Já si tedy myslím, že lidi někdy činí Boží vůli a někdy ne. Že hřích není Boží vůle, že ten, kdo hřeší, nečiní Boží vůli. Ale postoj kalvinistů chápu, i když s ním nesouhlasím. Není moc na zasmání, spíš na zamyšlení.

  Jejej, to bych mu klidně odpověděl, kdyby ho to zajímalo! Dokonce jsem mu to psal. Jenže jeho realita evidentně nezajímá, diskutuji s ním celkem dlouho, odpovídám mu na otázky, jasné a přímé odpovědi ignoruje a jen pomlouvá a štve. Můj diskuzní styl je daný tím, s kým diskutuju. Pokud se někdo normálně baví nad tématem, píšu si s ním normálně. Pokud se baví někdo nenormálně, útočí, lže, vykrucuje se, ptám se ho pak jasně a přímo a o sobě mu nepíšu, dokud se nezajímá. Což se většinou nezajímá, ti lidi jsou totálně soběstřední, soustředění jen a sebe a svoje uvažování, nemá tedy pro mne smysl jim psát cokoliv mimo jejich zorné "self" pole.

Jakmile bych se začal dívat na sebe a kolem sebe, okamžitě bych začal malomyslnět a klesat ve víře. To ale nechci, a proto se modlím, zůstávám a stojím v Pánu a moci Jeho síly, neboť On je mocen mne zachovat a kdybych padl, mám moc mne pozvednout. Pán Ježíš, když to tak řeknu, je mou "schopností" věřit, důvěřovat Boží bezpodmínečné lásce, kterou mne miloval dříve, než jsem se narodil, a v Něm je moje jistota, milost, pokoj, radost, díky tomu, že On je mou spravedlností a tím vším, kým a čím já se mám stát neboli mou náhradou, Tím, kdo žije ve mně a skrze mne, takže vlastně za mě a místo mě, poněvadž já na to nemám - On na to má.

ono to trochu i souvisí i s tím, co jsem tu před cca dvěma měsíci psal o spasení, jistotě spasení. Bylo toho hodně na to, abych se to zbytečně pokoušel vymýšlet znovu. Ale myslím, že pro pochopení toho, jak těmto věcem rozumím, to bylo docela zásadní.

Jistota pro mne spočívá především v tom, že pokud budu chtít být na věčnosti s Bohem, tak mne neodmítne. Pokud bych se rozhodl tak jako většina, že s ním nechci být, tak mám zase jistotu, že mne k tomu Pán nebude nutit.

Úvahy typu, co když odpadnu (někdo odpadne) od víry, považuji víceméně za zbytečné. Ale vím, že to tak funguje. Jsou lidé, co se nechají k víře zmanipulovat, ale pak pochybují o tom, o onom, nakonec třeba i o existenci Boha. Takové Bůh samozřejmě odřeže. Proč by třeba pozorovatelníka nutil být věčně s někým, koho nemá rád. Víme víme přece, jaké má na Boha Jahve názory. Víra je především dar Boží. Můžeš věřit i jinak, ale pokud se v nás víra zrodila tak, že nám ji Bůh daroval, tak není možné, abychom o ni přišli... O víru převzatou od jíných lidí pochopitelně přijít můžeme. Někdy je naše reálně pociťovaná víra výsledkem obojího. Darem Božím, ale promíchaným s nějakými lidskými představami o víře, který tu ryzí Boží víru může i přebíjet. Přesně nevím, jak to funguje. Bible to příliš detailně nerozebírá, mně osobně takový přístup blízký taky není, nicméně mám to vypozorované na jiných lidech. Mohu jen znovu opakovat, že o nejednom takovém člověku jsem prožil Boží zjevení, které se záhy naplnilo a dotyčný byl z vinného kmene odřezán (Jan 15:2). Pro mně je to dokladem, že na některých lidech je to poznat, že jejich víra není autentická, není darem Božím.

Ještě více však záleží na vyvolením Boží - o tom jsem taky psal v souvilosti s tím spasením a je lepší si to dohledat (i když chápu, že to není pohodlné nebo snadné - odkazy si však neuchovávám :-( a vymýšlet už jednou napsané, na to momentálně nemám čas). Zkrátka a dobře, člověk vyvolený ke spasení před založením světa (Ef 1:4, příp. Sk 13:48), dostane víru jako dar Boží, a pak není možné, aby odpadnul od víry. Někdo o tomto vyvolení ví, někdo neví, a někdo se v tom plete... Jisté však je to, že nenastane, abys chtěl být na věčnosti s Bohem, ale tu víru ztratil. Snad si nemyslíš, že to, kde budeš na věčnosti záleží na tom, zda umřeš za rok nebo na 30 let? Kdyby to tak bylo, nebylo by logické přát si umřít co nejdříve? Tedy pokud věříme s jistotou v to, že bychom následně byli vzkříšeni. Myslíš, že by pro pozorovatelníka bylo lepší, aby už byl po smrti - dokud ještě nějakou víru měl? Podle takových představ některých křesťanů (a trochu mi to vyplývá i z té Tvé úvahy či obavy) by bylo logické si něco takového přát. Ovšem tušíme, že by to bylo přání nesmyslné a absurdní, a tedy bych spíše zde hledal chybu někde jinde, někde v tom lidském uvažování. 

Přece je to Tvé rozhodnutí, zda chceš s Bohem být nebo ne. Pokud nemáš jistotu spasení, pak nemáš především jistotu v tom, zda s Bohem být chceš, nebo nechceš. Pokud máš nějaký jiný typ nejistoty, v čem prosím Tě spočívá? Jako myslíš, že bys mohl chtít věřit v Boha, ale nevěřil? Nebo, jak si to mám představit?

Snažil jsem se psát dost vlastními slovy, mnoho odkazů na verše neuváděl. Ani jsem nechtěl psát proklamace a vyznání, jež bys vnímal jako fráze, naopak nešetřil jsem otázkami jež mohou naznačit směr, jak se dá uvažovat. Vše snad v naději, že pokud Tě to opravdu zajímá a řešíš tyto věci, tak Tě to spíše povede k přemýšlení o tom všem. Budeš-li mít další otázky ptej se. Možná by to i mne samotného vedlo k dalšímu hlubšímu zamyšlení, a potřebě naformulovat to, co vnímám a prožívám do konkrétních lidských slov. A nebo třeba taky ke změně postoje v nějakých detailech. Možné je cokoliv. Myslíím, že rozumím Tvé obavě, nicméně mám za to, že tímto jsem si prošel už dávno a opravdu nemyslím, že podobné postoje nejistoty by měly mít v životě křesťana významné místo.

wollek