poslal tcernik
(z operace Pouštní bouře)
Slunce bylo už hodně vysoko, když se Joe probral z bezvědomí. Ležel v
rozpáleném písku asi dvacet metrů od obrněného vozidla. Až sem ho vymrštila
tlaková vlna. Hrome, pomyslil si, to musela být šleha! Dlouho trvalo, než si dal
dohromady, co se vlastně stalo.
Celý den křižovali svým obrněným transportérem dunami saúdskoarabské pouště v
označeném sektoru A70-035-14B. Ano, zde někde, v blízkosti kuvajtských hranic,
se to mělo stát. Jejich pátrací oddíl dostal rozkaz vyhledat pilota anglického
stíhacího letounu Harrier, který měl před rozedněním v těchto místech havarovat.
Někde odtud se ozýval s neúprosnou pravidelností na nouzové frekvenci rádiový
kód nešťastného pilota. Akce byla zahájena ihned po zaměření vysílačky. Byli
nejblíže označenému sektoru, a proto bylo samozřejmé, že pojedou oni. Bude to
O.K., říkali si, za pár hodin ho mají. A do večera bude chlapec na základně.
Na nebezpečí příliš nemysleli. Byl to jejich job. Při jejich práci se musí
počítat se vším. A pak, husajnovci určitě sedí zalezlí ve svých zákopech a po
noční náletu se neodváží vystrčit ani nos..
Teprve k večeru dorazili k troskám letadla. Už z dálky to byl smutný pohled.
Kusy dokonalé techniky byly rozesety v okruhu ěkolika mil. Náhle, zcela
nečekaně, proti nim vyjelo z úkrytu pouštních dun pět, šest tanků. Iráčané! A
pak to šlo ráz naráz. Joe nechal vypálit dvě protitankové rakety. Několik
výbuchů. Otevření dveří.. Výskok. Záblesk! ...a víc si už nepamatuje. Musel tady
ležet celou noc. On, Joe Garrison, seržant U.S.Army, velitel průzkumného
obrněného vozidla páté pěchotní divize ze základny North Platte ve státě
Nebraska, přežil soustěděný útok pěti nepřátelských tanků! To mu nikdo z chlapců
neuvěří. Teprve teď si vzpomněl na ty, kteří v transportéru zůstali. Černooký
Johny Barnett, vždy usměvavý řidič Ed Collins, sebevědomý operatér Jimmy
Richards, vážný a tichý doktor Watts i ostatní chlapci s palnými zbraněmi. Ani
se neodvažoval znovu pohlédnout na vozidlo. Zčernalé, žárem pokroucené trosky
hovořily samy za sebe.
Joe se pokusil vstát. Šlo to jen těžce. Teprve teď si uvědomil, jak ho bolí
celé tělo. Jeho dříve pěkná uniforma byla zaprášená, potrhaná a na mnoha místech
prosakovala krev. Jeho krev. Střepiny jsou pěkný svinstvo, pomyslel si. Po
několika krocích se svalil do písku. Potřebuje vodu. Musí ji hledat. Cítil v
sobě nesmírné prázdno. Jen myšlenka na vodu se čas od času vynořila v jeho
vědomí a bloudila všemi zákoutími jeho mysli v mnohých podobách.
V jednu chvíli se mu zdálo, že ji slyší proudit z otevřeného kohoutku ve svém
bytě, jindy ho okouzlovala orosená číše studené vody odkudsi z dávno
zapomenutého podobenství a nakonec ji viděl v hluboké studni. Dychtivě se nad ni
naklonil, ale neměl dost sil. Cítil jak padá... Padal stále rychleji dolů do
nekonečné hloubky, do hlubiny bez konce...
Když přišel k sobě, bylo mu zima. Slunce bylo za obzorem a nad pouští se
snášel soumrak. Tehdy ho poprvé napadlo, že asi umře. Cítil se strašně sám. Tak
si přál, aby ho našel pátrací oddíl. Zoufale si uvědomil, že v noci nemají
šanci. A kdo ví, vydrží-li do rána.
Náhle zaslechl docela blízko tiché sténání. Zbystřil sluch a čekal, ozve-li
se znovu. Dlouho bylo hluboké ticho. A přece. Sténání se ozvalo znovu. Ozývalo
se z levé strany odkudsi z hlubin země.. Mám asi horečku a přicházejí
halucinace. Přesto se zoufale pustil za hlasem. Plazil se s vypětím všech sil.
Náhle se země pod ním propadla a on sjel po břiše do nevelké prohlubně. Byl to
kráter po granátu. A tady ho uviděl. Ve večerním soumraku už jen špatně
rozeznával detaily sténajícího muže. Knír á la Husajn a výložky irácké armády na
uniformě však řekly všechno. Tak tohle je můj nepřítel, pomyslil si Joe. Přišlo
mu to všechno k smíchu. Myslel si, že asi zešílel. Kdo je ten Bůh, že dopouští,
aby došlo k takovým situacím? Já, Joe Garrison, seržant U.S.Army, velitel
průzkumného ... hrdý ochránce svobody a spravedlnosti, ležím tady tváří v tvář
svému nepříteli...
Muž zřejmě mlel z posledního. Mezi steny se ozývalo nesrozumitelné brumlání.
Joe rozeznal jediné slovo, které se často opakovalo: Alláh. Modlil se. Modlil se
ke svému Bohu. Joe se zachvěl. Měl by se taky modlit. Už dávno se nemodlil. Snad
to už ani nedokáže. Připlazil se těsně k němu a dotkl se jeho čela. Bylo
rozpálené. Muž sebou trhl a vytřeštil na něj oči. Poznal nepřítele. Lomcovala
jím hrůza a strach ze smrti.
Joe nevěděl, co ho to napadlo, ale třesoucího se muže pohladil po tváři. A
pak znovu a znovu. Jako šílený opakoval ten bezděčný pohyb, který mu kdysi dávno
jako dítěti tak příjemně chutnal. Cítil, jak ho naplňuje vlna něžnosti, soucitu
a snad... i lásky. Byl to nepoznaný pocit. Už nebyl prázdný. Cítil lásku. Jeho
rty se hýbaly a on snad do nekonečna opakoval: God... God....
God.........thanks...
Druhý den po krátce poledni je našel pátrací oddíl. V nevelikém kráteru
leželi v těsném objetí dva vojáci znepřátelených armád. A lékař jen suše
konstatoval smrt.
© 1990, Štěpán Křivánek
Všechna práva
vyhrazena.
Písemné publikování se souhlasem autora
