poslal jaela Projdi se mnou ještě jednou všechno to, cos
prožil
Projdi se mnou ještě jednou všechno to, cos
prožil
Druhá noc
(Daniel-Ange )
z knihy "Raněný pastýř"
, vydal(o): Karmelitánské
nakladatelství
/.../
Pastýř mi změřil tep. Pak mi přiložil hlavu na prsa a řekl mi, abych
zhluboka dýchal. Vypadalo to, že se vyzná v medicíně, přestože byl jen
pastýř. Náhle se na mě vážně, téměř úzkostlivě podíval:
"Jsi na tom hůř, než si myslíš. Viděl jsem to ve tvých očích už včera
večer. Nemohl jsem ti to však říct, protože by ses vylekal. Teď ti již
nechci nic skrývat. Jsi vážně nemocný. Existují i zhoubné nemoci duše.
Zprvu není nic znát, ale jednoho dne nemoc vypukne a nakonec člověka
celého stráví."
Chtěl mě snad dovést do nejbližší nemocnice, abych se tam nechal léčit?
"Chtěl bych tě o něco požádat; vrátil by ses se mnou na začátek své
životní cesty ..."
"Ale ... co tím chceš říci?"
"Projít se mnou ještě jednou všechno to, cos prožil. Všechny ty chvíle,
kdy tě něco bolelo nebo ti někdo ublížil."
"Zbláznil ses? To už je všechno pryč! Nač se znovu hrabat v tom bahně?"
"Emanueli, sám dobře víš, že je toho mnoho, cos ještě nepřekonal. Jako
bys byl svázán řetězy. Brání ti v další cestě, s oproštěným srdcem."
"Bojím se, že rozjitříš mé zacelené rány, že se vrátí úzkost."
"Znám ty cesty lépe než ty. Byl jsem s tebou mnohem dřív, kdys ještě o
mně nic nevěděl. Důvěřuj mi. Teď to bude úplně jiné!"
"Proč ale nesmažeš minulost, proč ji nenecháme prostě být?"
"Každou ránu je třeba vyléčit v tu chvíli, kdy vznikla. Musím se vrátit
až ke kořenům, abych mohl léčit zlo. Vím, že můj způsob léčby se může
zdát trochu zvláštní. Ale důvěřuj mi."
"Dělej, jak myslíš!"
"Zkusme to tedy spolu!"
*
Tak jsme se spolu vydali do mého nitra. Kudy jsem se toulal a co jsem
zažil. Jednou byl v čele on, podruhé já. Zastavil se se mnou pokaždé,
když jsem upadl, krvácel a plakal. Jak jsem se tam ještě vyznal! Tolik
míst, a tam všude jsem žil. Pastýř měl pravdu.
Začali jsme nejdříve ve věznici, kde jsem si odseděl víc než rok za
vloupání. Okamžitě se mi vybavilo všechno, co jsem musel snášet během
těch nekonečných měsíců.
"Jednou jsem tě navštívil. Vzpomínáš, Emanueli?"
Najednou jsem pochopil, proč jsem jednoho rána otočen zády k oknu
(kdykoli jsem totiž viděl z okna horské hřebeny, přepadaly mě chmurné
myšlenky) pocítil, že bych měl odpustit kamarádům, že mě prodali. Ihned
jsem se však vzpamatoval a řekl si: "Ztrácíš hlavu!"
Potom jsme se octli před soudem. Všechny důkazy byly překroucené.
Přišili mi spoustu nepravdivých věcí. Neměl jsem čím zaplatit advokáta a
tomu, kterého mi přidělili, to bylo srdečně jedno.
"To znám ..."
(Že by také někdy seděl v base?)
"Neznáš poslední příkaz mého Otce, napsaný na dveřích v Alle1egres:
"Ohlaš vězňům amnestii. Řekni jim: 'Jděte!' Dnes jsem tu proto, abych tě
dostal z jiných strašných životních věznic."
/.../
