Já mám i pár známých z jiných evangelikálních církví a adventisty, které znám, jako extrém nevnímám. I mimo adventismus se vyskytují věci, nad nimiž zůstává rozum stát :-)
Já si nemyslím, že církev je určována především naukami a církevními řády. Ano, pokud se jí člověk zabývá jen teoreticky a na dálku (knížky, internet), ale prakticky podle mě záleží hlavně na lidech. Ta církev jsou lidi, ne předpisy. Kdysi jsem si psal s jedním člověkem, který zřejmě trpěl nějakou poruchou osobnosti, prakticky s nikým se nestýkal a náplní jeho života bylo, že kontaktoval nejrůznější církve a hledal tu ideální (tož můžeš typnout, jak se dostal do kontaktu se mnou). Protože součástí žádného společenství nebyl, zřejmě toho ani nebyl schopen, hledal ideální církev jen podle věrouky, a své církevní preference měnil podle toho, jak mu daná věrouka přišla biblická a ještě bibličtější. Snažil jsem se mu vysvětlit, že soudit církev jen podle věrouky je podobné, jako soudit ženu jen podle vzhledu a ignorovat, že ta vnější schránka má i nějakou vnitřní náplň.
Pokud jde o naslouchání, mám za to, že nejméně naslouchají ti křesťané, kteří upínají svoje naděje k tomu, že mají pravdu a tím jsou spaseni, tzv. spasení ze správného učení. Setkal jsem se s tím celkem dost mezi adventisty, ale jinak prvenství drží několik letničních. Nevím, jestli je to nějak vázáno na tu letniční kulturu, nebo jsem prostě jen natrefil na několik nezávisle na sobě "postižených" lidí. Klapky na očích a uších a vyjeté koleje...
Sobotní školu, kde člověk je jen k tomu, aby zodpovídal pokud možno holými větami ty otázky, jsem sice taky zažil, ale bylo to jen párkrát. Není to možná tím, že by to byl tak vzácný jev, ale já se takovým místům cíleně vyhýbám, takže se mi to na jednom místě může stát jen jednou. Ve sboru, kam chodíme, to takhle nebývá. Třeba mládež už asi deset let jede podle jiných materiálů než dospělí, a asi pět let, když jsme tam učili s manželkou, si dokonce mládež prosadila, že žádné materiály nechce, že chtějí číst pěkně popořadě Bibli. My jsme to pak učili a za těch asi pět let jsme probrali celé historické knihy Starého zákona.
No, ty desátky, nebo peníze obecně v CASD jsou zajímavým fenoménem, i když nemyslím, že jsou v tomhle adventisté nějakým extrémem. Já si to uvědomuju díky tomu, jak funguje naše kvakerské společenství. My kdybychom vybírali desátky, tak asi ani nebudeme vědět, co s nimi. Nám by se to prostě v tom společenství utopit nepodařilo. Placené duchovní nemáme, nájem platíme celkem mírný a na nějaké ty naše aktivity se peníze vždycky nějak poshánějí. Nemám nic proti tomu, aby člověk finančně podporoval společenství, do něhož patří, to je samozřejmé, ale deset procent z příjmu mi přijde absurdních, krom toho mám dojem, že i kdyby to bylo 100 %, tak v CASD ty peníze budou chybět pořád.
K tomu poslednímu odstavci, co píšeš, doporučuju z http://www.kvakeri.cz/download úvahu s názvem Teologie morálky. Napsal to můj oblíbený autor, kterého překládám do češtiny. Byl to maďarský kalvinista. Jeho pojetí bych nazval "křesťanství s lidskou tváří".

No však já taky na kázání nechodím. A nevozit tam děti, nechodil bych tam vůbec.
Já nemyslím, že to jsou lži. To by ti lidé museli vědět, že to není pravda. Oni se zatím velmi snaží věřit tomu, že to pravda je. Jsou to oběti obětí, ale nevybočují tím příliš z řady. Právě zásadní chyba je, považovat za primární zdroj vědění o Bohu Písmo! Tím se dostáváš tam, kde jsou oni a mnozí další. Primárním zdrojem je Bůh sám, Písmo je jedním ze zdrojů se*****árních. Jaksi zprávou z druhé ruky. Neříkám, že se*****ární zdroje nemají svou hodnotu, mají, ale je třeba vědět, že lze jít přímo ke zdroji primárnímu, jinak budeme jako oni. Whiteová je v tomto případě zdrojem terciárním a G. Knight (moc pěkné knížky a zajímavý pán) zdrojem dokonce kvartérním, to už je skoro jako počtvrté vylouhovaný sáček čaje...
Ani Ellen Whiteovou bych nepovažoval za podvodnici. Věřím, že ona šla svou cestou upřímně, i když se třeba tu a tam mýlila nebo se brala příliš vážně. Zásadní problém je v tom, že z ní udělali ikonu. Adventisté se pyšní tím, že mají ducha prorockého. Prakticky se tím míní výlučně Ellen Whiteová a její spisy, které mluvily k lidem 19.století.  Tím že za toho ducha považují Whiteovou, vlastně tvrdí, že ho dnes nemají. To podle mě není tak úplně pravda, protože i mezi adventisty se najde plno moudrých lidí. Pokud by ducha prorockého opravdu měli, pak by takových Whiteových bylo v každém sboru v každé době několik.
Kdysi jsem si uvědomil, že to, jak moc církev funguje přes peníze, je vlastně mírou toho, jak je svázaná se světem. Kdyby byla na světu nezávislá a nic od něho nepotřebovala, nepotřebovala by ani peníze. Zvláště u adventistů, kteří se vůči světu dost vymezují, je to docela překvapivý paradox.
No, József Farkas byl sice kalvinista, ale pokud toho od něho přečteš víc, zjistíš, že on byl kalvinista podobně jako Dr. Beneš je adventista. Prostě v té církvi z nějakého důvodu byl, dokonce jako duchovní, ale jaksi ji přerostl.
V každé církvi se zhruba co sedmdesát let kompletně obmění osazenstvo. Dnešní kalvinisté nejsou těmi, co upálili Serveta. Stejně jako dnešní katolická církev není tou katolickou církví, vůči jejímuž učení reformátoři vyhlásili zásadu Sola scriptura. Věřím, že dneska by vyhlásili zásadu úplně jinou. Zajímavým paradoxem je, že kvakeři vlastně vznikli v reakci především na anglické kalvinisty. Byla to vlastně taková reformace na druhou. A dnes je asi polovina maďarských kvakerů souběžně praktikujícími kalvinisty, neboli členy maďarské reformované církve a není to žádný rozpor.

Jo, výstupové poradenství mě kdysi lákalo taky, hlavně po přečtení Steva Hassana (Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů). A nakonec přece jen zvítězila geodézie :-) Ale i tak se něco dělat dá. Já jsem 4 roky dělal jako dobrovolník v poradně Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a snad to alespoň trochu smysl mělo.
S bratrem Francem jsem jeden čas chodil do stejného sboru AC a trochu ho znám. Když vím, že někdo kope do všeho okolo sebe, co se liší od jeho přesvědčení, nemají pro mě jeho vývody váhu, jakkoli třeba v případě adventistů může mít tu a tam pravdu. Ale podle mě neukazuje na jejich omyly z touhy po pravdě, ale averze vůči odlišným názorům. Bohužel.
Ani prorokyně, ani adorovaný starozákoník, ale ani text Bible, pouze Bůh, který ji inspiroval a k němuž nás Bible směřuje.
Mně nelapili, já se tam v podstatě vetřel. Já jsem se tam byl podívat, když jsem se seznamoval s různými společenstvími v Brně, byl jsem třeba i u mormonů, v Nové akropoli, u Bahá`í... No a u adventistů se mi líbilo to společenství, tak jsem se tam chvíli zdržel, no :-) Fakt je, že kdybych nenarazil na tenhle konkrétní sbor, byl bych tam možná zašel jen jednou jako k těm ostatním.

Božím slovem nepohrdám, nicméně zamýšlím se nad ním a nemusím hned se vším souhlasit nebo všechno baštit, ale mám povinnost před Bohem zkoumat Písma a prosit Ducha svatého, aby mi je otvíral.

Myšlenka je důležitá, ale ještě důležitější je duch, z něhož ta myšlenka pochází. Pravdy vyslovené bez soucitu mohou být ostré jako břitva, ale spíše zraní, než by pomohly. Kde je duch veden láskou, tam pravda roste v moudrost a působí pro dobro druhých. Nejdůležitějším posláním náboženství je, aby posilovalo ducha lidskosti. Ale přesto existují odstrašující příklady toho, že právě zbožnost učinila lidi nelítostnými, odsuzujícími a nelidskými. Ocituji několik řádek z dogmatiky, která je dodnes učební látkou na jedné teologické fakultě: Kapitola „Utrpení zatracených a štěstí spasených“ začíná takto: „Bylo by možné se domnívat, že spasení, v nichž láska dosáhla dokonalosti, budou zatracené litovat, zvláště pak v případě, že je na zemi spojovalo pouto lásky... Naproti tomu stojí pravda, že zatracení nemohou být hodni lítosti, neboť neexistuje jediná okolnost, jež by svědčila v jejich prospěch. Spasení všechno vidí a soudí Božíma očima... Na ty, kteří se odloučili nejen od Boha, ale nakonec i od sebe samých, se nedívají s nenávistí ani s lítostí, ale s úctou k Boží svatosti, spravedlnosti a milosti... Dále je velmi pravděpodobné, že zatracení si ani nečiní nárok na soucit a přímluvu.“ V Bibli ale čteme text o boháči a Lazarovi, který je v příkrém rozporu s touto poslední větou. Boháč úpěnlivě volá: „Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara...“ (L 16, 24). (V tomto podobenství Ježíš cituje jeden prastarý egyptský příběh. Nejedná se o Ježíšovu „dogmatiku“!) Tato zbožná nelidskost je otřesná: spasení „dosáhli dokonalosti v lásce“ a díky tomu již „nelitují“ zatracené v jejich nepopsatelném pekelném utrpení, a to ani v případě, že trpí jejich vlastní matka nebo dítě, protože oni už uvažují jako Bůh, který se kochá v tom, jak jeho spravedlnost beze zbytku došla naplnění: Každý hřích byl po zásluze potrestán.

I Ježíš ví, že žádné polehčující okolnosti neexistují, ale duch lásky neuvažuje v rovině spravedlnosti a paragrafů, ale soucítí a snaží se za každou cenu pomoci. Vzpomeňme na Ježíšovu modlitbu: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“

Podívejme se, co narozdíl od toho citovaného textu z dogmatiky – v němž podle mého soudu není křesťanské ani písmenko! – říká chasidská židovská zbožnost. „Říká se, že když zemřel rabi Mojše Löb, řekl si: Co teď mám pro Boha udělat?... Jistě bylo Boží vůlí, aby byl za nespočet svých hříchů potrestán. A tak se ze všech sil rozběhl a vrhl se do pekla. V nebi to způsobilo pozdvižení a vládce pekel zanedlouho dostal příkaz, že dokud je v pekle rabi Löb, nesmí tam hořet oheň. Vládce pekel toho svatého muže prosil, aby odešel do ráje, že v pekle pro něho není místo, přece není možné, aby kvůli němu mělo peklo výluku. „Když je tomu tak,“ řekl rabi Löb, „nehnu se odsud, dokud se mnou nebudou moci jít i ostatní duše. Na zemi bylo mojí prací osvobozovat zajaté, tak teď přece v tomto vězení nenechám trpět tolik lidí.“ A jak řekl, tak také udělal. (M. Buber: Chasidská vyprávění.)

Zde se setkáváme se zcela jiným duchem než  v řádcích, které jsme citovali před chvílí. Nenechme se rozptýlit dětinskými podrobnostmi. Podstata je jasná: Z pekla neodejdu, dokud s sebou nebudu moci vzít ostatní trpící. Je mi smutno, když slyším některé věřící, jak povrchně „teologizují“ o věčném zatracení a věčně zatracených. Přijde jim samozřejmé, že převážná většina lidí bude zatracena, protože se nestali věřícími křesťany. (Vždyť náboženství pohanů je jasné modlářství!) Přijde jim samozřejmé, že za těch několik desetiletí, která „hříšníci“ strávili na této zemi, a jistě mnoho hřešili, je spravedlivým rozsudkem věčné zatracení. Uvědomují si tito lidé, co říkají, když mluví o „věčném zatracení“?

Na této zemi nemůžeme bez slz vydržet pohled na svou matku, která trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí. Bude na věčnosti situace jiná? Jestliže my zemřeme a budeme spaseni, ale naše matka zemře jako nevěřící a bude zatracena, to už nás nebude bolet proto, že jsme dosáhli dokonalosti v lásce, díky níž se spolu s Bohem budeme kochat plností jeho díla? Zatracení budou chválit Boží spravedlnost, my, kteří budeme spaseni, budeme chválit Boží spasitelnou lásku. Je ten, kdo tomuto věří a toto vyznává, vůbec člověk?

Píšeš: Ve srovnání s protestanty bych řekl, že méně teoretizují o učení a víc prakticky žijí s Bohem.

Jako protestant(ka), co říct, úžasné.

Ještě míň teoretizuješ než my protestanté, to ještě jde miň teoretizovat, úžasné.

Ještě více žiješ prakticky než protestanté, to fakt jde,  no úžasné.

Ingmare, koukáš někdy na televizi??

rive

byla to ironie .. protože mi připadalo to tvrzení neetické, 

... ale na vysvětlenou nebo pro zorientování se  .... mně se to jevilo tak, nevím proč, že hovoříš o sobě, asi jsem moc intenzivně četla mezi řádky, a nevšimla si, že je to v čísle množném (délka nad i) 

rive

myslela jsem si to, že napíšeš, že nemáš televizi, jinak bych ti doporučila jeden zajímavý pořad,  tak je to pase

a navíc, ještě jestli můžu pokračovat, co by mě ještě v souvislosti s běžící diskuzi zajímalo, co pro tebe znamená pojem teorie, 

"hodně teorie" v církvi ... to je totiž velmi obecné, a člověk si za tím může představovat zcela protikladné věci, a pak si podle toho hodnotit lidi na lepší a horší,  hmm

rive

rive

aby bylo jasno rive