Vnímáš hřích spíše jako otroctví, se kterým člověk nemá moc šanci co dělat, nebo jako věc svobodné volby člověka? Máš zkušenost, že sis mohl sám vybírat hřích jak se ti zachtělo, nebo spíše to, že když přijde hřích a vynoří se ze srdce, tak vládne jak se jemu zachce, protože co ze srdce vychází, nejde změnit?

V čem s tebou naprosto souhlasím: i já jsem narazil ve zpovědnici na slepý vůdce, který mě sráželi (třeba i v tý onanii) na zákonický smýšlení a přes rozhřešení ve zpovědi mě nechávali, abych byl mrtvej ve svých hříších - tehdy jsem to prožíval skutečně tak, jak píšeš, že Hřích vnímá jako něco, co si člověk sám vybírá a za co může, za co nese odpovědnost. Vůbec nevnímá, že by měl překroucené svědomí a že některé hříchy jsou opravdu hříchy. Hříchu se nikdy nezbaví, protože si nedokáže představit život a dokazování lásky bez toho, že by měl možnost vybírat si hřích. Když si svobodně a dobrovolně zvolí hřích, tak duchovně umře a když se vyzpovídá a dostane rozhřešení, tak je znovu duchovně vzkříšen z mrtvých. Že někdo nemá svobodu krást, rouhat se proti Bohu nebo nectít své rodiče si nedokáže představit.

Pak jsem poznal, že je to blbost, a nepotřeboval jsem k tomu opustit katolickou církev.

Jenže (a tady se, jak jsem pochopil, neshodnem) ono to není tak průzračně lutheránsky jednoduchý.

Budu po svých vlastních pozdějších zkušenostech a s ohledem na spoustu biblickejch výroků (namátkou z vyhledavače tzv ipsissima verba Iesu Matouš  6:15,  Matouš  18:35, Marek  11:26) tvrdit, že můžou nastat situace, kdy člověk zapadne do zla, který působí (zvlášť druhým lidem) a zničí v sobě důstojnost vykoupenýho člověka, že ve svědomí cítí, že tímhle rozhodnutím se Bohu odcizil tak, že musí činit pokání.

Příklad: Snad nepopřeš, že, když se rozhodnu z malichernýho důvodu překročit rychlost, pak to neubrzdím a zabiju chodce, tak jsem ho možná nechtěl přímo zabít, ale zabil jsem ho, a to v důsledku svýho zatraceně svobodnýho rozhodnutí. 

Mysli si o mé víře, co chceš, ale to je situace, kdy kromě světský spravedlnosti atd. přicházím jako vykoupenej křesťan před Boží soud a Bůh po mně chce vydat počet z mýho svobodnýho rozhodnutí a z krve toho člověka a ze zkaženýho života jeho blízkejch a tak. A pokud tvrdošíjně odmítám činit pokání (který pracovně nazývám lítostí nad svým hříchem), hřeším k smrti podle 1 Jan 6. Láska Krista, kterej za mě umřel na kříži a třetího dne vstal z mrtvejch a zdarma mi nabídl účast na věčným životě, je mi v tomhle případě úplně nanic a fičím do pekla jak po másle. Sám jsem si vybral. 

Jediný, čím si nejsem jistej, jestli takhle prakticky může vykoupenej člověk skončit (čili, jak říkaj někteří teologové, že peklo je, ale že je prázdný). Ale vím, že je možný, takhle v životě ublížit druhýmu nebo ho pohoršit, zažil jsem to na sobě - způsobil jsem pár lidem strašný trápení, tím, co jsem dělal a jak jsem se vědomě a dobrovolně rozhodoval. A podotýkám až potom, co jsem poznal vydanost Kristu a vysvobození z moci hříchu. Musel jsem dospět k poznání toho, jak jim ubližuju, a tohle poznání mě prakticky automaticky vedlo k pokání a v důsledku toho taky k (né tak automatické) úplné nápravě podle mejch lidskejch sil (pochopíš snad, že konkrétní detaily si nechám pro sebe).

Proto si myslím, že se nebudem lišit v praxi. Já jen prostě katolicky zdůrazňuju, že člověk je nakloněnej k zlýmu, ale to neznamená, že není schopnej rozlišit dobrý od zlýho a rozhodnout se pro dobro. Takhle vymezenej prostor jeho svobody tady hájím.

Chápu, že budeš mít spoustu teologickejch námitek. Já si myslím, že můj náhled na hřích k smrti se nebije s Pavlovým pojetím hříchu a ospravedlnění a že je taky prakticky použitelnej.