Zase jiný poutník prožil na Cestě také zajímavé setkání:

A pak se ke mně z výšky snesl jeden poutník, a lákal  mě, pojď zažít něco úžasného - létat. Je to tak jednoduché, dívej, položím své kouzelné ruce na tvou hlavu - až z toho padneš na zadek, ale jak vstaneš, tak budeš mít obrovskou MOC létat, když budeš létat, bude to fajn, žádné klopýtání o kameny, a co ještě ostatní, když uvidí, že máš  tu úžasnou MOC létat, tak  hned také zatouží létat uvěří, že Cesta létání je ta pravá.  Poutník chvilku váhal, hmm létat, to by bylo úžasné. Pak se Průvodce, o kterého se poutník vždycky  na Cestě  pevně opíral, sklonil a velmi tiše šeptal: „Ale je to jen kouzelná MOC lidských rukou, ta tě zradí  - Pojď za mnou JÁ JSEM ta cesta…..  Poleť za mnou není můj hlas“. 

Poutník se obrátil k tomu, jenž mu nabízel ze svých lidských rukou velkou MOC a pronesl: „Hmm, létat v širých výškách je dost nebezpečné, a tak  raději budu dál klopýtat po své úzké  pěšince. To není nic pro mě, protože mi nic nechybí, vždyť jsem všechno získal, našel jsem přece úzkou cestu, poznal jsem Průvodce, to mi úplně stačí, netoužím po MOCI a výškách nabízených z lidských rukou“

Poutník se pevně uchopil za ruku svého Průvodce, a vyrazil  dál na Cestu – trnitou, úzkou ......

rive