Honza se narodil v radostných budovatelských letech, nějakou dobu po válce a děs světa dlouho nevnímal, protože jeho oba rodiče byli také radostní budovatelé. Z radostného mládí ho ale vyvedl už pátý rok jeho života, kdy zůstal sám s mámou - táta kamsi zmizel a už o něm neslyšel, jen občas nějaké peníze poslal.

 

  S mámou to ale bylo docela dobré. Snad ze špatného svědomí, snad z neznalosti, mohl dělat cokoliv a máma mu snesla první poslední. Vztah, který mámě scházel k manželovi, navázala celým srdcem ke svému synovi. A tak syn brzo pochopil, že život není na nic jiného, než aby se užíval a tak začal z gruntu ještě na základce.

********

 

  Peněz nebylo tolik, ale když přišel do práce, pochopil, jak socializmus funguje a zařídil se podle toho. V práci si píchnul, šel jinam na fušku a odpoledne si píchnul znovu. Ke dvěma platům za jednu šichtu přibylo dost peněz z občasných čórek v podniku a tak si mohl užívat co šlo. Navíc mu ještě trochu peněz přidala máma, když se mu nedostávalo.

 

  U maminky mu bylo dobře, ale po dvacítce mu začala lézt trochu na nervy, tak se hned v šestadvaceti oženil. Jak už to tak bývá, hledal a vybral si vlastně takovou maminku. Starala se o něj statečně, ale šestadvacet let to nevydržela, jen osm.

 

  Po nevydařeném manželství zůstaly tři děti, na které musel občas platit, hodně dluhů po soudech, ztracené iluze ze života, hodně bolesti a prázdnoty, kterou zaplnil dalšími dvěma po sobě rychle jdoucími vztahy, uzavřenými už na radnici. Na užívání se toho mnoho nezměnilo, jen sil už tolik nebylo.

 

  Ani po třetím ukončeném manželství nemohl zůstat sám a tak rychle hledal někoho, kdo by se o něj postaral. Pivo a kámoši v hospodě to totiž neuměli, jinak by mu stačili. Brácha mu dohodil kámošku, která u něj bydlela. Zoufalou ztroskotanou ženu, která přišla o dítě a tak neměla už co ztratit. Ale šikovnou a starostlivou, její starost se promítla do Honzy a Honza tak prožíval první alespoň trochu spokojené období života.

 

  Radost jim kazilo snad jen to, že nemohli mít děti, které by trochu dodaly radost do jejich už postaršího života - vždyť ještě pořád nebyli tak staří. Jenže při jednom vyšetření u lékaře se náhodou zjistilo, že Honza je od narození neplodný.

 

  ********

 

  A v tom si pomalu vzpoměl na svoje kořeny. Jak když byl malý, chodil do kostela a jak mu tam bylo krásně. Ze vzpomínek doloval, co ho tam učili. Vzpoměl si, že na rádiu jde vždycky v neděli bohoslužba a tak jí poslouchal. Nejdřív potajmu v garáži, potom už doma v kuchyni.

 

  A pak jednou zašel do kostela a překvapilo ho, jak se mu tam líbilo. Byli tam hodní lidé, smáli se na něj a povídali si s ním, bylo to ještě lepší než v hospodě. Začal tedy na mši chodit pravidelně. Sedával nejdřív v zadní lavici, ale postupně se přestal bát a chodil i víc dopředu.

 

  Přešel rok a Honzovi došlo, že mu něco schází. Bylo mu to jasné - musí dojít za farářem, ten mu to řekne. Farář trpělivě vyslechnul celý jeho příběh, bylo to fakt na dlouho. A rychle pochopil, co Honzovi schází - smíření a vyučování. Hned ten den odešel Honza s pokojem ze svátosti smíření a došlo mu, co mu vlastně scházelo. A pan farář taky Honzovi zařídil nutně potřebnou vyjímku, až u nejvyššího vyjímatele.

 

  *********

 

  Další týden potom už šel Honza do kostela s jiným postojem. Nebyl už jen sedící, ale tentokrát šel i ke svátosti. Byla to pro něj životní událost, od té doby už život nebyl nikdy, jako dřív, celý se začal postupně proměňovat. Když pak na velikonoce odříkával obnovu křestního slibu, mělo to hloubku, jakou nikdy nezažil.

 

  Pan farář pozval Honzu na duchovní cvičení na celý víkend. Tam Honza pochopil spoustu věcí. Když třeba řekl sprosté slovo, lidi okolo se na něj tak nějak divně podívali. Honzovi došlo, že něco nebude v pořádku, promluvil si o tom s duchovním a začal kontrolovat, co říká. Opravdu se mu po několika měsících začalo dařit a některá slova ze svého slovníku vynechal.

 

  Na duchvoních cvičeních se naučil i další užitečné věci. Půst se mu zpočátku nelíbil, ale brzo si ho zamiloval. Naučil se zdravě jíst, tři dny vtýdnu bez bůčku a uzenin na úmysly dobrých lidí spolu se svátostmi začaly pomalu napravovat i jeho tělo. 

 

  I do hospody chodil teď méně a méně, příjemný pocit uvolnění a zapomění už mu tolik nescházely, v kostele zapomínal na minulost mnohem více, tak se objevil na mši i přes týden. Taky cigarety omezoval, teď kouřil už jen balíček denně a tak jim v rodině začalo zbývát víc a víc peněz na dobré věci. Najednou zažili něco, co nikdy předtím: Začaly jim zbývat peníze, měli víc, než potřebovali.

 

  To byla pro ně nezvyklá situace a tak zašel za svým duchovním a ten mu poradil, co s tím přebytkem udělat. To Honzu nadchlo, přeci jen to byl v jádru hodný a dobrý člověk a dávání peněz na dobré dílo tak naplnilo jeho celoživotní sen, na který nikdy předtím nedostal.

 

  *********

 

  Teď přišel čas na to, že Honza začal pomalu chápat, že hodně lidem v životě ublížil. Rozhřešení už měl, věděl, že mu je to u Boha odpuštěno, ale když se podíval na svůj život zpátky, byla to jen spálená země a sem-tam nějaký tunel. To přece takhle nemůže nechat, musí to nějak napravit.

 

  Navíc mu bylo jasné, že všechny ty zlé skutky nemohou zůstat bez potrestání, ale nevěděl jak na to. Hned za tři měsíce, na dalším duchovním cvičení, se opatrně zeptal. A odpovědí byl překvapen: I takováhle věc se dá ve víře řešit! A tak pracoval i na trestech za viny a chyby, které v životě udělal a úspěšně je pomalu řešil.

 

  Brzy potom jel Honza autem do nemocnice a z vedlejší do něj narazil kluk, co si hrál v křižovatce na kamikadze.

 

  A oba teď stojí u nebeské brány.