To je hulvátství Oko, a stále stejné u tebe. Víš o tom nebo nevíš, že se o hulvátský výrok jedná? Stále si ještě sám sobě vystavuješ oprávnění na hulvátské projevy? Těmito výroky ukazuješ oponentovi jak nehezky o něm smýšlíš. Klíč je ve slovu "zase". 

 Vůči Cizincových diskusním praktikám lze mít výhrady, ale blábolení vzhledem k jeho diskusní systematičnosti není jeho doména. 

 Blábolení je kupříkladu vyjadřovat se nesmyslně o jasně vyřčeném božím slově, kupříkladu když je jasně vyřčené že spása je v milosti, "někdo" zde blábolí o tom, že prý je spása ve "křtu" mimin. 

Blábolení je třeba o tom, že "někdo" vytváří nesmyslné definice jako obhajobu hlouposti vlastní. 

Blábolení je když ten "někdo" takové nesmyslné definice "do krve" obhajuje. 

Za blábolení se taky označuje vyjadřování člověka k něčemu o čem nic neví, ale blábolí o tom, že prý ti jiní jsou na omylu, a to i poté když jsou mu od těch "jiných" předložená fakta a svědectví. 

Mno, a k těm hříchům Oko. Když vyjdeš ze zpovědnice, tak tě hulvátství navždy opustilo, anebo je zde pořád?

Máš hulvátství po Adamovi, anebo pro tu tvoji "svobodu" hřešit?

  Co se už poránu chováš jako hulvát? 

  Já se ptám k tomu, co žiješ. Pořád na to stejné. Ještě předevčírem to pro tebe byla otázka, která dává smysl [granosalis.cz] a rozumně jsi odpovídal. A dneska už zase hulvátsky útočíš.

  No, to jsi psal - psal jsi tu, že [granosalis.cz]  "Každá zpověď mě vždycky zbavila všech mým hříchů". Tak se ptám, kde bereš ty hříchy po zpovědi. Když teda zhřešíš svou netrpělivostí, malým ohledem na bližního, jindy zhřeším svou nevšímavostí k potřebám jiných lidí, zpověď tě pak všech těch hříchů zbaví, zbaví tě netrpělivosti, malého ohledu na bližního, nevšímavosti... 

  Co děláš za hříchy pak?

  Mimochodem - jestli tě zpověď zbavila všech tvých hříchů, tak na sobectví zpověď zapomněla? Nebo proč máš sobectví stále s sebou a musíš s ním bojovat?

  Stando, mne nikdy zpověď nezbavila žádného hříchu. Všechny hříchy byly se mnou před zpovědí i po zpovědi - deprese, temnota, beznaděj, nejistota, modlářství, nevšímavost, malý ohled na bližního, modlářství, nedůvěra Bohu, nerozhodnost, ... a kde co dalšího jsem měl v životě, měl jsem je před zpovědí i po zpovědi. Zpověď s tím vším udělala nula.

  Protože v zpovědi seděl za mřížovaným okýnkem či za stolem často člověk, co měl s sebou naprosto stejnou nálož, jako já. Ani on sám nevěděl, jak se toho zbavit - neměl moc k záchraně z té situace.

  V tom se liší od Pána Ježíše. Ten nemá depresi, temnotu, beznaděj, jako Královna slzavého údolí ze svého stavu, ale má radost, pokoj, světlo. A může rozdávat, z toho, co má. On zbaví člověka hříchů - tak, že je člověk nemá.

  Toník