| Především se musím omluvit za chaos, který občas prezentuji v přepisu hebrejštiny a řečtiny do češtiny. Problém je, že oba jazyky jsem se učil a učím z anglických a francouzských učebnic, takže se občas zapomenu. A tak třeba řecké "a" někdy napíšu jako kai a jindy jako kaj a vlastně ani nevím, který přepis je česky správný. Alternativní formy (převzato z Židovské encyklopedie) jsou sheliah a sheluah.
Shaliach je někdo, koho někdo druhý vyšle a pověří nějakým úkolem. Je to tedy jakýsi vyslanec, agent. Důležité ovšem je, že tento člověk je chápán a vystupuje jako ten, kdo ho poslal - samozřejmě v rámci udělených kompetencí. Shaliach jedná v rámci svého pověření autonomně a hledí se na něj jako na doslova prodlouženou ruku toho, kdo ho vyslal. Platí o něm "kdo mluví se mnou, mluví s tím, kdo mě vyslal." To slovo se původně obsahově krylo s řeckým apostolos, ale k tomu se vrátím. Dobrá definice je v Židovské encyklopedii (tam je to na straně 232), a můžeš si to přečíst zde.
Poprvé se v Tóře tento princip objevuje ve 24 kapitole Genesis. Povšimni si, že se v celém textu absolutně neuvádí jeho jméno - příběh není o něm, protože vše co dělá, jakoby dělal Abraham. My tedy víme z Gn 15,2, že se jmenoval Elíezer. A k zásnubám i svatbě s Rebekou dojde, i když ona ani neviděla ani Abrahama a ani jeho syna. Leč podle toho principu ho vlastně viděla a mluvila s ním. Sňatek bylo samozřejmě následně nutné konzumovat (zpečetit) 24,67. No a teď se podívej na Ježíše, který stále dokola tvrdí, že ho vyslal Bůh. Několikrát jasně zmiňuje své kompetence (moc) a netají, od koho tu moc dostal. Pak samozřejmě dávají smysl i takové věci jako "Boha nikdo nikdy neviděl," a "kdo vidí mě, vidí otce." A rovněž tak "já a Otec jedno jsme." Nemohu činit nějaké závěry, protože jsem uprostřed studia této věci, ale zamysli se třeba jen nad jediným výrokem Krista:"Byla mi dána veškerá moc na nebi a na zemi." Na nebi a na zemi je samozřejmě idiom a znamená to "úplně všude". A teď - jak by vlastně mohl Bůh říct, že mu byla dána nějaká moc?
Sám Ježíš z titulu svého mesiášství také ustanovil své vyslance (shaliachim, apoštoly). A přesně v souladu s tím konceptem jim ukazuje, že kdo odmítne je, odmítá vlastně jeho. Krásně je to napsáno třeba v Mt 10,40: "Kdo příjímá vás, přijímá mě; a kdo přijímá mě, přijímá toho, který mě poslal." L 10,16 pak dodává:"kdo slyší vás, slyší mě".
Jak říkám, zatím to studuju a konzultuju s různými profesory, ale princip Ježíše jako apoštola Boha mi upřímně řečeno dává poněkud lepší smysl než koncept Ježíše-Boha. Člověk pak asi není odkázán na ty uměle vytvořené koncepty o vůlích Krista. V J 4,34 Ježíš říká, že "jeho pokrmem je činit vůli toho, který ho poslal," (slova o konání vůle toho, kdo ho poslal se opakují často) a paradoxně to vysvětluje i muka v Getsemane (Mt 26,39nn) a slova v L 22,42 "ne má vůle ale tvá Otče" říkají dost, ne? Je docela krkolomné vidět v tom "ne má lidská vůle, ale tvá a má božská vůle". Jak pak mohl koncil v Chalcedonu prohlásit, že "lidská a božská vůle jsou neoddělené a nikdy si neodporují"?
Omlouvám se, že jsem se tak zakecal, ale tak trochu zneužívám toho, že je tu někdo, kdo mi může pomoci se studiem a nespokojí se jen s nějakým tím seznamem veršíků. Myslím, že je to důležitá otázka a studium bude běh na dlouhou trať. Ale s pomocí Boží snad doběhnu do zdárného konce. |
