poslal oko Já se nezmýlím nikdy...!
„Dosazuji
lidi na různá místa – postěžoval si jeden vysoký úředník – bohužel se v
lidech občas zmýlím, nejsem neomylný,“ „Já jsem průvodce v horách –
prohlásil jiný – ale dnes už se zmýlím zřídka, znám své okolí.“ „Mne
počty samy nezklamou nikdy – dodal matematik – a jenom zřídka se spletu
v jejich užívání.“ Čtvrtý, který se chtěl všem třem vysmát, prohlásil
slavnostně: „Já se nezmýlím nikdy. Jak to dělám? Žádnému člověku
nevěřím, proto se nemohu v nikom zklamat. Nikoho nevodím a sám nikam
nechodím, nespletu si tedy cestu. A matematikou se nezabývám. Uznejte
tedy, že jsem neomylnější než papež.“
Má to být satira nebo vyjádření smutné zkušenosti? Nechme zatím stranou
papeže a uvažujme o hodnotě svých vlastních úsudků. Dojdeme skutečně k
závěru, že se nezmýlí jenom ten, kdo nic nemyslí a nesplete se v práci
ten, kdo nice nedělá. Jak je tedy možné připisovat neomylnost papeži,
který dosazuje lidi na nejodpovědnější místa, který se cítí povinen
vést celé lidstvo na cestě spásy a který neučí matematiku, ale
tajemství zjevené víry, která přesahují lidské chápání, jsou nedostupná
pro matematiku i logiku. Závěr z této úvahy tedy zní: neomylný je jenom
Bůh. Nedivme se tedy, že dogma prohlášené na 1. vatikánském sněmu o
neomylnosti primátu římského papeže nechtějí přijmout ani mnozí věřící
křesťané a že je kamenem úrazu v diskusích katolíků s pravoslavnými.
Uvedu zatím jednu svou osobní zkušenost. S proslulým rumunským
pravoslavným teologem Staniloae jsme byli dobří přátelé. Jel jsem ho
navštívit ještě i těsně před jeho smrtí. Klidně jsme rozmlouvali.
Nečekaně přišel do jeho domu i jeden mnich z blízkého kláštera. Ten se
nemohl vynadivit, že tu jejich teolog tak mile rozmlouvá s někým, kdo k
němu přijel z Říma. Prohodil proto posměšně: „Jaký je potom rozdíl mezi
pravoslavnými a katolíky?“ Neměli jsme chuti před ním diskutovat. Ale
on se nechtěl dát odbýt. Staniloae proto prohodil: „Vždyť je to všem
známé. Tu neomylnost nedovedeme pochopit.“ Ale já jsem k tomu dodal:
„Ale dovedete! Vždyť i já jsem neomylný a vy také, vždyť i vy jste
kněz.“ To se však zdálo nemístnou poznámkou profesorovi a napomenul mne
mírně: „Tu se nemůže žertovat, to je vážná věc.“ A já na to: „Ale já
mluvím naprosto vážně. Když při mši vyslovuji Kristova slova ´Toto je
mé tělo, toto je má krev´, věřím, že ta slova mají sílu neomylnou.
Podobně je tomu, když prohlásím ve zpovědi ´Já ti dávám rozhřešení´. A
tu moc má kněz, když udílí i jiné svátosti.“ Stanilaoe se krátce
odmlčel a dodal: „Tu jde o neomylnost církve, Božího působení.“ A já na
to: „Právě to chceme my katolíci říci neomylností papežskou. Mluví-li
jménem celé církve, věříme, že je moc a síla Boží s ním.“ Pravoslavný
teolog se nad tím zamyslel hluboce a pak už jenom dodal: „Kdyby se
problém postavil tímto způsobem, byla by diskuse o něm snazší.“ Je to
pravda. Máme-li o otázce vážně mluvit, musíme ji umět nejdříve dobře
předložit.
Problém je široký. S protestanty se dovedeme domluvit, když jde o
neomylnost Písma svatého. Všichni věřící uznávají neomylnost Boží
prozřetelnosti ve světě. Začátek náboženství je víra, že Bůh svět
stvořil a že řídí jeho vývoj. Vyvstává ovšem vždycky pochybnost, když
pozorujeme zlo ve světě. Odkud se vzalo a jak je možné, že je
všemohoucí Bůh trpí. Ale odpověď náboženská je vždycky stejná. Zlo od
Boha nepochází, je destruktivní, ničí člověka a celý stvořený svět. Ale
přes to všecko nemůže zabránit tomu, aby se definitivní Boží plány
překazily. Písmo Starého zákona to učí na všech svých stránkách.
Izraelský národ byl vyvolen k tomu, aby z Abrahámových potomků vyšel
Spasitel světa. Jejich konkrétní dějiny však ukazují, jak právě ti
vyvolení neustále kladli překážky tomuto plánu. Ale přesto Spasitel
přišel neomylně, když se naplnila doba, „za onoho času“, tj. právě v
tom určeném okamžiku. A Ježíš sám dělá skutky a mluví, „aby se naplnilo
Písmo“ (srov. 24,44). A v Novém zákoně není situace v podstatě jiná.
Církev má zahrnout celé lidstvo, aby došlo ke svatosti v plnosti času,
při druhém a definitivním příchodu Spasitele na svět. Kolik hříchů a
překážek tomu stojí v cestě, vidíme na vlastní oči. Přesto však se
Církev modlí těmito slovy: „Všemohoucí Bože, který se ve své
prozřetelnosti nikdy nezklameš.“ Znamená to věřit proti vší lidské
naději, ale přesto věřit pevně.
Věří se ve skutečnost, která je prozatím neviditelná. Ale přesto ji
jistým způsobem Bůh stále poodhaloval a zjevoval jistým lidem, kteří
měli ukazovat ostatním cestu spásy. Ve Starém zákoně je nazýváme
proroky. Bez nich by zabloudili na cestě i ti, kteří byli Bohu věrni.
Ti se od proroků dávali vést, jejich slovům naslouchali, uchovávali je
psané a čítali je při bohoslužbách. Někteří se proto ptají: V Novém
zákoně už proroci vyhynuli? Musíme číst jenom ty staré pokyny, které
jsou zaznamenány v knihách Písma? Odpověď je prostá. Příchodem
Vykupitele a sesláním Ducha svatého se prorocký dar neumenšil, naopak
posílil, byl dán v hojnosti. Ti, kteří byli samým Kristem určeni k
tomu, aby jeho lid vedli na cestě ke spasení, dostávají od Boha
osvícení, aby cestu všem správně ukazovali, aby věřící povzbuzovali a
posilovali. Bůh je s nimi, neomylná Boží prozřetelnost jich používá.
Mají tedy i oni dar neomylnosti v tomto smyslu.
Boží slovo se nesmí
stát mrtvou literou. Je v církvi stále živé, Bůh tu stále mluví. A tam,
kde Bůh mluví, mluví vždycky neomylně, i když je to v slabém člověku,
který od přirozenosti se jeví ve všem jako omylný. Co bychom si tedy
počali, kdyby Bůh nebyl s námi? Naštěstí máme příslib: „Já jsem s vámi
po všechny dny až do skonání tohoto světa“ (Mt 28,20).
(Tomáš Špidlík).
