Snad ty tam jsou již konečně ona „protimariánská“ vymezování se vůči katolické církvi, kterých se po reformaci v 16. století až do 20. století nakupilo až nad hlavu. Pokud má ještě někdo i dnes potřebu zpochybňovat mariánskou úctu v principu, ať si tedy nejdříve nastuduje teologii, a neztrácejme s ním čas. Protože jestliže existuje ono duchovní pouto a společenství mezi živými i již zemřelými, pak není důvod, aby mezi všemi přímluvci – patrony stála matka Ježíše Krista na předním místě.

Pozn. Nepřihlášeného: Je výsměchem dějinám, že období řádění rekatolizačních soldatesek, mučení a vraždění a vyhánění do exilu katolický apologet představuje jako období "protimariánského vymezování". Pokud se někdo v té době protimariánsky vymezoval,  riskoval život. Problém je dále v tom, že pod neutrálním pojmem "duchovní pouto" pisatel rozmí "obracet se k zemřelé ženě". Kdo tak ovšem činí, je pod Boží kletbou (Dt 8,11)


Problém, který se však v souvislosti s mariánskou úctou dlouhodobě v církvi neřeší, je upínání se některých jakoby „konzervativních“ katolíků na obsahy oficiálně soukromých tzv. mariánských zjevení. Tento fenoném není nic nového. Víra ve zjevení svatých na konkrétním místě a v konkrétním čase stojí v základech i mnoha středověkých poutních míst. Znepokojivé však je, že k tomuto fenoménu se katoličtí křesťané – mnohdy v dobré víře – započali utíkat jakožto k více než jen soukromým zjevením právě v období, kdy církev fakticky ztrácela své politicko-společenské pozice v západní společnosti - tedy přibližně od 19. století. Jako by se začala ztrácet i víra v sílu zjevení Božího slova Písma (Bibli) a víra v sílu apoštolské tradice. Dokonce i staletími osvědčená forma osobní zbožnosti, kterou souhrnně nazýváme mystikou (modlitba, kontemplace apod.), jako by byla nahrazována sledováním a dokonce i komentováním toho, co skutečná (nebo údajná?)