Ty se chceš dostat do nebe, je to tvá touha, cíl. Ty se snažíš být Božím dítětem. 

Jako by to, co ti chybí, co nemáš bylo hnacím motorem tvé touhy získat to. 

Nejsem Božím dítětem, a proto po tom toužím. 

Narozdíl od tebe, já netoužím po spáse, po nebi, po dědictví, po svém umístění v nebi. 

Nemůžu totiž toužit po tom, co mám. 

Jsem božím dítětem, dědicem, jsem duchovně v Božím království. 

Nemusím se tvářit a předstírat, že jsem to, co jsem, protože to jsem. 

Nemusím to chtít, protože už to mám. 

On se mi dal poznat ve Své slávě a svatosti, ve Své vznešenosti a svrchovanosti. 

Je Hrozné si představit Jeho hněv směrovaný na naši osobu a mělo by nás to přivést k snaze se tomuto vyhnout. Mělo? Jenže proč? Jaká je motivace tohoto smýšlení? Výhoda pro tu naši osobu, která cítí v této možnosti vlastní prospěch v danou chvíli?

A kde zůstal On a kde já? On je stále ve své slávě, kterou nikomu nedá. 

A kde jsem s tímto smýšlením zůstal já?

V opozici, snažíce se myslet na sebe a svou slávu v nebi, pomíjejíce to, že předmětem mého zájmu by měl Být On a Jeho osoba a ne můj prospěch ukazující na mé Já. 

Když jsem se před asi třemi měsíci ocitl v situaci, kdy jsem se zatratil ve srovnání s Ním do takové míry, že nejsem ani hoden být tím, co mi dal, prosil jsem Ho, ať mě zbaví milosti být Jeho dítětem, a ať mě pošle do místa věčných muk. 

Netoužil jsem po nebi, jako ty, ale po tom, aby On zůstal tím svatým Bohem a já mu tu svatost nekazil svou osobou. 

Hodně jsem tehdy, kdy se mi dal poznat ještě více pochopil a zjistil, že On mě nevezme k sobě proto, že bych se "snažil" tam dostat, do nebe, z nějakého osobního prospěchu, ale proto, že On ví, jaký jsem ale přijal mě k sobě On a On dělá to, co se mu líbí. 

A tak se rozhodl mi předat své dědictví proto, že se tak rozhodl a ne proto, že bych se o to snažil já, který poznajíce nekonečnost Jeho velikosti, se ani nemohl snažit o něco tak bláhového, snažit se zasloužit si Jeho dědictví.