Židovská odpověď je kladná - tím služebníkem je Izrael (jako národ). A tato jejich interpretace je naprosto v souladu s celým SZ. Např. v samotné knize je právě Izrael explicitně mockrát nazván služebníkem (41,8-9; 44,1-2 atd.) Kde je tam mesiáš nazván služebníkem? Nikde. Mohl bych pokračovat verš po verši, ale protože vím, že je to tvá oblíbená pasáž, jistě tu rabínskou interpretaci znáš také. A třeba takový verš 53,10 vlastně Ježíše vylučuje - Ježíš zemřel mladý i na tehdejší dobu a slovo "potomstvo" je v Bibli používáno (výhradně? - musím to ověřit) ve smyslu fyzických dětí (např- Gn 12,7; Ex 28,43), pro duchovní potomstvo se používal termín "synové" (např. Dt 14,1). O tom, že ani apoštolové v době, kdy Ježíš žil, nebrali tuto pasáž jako mesiánské proroctví svědčí třeba Petrova slova (Mt 16,22 - vs Iz 53,10) a i slova samotného Ježíše o odejmutí hořkého kalichu (Mk 14,36) jdou proti textu Izajáše. Pokud by tedy písmo (zde Iz 52-53) bylo autoritou nadřazenou církvi, museli bychom se smířit s tím, že ten text vůbec nemluví o Kristu. kromě výše uvedeného je třeba docela těžké sloučit Iz 53,7 s mnoha "otevřeními úst" Ježíše, např. v Janovi 8,39-47. A 53,9 jde jen těžko dohromady s 21,12nn, že?

Jenže pak přistupuje autorita církve, nositelky pravdy Evangelia, která někdy textu Iz 52-53 navzdory v tom služebníkovi identifikuje Ježíše, a to již Filip (Sk 8,26nn). Rovněž pisatel Matouše (velmi pravděpodobně až po události s dvořanem) tuto identifikaci provedl (Mt 8,17). My tedy nevěříme textu a očividnému významu Izajáše (ten ostatně nikdy nebyl v Judaismu chápán jako mesiánské proroctví), my věříme autoritě církve. Církev ve služebníkovi rozpoznala Krista, což kázala ústně (viz ty Skutky) a následně písemně (viz kniha Skutků a Matouš). Ježíšův život nebyl podle písem ale podle církevní interpretace písem. Klidně si můžeme projít další pasáže a uvidíš, že ta naše církevní autoritou přijatá interpretace, není vůbec samozřejmá a často je s textem a soudobým chápáním hodně těžko slučitelná. Pokud by si dnes kdokoli dovolil zacházet s písmem jménem autority církve tak, jak prvotní církev (nejde jen o texty NZ) zacházela s texty písem židovských, setkal by se s velmi odmítavou kritikou z řad křesťanů. 

Klíčem k Izajášovi tedy není autorita té knihy, ale víra církve, že Ježíš je mesiáš, a její praxe, tj. jednoduše tradice. Když se podíváš na mesiánská očekávání v době před Ježíšem a za jeho života, budeš jen těžko hledat nějaké, které by odpovídalo člověku, který nedosáhl žádné světské moci, který byl nakonec skoro všemi opuštěn a který byl popraven (spíše zavražděn). A to všechny ty představy vycházely z písem.

K tomu modlářství se dostanu večer u toho samostatného příspěvku.

Nevím, jak ŘKC, ale pro mě je tradice církve garantem věrného přenosu pravdy Evangelia a apoštolská posloupnost garantem věrnosti a důvěryhodnosti tradice.

U těch koncilů je otázkou, co je to pravidlo jsoucí v rozporu s písmem. Ta naše interpretace Iz 52-53 je v rozporu s písmem. Bylo by od tebe poctivější napsat:"pokud nějaký koncil vydá pravidlo ve zjevném rozporu s mým pochopením normy ..." Já např. nevidím jediné pravidlo ekumenického koncilu, které by bylo v rozporu s písmem - přesněji řečeno s mým pochopením písma, které je dáno tradicí nerozdělené církve a následně PC.