poslal leonet Jak to je s naším časem všichni dobře víme, neúprosně plyne a nezastaví se. Jak je to s časem stvoření a nečasem stvořitele se můžeme dozvědět hned z první věty Bible.
„Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.“ Otázka co bylo před stvořením a kolik času uplynulo nemá smysl.
Čas jak ho známe, začal v okamžiku stvoření nebe a země. Což kupodivu odpovídá poznání vědců, zabývajících se základními otázkami počátku a existence vesmíru. Pro mne tím vyplývá, že Bůh je stvořitelem času a tím pádem musí být mimo čas – je v nečase. Neboli nepodléhá času a jeho život se neskládá z po sobě jdoucích okamžiků.
Dejme tomu, že se k němu nějaký den večer ve 22 hodin modlí najednou 1 milion lidí. Člověk se automaticky domnívá, že je Bůh poslouchá všechny najednou. Takový je pohled bytostí, které podléhají času. Jenže on je nemusí poslouchat všechny najednou.
Deset hodin večer, nebo jakýkoliv jiný okamžik od počátku světa je mu přítomností. Řeknu to jinak, má celou věčnost na to, aby si vyslechl každou modlitbu jednotlivě.
Tuším, že pro mnohé z vás není jednoduché pochopit co chci říct.
Proto použijí jiný příklad.
Představte si, že píšu román. „Petr přestal číst noviny, aby se napil, a v tom někdo zazvonil u dveří.“
Já, jako autor příběhu, nejsem vázán časem příběhu. Můžu psaní odložit na několik hodin a čas příběhu to nijak neovlivní. Mezi první a druhou části věty můžu klidně přemýšlet o Petrovi, jako jediné postavě v knize, jak dlouho chci. Čas, který strávím přemýšlením, se v románu neobjeví.
Přiznávám, že tento příklad není dokonalý. Ale snad vám může pomoci pochopit skutečnost.
Boha časový proud tohoto vesmíru nehoní o nic víc, nežli autora smýšlený čas v jeho románu.
Bůh může s každým z nás trávit libovolný časový úsek, třeba tisíc let, a nemusí s námi jednat masově. Každý s ním může být o samotě zrovna tak, jako by byl jedinou stvořenou bytostí.
Tento příklad nicméně nesedí v jednom. Autor se v něm dostává z jednoho času, (románového) do jiného běhu času (skutečného). Podle všeho však Bůh nežije v běhu času jako my vůbec. Jeho život neodplývá chvilku po chvilce jako náš, má tak řečeno před očima jak rok 4000 před Kristem, tak rok 2010 i rok 2839. Všechny tyto roky vidí najednou.
Někteří fyzikové si čas vesmíru představují jako rozvíjející se spirálu o takovém poloměru, že ani nevnímáme, že to není přímka, po které je nám dáno putovat. A proto si zkuste Boha představit jako celý prostor, ve kterém se tato spirála rozvíjí.
Naše cesta po této přímce se skládá z průchodu bodem A do bodu B a následně bodu C, atd. Avšak do bodu C se nemůžeme dostat, dokud neprojdeme bodem B. Nemůžeme přeskakovat libovolně, ale vždy jít postupně. Bod po bodu.
Bůh je mimo tuto přímku, vně či všude kolem, obsahuje celou přímku a celou ji vidí.
Mnozí křesťané říkají, že věčný Bůh, který je všude a udržuje vesmír v chodu, se kdysi na čas stal lidskou bytostí.
Jak tedy udržoval vesmír v chodu, když byl například v těle své matky, Marie? Nebo když spal?
Jak mohl být zároveň Bohem, který ví vše, i člověkem, který se ptal svých učedníků: „Kdo z vás se mě dotkl?“ Celý problém tkví ve slovech označujících čas. „ Když byl mimino“ – „jak mohl být zároveň:“ Mnozí předpokládají, že Kristus žil jako Bůh v čase a jeho pozemský život představoval kratší úsek – podobně jako naše dvouletá vojenská služba. A tak o tom žel uvažuje většina z nás. Tyto představy však pravděpodobně vůbec neodpovídají skutečností.
Kristův pozemský život nelze vřadit do žádných časových souřadnic s jeho životem Boha mimo veškerý prostor a čas. Toto období jeho pozemského pobytu, je nějak zahrnuto do jeho božského „já jsem“ a je zvláštním obdobím v dějinách našeho světa (od počátku našeho letopočtu do ukřižování). A proto si mnozí představují, že je i obdobím v dějinách Boží existence. Jenže Bůh žádné dějiny nemá. Neboť mít historii znamená přicházet o část své skutečností a jinou část mít před sebou. Znamenalo by to mít jen kratičkou přítomnost.
Bylo by velice mylné, takto o Bohu přemýšlet. Naopak si můžeme připustit, že ani o nás se takto vždy nepřemýšlí.
Jiný problém nám vznikne, budeme-li o Bohu přemýšlet v čase, jak to je s naši svobodnou volbou a tím, jak věříme mnozí, že ví co budeme dělat zítra. Neboť pokud ví, že zítra udělám to a to, jakou mohu mít svobodu udělat něco jiného?
Naše potíže v chápaní pocházejí s našeho předpokladu, že Bůh se pohybuje po časové ose stejně jako my. S jediným rozdílem, že on vidí dopředu a my ne. Jestli by něco takového platilo a Bůh naše činy předvídal, těžko by se chápalo, jak bychom je mohli svobodně nedělat.
My ovšem předpokládejme, že Bůh stojí vně a nad časem.
V takovém případě jsou pro něj všechny naše dny, ať ty minulé, přítomnost, tak ty budoucí dny teď. On si nepamatuje, že jste něco udělali včera; vidí vás jak to děláte, vy jste včerejšek již ztratili, on ale nikoli. Nepředvídá proto, co budete zítra dělat; prostě to vidí, jak to děláte; protože ač pro vás zítřek ještě nenastal, pro něj již ano. Nikdy vám nepřišlo na mysl, že by vaše činy byly méně svobodné proto, že Bůh ví, co děláte.
V jistém smyslu o vašem činu neví, dokud jste ho neudělali; okamžik, kyd jste jej udělali, je pro něj již „teď“.
Takové jsou představy mnoha křesťanů, a neobsahují nic, co by se z křesťanstvím rozcházelo. Nejsou součásti Bible ani nějakých vyznání víry.
