Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Stalo se nestalo, osud mě začátkem srpna zavál na konferenci do Utrechtu, starobylého holandského města s historií sahající až k Římanům. Právě odtud kdysi svatý Wilibrord šířil víru do celého Holandska. Když už jsem tam byl, trochu jsem se porozhlížel po místních kostelech, abych viděl, jak si v kraji stojí víra - a to nejen po kostelích v Utrechtu, ale díky jednodenní návštěvě i v Amsterdamu. Právě tam jsem čirou náhodou objevil dva opravdové klenoty, dva svědky neochvějné víry, o nichž chci napsat.


Ale než se k tomu dostanu, pár slov o těch místních kostelích. Příliš mnoho jich dnes funguje jako muzeum něčeho často zcela nekřesťanského a to mi vždycky přišlo trochu líto. Utrecht z jednoho kostela udělal muzeum hracích skříněk a flašinetů. Místní katedrála svatého Martina zase slouží jako obřadní síň místní univerzitě. Tento Domkerk, jak ho nazývají místní, je jako otevřená kronika křesťanství v Holandsku. Místní bohatí měšťané ho užuž dokončili v šestnáctém století - akorát jim nezbyly peníze na podpěru zdí hlavní lodi. S nástupem Reformace je navíc chuť dostavovat katedrálu přešla a v roce 1572 ji dokonce doslova vybílili, tj. odstranili všechny "modloslužebné" ozdoby (v některých bočních kaplích jsou dodnes vidět sousoší s uřezanými hlavami). V roce 1674 pak přišel orkán a celou polovinu hlavní lodě - tu nepodepřenou polovinu - zboural. Dodnes tam stojí jen zbytek lodi - a opodál pak zvonice, která původně tvořila západní vchod.

A Dómem to nekončí. Na jedné straně v Utrechtu najdete katolický kostel svatého Wilibrorda, postavený až ke konci 19. století, bohatě vymalovaný, takže nikde nezbývá ani čtvereční centimetr bez nějaké výzdoby. A skoro přímo přes ulici stojí Janskerk, tedy Janův kostel, jehož využívá univerzitní studentstvo a jehož základy sice pamatují dvanácté století, ale uvnitř je hladce běloskvoucí, jak velí protestantská outlocitnost. Ale můžu-li soudit, Utrecht má více kostelů, než společenství, jež by v nich chtěla vzkvétat, a to bývá většinou varovným znamením, že křesťanská minulost je tu slavnější než křesťanská současnost.

V lecčems podobná je situace v Amsterdamu. Nejstarší Oude kerk i novější (tj. z 15. století) Nieuwe kerk jsou více méně turistické atrakce, asi v ještě větší míře než svatý Vít v Praze. Ani Zuide kerk, Jižní kostel, kam jsem mířil s velkým očekáváním, protože podle mého průvodce se mělo jednat o první kalvinistický chrám v Amsterdamu z roku 1603, mě nepotěšil - je v něm totiž muzeum, po změnu urbanistického rozvoje Amsterdamu.

A přesto jsem nakonec našel něco, co mé křesťanské srdce přecejen rozehřálo - první ze dvou klenotů, jež jsem zmínil v úvodu - a bylo to pro mě překvapení, kterého bych se v protestantském Holandsku nenadál. Šlo o Ons' Lieve Heer op Solder, Chrám Našeho Pána Na Půdě. Na půdě! Měšťanského domu. Kdo by to čekal? Jedná se o starý tajný katolický kostel, který se skutečně nachází na půdě starého měšťanského domu (vlastně tří domů, protože ten kostel sahá přes tři půdy). V letech 1661 - 1663 si ho ve své rezidenci postupně a tajně vystavěl obchodník Jan Hartman. Katolická víra byla tehdy v Holandsku oficiálně zakázaná, a tak se amsterdamští katolíci scházeli u Hartmana na půdě. Kostel měl jednu hlavní loď, galerii, zdobený barokní oltář, varhany, dvě zpovědnice, tajnou místnůstku jako ubytování pro kněze, zkrátka všechno, co taková podzemní církev mohla potřebovat.

Byl to pro mě zvláštní pohled. Jakožto Čech pocházím ze země, která si něco podobného prožila v obráceném gardu. Katolíci v té době u nás měli navrch a protestanti se schovávali. Samozřejmě jsem vždycky tak nějak teoreticky věděl, že v protestantských zemích to bylo zase obráceně, ale žádnou konkrétnější představu jsem o tom neměl. A tady, v Chrámu našeho Pána na půdě, je možno tuhle odvrácenou stranu Reformace vidět na vlastní oči. Pro přesnost je ale třeba dodat, že Holandsko 17. století bylo přecejen poněkud svobodomyslnějsí, než pobělohorské Čechy: amsterdamské úřady byly ochotny Hartmanovi chrám tolerovat za předpokladu, že se katolíci se svou vírou moc neukazovali na veřejnosti. Ostatně, těžko by jinak mohl Hartman instalovat a používat v tajném kostele varhany - je to nástroj, který dělá dost kravál, takže pokud byla existence katolického sboru v protestantském Amsterdamu tajemstvím, pak asi nejspíš tajemstvím veřejným. Dnes už se amsterdamští katolíci scházejí ve zcela oficiálním kostele svatého Mikuláše (který je stejně hustě pomalovaný, jako svatý Wilibrord v Utrechtu) a z chrámu našeho Pána na půdě je muzeum (zase to muzeum!), ale za to muzeum pevné víry tváří v tvář protivenství, a to můžu všem vřele doporučit.

I druhý svědek víry, jehož jsem si v Amsterdamu všimnul, zdobí katolíky: Begijnhof, nebo Dvůr bekyň. Bekyně byly něco jako mnišky, žijící život odříkání, služby nejchudším a tichých modliteb, ale které nikdy nesložily žádné řádové sliby. Z domů, v nichž v Amsterdamu od čtrnáctého století žily, se utvořil uzavřený malý vnitřní dvůr (i dnes je to skutečná oáza klidu a ticha uprostřed hlučícího velkoměsta), odkud bekyně pomáhaly místním chudým a samy v chudobě žily život evangelia. Právě v Begijnhofu najdete ještě dnes nejstarší stojící měšťanský (dřevěný) dům v Amsterdamu. Pochází z roku 1420 a bekyně tu žily až do roku 1971. Čímž se dostávám k samotné pointě povídaní: jak se jim podařilo přežít v protestantském Amsterdamu Reformaci? Angličtina nabízí v odpověď jedno velmi přiléhavé slovo, jež nemá vhodný český protějšek: streetcred, neboli "pouliční kredibilita", zkrátka všeobecně rozšířená reputace, že bekýně dělají poctivou a nevděčnou práci, když pečují o ty nejchudší z chudých, a to všechno v naprosté pokoře srdce a s nasazením hodným Kristova učedníka. Žádná protestantská moc se neodvážila je vykázat z města - i když byly milé bekyně nuceny zamaskovat svůj kostel tak, aby nebylo navenek poznat, že je to kostel (podobně jako Hartmanův půdní kostel se musel tvářit jako obyčejný měšťanský dům). Dodnes má Begijnhof svůj genius loci a kdo pojedete kolem, zajděte se mrknout (pokud se vám podaří ho najít).

Nechci to uzavírat nějakým hlubokomyslným závěrem. Svůj článek jsem napsal jenom proto, že doufám, že i pro některé z vás, čtenářů, budou tyhle existující pomníky dávné víry povzbuzením.

Aviaf