poslal Nepřihlášený V posledních měsících
demokratického Československa Ferdinand
Peroutka napsal, že už se spoléhá jen "na sílu neorganizovaného
veřejného mínění, které souhlasně soudí o základních lidských faktech,
ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek
lidí nepravda zůstává nepravdou. Je-li politický život pln zmatku,
stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění".
Pojem "neorganizované veřejné mínění" zní naivně v současné
epoše
mediální neoreality a zbraní of mass distraction, řekněme ale, že
Peroutka jím mínil soudnost národa, která je produktem svobodné
komunikace mezi lidmi, v níž se ustavují soudy založené na
nadpolitických existenciálních kategoriích, jako jsou etické normy,
tradice, životní zkušenost či smysl pro "human condition".
Svou víru v soudnost národa si
Peroutka uchoval po celý život. Viděl v
ní nezničitelný zbytek demokratického Československa a věřil, že svými
promluvami na Svobodné Evropě přispívá k jejímu upevnění. Potkal jsem v
exilu už jen málo emigrantů z roku 1948, kteří by byli nositeli ducha
první republiky, ale přesvědčil jsem se, že většina z nich Peroutkovu
víru v "neorganizované československé veřejné mínění" sdílela: vytrvale
mluvili k neznámým lidem doma v šumu rušiček, psali do časopisů, které
se pak do rukou "lidí doma" většinou nedostaly. Věřili v sílu soudnosti
národa, která nás všechny spojuje v jeden lidský celek, "ať v popředí
scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje". Setkání s těmito lidmi
byl pro mě silný zážitek, i když jsem věděl, že "neorganizované veřejné
mínění" doma je už jinde, a třeba Peroutkovy promluvy nám v šedesátých
letech připadaly archaické. Přesto jsem ale cítil, že svým exilovým
psaním navazuji na jeho víru v soudnost národa jako nezničitelný základ
demokracie.
Ta Peroutkova víra byla ale sebeklamem. Tragický
rok
1948 připravily už volby z roku 1946, kdy se "neorganizované veřejné
mínění" masově rozhodlo volit proti historickým šancím na udržení
demokratického státu ve střední Evropě. Nešlo o nějakou výjimku, o
chvilkové zatemnění "soudnosti národa", ty volby byly příznakem
patologické antipolitičnosti českého veřejného mínění, která má své
kořeny v době národního obrození, kdy politika nenapravitelně nasákla
literární fikcí. Jádrem antipolitičnosti je podcenění institucí a
přecenění velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a
přecenění nových stran a idejí.
Po letošních květnových volbách
nezbývá
než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam. Neexistuje
žádná soudnost národa, nějaký ostrov, na nějž by se "stáhl jasný názor
na věci" v době plné zmatků. Naopak, české veřejné mínění lze
manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi, například démonizací
jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga), a
zastrašující lží (Řecko) - na jedné straně admirál Karel uvrhávající do
klece rozkradače zlatého pokladu, na druhé pak démon s nadváhou,
přivádějící Česko zpět ke komunismu.
Pravicový (ne pravičácký!)
novinář Petr Zídek napsal: Pokud více než 27 procent hlasů získají
dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete
a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí
řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak je to důvod k vážnému
znepokojení.
Myslím, že toto vážné znepokojení z českého
veřejného mínění je první velké poučení z květnových voleb.
Druhé poučení s tím úzce souvisí: Jacques
Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl
klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v
uměleckých kruzích, zarazila mě drsnost - "pravou rukou zdravíme a
volíme, levou rukou si vytíráme zadek". Dominantní klišé posledních
dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální navazuje na komunistickou
minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí musíme čelit
dvojímu nebezpečí: zadlužení + "socialismu".
Nazvěme tuto
"drsnost"
pravým jménem - je to lůzovitý politický diskurz, který čas od
času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé
republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus
a Masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých.
Václav Černý popsal lůzovité politické diskursy české pravice i levice s
hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.
Co je
lůzovitý politický diskurz? Místo teorie malý příklad: bolševická
líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo sociální demokrat
kudy chodil, tudy krad. Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v
televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v
roce 1990 neviseli na lampách. Je jim jedno, že stát už přivedli do
*****le velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel.
Chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak, jak je to učil
Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje. Slavným příkladem
lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak
vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém
parlamentu.
A nyní přece jen trochu teorie: demokratická
společnost
je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji
tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy je třeba
řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná
vylučováním ze společnosti - nejdříve extremistů, pak sociálních
demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých, a nakonec každého
kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu se stal pod vedením
Pavla Šarfa týdeník Reflex - příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera
nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?
Typickými
projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv
bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé
urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý
komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani
nemají šanci!
Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás "hlučně
vykračuje v popředí scény" od druhé poloviny let devadesátých, v
květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je
antikomunismus, který má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze
systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových "letech
demokratické naděje".
Třetím poučením je "vážné znepokojení" nad
tím,
jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. V jediném
sociálně kritickém časopise, který v Česku přežil štvanici na vše
levicové, v Novém prostoru, prodávaném bezdomovci, čteme: Často slyšíme
obvinění z rozdmychávání zášti proti bohatým a úspěšným. Tyto volby jsou
však spíše ve znamení jitření emocí proti těm nejchudším a nejslabším.
Lidem znejistělým krizí je třeba dodat obraz nepřítele tyjícího z jejich
daní.
Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že
se
odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým,
proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými
požadavky "připravují krach státu", proti právu na "bezplatnou"
lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí
název pro starý český proticikánský rasismus.
Volební kampaň
byla
pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako
třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože
patřit mezi ně se stalo hanbou - staří a slabí, socky, okrádají
stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující.
Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí
představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je
pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina
dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o
českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo podle Peroutky
"souhlasně soudit o základních lidských faktech".
Třídní boj
skončil, chudí prohráli, ale kdo bude v opozici a jaký bude mít opozice
vůbec smysl? A co nová forma chudoby - prekarizovaní pracující,
zaměstnanci proměnění v podnikatele sebe sama, a třeba rybáři v Mexickém
zálivu, které planetární naftařská lobby proměnila přes noc v chudáky
potřebující státní podporu?
Všimněme si způsobu, kterým fungoval
v
tomto třídním boji symbol Řecka: státy se zadlužily, protože zaplatily
dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně
miliony dolarů: místo aby banky dočasně znárodnily a jejich manažery
postavily před soud, státy začaly šetřit na svých občanech. Od doby, kdy
Michael Moore ve slavné scéně dokumentu Capitalism: A Love Story
obkružuje žlutou páskou s nápisem Crime Scene Wall Street,
jako by uběhly desítky let. Díky mohutné mediální kampani je
"neorganizované veřejné mínění" nyní přesvědčeno, že je správné platit
za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože "to si už
nemůžeme dovolit", zatímco miliónové platy manažerů bank a jejich
neprůhledná moc jsou nedotknutelné.
"Řecko" byla jedna z
největších
volebních lží v politických dějinách této země, a to i v absurdním
systému růstu Růstu, ve kterém žijeme, v něm přece není ctností šetřit,
ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky. Srdce by chtělo utrácet,
rozum říká šetřit, my jsme na straně vašeho srdce! praví reklama
jedné banky.
Evropská demokracie má dva pilíře: občanskou
společnost, neboli všechny formy účasti na rozvoji celku
společnosti, jdoucí za pouhý konzum, ať už z ekonomických, či kulturních
statků; a sociální solidaritu, která překonává všechny formy
nerovností, znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní
ekonomiky. Evropská demokracie není darwinistická, vidí v sociální
solidaritě předpoklad demokracie. Sociální solidarita má demokratický
rodokmen v Británii, ve Skandinávii, v Československu, v Německu a stál
na něm i projekt sjednocené Evropy. Současná ideologie Česka stojí na
falešné představě, že občanská společnost je dědictvím "havlovské
pravdolásky" a sociální solidarita pozůstatkem bolševismu. Je to
tragické nedorozumění, které vyprazdňuje českou demokracii.
Čtvrtým
poučením je něco, co bych nazval misplaced discontent,
snad tedy špatně zacílená nespokojenost. Lidé jsou nespokojeni s tím,
jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak
fungovat nemůže. Zaměřují proto svou kritiku na "špatnou pravici", po
níž přijde "pravice pravá" a ta zavede kapitalismus lidskou tváří,
kterému bude velet admirál Karel a nezkažený Radek. Lidé se bojí
kritizovat to, co by měli kritizovat - fungování globálního kapitalismu,
proto se raději zlobí na "zkažený kapitalismus". Na ten nezkažený ale
čekají marně, žádný nepřijde, nezbývá než se naučit kritizovat a
napravovat ten kapitalismus, který máme. Není první pravice, druhá
pravice. Jsou to samozřejmě pořád titíž zpěváci radarových častušek,
obhájci trhu bez přívlastků, a bushovci, ale vystupují jako
druhá pravá strana. Je to fraška, která má ale svůj hluboký smysl.
Pseudodialektika
- nové pravé strany kontra staré pravé strany. Slouží k
přehlušení opravdových otázek. A toto je čtvrté poselství květnových
voleb: strategie naší pravice úspěšně bere půdu pod nohama opozici.
Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu.
Pátým
poučením je jakýsi autismus českých voličů - absence smyslu
pro podstatné souvislosti. Tyto volby se odehrávaly na pozadí největší
přírodní katastrofy, která postihla nejmocnější stát světa a před celým
světem odhalila bezmocnost amerického lidu a jeho prezidenta. Statisíce
lidí v krátkém čase byly ožebračeny, tisícileté mokřady řeky Missisipi
nenapravitelně poškozeny, dosah škod přesahuje časový horizont mnoha
lidských generací. Prezident Obama řekl, že katastrofa je nové 11. září,
ale nikde nevidíme americké vojsko připravující se k válce s firmou BP,
ani její manažery nevlečené v oranžových teplácích s pouty na nohou a s
kapucou na hlavě. Naopak, naftařské koncerny připravují nové podmořské
vrty.
Ztroskotání zelených zejména mezi mladými voliči vypovídá o
nebezpečné lhostejnosti k podstatnému, která je stále viditelnějším
rysem "kulturní nadstavby montovny aut", v níž se české veřejné mínění
pomalu proměňuje. To není jen americký problém, přirozeně.
Terorismus
zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho
tisíciletí, české veřejné mínění ale vyznačuje naprostá lhostejnost k
jeho obětem. Tyto volby brzy všichni zapomeneme, důsledky ropné
katastrofy v Mexickém zálivu nás ale staví před otázky zásadní pro
budoucnost lidstva. Například: co je odpovědnost člověka v
technologickém prostředí? A co je tu vlastně zisk, a co ztráta? Co je tu
dluh?
Tyto otázky povedou k obnově demokracie, v níž nepůjde
jen o
"agregaci zájmů", ale o jejich hlubokou transformaci, jejich nové
zarámování a ustavení nového pole pozornosti, abychom nepřehlédli , co
je podstatné. O vidění podstatného, o to dnes jde.
Obdivuji
dokument Martina Marečka Zdroj o těžbě nafty v Ázerbajdžánu. Je důsledně
postaven na heslu Jedeme v tom všichni - každá čerpací stanice je
propojena s naftařskými státy, každý kilometr, který ujedeme svým autem,
odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou
oligarchii, někoho zotročuje a někoho obohacuje. Otřesná je postupná
proměna Ázerbajdžánu ve stát, v němž je vše podřízeno "zdroji". Kde
končí Ázerbajdžán? A končí vůbec?
Lidé jsou lhostejní k
"blbostem
zelených", protože se bojí o práci. Ekologie, to jsou jen takové
"nereálné řeči", realita jsou pracovní místa, splácení hypoték, i za
cenu naftou udušeného moře, měst proměněných v plynové komory. V tomto
ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice. Je o strašné
odcizení člověka, když obětuje "pro práci" svou zemi, své veřejné
statky, svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a
vydíraných lidských zdrojů. A kapitál toho využívá k heslům jako Lidé
chtějí práci, ne sociální dávky! A aby byla práce, kapitál chce stále
více deregulace: privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně
pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských
zdrojů, z nichž ale stále větší část musí hradit ty lidské zdroje
samy. Je to obludné falešné vědomí - smyslem ekonomického růstu přece
nemůže být práce, ta sama má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému.
A čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních
příležitostí?
Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů,
voliči se ale chovali, jako by nebyl žádný vztah mezi katastrofou v USA a
českou montovnou aut. Ta nepozornost k podstatnému je pátým
alarmujícím poučením z květnových voleb.
převzato z
deníku Právo 3.7.2010