Tak. I o tom Pavel mluví.

  "Smytí minulosti" - to je důležitý krok. Když chybí, je s člověkem minulost stále.

  Tomu, co o křtu píšu, rozumíš? 

  Uvěřili jsme, dali jsme se pokřtít. Odložili jsme starého člvoěka. Poslechli jsme Boha. Věřili jsme mu. Praxe. Realita. Poslušnost. Důležitý krok života.

  Co píše oko a proč, to musíš na něj.

  Toník

Stokrát opakováno. Akuzativ opět záměrně chcete trolit ?Římští katolíci ,plus další ( je těch konfesí více ) ,tvrdí že v Kornéliově domě a nejen tam ,byli křtěné i mimina . A prý, podle vašeho názoru ,z NZ ,i na jiných místech vyplývá ,že se mají křtít i mimina .Ovšem takový konkrétní text v NZ není ...,o křtění mimin . Je tam text o křtění celého domu ,tedy všech věřících v domě  ,ovšem to samozřejmě neznamená, že do toho lze zahrnout mimina ,které tu podstatnou záležitost ( totiž osobní víru ),nemohli a nemohou projevit. Co se týče toho ,kdy a na kom ,má být vykonán křesťanský křest ,je to z NZ dost vypovídající. Kdo se dával křtít ? Ten ,či ti ,kteří uvěřili ( ve smyslu křesťanské víry ) . Tedy lidé ,kteří už mohli dát sami souhlas ,ke svému křtu a hlavně věděli ,proč se křtí . Ano i některé starší děti ,už to rozeznání měli a mají , proto je praxí v mnohých křesťanských sborech ,že se takto křtí ,i ty děti ,které už mají dostatečný věk ,a sami vědí dobře ,proč se dávají křtít od jiných křesťanů . Ale je jasné ,že křesťané kteří mají rozeznání ,tak mimina tzv "nekřtí " . Není důvod . Vy řk ( plus jiní z tzv lidových církví ) budete mít a máte na to své výklady ,nic nového ,vím to už mnoho let a nejen já to vím. Je to záležitost už mnoha let zpětné ,kdy se toto stále řešilo. Shoda nemůže být . Jsou to zásadní věci .

.  Tedy nechcete to přijmout , protože máte mnohé své domněnky , doplňky a výklady ,aby se nehlo s učením vašeho náboženství. A máte i takové jakési jakoby zbožné argumenty ,pro tu vaši tzv "svátost křtu" mimin . Ovšem mnozí křesťané z jiných konfesí ,to vidí zcela jinak. Už jsem naznačoval . Tím to uzavírám. Opět by se jel kolotoč mnohaletý.

Je toho mnoho. Uvedu nyní to ,co už jsem i zde psal . Po mé žádosti k Bohu ,tak naprosto zázračné , v několika se*****ách ,uzdravení od návyku kouření cigaret . Ano ,i jsem zcela pocítil tu Boží moc ,která mě zcela zbavila toho návyku. A potom ještě uvedu i zcela zázračný kontakt ,s jednou protestantskou misií ,kde jsem se také na počátku víry ,dozvěděl to hlavní . I to bylo zcela v režii Boha - Stvořitele ,a byl to i opravdový zázrak .

  A teď uhýbáš a neodpovídáš na otázku. Psal jsi teď:

  Znovu a znovu píšeš o pocitech. Je to tvoje priorita. Psal jsi tu o tom často. Chápu, že to tak v životě máš. Proto si taky vymyslíš takový nesmysl, jako víru z pocitů. A věřil bych ti, že máš třeba víru z pocitů. Ale to je tvůj život, Stando, ne můj. A taky jsi často psal o zážitcích. 

  A nebyl jsi sám, mají to tak i jiní lidé, že se soustředí na pocity a ničeho jiného si nevšimnou, nebo že se honí za zážitky. 

V případě lítosti nad hříchem je taková lítost tou úplně nejhlavnější částí pokání - bez takové lítosti pokání neexistuje 

martino

oko nerozumím proč lítost spojuješ s pokáním. Po hříchu by u katolíka měla následovat lítost nad zlým skutkem. Pokud se taková lítost dostaví je hříšník na základě takové lítosti Duchem svatým vybízen, aby co nejrychleji přistoupil ke svátosti smíření ve svaté zpovědi, pokud se jedná o hřích vedoucí ke smrti. A teprve po odpuštění hříchů kajícník obdrží od zpovědníka úkon pokání v modlitbě nebo činnosti. Pokání si neurčuje kajícník sám sobě, ale Církev skrze kněze. Jistě z dějin Církve znáš příklady, kdy panovníci dostali pokání např. putovat pěšky do Svaté země apd. Bylo běžné za opakované poklesky vyloučení z církevního společenství, třeba na rok, na 5 let atd. Cizoložníci a zločinci nosili tkz oděv pokání, nikoliv jako ponížení, ale jako prosbu k ostatním o modlitbu. To vyplývalo z tkz. veřejného pokání prvotní Církve. Toto si uvědomovali biskupové a požadovali změnu kanonických předpisů ohledně svátosti smíření a uloženého pokání Církví. Jednotnost zavedl až Tridentský koncil, ale už před tím došlo k uvolnění církevních trestů ohledně pokání. Exkomunikace se pak stala po Tridentu již skutečně praxí za velmi závažné zločiny jako je např. odpad od víry, trvalé cizoložství atd.  Exkomunikace už není duchovním kajícím zřízením, nýbrž kanonickým trestem.  Po tridentském koncilu ukládala Církev  zpovědníkům meze: nesmějí dát hříšníkovi rozhřešení, jestliže je ve stavu hříchu bez upřímné účinné lítosti. Vždycky zachovala církevní exkomunikaci jako zákaz svátostného rozhřešení a eucharistického přijímání. 

  Já jsem o ŘKC nelhal, ale reagoval jsem na to, co tu psal diskutující oko, co ho v ŘKC naučili a co učili v ŘKC i nás. Psal jsem svědectví z ŘKC. Stejně jako oko.