Tato tvoje odpověď se mi docela líbí.

Jde to i bez "lhářů".

Katolický pohled je takový:

Zápas s hříchem může být dlouhou řadou proher, ale největší prohrou je dát vlastnímu prohrávání jiné jméno, nahradit pojem "pokušení" pojmem "přirozenost" a zbavit se studu nikoli tím, že se stanu svatým, nýbrž nestydatým.
Takovýto popírač vlastní hříšnosti je však neléčitelný, podobně jako alkoholik, který si nepřizná, že pije.

Proto největším ohrožením spásy není hřích, ale jeho popírání v podobě zkaženosti nebo nestydatosti.

Jedná se o poslední stupeň pronikání zla do duše, již svatý Jan Zlatoústý popisuje jako pevnost.
Pokud jednotlivě zhřeším, jako by nepřátelský voják vpadl přes hradby dovnitř. Včasnou svatou zpovědí ho okamžitě zahubím.
Pokud v nějaké věci selhávám pravidelně, dostávám se do stavu hříšnosti. Nepřátelská armáda už pevnost dobyla, ztrácím nad sebou vládu, stávám se otrokem neřestného návyku. I v tomto stavu hříšnosti však dosud vnímám své hříchy jako cizí vojsko, jako okupační mocnost, jíž se chci zbavit, byť právě nemám sil.
Posledním stupněm je zkaženost.
Za této situace se cizí vojáci nejen volně procházejí mou pevností, ale já je zde vítám, hostím sušenkami a chlubím se před světem, jak se můj život příchodem okupační armády proměnil k lepšímu.



Jsou nestydatí lidé, kteří o sobě bez mrknutí oka a bez uzardění sdělují věci, jež svou povahou patří do zpovědnice. Sdělují je ochotně a otevřeně, nic nezatají. Jen zkroušenost srdce schází.