Mně logika a myšlení k pokání nestačily, i když mi jich Bůh dal docela dost. Nestačily mi k pokání ani pocity, i když jsem jich měl taky hodně.
Potřeboval jsem k pokání Boží slovo, které jasně ukázalo mojí situaci.
Tobě zjevě k pokání také pocity nestačí.
A určitě nejsme sami. V náboženství jem potkal bezpočet lidí, co měli pocitů na rozdávání, ale pokání teprve zoufale hledali.
(Nejdříve byla lítost nad způsobem života (litoval) - ta je podmínkou pro uvěření, pro změnu smýšlení - až pak následoval skutek (šel). ).
A mohu tak s jistotu prohlásit, že lítost nemá účinky, které jsme od ní v náboženství omylem očekávali.
Usuzovat u Kornélia absenci lítosti nad svými hříchy jen proto, že to tam není výslovně napsáno, je zcela od věci. Proč se tedy Kornélius postil?
Stando, tak neusuzuj na absenci lítosti u Kornelia nad svými hříchy a nebudeš zcela od věci!
Ale pokud už jsi na něco takového usoudil, tak
kornélius byl dle svědectví písma spravedlivý člověk, který měl bázeň před Bohem a dobré svědectví u lidí i u Boha. Klidně je možné, že žil tak, že nemusel svého života litovat, jako my. Postit se klidně mohl kvůli Bohu, tak jako to dělají křesťané.
Ostatně, každý normální člověk vychovává svoje děti tak, aby nemusely litovat svého života, aby, až se na konci života ohlédnou, bylo tam lítosti co nejméně.
Já ale psal konkrétně o pokání.
Dal jsem ti odkazy na dva příběhy pokání.
U obou se popisuje to, co je u pokání mnohem důležitější, než lítost: A to je radost z Božího daru, z Božího jednání. Lítost jednou pomine, lítost je totiž slepá cesta a do nebe si jí člověk nevezme.
U Kornelia, když slyšeli Boží slovo a přijal dar pokání, tak měli radost a vděčnost. To je normální reakce při pokání. Kornelius měl nejspíš i lítost, ale při pokání, které přijali, to zjevně nebyla potřeba, nebo to zapoměli zapsat, protože si všimli věcí, které jsou pro nás důležitější a zapsali je. Radost a vděčnost Bohu tam při pokání stačila. A to jsou zase pocity a postoje, které nejsou slepou cestou, protože člověku vydrží až na věčnost.
Ztracený syn taky asi při tom pokání na lítost zapoměl. Nebo Ježíš zapoměl lítost zmínit. Možná to byl ten případ, který jsem slyšel ve svědectví lidí, co už měli po svém řádění tak zničené srdce i duši, že nebyli schopní ani nic cítit, měli srdce studené, jako kamení. Ani z jeho slov u prasat nevyplývá, že by se zrovna rozplýval v pocitech, byla to tvrdě racionální úvaha. Když přichází se svým připraveným projevem k otci, taky mu jen suše řekne, co si připravil. Žádný náznak pocitu. A pokud mohu logicky odhadovat pocity, určitě tam v té situaci pokání bylo víc strachu, co mu na jeho projev řekne otec a hanby nad tím, v jakém přichází stavu. A otec mu nenařídil jako pokání lítost, ale nařídil všem radost. A Ježíš ten příběh dává jako příklad radosti. Ty sis často pletl toho otce z příběhu s Bohem, tak by to pro tebe mohlo být zajímavé, že Ježíš dává jako příklad radosti takové pokání.
A to samozřejmě nejsou jen dva případy: Pokud tě téma zajímá, vezmi si naše učení a porovněj si například
lítost a
radost.
Jsou zapsané raálně.
