Skutečnost je mnohem prozaičtější. Když člověk uzavře tu smlouvu s Bohem, stane se mu to, co Bůh říká. Podle toho se také celkem snadno pozná, že tu smlouvu uzavřel. Ti, kteří tu smlouvu uzavřeli také vědí, kdy se to stalo, kdy a jak se stali křesťany. Protože to byl většinou nejvýraznější den a chvíle jejich života.

Víš mluvíš o prozaičnosti .... a já nevím .... nějak nedokážu napasovat do těch tvých  řádků svůj život ...

 byla jsem pokřtěna jako malé dítě ...... občas mě maminka od asi desíti let vzala do prostředí kostela (zkušenost setkání s velmi milými lidmi).... asi v té době mě maminka naučila modlitbu otčenáš, kterou jsem se někdy večer modlila, když mi maminka připomněla, ale vím, že jsem byla ráda, že mi to připomněla, ve čtrnácti jsem potkala pana faráře, který mě výrazně ovlivnil - zapálil ve mě touhu po Bohu - životní okolnosti způsobili , že jsem odešla z vlivu toho prostředí, na delší čas, zůstalo jen povědomí Boha, občas když jsem prožívala obtížné chvíle jsem k Němu utíkal o pomoc, kolem své plnoletosti jsem prožívala velké rozčarování z toho všeho co mě obklopovalo- velký hlad po Bohu, patřit znovu do toho společenství mladých, pak přišel jeden významný den, byla jsem v kostela a dostala jsem pozvání na program pro mladé,(pozvána jsem byla vícekrát, ale něco bylo silnější, že jsem vždycky  nakonec nešla) myslím, že tehdy se rozhodovalo o mém životě, protože když jsem přišla do té společnosti mladých lidí, bylo vyhráno, "věděla" jsem, že už jinak nechci, že s Bohem je dobře, jak by nebylo, když ihned na to jsem získala, supr práci, a poznala lásku- svého muže - lásku na celý život. Bůh mě pomalu měnil, abych ve chvíli, kdy mi umíralo novorozené dítě, zjistila, že ale můj život se Bohu vůbec nelíbil, myslím, že tehdy se rozhodovalo o mém životě, tehdy na pokraji zoufalství jsem činila upřímné pokání, ze svých hříchů, zdravotní stav se začal upravovat, začal všední koloběh mateřských povinnosti, a mnoho se v mém životě nezměnilo, a tak podobná hrozba, kdy jsem držela bezvládné tělo svého syna v rukou, tehdy se znovu rozhodovalo o mém životě, tehdy jsem ke svému rozhovoru s Bohem přizvala i svého muže, oba jsme věděli, že takhle už nemůžeme žít k Bohu volat a kát se jen, když přichází rána, shůry přišla moudrost, že jsem najednou věděli o mnoha věcech, které již nebudeme dělat, a o mnoha věcech které chceme dělat, protože chceme dělat Bohu čest, brzy na to jsem se dostala do prostředí charismatického, řešila šátek na hlavě, křest Duchem svatým, mluvení jazyky, démony, :)) démony kávy, prostě koho jsem potkala, tak ten něco nového na mě navalil, teda, pořádný zmatek, ten mi ale pomohl, abych byla Bohu ještě blíž, měla s ním dlouhé chvíle ztišení, když děti po obědě spaly, uvědomila si, co je a co není důležité, ale hlavně, co bylo krásné, bylo sdílení víry s ostatními, jak Bůh jedná v našich životech, pak si pamatuji zase na jeden okamžik, kdy jeden bratr, řekl že jsem obrácená, trochu jsem váhala, co to je, poznal to, tak se zeptal, jsi obrácená?, a tak jsem musela  si literatuře sama našla, že jsem obrácená, to proto, aby mi to "pojmově" bylo jasné, ale který den se to stalo?  které to rozhodnutí bylo to stěžejní? křest miminka?  milí lidé v kostele, když mě tam maminka brávala, farář s obrovskou(nakažlivou) láskou k Bohu, pozvání do společnosti věřících vrstevníků, krize v životě? A to ještě o kolika chvílích ani nevím, že tehdy se rozhodovalo o tom,  jestli zůstanu na Jeho cestě nebo odbočím, a Bůh stál při mně, pomáhal mi. Kdy jsem s Bohem uzavřela smlouvu?  Nevím?

rive