poslal Nepřihlášený Východisko z krize
Letos v lednu zemřel významný americký spisovatel, literární a umělecký
kritik John Updike. I když jeho stěžejní literární díla byla občas
protkána mystikou a mytologickou symbolikou, Updike byl v podstatě
drsný realista, který si předsevzal věrně zobrazit život a problémy
lidí a lidiček ve svém nejbližším okolí. Proto jsou mnohé jeho texty
líčením lidských konfliktů, útěků a libidinózních „úletů“. Updike ovšem
nepsal pro „bulvár“, byl naopak vítaným přispěvatelem prestižních
periodik jako The New York Review of Books a The New Yorker, kde mimo jiné napomohl i k věhlasu J. D. Salingera, autora kultovního románu Kdo chytá v žitě.
Ne každý tuší, že tento oblíbený kritik a autor (u nás bylo přeloženo
nejméně 15 jeho prací) byl zvláštním způsobem poután teologickým dílem
švýcarského teologa Karla Bartha. V době, kdy začínal svou
spisovatelskou dráhu, procházel akutní duchovní či náboženskou krizí,
vyvolanou vědomím pomíjivosti lidského života. Co ho zachránilo
z deprese byla teologie raného Karla Bartha. Ve své předmluvě ke sbírce
Rozličná próza (Assorted Prose), v níž otiskl mimo jiné i svou pozoruhodnou recenzi Barthova výkladu Anselmova spisu Fides Quarens Intellectum,
píše, že tento text sepsal „z pocitu dluhu, neboť Barthova teologie
byla v jedné chvíli mého života tím jediným, co jej podrželo“ (Assorted Prose, New York, 1965, ix).
„Je zábavný, je to zábavný teolog“
Co Barth Updikovi tehdy poskytl, byla intelektuální obrana křesťanství
jako přitakání k životu. „Jsem mu velmi vděčný!“ prohlásil Updike jako
host v jednom zábavném pořadu v americké televizi. A dodal: „Je
zábavný, je to zábavný teolog. Všichni tak zábavní nejsou… Už ho teď
nečtu – i když jsem nedávno četl knihu o něm. Ale tehdy, když mi táhlo
na třicítku a po třicítce, jsem byl dost vylekaný. Vylekaný z toho, že
jsem naživu – a Barth nějak ten strach ze mě dostal a umožnil mi žít
dál.“ (Transkript relace „The Dick Cavett Show: A Conversation with
John Updike“, December 1978, 10.)
Není úplně zřejmé, jak se Updike k Barthovi dostal. V jednom
soukromém dopise z roku 1969 píše: „Začal jsem ho číst před deseti lety
a ještě stále mám u postele kopii jeho Komentáře k Římanům,
abych si občas přečetl pár stránek. Rok před Barthovou smrtí jsem mu
napsal, abych vyjádřil, jak moc pro mě jeho knihy znamenaly a jeho
sekretářka mi napsala krásný dopis, jak Barth byl touto zprávou udiven.
Pochybuji ovšem, že něco ode mne četl … Svět bude teď po jeho odchodu
prázdnější“ (John McTavish, „John Updike and the Funny Theologian“, Theology Today, 1/1992, 414).
„Člověk ho musí milovat"
Barth nebyl jediný teolog, jehož dílo Updike dobře znal a mohl je
komentovat, takovým byl i Paul Tillich, a k jeho teologickým láskám
patřil i Søren Kierkegaard. V roce 1970 napsal (v reakci na Barthův
článek o Kierkegaardovi): Četl jsem Barthovo vyjádření o Kierkegaardovi
s velkým zájmem: Jeden z mých teologických hrdinů proklepává druhého
a tak nesměle upozorňuje na jeho základní nedostatky či meze. Barthova
napořád pronikavá mysl tu prostupuje do nejhlubších tónin – až to ve
mně vzbuzuje u autorů dost vzácný pocit: lásku; člověk ho musí milovat
za to, jak dobře píše“ („John Updike and the Funny Theologian“, 415).
Updikovo podmanění Barthem je vyjádřeno i v jeho vykreslení několika
rozporných postav z jeho románů, které se k Barthovi nějak hlásí: někdy
je to farář, jindy profesor teologie. Sám barthovský apel je však více
přítomen v jeho třech ranějších románech, kdy Updikovo prozření bylo
ještě čerstvé: Králíku utíkej (Praha – Litomyšl, 1980), Kentaur (Praha, 1967) a O farmě
(Praha, 1973). Všechny nás berou přímo do centra Barthovy smluvní
teologie milosti. V pozdějších svých románech už Updike barthovská
témata takto nerozehrává. Ve svých publikovaných vzpomínkách nazvaných
Rozpačitost (Selfží a exekutoři z něj ve snaze udržet pořádek a dostat
svět pod snadnější kontrolu chtějí stále udělat Boha mrtvých, Boha,
který život trestá a zakazuje a říká Ne“ (Self-Consciousnes: Memoirs, New York, 1989, 230n).
Ano a Ne
Updike vyjádřil pochybnost, že by ho Barth kdy četl, avšak v jednom
posmrtně publikovaném Barthově dopise do Princetonu z roku 1963 Barth
prosí o kopii Updikovy recenze jeho knihy o Anselmovi: „Rád bych věděl,
co napsal, a byl bych moc vděčný za kopii jeho článku“ (Karl Barth, Letters 1961–1968,
Grand Rapids, 1981, 139). Není ovšem známo, zda se Barth k tomuto svým
způsobem brilantnímu výkladu a kritice své studie dostal, ani co si
o tom myslel. Jindy už Updika nezmiňuje.
Updikova recenze nazvaná „Víra snažící se rozumět“ („Faith in Search of Understanding“, Assorted Prose, 273–282), která vyšla původně v časopisu The New Yorker
v roce 1963, je zasvěceným uvedením do různých etap Barthova
teologického étosu. Začíná citátem z nového vydání sbírky Barthových
starších textů The Word of God and the Word of Man (Slovo
boží a slovo lidské) z roku 1957, z níž pochází i většina dalších
citátů: „Není žádného přístupu od nás k Bohu…“ Podle autora je Barth
nejpřesvědčivějším teologem dvacátého století. K Bohu sami žádným
způsobem nemůžeme dospět, ale Bůh může dospět k nám. A to Bůh také
učinil – v Kristu biblického zjevení, v tomto Ano, jež je Barthovi
základním tvrzením křesťanské zvěsti, vyjádřené mimo jiné i v jeho
antinomistické nauce o všezahrnující boží milosti. Důkladnější
zpracování onoho „Ano“ se však datuje až od prvního svazku jeho Církevní dogmatiky; předtím byl Barth znám spíš svým Ne!, vyjádřeným na adresu přirozené teologie.
Mezi tímto „Ne“ a „Ano“ však Barth publikoval v roce 1931 malý spisek nazvaný Fides Quaerens Intellectum,
věnovaný slavnému Anselmovu důkazu boží existence. Podle Updika je to
text i na teologické dílko neobyčejně suchopárný a obtížný, plný
nepřeložených latinských citátů a neprůhledných vět. Barth se tu
Anselma dovolává proto, že jeho „ontologický důkaz“ není závislý na
vnějším světě: Anselm dává Bohu jméno a snaží se ukázat, že toto jméno
vylučuje možnost boží neexistence. To je podle Bartha také základem
autentické teologie: Teologie je průzkumem terénu mezi každým
subjektivním credo a objektivním Credo církve. Bez víry nemá
teologie smysl, neboť jejím účelem je „dát věřícím pocit radosti z víry
poukázáním na její ratio“ – její racionalitu. Nejde tedy o probare, ale o intelligere (Assorted Prose, 27).
Umývání nádoby naplněné shůry
Updike ovšem soudí, že namísto věrné interpretace Anselmova záměru
a výtěžku Barth ve skutečnosti prezentuje svoji vlastní metodu. Čtenář
výkladu čeká v závěru na onen „gigantický přeskok“ z pouhého pojmu
existence k jejímu faktu. Zatímco Anselm tento skok provede, Barth,
který s ním šel krok za krokem, nikoliv – přesto mluví tak, jako by měl
Anselma na své straně. Skutečný Bůh nám nemůže přijít na mysl jako ten,
kdo existuje „jen v mysli“. Tak jako člověk nemůže mluvit o Bohu „tím,
že mluví o člověku hlubokým hlasem“, tak se nemůžeme modlit k Bohu nebo
prostě věřit v Boha, který by byl jen výplodem naší fantazie. Pozitivní
propozice boží extraného tvrzení. Pozitivní proklamace totiž vychází
pouze ze zjevení. Jenom zjevení může k tomu „v mysli“ (in intellectu) dodat ono „skutečně“ (et in re). Neboli, Anselmův důkaz je jen jakýmsi „umytím nádoby, která je potom naplněna shůry“ (280).
Updike je naproti tomu přesvědčen, že ač Anselm vycházel z víry
a z toho, že Bůh je jiný než tvorstvo, přesto věřil, že se mu podařilo
možnost boží neexistence vyloučit. Proto celou tuto část „Proslogionu“
uzavírá modlitbou díků za to, že nyní si te esse nolim credere, non possim non intelligere: „i kdybych snad nechtěl věřit, že jsi, nemohl bych to nenahlížet“ (Anselm z Canterbury, Fides quaerens intellectum,
Praha, 1990, 38). Barth naproti tomu pouze připouští, že myšlenka boží
neexistence je projevem („divem“) hlouposti. Proto tu mezi středověkým
a současným (mezi teologem bez krize a teologem krize) zůstává rozdíl.
Propast mezi credere a intelligere může překonat jen boží příkaz. Bůh
všemi důkazy otřásá. Barth pokládá Anselmovu formuli quo maius cogitari nequit
(„nad co nic většího nelze myslet“) za embargo – zákaz na úrovni
prvního přikázání: Bůh se manifestuje svým příkazem nepředstavovat si
nikoho většího – a toto embargo je ve skutečnosti „osvobozením mysli“.
Podle Updika je zde Barth „bibličtější než bible“ (Assorted Prose,
281): Křesťanský věřící, který se probudil ze svého středověkého snu,
v němž církev a stát, víra a věda, věci a myšlenky splývají, dostal za
vyučenou a byl uveden do svého původního zoufalství. To pochopení,
o které usiluje víra, je pro Bartha především pochopením toho, čím
člověk a jeho náboženství nejsou. Anselmův důkaz jej zajímá
v jeho strohé negativitě – v jeho naprosté nezávislosti na „přirozených
věcech“. Klíčem k němu je nejspíš to, že nedokazuje nic, a tak
„prověřuje (probes)… prázdnotu a nouzi (nothingness), z níž vychází
volání po Bohu“ (282).
Kostelní ozvěna Božího slova
Kniha o Barthovi, o níž se Updike zmínil v onom televizním pořadu,
je nejspíš Barthův životopis od Eberharda Busche z roku 1975. Updike
jej v roce 1976 recenzoval pro The New Yorker
spolu s právě vyšlou první částí životopisu Paula Tillicha od Wilhelma
a Marion Pauckových. Tuto recenzi pak zahrnul pod názvem „Spolu na
zastávku“ (To the Tram Halt Together) do své sbírky kritik a esejů Pevnina v objetí (Hugging the Shore,
New York, 1983, 825–836). Je to zevrubné a velmi poučené srovnání obou
teologů – jejich životní dráhy i jejich díla. Updikův rozbor nevyznívá
jednoznačně v Barthův prospěch: „V oblasti démonického a porušeného,
hříchu a viny nám Tillich připadá jako křesťansky citlivější … Tillich
přiznává bolest tam, kde si Barth žádnou nepřipouští“ (833). Updike
připomíná, že oba teologové poskytli svým souvěrcům zcela protichůdné
instrukce, které se nicméně vzájemně nevylučovaly. Oba reagovali na
pocit, že se Bůh stáhl z našeho světa. Teologie podporuje víru, která
odolává strachu ze smrti, a tito dva teologové i po desetiletí od své
smrti prezentují sjednocený obraz – pozitivní a negativní pohledy na
problém úzkosti. Updike ovšem nezapomene na závěr připomenout, že „z
Bartha je v kostelech či seminářích stále ještě slyšet dozvuk jeho
nebojácnosti, jeho odvážného, encyklopedického a srdečného výkladu
božího slova – v opozici proti slovu lidskému“ (836).
Updike nebyl „křesťanský spisovatel“ v tom smyslu, že by jeho knihy
sugerovaly čtenáři výslovně křesťanské poselství. Naopak, věřil, že by
měl lidskou situaci líčit s nelítostnou syrovostí a otevřeností a, jak
sám říká, svou „základní povinnost vůči Bohu“ vyjádřit tím, že napíše
„nejpravdivější a nejsytější knihu, jaké je schopen“ (Cit. Kathryn
Lidskoog, Creative Writing,
Grand Rapids, 1989, 164n). Teologická dimenze je ovšem v jeho líčení
lidské situace všudypřítomná. Updike byl přesvědčen, že víra jako důvěra v Boha má v lidském životě nezadatelné místo, a z vlastní zkušenosti věděl, že teologie, která ví o věrohodnosti vlastního základu víry může k posílení této důvěry podstatně přispět.
(Upravený úryvek z delší připravované studie)
Petr Macek
Zdroj: Protestant 2009/10