Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Marcela.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16652, komentáře < 7 dní: 258, komentářů celkem: 429593, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
 mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 441 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:
Mikim
ivanp
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116502957
přístupů od 17. 10. 2001

Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: HUS TO UČIL - přesné odkazy (Skóre: 1)
Vložil: tele v Pondělí, 24. březen 2014 @ 14:23:52 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ad článek 8 viz výše můj příspěvek, citace celé kapitoly 11. Husova díla "O církvi".
 
Ad článek 16 viz. úryvek z díla Husova z kapitoly 19:
 
Dále je třeba poznamenat, že se lidské skutky bezprostředně rozlišují bud na ctnostné nebo na neřestné. To je jasné, poněvadž je-li člověk neřestný a podniká-li něco, jedná neřestně, a je-li ctnostný a podniká-li něco, jedná ctnostně, protože tak jako neřest, která se nazývá zločinem nebo smrtelným hříchem, nakazí zúplna činy toho, kdo je koná, čili člověka vůbec, tak ctnost obživuje všechny činy ctnostného člověka do té míry, že je-li v milosti, získává prý si zásluhy a modlí se, i když spí nebo dělá cokoli, jak říkají svatí Augustin, Řehoř a jiní. A tento výrok má svůj základ ve slově Spasitelově v 11. kapitole Lukášově: „Bude-li oko tvé prosté, všecko tvé tělo bude světlé," to znamená, bude-li tvůj úmysl ke skutku dobrý v milosti, tehdy celé tvé tělo, to jest úhrn všech tvých skutků, bude světlý, poněvadž bude čistý před Bohem. „Bude-li však tvé oko špatné," to jest úmysl zkřivený neřestí, „celé tvé tělo", rozuměj úhrn skutků, „bude tmavé", to jest neřestné. Proto Apoštol dobře přikazuje v 10. kapitole 1. listu Korintským slovy: „Všecko čiňte k slávě Boží !", a na jiném místě v poslední kapitole 1. listu Korintským: „Všecko ať se u vás děje v lásce." Proto celý způsob lidského života založený na lásce je ctnostný a celý způsob lidského života mimo lásku je neřestný. Z toho vyplývá, že jako nikdo nemůže být nestranný, pokud jde o ctnost nebo o neřest, poněvadž musí být bud v milosti Boží nebo mimo milost, tak žádný lidský život nemůže být nestranný. V ctnostných příkazech máme tedy představeného poslechnout, v neřestných se vzepřít. Z tohoto hlediska a na základě toho, co jsme napsali v 17. kapitole o poslušnosti má se každý věřící mít na pozoru, aby nevěřil, že nařizuje-li něco papež nebo prelát, má to člověk konat, jako by to bylo od Boha, a jako by prelát nemohl bloudit, podobně jako nemůže bloudit Kristus.
Ad.článek 30 viz. úryvek z kapitoly 23.:
 
Ještě je třeba promluvit o sesazení. A tu je třeba si uvědomit, že sesadit v tomto smyslu znamená zakázat pro zločin nějakou službu nebo nějakou výsadu. Co tedy staré dekrety označují slovem sesadit, to nová práva a dekretály vyjadřují slovem interdikt. A tak mluví o církevním sesazení z úřadu nebo z církevního obročí anebo o církevním interdiktu, zákazu vykonávat církevní úřad.
Předpokládáme-li tedy tuto definici sesazení, je třeba poznamenat, že jako přísluší samozřejmě na prvém místě Bohu, aby vyslovil klatbu nad člověkem, tak je tomu i při sesazení. Proto není možné, aby papež nebo biskup někoho spravedlivě sesadil, jestliže ho napřed nebyl sesadil Bůh, tak jako není možné, aby papež spravedlivě na něco myslel, kdyby Bůh napřed nebyl dal podnět k takovému myšlení. Proto správně říká Apoštol v 3. kapitole 2. listu Korintským: „Ne že bychom sami ze sebe stačili vymyslit něco jako ze sebe, ale naše dostatečnost je z Boha." A sám nejvyšší biskup říká v 15. kapitole Janově: „Beze mne nic nemůžete učinit." Z toho vyplývá, že sesazení vydané prelátem platí toliko potud, pokud je činí všemohoucí Bůh. Tak se účinné Boží sesazení vztahuje na kněze, krále a všecky představené, které z trestu odstraňuje z úřadu nebo zbavuje života. Proto sesazuje někoho z kněžské hodnosti, jak je napsáno v 4. kapitole Ozeášově: „Poněvadž jsi zavrhl vědění, zavrhnu tě, abys nevykonával mé kněžství," a v 1. kapitole Izaiášově: „Přestaňte již obětovat zbytečnou oběť", a v 1. kapitole Malachiášově: „Nemám ve vás zalíbení a dar z vaší raky nepřijmu." I Kristův Apoštol sesadil všechny, kdo žili v zločinu, od vysluhování těla a krve Páně, když říká v 11. kapitole 1. listu Korintským: „Kdokoli bude jíst chléb nebo pít kalich Páně nehodně, bude vinen tělem a krví Páně." Podobně čteme v 2. kapitole 1. Královské o přísném sesazení Eli a jeho rodu, protože své syny náležitě nepokáral. Proto řekl Hospodin Elimu: „Proč šlapete po mé oběti i po darech, které jsem přikázal, aby mně byly obětovány v chrámě, a vzdal jsi větší čest svým synům než mně, abyste tyli z prvotin všech obětí mého izraelského lidu. Proto praví Hospodin izraelský: Řekl jsem zajisté, aby tvůj dům a dům tvého otce sloužil přede mnou navždy. Ale nyní praví Hospodin: Odstup to ode mne. Ale kdokoli mne oslaví, toho oslavím. Kdo však mnou pohrdají, budou beze cti. Aj, přicházejí dnové, a odetnu tvé rameno a rameno domu tvého otce." A níže: „A to ti bude znamením, co postihne tvé dva syny Ofni a Finesa: oba v jednom dni zemřou. A vzbudím si věrného kněze, který bude jednat podle mého srdce a podle mé duše." A o sesazení krále čteme také v 15. kapitole 1. Královské, kde je řečeno Saulovi, který přes příkaz Boží ušetřil nepřátele svého Boha: „Protože jsi tedy zavrhl řeč Hospodinovu, zavrhl tě Hospodin, abys nebyl králem."
A je zřejmé, že je sesazení různého druhu. Jiné je sesazení z úřadu, jiné z obročí nebo z nějaké výsady, z nichž je hříšník pro zločin spravedlivě sesazován. Dále, jiné je sesazení skutečné, a jiné je sesazení právní v rozmanitém odstupňování. Ovšem sesazení právní musí, jak bylo řečeno, především vyvolat a usměrňovat Bůh. Kdežto sesazení skutečné, prováděné někdy služebníky dobrými, jindy služebníky zlými, může mít svou příčinu v Bohu. Avšak sám od sebe sesazuje Bůh každého zločinného preláta z jeho úřadu nebo služby, je-li vskutku v zločinu, poněvadž právě tím, že je ve smrtelném hříchu, každým svým činem hřeší. A proto je mu Bohem zakázáno tak jednat a je tedy z onoho úřadu od Boha sesazen. Proto říká prorok v 49. Žalmu: „Avšak hříšníkovi řekl Bůh: Proč- právě ty vypravuješ o mých spravedlivých činech a bereš mou smlouvu do svých úst ?  Vždyť jsi pojal nenávist ke kázni a za sebe jsi zahodil mé řeči. Když jsi viděl zloděje, hned ses k němu přidal a s cizoložníky ses spolčoval. Měls plná ústa záludnosti a jazyk tvůj obmýšlel lsti. Povýšeně jsi odsuzoval svého bratra a syna matky své jsi uváděl do pohoršení." Zde vypočítává Bůh hříchy, pro které sesazuje hříšníka z výsady vypravovat o jeho smlouvě, jež je zákonem pravdy. První hřích je neposlušnost Boha. Druhý je zavržení Božích řečí. Třetí je krádež. Čtvrtý cizoložství. Pátý záludnost úst, která se dělí na lež, rouhání, falešné svědectví, křivou přísahu, lest, utrhání, plané mluvení, zlořečení, sprosté mluvení a tak podobně. Šestý hřích je uvádět bližního do pohoršení.
Z toho lze usoudit, jak málo je soudců, kazatelů a jiných lidí, vypravujících lidu o Boží smlouvě, kteří by nebyli od Boha sesazeni z výsady vypravovat o jeho smlouvě. Ať si tedy věřící z hořejšího trojího příkladu při uvedeném sesazení z úkolu vypravovat o smlouvě Boží všimne, zda Pán nesesazuje naše preláty a duchovní.
Za prvé, pohrdají-li znalostí Písma a zvěstováním evangelia, tehdy zajisté je sesazuje Pán, jak čteme v 4. kapitole Ozeášově, že se stalo v případě daleko méně závažném. Neboť naši preláti mají po všech stránkách závažnější látku i tvar kázání a jiné důvody, pro které by měli více kázat než kněží Starého zákona, a přece se věnují tomuto úřadu daleko méně. A poněvadž tu je závažnější důvod a jde o téhož Pána, který vposledu nemůže ponechat závažnější zločin bez trestu, jak to jeho spravedlnost vyžaduje, je zřejmé, že naši preláti, pokud jsou takoví, jsou přísněji sesazováni, a to o to přísněji, oč horlivěji se měli za časů antikristových zasazovat o zákon Kristův.
Pokud jde o druhé sesazení, které způsobil Hospodin Elimu, ať si věřící všimne, zda naši preláti bud vůbec netrestají své duchovní syny, nebo ještě trestuhodnějším způsobem než jakým Eli potrestal své přirozené syny. A pokud jde o rozeznání závažnosti jeho viny, má si věřící zapamatovat tyto dvě věci: Předně, že prelát má větší závazek ke svému duchovnímu synu než k svému přirozenému synu podle rozumových důvodů. A za druhé, že je mnohem ohavnější být potrestán za vysávání peněz, jimiž se kupčí s hříchem, než potrestání odpuštěné z přirozené lásky, ačkoli mělo pomstít křivdu proti Bohu, jak lze vidět na Elim, který ušetřil své syny.
Pokud jde o třetí sesazení, které se týká jak prelátů tak i králů a jiných světských knížat, ať si věřící všimne, zda neposkytují veřejným nepřátelům Páně pro soukromé pohodlí více, než poskytl Saul Amalechovi z chtivosti po jeho statcích. Je-li tomu tak, pak není pochybnosti o tom, že týž Pán, který se nevzdává této své spravedlnosti, ještě přísněji potrestá přestupníky. Je tedy zřejmou známkou přísnosti trestu, že Bůh odkládá trest až po smrti a že je jinak v tomto životě netrestá, ale dopouští, aby pobíhali od jednoho světského úspěchu ke druhému jako nenapravitelní zatracená. Avšak běda, tohoto trojího sesazení lidé nedbají. A přece právě ti, kdo jsou ve světě vysoko postavení, by věru měli znovu a znovu přemýšlet o tom, jak budou sesazeni i z úřadu i z věčného dobrodiní.
Proto k slovu z 25. kapitoly Numeri „Rozhněvav se Hospodin, řekl Mojžíšovi: Vezmi všecka knížata lidu a zvěšej je proti slunci na šibenicích," říká Origenes v 20. homilii toto: „Řekl Hospodin Mojžíšovi, aby vzal všecka knížata a vystavil je Hospodinu proti slunci. Lid hřeší a knížata jsou vystavována proti slunci, to jest jsou předváděna k vyšetření, aby je světlo usvědčilo. Zde vidíš, jaké je postavení knížat lidu: Jsou nejen usvědčováni ze svých vlastních přestoupení, nýbrž jsou nuceni vydat počet i za hříchy lidu, zda se snad lid nedopustil přestoupení z jejich viny. Možná, že neučili, možná, že nenapomínali ani se nesnažili usvědčit ty, kteří se první provinili, aby se tak nákaza nerozšířila na jiné. Neboť toto všecko jsou naléhavé úkoly knížat a učitelů. Jestliže totiž lid zhřeší proto, že oni neplnili tyto úkoly ani o lid nepečovali, oni sami budou vystaveni a předvedeni k soudu. Mojžíš, to jest zákon Boží, je usvědčuje z nedbalosti a z lenosti a Boží hněv odstoupí od lidu a obrátí se proti nim. Kdyby tohle lidé zvážili, nikdy by se neucházeli ani neusilovali o vládu nad lidem. Mně věru postačí, jsem-li obviněn ze svých vlastních hříchů a přestoupení, mně postačí, abych vydal počet za sebe sama a za své hříchy. Nač mi je potřebí, abych byl ještě vystaven za hříchy lidu proti slunci, před nímž nic nemůže být skryto nebo zastřeno nebo zatajeno ?" A dodává: „Proto jsou knížata vystavována, a je-li zjištěna jejich vina, ustává Boží hněv vůči lidu." Těmito slovy ukazuje Origenes, jak přísně byla knížata potrestána za hřích rozmařilosti, jehož se dopustil lid.
Běda tedy dnešním duchovním i světským knížatům, kteří sami si vedou rozmařile, takže dávají špatný příklad poddaným a nenapravují poddané, anebo napravují-li, činí to z lakomství. Takové Hospodin zcela nepochybně sesadil z úřadu. Neboť v zákoně papežském v 3. knize dekretálů De vita et honestate clericorum je napsáno: „Nařizujeme tvé bratrské milosti o duchovních podléhajících naší pravomoci, ať jsou to podjáhnové nebo duchovní vyššího svěcení, kteří mají kuběny, abyste je ráčili horlivě napomenout, aby se jich zbavili a nadále je vůbec k sobě nepřipouštěli. Jestliže však odmítnou se podvolit, sesaďte je ze všech církevních obročí, dokud tomuto nařízení neučiní náležitě zadost.  
A jestliže se sesazení opováží ženy si ponechat, račte je z jejich obročí odstranit navždycky." A protože chyba není v zákoně, ale v představených, kteří mají podle něho žít, říká papež výše pod týmž záhlavím: Preláty věru, kteří se opováží ponechat si takové ženy ve svých nepravostech, obzvláště proto, aby nabyli peněz nebo jiného časného pohodlí, chceme podrobit stejnému potrestání." A v 83. distinkci se říká pod autoritou blaženého Řehoře, že souhlasí-li některý z biskupů se smilstvem duchovních tak, že na prosbu nebo za úplatek nezakročí autoritou svého úřadu, má být ze svého úřadu sesazen. A toto sesazení podle Arcidiakona má být trvalé, rovnomocné se zbavením úřadu, protože je nesnadné svolávat biskupy k sesazení takových biskupů -nebo takového biskupa -, kteří takto svatokupecky prodávali - nebo který takto svatokupecky prodával spravedlnost. A poněvadž metropolita, jako je římský velekněz, by mohl být liknavý ve vykonávání tohoto svatého ustanovení vůči svým kardinálům, proto za třetí stanovily zákony další prostředek k usvědčení, že totiž nemá naslouchat kněžské mši ten, komu je známo, že kněz žije v takovém smilstvu. A ani výnosem církevních statků nemá být kněz hýčkán ve své neřesti. Neboť v 32. distinkci v kapitole Nullus praví papež Mikuláš takto: „Nikdo ať nenaslouchá mši kněze, o němž nepochybně ví, že má souložnici anebo pokoutně přivedenou ženu." Proto říká Alexandr II. v téže distinkci: „Přikazujeme a nařizujeme, aby nikdo nenaslouchal mši kněze, o němž nepochybně ví, že má souložnici", a následuje: „A proto i svatý synod ustanovil pod klatbou toto: Kterýkoli kněz, jáhen nebo podjáhen si bez ohledu na ustanovení, které nařídil náš předchůdce svaté paměti svatý papež Lev nebo Mikuláš o čistotě duchovních, přivede veřejně souložnici nebo přivedenou nepropustí, tomu my na místě Božím a z autority knížat Petra a Pavla se vším důrazem zakazujeme zpívat mši, číst evangelium nebo mešní epištolu, zůstávat v presbytáři k službám Božím s těmi, kdo onoho ustanovení uposlechli, a mít jakoukoli účast na církvi." K tomu říká Arcidiakon, že „lid má takovému odebrat dobrovolné desátky, poněvadž obročí se dává jen tomu, kdo vykonává úřad."
A poněvadž stejné nebo ještě větší odsouzení postihuje kterékoli větší duchovní smilstvo, je vidět, že nižší duchovní má být za jakýkoli těžší duchovní hřích od vyššího preláta sesazen. A poněvadž je jisté, že u preláta satanská pýcha, nedbalost ve zvěstování evangelia a jidášská lakota jsou hříchy těžší než tělesné smilstvo, plyne odtud zcela jasně, že nejvyšší představený Kristus Ježíš, jenž nejlépe zná tyto těžší hříchy, nedá se odvrátit nějakou trestuhodnou omluvou od sesazení. Z běžného stavu církve tedy lze soudit, že od papeže až do nejposlednějšího kněze je za našich časů vyňat ze sesazení jenom ten, kdo následuje Pána Ježíše Krista bezúhonně.






| Nadřazený

Re: HUS TO UČIL - přesné odkazy (Skóre: 1)
Vložil: tele v Pondělí, 24. březen 2014 @ 14:23:49 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ad článek 8 viz výše můj příspěvek, citace celé kapitoly 11. Husova díla "O církvi".
 
Ad článek 16 viz. úryvek z díla Husova z kapitoly 19:
 
Dále je třeba poznamenat, že se lidské skutky bezprostředně rozlišují bud na ctnostné nebo na neřestné. To je jasné, poněvadž je-li člověk neřestný a podniká-li něco, jedná neřestně, a je-li ctnostný a podniká-li něco, jedná ctnostně, protože tak jako neřest, která se nazývá zločinem nebo smrtelným hříchem, nakazí zúplna činy toho, kdo je koná, čili člověka vůbec, tak ctnost obživuje všechny činy ctnostného člověka do té míry, že je-li v milosti, získává prý si zásluhy a modlí se, i když spí nebo dělá cokoli, jak říkají svatí Augustin, Řehoř a jiní. A tento výrok má svůj základ ve slově Spasitelově v 11. kapitole Lukášově: „Bude-li oko tvé prosté, všecko tvé tělo bude světlé," to znamená, bude-li tvůj úmysl ke skutku dobrý v milosti, tehdy celé tvé tělo, to jest úhrn všech tvých skutků, bude světlý, poněvadž bude čistý před Bohem. „Bude-li však tvé oko špatné," to jest úmysl zkřivený neřestí, „celé tvé tělo", rozuměj úhrn skutků, „bude tmavé", to jest neřestné. Proto Apoštol dobře přikazuje v 10. kapitole 1. listu Korintským slovy: „Všecko čiňte k slávě Boží !", a na jiném místě v poslední kapitole 1. listu Korintským: „Všecko ať se u vás děje v lásce." Proto celý způsob lidského života založený na lásce je ctnostný a celý způsob lidského života mimo lásku je neřestný. Z toho vyplývá, že jako nikdo nemůže být nestranný, pokud jde o ctnost nebo o neřest, poněvadž musí být bud v milosti Boží nebo mimo milost, tak žádný lidský život nemůže být nestranný. V ctnostných příkazech máme tedy představeného poslechnout, v neřestných se vzepřít. Z tohoto hlediska a na základě toho, co jsme napsali v 17. kapitole o poslušnosti má se každý věřící mít na pozoru, aby nevěřil, že nařizuje-li něco papež nebo prelát, má to člověk konat, jako by to bylo od Boha, a jako by prelát nemohl bloudit, podobně jako nemůže bloudit Kristus.
Ad.článek 30 viz. úryvek z kapitoly 23.:
 
Ještě je třeba promluvit o sesazení. A tu je třeba si uvědomit, že sesadit v tomto smyslu znamená zakázat pro zločin nějakou službu nebo nějakou výsadu. Co tedy staré dekrety označují slovem sesadit, to nová práva a dekretály vyjadřují slovem interdikt. A tak mluví o církevním sesazení z úřadu nebo z církevního obročí anebo o církevním interdiktu, zákazu vykonávat církevní úřad.
Předpokládáme-li tedy tuto definici sesazení, je třeba poznamenat, že jako přísluší samozřejmě na prvém místě Bohu, aby vyslovil klatbu nad člověkem, tak je tomu i při sesazení. Proto není možné, aby papež nebo biskup někoho spravedlivě sesadil, jestliže ho napřed nebyl sesadil Bůh, tak jako není možné, aby papež spravedlivě na něco myslel, kdyby Bůh napřed nebyl dal podnět k takovému myšlení. Proto správně říká Apoštol v 3. kapitole 2. listu Korintským: „Ne že bychom sami ze sebe stačili vymyslit něco jako ze sebe, ale naše dostatečnost je z Boha." A sám nejvyšší biskup říká v 15. kapitole Janově: „Beze mne nic nemůžete učinit." Z toho vyplývá, že sesazení vydané prelátem platí toliko potud, pokud je činí všemohoucí Bůh. Tak se účinné Boží sesazení vztahuje na kněze, krále a všecky představené, které z trestu odstraňuje z úřadu nebo zbavuje života. Proto sesazuje někoho z kněžské hodnosti, jak je napsáno v 4. kapitole Ozeášově: „Poněvadž jsi zavrhl vědění, zavrhnu tě, abys nevykonával mé kněžství," a v 1. kapitole Izaiášově: „Přestaňte již obětovat zbytečnou oběť", a v 1. kapitole Malachiášově: „Nemám ve vás zalíbení a dar z vaší raky nepřijmu." I Kristův Apoštol sesadil všechny, kdo žili v zločinu, od vysluhování těla a krve Páně, když říká v 11. kapitole 1. listu Korintským: „Kdokoli bude jíst chléb nebo pít kalich Páně nehodně, bude vinen tělem a krví Páně." Podobně čteme v 2. kapitole 1. Královské o přísném sesazení Eli a jeho rodu, protože své syny náležitě nepokáral. Proto řekl Hospodin Elimu: „Proč šlapete po mé oběti i po darech, které jsem přikázal, aby mně byly obětovány v chrámě, a vzdal jsi větší čest svým synům než mně, abyste tyli z prvotin všech obětí mého izraelského lidu. Proto praví Hospodin izraelský: Řekl jsem zajisté, aby tvůj dům a dům tvého otce sloužil přede mnou navždy. Ale nyní praví Hospodin: Odstup to ode mne. Ale kdokoli mne oslaví, toho oslavím. Kdo však mnou pohrdají, budou beze cti. Aj, přicházejí dnové, a odetnu tvé rameno a rameno domu tvého otce." A níže: „A to ti bude znamením, co postihne tvé dva syny Ofni a Finesa: oba v jednom dni zemřou. A vzbudím si věrného kněze, který bude jednat podle mého srdce a podle mé duše." A o sesazení krále čteme také v 15. kapitole 1. Královské, kde je řečeno Saulovi, který přes příkaz Boží ušetřil nepřátele svého Boha: „Protože jsi tedy zavrhl řeč Hospodinovu, zavrhl tě Hospodin, abys nebyl králem."
A je zřejmé, že je sesazení různého druhu. Jiné je sesazení z úřadu, jiné z obročí nebo z nějaké výsady, z nichž je hříšník pro zločin spravedlivě sesazován. Dále, jiné je sesazení skutečné, a jiné je sesazení právní v rozmanitém odstupňování. Ovšem sesazení právní musí, jak bylo řečeno, především vyvolat a usměrňovat Bůh. Kdežto sesazení skutečné, prováděné někdy služebníky dobrými, jindy služebníky zlými, může mít svou příčinu v Bohu. Avšak sám od sebe sesazuje Bůh každého zločinného preláta z jeho úřadu nebo služby, je-li vskutku v zločinu, poněvadž právě tím, že je ve smrtelném hříchu, každým svým činem hřeší. A proto je mu Bohem zakázáno tak jednat a je tedy z onoho úřadu od Boha sesazen. Proto říká prorok v 49. Žalmu: „Avšak hříšníkovi řekl Bůh: Proč- právě ty vypravuješ o mých spravedlivých činech a bereš mou smlouvu do svých úst ?  Vždyť jsi pojal nenávist ke kázni a za sebe jsi zahodil mé řeči. Když jsi viděl zloděje, hned ses k němu přidal a s cizoložníky ses spolčoval. Měls plná ústa záludnosti a jazyk tvůj obmýšlel lsti. Povýšeně jsi odsuzoval svého bratra a syna matky své jsi uváděl do pohoršení." Zde vypočítává Bůh hříchy, pro které sesazuje hříšníka z výsady vypravovat o jeho smlouvě, jež je zákonem pravdy. První hřích je neposlušnost Boha. Druhý je zavržení Božích řečí. Třetí je krádež. Čtvrtý cizoložství. Pátý záludnost úst, která se dělí na lež, rouhání, falešné svědectví, křivou přísahu, lest, utrhání, plané mluvení, zlořečení, sprosté mluvení a tak podobně. Šestý hřích je uvádět bližního do pohoršení.
Z toho lze usoudit, jak málo je soudců, kazatelů a jiných lidí, vypravujících lidu o Boží smlouvě, kteří by nebyli od Boha sesazeni z výsady vypravovat o jeho smlouvě. Ať si tedy věřící z hořejšího trojího příkladu při uvedeném sesazení z úkolu vypravovat o smlouvě Boží všimne, zda Pán nesesazuje naše preláty a duchovní.
Za prvé, pohrdají-li znalostí Písma a zvěstováním evangelia, tehdy zajisté je sesazuje Pán, jak čteme v 4. kapitole Ozeášově, že se stalo v případě daleko méně závažném. Neboť naši preláti mají po všech stránkách závažnější látku i tvar kázání a jiné důvody, pro které by měli více kázat než kněží Starého zákona, a přece se věnují tomuto úřadu daleko méně. A poněvadž tu je závažnější důvod a jde o téhož Pána, který vposledu nemůže ponechat závažnější zločin bez trestu, jak to jeho spravedlnost vyžaduje, je zřejmé, že naši preláti, pokud jsou takoví, jsou přísněji sesazováni, a to o to přísněji, oč horlivěji se měli za časů antikristových zasazovat o zákon Kristův.
Pokud jde o druhé sesazení, které způsobil Hospodin Elimu, ať si věřící všimne, zda naši preláti bud vůbec netrestají své duchovní syny, nebo ještě trestuhodnějším způsobem než jakým Eli potrestal své přirozené syny. A pokud jde o rozeznání závažnosti jeho viny, má si věřící zapamatovat tyto dvě věci: Předně, že prelát má větší závazek ke svému duchovnímu synu než k svému přirozenému synu podle rozumových důvodů. A za druhé, že je mnohem ohavnější být potrestán za vysávání peněz, jimiž se kupčí s hříchem, než potrestání odpuštěné z přirozené lásky, ačkoli mělo pomstít křivdu proti Bohu, jak lze vidět na Elim, který ušetřil své syny.
Pokud jde o třetí sesazení, které se týká jak prelátů tak i králů a jiných světských knížat, ať si věřící všimne, zda neposkytují veřejným nepřátelům Páně pro soukromé pohodlí více, než poskytl Saul Amalechovi z chtivosti po jeho statcích. Je-li tomu tak, pak není pochybnosti o tom, že týž Pán, který se nevzdává této své spravedlnosti, ještě přísněji potrestá přestupníky. Je tedy zřejmou známkou přísnosti trestu, že Bůh odkládá trest až po smrti a že je jinak v tomto životě netrestá, ale dopouští, aby pobíhali od jednoho světského úspěchu ke druhému jako nenapravitelní zatracená. Avšak běda, tohoto trojího sesazení lidé nedbají. A přece právě ti, kdo jsou ve světě vysoko postavení, by věru měli znovu a znovu přemýšlet o tom, jak budou sesazeni i z úřadu i z věčného dobrodiní.
Proto k slovu z 25. kapitoly Numeri „Rozhněvav se Hospodin, řekl Mojžíšovi: Vezmi všecka knížata lidu a zvěšej je proti slunci na šibenicích," říká Origenes v 20. homilii toto: „Řekl Hospodin Mojžíšovi, aby vzal všecka knížata a vystavil je Hospodinu proti slunci. Lid hřeší a knížata jsou vystavována proti slunci, to jest jsou předváděna k vyšetření, aby je světlo usvědčilo. Zde vidíš, jaké je postavení knížat lidu: Jsou nejen usvědčováni ze svých vlastních přestoupení, nýbrž jsou nuceni vydat počet i za hříchy lidu, zda se snad lid nedopustil přestoupení z jejich viny. Možná, že neučili, možná, že nenapomínali ani se nesnažili usvědčit ty, kteří se první provinili, aby se tak nákaza nerozšířila na jiné. Neboť toto všecko jsou naléhavé úkoly knížat a učitelů. Jestliže totiž lid zhřeší proto, že oni neplnili tyto úkoly ani o lid nepečovali, oni sami budou vystaveni a předvedeni k soudu. Mojžíš, to jest zákon Boží, je usvědčuje z nedbalosti a z lenosti a Boží hněv odstoupí od lidu a obrátí se proti nim. Kdyby tohle lidé zvážili, nikdy by se neucházeli ani neusilovali o vládu nad lidem. Mně věru postačí, jsem-li obviněn ze svých vlastních hříchů a přestoupení, mně postačí, abych vydal počet za sebe sama a za své hříchy. Nač mi je potřebí, abych byl ještě vystaven za hříchy lidu proti slunci, před nímž nic nemůže být skryto nebo zastřeno nebo zatajeno ?" A dodává: „Proto jsou knížata vystavována, a je-li zjištěna jejich vina, ustává Boží hněv vůči lidu." Těmito slovy ukazuje Origenes, jak přísně byla knížata potrestána za hřích rozmařilosti, jehož se dopustil lid.
Běda tedy dnešním duchovním i světským knížatům, kteří sami si vedou rozmařile, takže dávají špatný příklad poddaným a nenapravují poddané, anebo napravují-li, činí to z lakomství. Takové Hospodin zcela nepochybně sesadil z úřadu. Neboť v zákoně papežském v 3. knize dekretálů De vita et honestate clericorum je napsáno: „Nařizujeme tvé bratrské milosti o duchovních podléhajících naší pravomoci, ať jsou to podjáhnové nebo duchovní vyššího svěcení, kteří mají kuběny, abyste je ráčili horlivě napomenout, aby se jich zbavili a nadále je vůbec k sobě nepřipouštěli. Jestliže však odmítnou se podvolit, sesaďte je ze všech církevních obročí, dokud tomuto nařízení neučiní náležitě zadost.  
A jestliže se sesazení opováží ženy si ponechat, račte je z jejich obročí odstranit navždycky." A protože chyba není v zákoně, ale v představených, kteří mají podle něho žít, říká papež výše pod týmž záhlavím: Preláty věru, kteří se opováží ponechat si takové ženy ve svých nepravostech, obzvláště proto, aby nabyli peněz nebo jiného časného pohodlí, chceme podrobit stejnému potrestání." A v 83. distinkci se říká pod autoritou blaženého Řehoře, že souhlasí-li některý z biskupů se smilstvem duchovních tak, že na prosbu nebo za úplatek nezakročí autoritou svého úřadu, má být ze svého úřadu sesazen. A toto sesazení podle Arcidiakona má být trvalé, rovnomocné se zbavením úřadu, protože je nesnadné svolávat biskupy k sesazení takových biskupů -nebo takového biskupa -, kteří takto svatokupecky prodávali - nebo který takto svatokupecky prodával spravedlnost. A poněvadž metropolita, jako je římský velekněz, by mohl být liknavý ve vykonávání tohoto svatého ustanovení vůči svým kardinálům, proto za třetí stanovily zákony další prostředek k usvědčení, že totiž nemá naslouchat kněžské mši ten, komu je známo, že kněz žije v takovém smilstvu. A ani výnosem církevních statků nemá být kněz hýčkán ve své neřesti. Neboť v 32. distinkci v kapitole Nullus praví papež Mikuláš takto: „Nikdo ať nenaslouchá mši kněze, o němž nepochybně ví, že má souložnici anebo pokoutně přivedenou ženu." Proto říká Alexandr II. v téže distinkci: „Přikazujeme a nařizujeme, aby nikdo nenaslouchal mši kněze, o němž nepochybně ví, že má souložnici", a následuje: „A proto i svatý synod ustanovil pod klatbou toto: Kterýkoli kněz, jáhen nebo podjáhen si bez ohledu na ustanovení, které nařídil náš předchůdce svaté paměti svatý papež Lev nebo Mikuláš o čistotě duchovních, přivede veřejně souložnici nebo přivedenou nepropustí, tomu my na místě Božím a z autority knížat Petra a Pavla se vším důrazem zakazujeme zpívat mši, číst evangelium nebo mešní epištolu, zůstávat v presbytáři k službám Božím s těmi, kdo onoho ustanovení uposlechli, a mít jakoukoli účast na církvi." K tomu říká Arcidiakon, že „lid má takovému odebrat dobrovolné desátky, poněvadž obročí se dává jen tomu, kdo vykonává úřad."
A poněvadž stejné nebo ještě větší odsouzení postihuje kterékoli větší duchovní smilstvo, je vidět, že nižší duchovní má být za jakýkoli těžší duchovní hřích od vyššího preláta sesazen. A poněvadž je jisté, že u preláta satanská pýcha, nedbalost ve zvěstování evangelia a jidášská lakota jsou hříchy těžší než tělesné smilstvo, plyne odtud zcela jasně, že nejvyšší představený Kristus Ježíš, jenž nejlépe zná tyto těžší hříchy, nedá se odvrátit nějakou trestuhodnou omluvou od sesazení. Z běžného stavu církve tedy lze soudit, že od papeže až do nejposlednějšího kněze je za našich časů vyňat ze sesazení jenom ten, kdo následuje Pána Ježíše Krista bezúhonně.






| Nadřazený

Re: HUS TO UČIL - přesné odkazy (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 22. březen 2014 @ 19:13:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Díky, Slávku. Myslel jsem si, že to bude něco takového. 

  K tomu připomenu pravidla všeobecného sněmu:

Biskup, který za peníze vykoná svěcení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo vikáře, kněze nebo jáhna nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika  nebo paramonaria nebo vůbec na jakýkoli církevní úřad pro svůj hanebný zisk, budiž zbaven své vlastní hodnosti, bude-li usvědčen, že se o takový čin pokusil. Osoba jím ustanovená nemá míti žádných práv z koupeného vysvěcení vložením rukou nebo z povýšení. Důstojenství nebo úřad, kterých nabyla za peníze, buďtež jí odňaty. Kdo bude usvědčen z takového hanebného a nezákonného úplatkářství, budiž jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti; jde-li však o laika nebo mnicha, buď dán do klatby.


  Nás tedy kdysi učili, že i když je kněz nevěřící a nevěří třeba na transsubstanciaci, tak vysluhuje svátosti platně a není o tom žádných pochyb.

  Ty tu knihu máš? Je tam někde zmíňka o tom, že by kněz v těžkém hříchu vysluhoval neplatně svátosti? Tady jsem dával odkaz na Net, kde jsou útržky knihy a na té straně 93 je zjevné, že toto právě Hus řešil.

  Pokud jde o to, že "kněz v těžkém hříchu není knězem" je to tam psáno ve smyslu svátostného kněžství, nebo ve smyslu politické funkce v institucionální církvi?


| Nadřazený

Stránka vygenerována za: 0.74 sekundy