlo by to ohrozit jejich spásu. „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo" (1K 15,1–2). Později je znovu napomíná: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte! Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli!" (2K 13,5) Podobně na pomínal i církev v Kolosech – Ježíš je přivede před Boha svaté a bez poskvrny, ale pouze za předpokladu, „že pevně zakotveni setrvají ve víře a nedají se odtrhnout od naděje evangelia" (Ko 1,21–23). Galatským sborům Pavel napsal: „Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle od vracíte k jinému evangeliu" (Ga 1,6). V Ga 4,1–11 píše o tom, jak se galatští křesťané z otroků stali syny, a pak se znovu vrátili zpět do otroctví. V závěru tohoto oddílu Pavel řekl: „Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo." Pavel taktéž prohlásil následující slova o těch, kdo byli zachráněni Ježíšovou krví, ale pak přijali judaizované evangelium Ježíš+, jež přidalo obřízku k Ordo Salutis (řádu spásy): „Odloučili jste se [kataergo: „odřízli jste se, byli jste zbaveni, vymazáni, zrušeni, zničeni, vymýceni"] od Krista, vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste [ekpipto: „odpadli, propadli, ztratili, způsobili konec"] milosti." (Ga 5,4) Do církve ve Filipech Pavel napsal, že on utrpěl ztrátu všech věcí, „aby poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Bral na sebe podobu jeho smrti, aby tak dosáhl zmrtvýchvstání." (F 3,10–11) Jestli mělo být Pav lovo spasení konečné a nic se nemohlo změnit na jeho postavení vůči Bohu, nebyl si toho evidentně vědom. Le žel mu na srdci duchovní úpadek některých jeho nejbliž ších společníků, protože ve stejném textu filipské církvi naříká nad těmi, kteří kdysi byli dobře známi jako věřící, „nyní však žijí jako nepřátelé Kristova kříže" (F 3,18). Když Pavel uděluje pokyny pastorům, sdílí s nimi stejné poselství: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry. (1 Tm 4,1; srov. 2 Tm 4,3–4)
OBECNÉ EPIŠTOLY A ZJEVENÍ Ze zbývající části Nového zákona také jasně vyplývá, že věřící mohou vlastním přičiněním pozbýt své spasení. List Židům obsahuje některé z nejjasnějších varování ohledně odpadlictví a také nás naléhavě nabádá, abychom zůstali pevnými až do konce – všechna tato slova směřují ke křesťanům. Díky většímu poznání, které přišlo se vzkříšením Krista, autor listu Židům křesťany nabádá: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem." (Žd 2,1). Do tohoto varování před opuštěním cesty spásy pisatel zahrnul i sám sebe. A následně vznesl řečnickou otázku: „Jak bychom mohli uniknout my [rozsudku, srov. verš 2], pohrdneme-li tak slavným spasením?" (verš 3). Autor opět ke svým křesťanským posluchačům přiřadil sám sebe. Měli bychom si všimnout, že je tu řeč o pohrdnutí, ne od mítnutí. Čtenáři byli křesťané, kteří pohrdali, ne nevěřící, kteří odmítali. V Žd 3,6 autor opakoval stejná slova jako Ježíš a Pavel: „A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou na ději." Později znovu připomenul: „Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce" (verš 14). Varoval spoluvěřící: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl [apostaenai] od živého Boha." (3,12) Trval na tom, že věřící potřebují být bdělí: „Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí." (4,1), protože i věřící mohou „padnout pro neposlušnost jako ti na poušti"(4,11). V Žd 6,4–6 autor prohlásil: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budou cího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch" (kurzíva autor). Podobně jako Nu 15,30–31 říká list Židům: „Jestliže svobodně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem." (Žd 10,26–27; kurzíva autor) A ná sledně pokračuje: „Už ten, kdo pohrdne zákonem Moj žíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hrozněj šího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmí vá Duchu milosti." (10,28–29; kurzíva autor) Části těchto veršů zvýrazněné kurzívou poskytují nezvratné důkazy, že adresáti tohoto listu byli křesťané. Ti jsou varováni, aby nezahazovali svou smělou důvěru (10,35 – tak B21; nezahazování je v kontrastu s náhodným ztracením). Pisatel listu Židům zanechal své křesťanské spoluvěřící s povzbuzením: „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost, ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen [srov. Dt 29,18–21], který by nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal." (Žd 12,15–17) Jakub nám říká: „Zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho při vede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od blud né cesty, zachrání jeho duši od smrti." (Jk 5,19–20) Petr píše: „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci, tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavá dět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu" (2P 2,1). Ve stejném duchu dále pokračuje: „Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvr nám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: Pes se vrátil k vlastnímu vývratku a umytá svině se zase válí v bahništi." (2Pt 2,20–22; kurzíva autor; pisatel listu hovoří o lidech, kteří byli předtím počítáni mezi vykoupené). Jan popsal hřích, který „je k smrti" a nelze odpustit (1J 5,16). Z kontextu první poloviny verše, stejně jako z používání stejné terminologie v jiné části dopisu (1J 3,13–14) vyplývá, že toto je duchovní smrt, ne fyzic ká. Toto poselství se neliší od poselství autora v knize Zjevení. Tam zaslíbil věčný život pouze těm, kteří vytrvají a zůstanou věrni až do konce (Zj 2,10.25.26). Na druhou stranu ujišťuje ty, kdo nevytrvají, že budou odmítnuti a o život přijdou (Zj 2,5; 3,11.16). Na konci knihy (a tudíž i Nového zákona), znovu varuje před ztrátou spasení (Zj 22,19).
ZÁVĚR Bible evidentně varuje, že je možné přijít o své postavení před Bohem. Písmo jasně říká, že jediná jistota věřícího spočívá v trvalé poslušnosti Hospodinovy vůle. Tato skutečnost se dokonale shoduje s biblickou definicí spásy. Spasení není jednorázový zlom, který dá věřícímu záruku na celou věčnost, nýbrž proces, který má minu lost (Ř 10,9–10; 2K 5,17), přítomnost (L 9,23; 1K 1,18; 2K 2,15; 3,18; F 2,12; 3,8–16), a budoucnost (Ř 8,19–24; 1K 15,24–28; 1P 1,3–7; Zj 12,10; 20,1–10; 21,1 až 22,14). Věřící si volí život v poslušnosti a podřízení se Boží vůli, nebo porušení vztahu s Bohem a následné utrpení ve věčném oddělení od Boha. Pokud budete lidi vyučovat této pravdě, povzbudíte je ke zbožnému životu a poskytnete jim vodítko, jak odpovídat zastáncům trvalé jistoty spasení. Poznámky: ERICKSON, M. J. Christian Theology, 2 nd edition. Grand Rapids: Baker Books, 1998. Str. 998 THIESSEN, H.C. Lecture in Systematic Theology. Grand Rapids: Eermans, 1971. Str. 385 Jistota věřícího ohledně odpadnutí, http://www.ag­.org/…security­.cfm W.E. Nunnally Ph.D. je profesor raného židovství a kořenů křesťanství na Evangel University ve Springfieldu, stát Missouri, USA. Celý článek