Takže už připouštíš, že tvé hříchy nebyly odpuštěny před dvěma tisíci roky, když Kristus zemřel na kříži, ale až v okamžiku, kdy jsi "dar přijal"?
Stando, určitě připouštím, že si vymýšlíš všelijaké sítě, do kterých se pak statečně motáš.
Tvoje uvažování je dané náboženstvím, ve kterém je odpuštění odměna za "správný výkon", který člověk předvede na základě pravidel vašeho náboženství.
Proto tohle své uvažování převádíš i na jiné lidi. Zkus si představit, jsi li toho schopen, že jiní lidé nežijí to, co vy, že mají srdce, cítění, vztahy, milost, víru a důvěru.
Pokud bys měl zájem pochopit odpuštění, můžu ti dát jednoduchý a reálný příklad jak odpuštění funguje v reálném světě.
Byla jednou jedna rodina, tatínek, maminka a pět dětí. Dva kluci a tři holky. Žilo se jim docela dobře, ale jen do té doby, než tatínek využil svou "svobodu hřešit" a maminku i rodinu opustil. Způsobil svým hříchem obrovskou škodu, poničil šest životů a pár dalších okolo.
Tu rodinu jsem velmi dobře znal a znám dodnes.
Nejdřív přijala Pána Ježíše maminka. První na co narazila, ji pomohla a dostala jí z nejhoršího. Odpustila svému muži, i když neviděla žádné pokání, ani žádnou lítost.
Pak přijal Pána Ježíše nejstaší syn. I ten tátovi odpustil všechnu tu bolest, všechna zranění, chvíle, kdy musel makat a živit rodinu ještě jako dítě, chvíle, kdy se neměl o co opřít. Teď se měl o co opřít: Měl totiž zdroj nepodmínečného odpuštění. Pak uvěřily Pánu i ty tři holky a odpustily.
Ještě po světě běhá ten jeden kluk, za kterého se všichni modlí.
A všech těch pět odpustilo tomu tátovi. I když ani jeden nedostal výměnou za odměnu lítost toho táty, natož pak jeho pokání.
Odpustili tedy ne "za odměnu" a "za výkon", za to, že by ten táta udělal "lítost" a jako odměnu by dostal odpuštění.
Ne. Tak totiž odpuštění nefunguje.
Za odměnu funguje "odpuštění" jen v mrtvém náboženství. A to je v náboženství ještě jen virtuální "odpuštění": Hřích a temnota, strach ze smrti a soudu po takovém "odpuštění za pokání" dál zůstávají.
Těch pět lidí tátovi odpustilo tak,
Pokud by tě tedy zajímalo jak je to s Bohem a s námi a s odpuštěním našich hříchů, tak z toho, jak znám Boha, a z toho, jak se mnou jedná a jak mne v této věci vychovává, věřím, že nám hříchy odpustil mnohem, mnohem dříve, než Ježíš za naše hříchy zemřel, očistil nás od hříchu svojí krví a smazal celý ten seznam co svědčil proti nám. A ještě dříve, než se Pán Ježíš narodil. Nejspíš nám hříchy odpustil už když Adam zhřešil a nebo ještě dříve.
To, že šel Pán Ježíš a na kříž, kde každý náš hřích nesl, byl důkaz Boží nepodmíněné lásky a odpuštění.
Když se místo tvých sítí, do kterých se tak statečně motáš a místo tvého vytrvalého domýšlení budeš trochu zajímat o křesťanství, zjistíš, že nepodmíněné odpuštění a milost je ta nejzázračnější věc na světě, základ našeho života.
Ten táta nejdřív vůbec nevěděl, že mu celá rodina dávno odpustila. Pak se dověděl, že mu rodina odpustila. Ale odpuštění nepřijal. Jestli se nepletu, umřel bez odpuštění. Ale to ne proto, že by mu rodina neodpustila, nebo proto, že by k jejich odpuštění bylo potřeba z jeho strany něco přidat. Odpuštění jeho rodiny bylo dokonalé a dokonané.
Nebylo k němu potřeba něco přidat, ale naopak:
Bylo potřeba, aby si odpuštění vzal.
A tak to je i s námi a Bohem.
Je to pro tebe trošku srozumitelné, co žijeme, nebo i takováhle praktická věc z reálného života se ti ve tvé domýšlivosti převrací do nějaké převrácenosti?
Toník | 
