To je základní princip otroctví hříchu: Připravit člověka o dary od Boha, ukrást je"...

Jak už jsem ti dříve připomínal, závažný hřích není sprosté slovo, ale minutí se cíle - tedy vybrat si z více možností právě tu, která není v souladu s Božím plánem. A nemusí to nutně být ani možnost zcela špatná. Přesto snižuje kvalitu života.



..." V tom se právě dar pokání, který je v Ježíši, liší. Mám zkušenost, že když dá Bůh dar pokání v nějakém hříchu, tak se ten hřích toho člověka už netýká a člověk je vysvobozen ze služby hříchu a nemusí další léta s velikou námahou, dřinou a odříkáním sloužit dál hříchu."...


Toto je jeden velký omyl.
U nás ve farnosti žil jeden notorický alkoholik. Střízlivý byl člověkem dobrosrdečným, ale zcela propadl alkoholu a vypadalo to u něj na rozvod.
Šel tedy na protialkoholní léčení a uzdravil se.
Bylo to až komické, jak každého, s kým se pak zastavil, přesvědčoval o škodlivosti alkoholové závislosti. Lidé o něm dokonce říkali, že mu tam vymyli mozek.

Ale ty vnější projevy byly jen výrazem toho, čím byl nyní naplněný. Už nikdy se nedotkl alkoholu a stal se z něho vzorný manžel a otec rodiny. A dneska to už mohu říci, protože už zemřel  - vyléčil se v léčebně úplně ze své závislosti. Vytrval v tomto svém novém přesvědčení až do konce.
Ale ani pro něho to nebyla žádná selanka. Byl si vědom toho, že nesmí ani kapičku.

 Není vyléčeného alkoholika, vždycky je jen alkoholik abstinující. Stačilo by, kdyby mu někdo třeba i násilím nalil první skleničku do hrdla a už by se znovu "vezl"!

A tak je to i s našim "vyléčením" ze hříchu.
je vždycky něčím podmíněné, je to vyléčení podmínečné; Kdo vytrvá, ten bude spasen.

V Kristu můžeme abstinovat hříchu, můžeme žít zcela plnohodnotný život, jakoby u nás otroctví hříchu vůbec nikdy nebylo - ale musíme se sami vyhýbat příležitosti ke hříchu.

Proto se modlíme o Boží ochranu: "Neuveď nás do pokušení...!

Stačí první sklenička, stačí jedna slabá chvilka a hřích je tu zase a třeba v podobě ještě horší.

Leč, zajímala by mě jedna věc. A protože býváš naladěn polemicky, upozorňuji, že tím nevyjadřuji nesouhlas s tebou, ale zajímá mě tvoje zkušenost.

Myslím, že je správné a dobré prosit Boha o dary, včetně daru pokání. Myslíš, že tyto naše prosby mají nějaký vliv na to, jak člověka Bůh těmi dary obdarovává? Že je to tak, že člověk dostává přímo úměrně tomu, jak moc prosí? Já bych řekl, že tomu tak je. Nemyslím, že Bůh je nějaký automat, kam člověk hodí pár modliteb a vypadne dar. :-) Ale u sebe tu přímou úměru pozoruju. Nevím samozřejmě, jestli už samotná prosba o pokání není darem od Boha. Jestli už taková prosba není jakousi první částí toho daru. No, takže by mě zajímalo - a předpokládám, že je to ten druh otázek, které vítáš a na které se odpovědím nevyhýbáš - jestli prosíš o dar pokání a další dary Ducha, jestli prosíš o to léčení. A pokud ano, pozoruješ nějaký vztah mezi těmi prosbami a obdrženými dary?