… přinášíme Otci oběť jeho Syna, která nás s Ním smiřuje.

Dále zde čteme:

A ještě zmiňme současné stanovisko k modlitbám za zemřelé:

Eucharistická oběť se také nabízí za ty, kdo ve víře odešli, kdo zemřeli v Kristu, ale nejsou ještě plně očištěni, aby mohli vstoupit do světla a pokoje Kristova … (Catechism of the Catholic Church).

Bežne sa vyjadrujeme: "Slnko vzchádza"- hoci každý vie že nevzchádza_ ale iba zem sa pootočila voči slnku... Ľudské slová sú hranaté, nejednoznačné, často viacznačné... Preto sa v reči často zjednodušuje, prípadene popisuje to isté viac slovami, aby to bolo zrozumiteľňné pre ostaných.

V okruhu ľudí, ktorí vedia o čo ide /napr. medzi katolíkmi navzájom/ preto často netreba extaktne vysvetľovať všetko... No tu na GS vidno, že  to_ čo je katolíkom /medzi nimi/ jasné, môže veľmi ľahko pomýliť nekatolíkov. Pretože oni nevnímajú tie slová už v ich pôvodnom význame, teda ako to mysleli katolíci, ale podľa svojej tradície, ktorá môže yzť trochu odlišná pri používaní tých istých slov. Preto naozaj v komunikácii je veľmi dôležité snažiť sa dopátrať pôvodného zmyslu uvedených slov autorom týchto slov, a nepodsúvať tým slovám cudí význam, na ktorý autor nemyslel. Mne sa zdá, že v tomto je "pes zakopaný" v tejto celj diskusii ohľadom obetz sv- omše u katolíkov.

Pôvodný, originálny zmysel akýchkoľvek slov ohľadom sv. omše je naozaj tento: Jediná obeta, ktorou sme všetci spasení je obeta Pána Ježiša na kríži. V tejto obete sa naozaj uskutočnilo zmierenie ľudstva s Bohom skrze Kristovu krv, smrť na kríži.
Historicky je táto obeta jediná a jedinečná, neopakovateľná...

No je tu aj iná rovina, ktorú teológovia nazývajú sviatostnú, tajomnú / v istom zmysle preto ľudske plne nepochopiteľnú, preto hovoríme aj o tajomstve Eucharistie.../. A práve toto je rozhodujúce pre pochopenie celej tejto "kauzy". Vo sviatostnej rovine to pre Židov, a ani pre nás neznamená iba nejaký vonkajší symbolizmus, že totiž urobím gesto, pričom si spomeniem na minulú udalosť /t.j. zdvihne sa chlieb, víno, vyslovia slová a pritom si spomeniem, že Ježiš za mňa zomrel a pod./. Sviatosť - tak ho chápe katolícka teológia - je viditeľný znak, ktorý to, čo naznačuje, aj uskutočňuje. Teda nie púhy symbol...

A preto veríme, že ak Kristus v predvečer svojej smrti vzal chlievb a víno a vyslovil tie známe slová, tým v skutočnosti duchovne_ sviatostne /pre nás tajomne.../ prežíval svoju obetu na kríži... V  celom tomto úkone, ktorý urobil, bolo prítomné to, čo je podstatou tejto Kristovej obety na kríži: predsa jeho obetavá láska až po smrť na kríži, v ktorej je zahrnutá jeho poslušnosť nebeskému Otcovi, jeho láska k nám, ktorou vyjadril dobrovoľným prijatím utrpenia kríža atď. Teda sviatostne, tajomne, duchovne je tam prítomná tá istá obeta, ktorá sa na druhý deň uskutočnila historickým spôsobom /a vo Večeradle teda sviatostným spôsobom.../. Teda: pod viditeľným znakom paschálnej hostiny, v rámci ktorej bol oddeleným osobitným premenením /"prepodstatnením"/  chleba na víno  a vína na krv Krista nekrvavým spôsobom sprítomnená jeho smrť . Je to teda iný "rozmer", iná "rovina", alebo ako sa hovorí tradičnejšie = iný "sviatostný spôsob", a to spôsob nekrvavý, tedaa spôsob nie krvi, ale spôsob chleba a vína...

A teraz zacitujem Starý zýkon: " Lebo od východu slnka až po západ je veľké moje meno medzi národmi, a ba každom mieste budú obetovať, budú prinášať môjmu menu čistú obetu, lebo je  veľké  moje meno medzi národmi, hovorí Pán zástupov" /Malachiáš 1,11/. A toto môže bzť vzťahované len na mesiášske časy, a je to je podľa nášho chápania presne to, čo my dnes voláme obetou sv. omše, eucharistickou obetou, nekrvavou obetou...

Svätá omša teda naozaj obeta je. V nej každý, kto sa jej zúčastňuje obetuje seba samého, svoj život Bohu a spája túto svoju obetu svojho života  s Kristovou obetou na kríži, čím sa náš život môže napojiť na tento jediný spásonosný zdroj, a to dokonca aj  dnes v 21. storočí.... Vtedy, pri kríži sa tejto obety  zúčastnili snáď Mária, Ježišova Matka, niektoré žený a apoštol Ján... Boh to však vo svojej nekonečnej múdrosti zariadil v Kristovi  tak, aby sa na tomto prameni spásy mohli zúčastniť  ľudia až do konca čias... Slovami: "Toto robte na moju pamiatku" Kristus delegoval na túto službu sprostredkovania, sprítomňovania tejto Jeho obety apoštolov, tí to odovzdali  ich nástupcom biskupom a knazom /ako ich pomocníkom/... Malachiáš to takto prorokoval ešte vtedy dávno...

Ale pozor: Sv. omša nie je nijaká iná obeta, ako tá jediná Kristova, ktorá sa historicky uskutočnila tam a vtedy jediný raz na Golgote. No zároveň sa z tejto historickej obety tajomne, sviatostne /prostredníctvom sviatosti kňazstva a v rámci sviatostnej eucharistickej hostiny/ sprítomní to najpodstatnejšie /podobne ako vtedy vo Večeradle.../, a to Kristova láska až na smrť z lásky a poslušnosti voči Otcovi, ale tiež v našom mene a za nás... Kto chce tvrdiť, že toto nie je u Krista stále prítomné?... Vari nie je v tomto "Kristus ten istý včera, dnes i naveky"?...

Zhŕňam: Svätá omša je sprítomnenie /historickej/ Kristovej krvavej obety na kríži nekrvavým /sviatostným / spôsobom posvätnej hostiny chleba a vína...
==============
Pod čiarou ešte pripomínam to, čo som tu na GS niekoľko ráz opísal: Ak Izraelita zhrešil, vzal zo svojho stáda obetného baránka /jednoročného samčeka, ktorý zahynul namiesto neho.../, šiel za kňazom, ten ho zabil, krv rozlial, časť sa spálila na oltári, a z časti sa konala obetná hostina. Ppodčiarkol som uvedené 4 prvky. ktoré sa odohrali aj pri obete Pána ježiša za naše hriechy: Obetný baránok = Kristus, kňaz = Kristus, oltár = /historicky/ kríž, obetná hostina = sv. omša /Eucharistická hostina/
Pri sv. omši Krista predstavuje kňaz, na oltári alebo v kostole musí byť preto kríž, smrť obetného baránka je sprítomnená oddeleným premenením chleba a vína, a sv. prijímanie je obetná hostina v najužšom zmysle.

Poznámka na záver: Ak človek pochopí toto jadro, tento zmysel, ostatné je pre neho nedôležité slovičkárenie. Je to podobne ako s tým západom slnka. Ľudia sa jednochucho v praxi nevyjadrujú exaktne. Mali by, ak my chceli byť presní, ale sme už takí... A preto ak počujete vyjadrenia typu, že sa pri omši "obetuje Kristus", či o "ustavičnej obete..." a pod.,  stačí si uvedomiť, že historicky to vôbec neplatí, tak to nikto nechápe, ale sviatostne áno, lebo "Kristus je ten istý..." Aj jeho ochota obetovať sa z lásky za nás... Ale to nie je iná obeta, to je sprítomnenie tej istej jedinej historickej obety na kríži...

Je to určite nie také jednoduché na pochopenie jednoduchým ľudom, a preto sa nečudujte aj tomu zjednodušovanému vyjadrovanaiu sa kňazov pri vysvetľovaní tohto nesmeirneho tajomstva ľuďom. Boh určite nie je pán profesor, ktorý všetko hodnoptí podľa vedomostí a pochou, ak vidí, že človek sa snaží ho milovať a spájať obetu svojho života s jeho obetou. AS práve na sv. omši je to práve tá ideálna chvíľa...

Vďaka za trpezlivosť

Nyní, když diskuse k článku pomalu utichá, mohu opět pomalu jedno po druhém rozebrat, co by se dalo doplnit k výše uvedeným komentářům. Vezmu si na první psaní samotnou večeři Páně, jak On nám ji ustanovil v evangeliích a epištolách Nového zákona.

O pravoslavné a katolické transsubstanci byly napsány četné knihy. Rovněž to platí i o lutherské konsubstanci. Není zde prostor pro výpis rozdílů mezi těmito třemi pojetími večeře Páně. Pouze vypíšu způsob slavení večeře Páně bez transsubstance i konsubstance, jak se to děje nejčastěji v samostatných nedenominačních křesťanských sborech po celé země tváři, ale i v četných denominacích protestantského směru.

V neděli, nejčastěji večer, se shromáždí věřící kolem stolu, na kterém leží chléb a vinný kalich. Není mezi nimi nikdo pravoslavně či katolicky "vysvěcený", nikdo evangelicky "ordinovaný", kdo by večeři Páně tzv. vysluhoval. Jsou navrhovány ke zpěvu duchovní písně, které vyvyšují a chválí Pána Ježíše za Jeho dokonalé a dokonané dílo spásy na kříži golgotském. Bratři povstávají k chvalitebným modlitbám za Kristovo dílo jeden po druhém, koho Duch svatý k zrovna modlitbě ponouká. Padají citáty z Písma, které hovoří k vlastnostem výkupného díla Pána Ježíše. Po chvíli nějaký bratr vzdá díky Pánu za chléb, rozlomí jej a podá ostatním. Chléb pak koluje mezi věřícími, totéž je poté učiněno i s vinným kalichem. Je - li přítomen někdo neobrácený, nechává chléb i kalich pominout a prostě ho předá netknutý dál. Nakonec, když chléb s kalichem doputuje, shromáždění se zakončí opět duchovní písní a modlitbou. A může být přítomen někdo, kdo by jedl chléb a pil kalich nehodně, jak svědčí Písma? Třeba to může být ten, kdo by vědomě přechovával nějaký neopuštěný a nevyznaný hřích či zastával vyložené bludy. Může to být i ten, kdo žije v hříchu vůči některému z bratří či sester ve sboru a nezjednal dosud nápravu. Podle Písem má každý sám sebe zkoumat ve světle pravdy Písem, než k večeři přistoupí. Vzhledem k výše uvedeným komentářům asi nemusím připomínat, že tato prostá vzpomínková slavnost činěná na památku Páně bez myšlenek trans- i konsubstance není považována za "svátost" v katolickém slova smyslu, není považována sama o sobě za oběť, zůčastnění lámají skutečný chléb, pijí všichni z vinného kalicha a nikdo je v tom nezastupuje. Rovněž účast na večeři není dávána do souvislosti s odpuštěním hříchů vlivem obřadu a není jí přisuzován žádný přímý vliv na spasení člověka. (Píšu "přímý" vliv, protože zde existuje i nepřímý vliv, kdy jsou známy případy, kdy na večeři byl přítomen neobrácený člověk, který, pod vlivem duchovních modliteb bratří rozebírajících a velebících Kristovo dílo spasení, uvěřil v Krista jako ve svého osobního Vykupitele a Pána.) Zástupná oběť Kristova a Kristus sám je přijat pouhou vírou a ne skrze věc a obřad. Toto pojetí večeře Páně bývá zpravidla přezkoumáváno a konáno tak, aby nebyla v ničem učiněna újma holému biblickému textu. Tento způsob slavení večeře Páně akorát tak odporuje dogmatům a výkladům o trans- a konsubstanci. Je s nimi v podstatě neslučitelný, protože je jim na hony vzdálený a to si také jednotlivé strany uvědomují při pokusech velkých tradičních církví o ekumenické sjednocování s těmito sbory. U těchto sborů by nejdříve muselo dojít k naprostému zavržení výše uvedeného a nahrazení naukou o trans- či konsubstanci a to by u nich narazilo na další učení, keré je mimo rámec mého komentáře. Mimochodem o tomto způsobu slavení večeře Páně byly rovněž napsány fundované knihy i v češtině.

Výše vypsaný průběh a obsah večeře Páně, která má být činěna na Jeho památku dokud On nepřijde, je něco diametrálně odlišného od toho, co se děje během mše a co se kolem eucharistie učí. Právě proto, že věřím v absolutní dokonalost a dokonanost Kristova díla na kříži, jinými slovy věřím, že Pán Ježíš svou svatou krví smyl naprosto všechny mé hříchy z mé minulosti i budoucnosti, nejsem ohledně spasení, očištění hříchů a života víry nijak závislý na katolických svátostech a věcech, které se dějí při mši. Neopakovatelnost, dokonalost a postačitelnost Kristovy golgotské oběti pro spasení člověka nemusí být ani výslovně popírána nějakým vydaným učením. Děje se tak už jen pouhým ustanovením obřadů určených pro domnělé přijímání této oběti k (namísto) přijímání prostou vírou. Kdo už je spasen a očištěn, ten ke spasení nepotřebuje žádný obřad.

Buďte vděční za Pánovy jesle. Chvalte Jej a vyvyšujte za Jeho golgotský kříž. Nezůstávejte však jen u kříže. Pán Ježíš na kříži nezůstal. On byl třetího dne slavně vzkříšen z mrtvých a poté vstoupil zpět ve slávu na nebesa, kde nyní sedí po pravici svého Otce a již nikdy nebude potřeba, aby znovu jako Zástupce trpěl za hříchy lidí.

váš Petr


P. S.: Děkuji Honzovi za přání hezkého dne, přeji nápodobně a sděluji, že díky Pánu byl.

Po čase přináším další komentář k výše uvedenému. Článek Pět bodů schématicky a ze studijních důvodů stručně ukazuje na fakt, že římský katolík, který věří a koná to, co je Vatikánem schváleno "ex cathedra", není tímto učením veden ke spasení a poznání Ježíše Krista, jakožto Spasitele a jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi. A propos oficiálně má katolicismus veliké množství prostředníků, kteří jakože mají být mezi lidmi a Bohem, z nichž žádného krom Ježíše Krista slovo Boží nepřipouští. Já sám s tímto faktem žel nic nezmůžu a sám bych byl rád, kdyby na světě bylo spaseno více lidí, než je nyní, a kdyby tito spasení byli i mezi odevzdanými věrnými katolíky. Žel věrnost Vatikánu nerovná se věrnosti Bohu. Podřizuji se Božímu úradku ohledně počtu spasených lidí na světě a co zjišťuji?

Před potopou bylo lidstvo jako celek hříchem zkaženo a kolik lidí Bůh zachránil před smrtonosnými vodami? Třeba před potopou někdo uvažoval, že Bůh při tak velkém množství nemůže přece odsoudit všechny. V Sodomě a okolních městech byl hřích volající do nebes. A přesto kolik lidí odešlo ze sodomských měst živých? I v Písmech nového zákona shledáváme, že Pán Ježíš nazval své učedníky slovy "maličké stádce". Apoštolové varovali skrze argumenty typu, že je hrozné upadnout do ruky živého Boha. V Písmech také zjišťujeme, že o zatracení v pekle učil nejvíce zrovna sám Pán Ježíš Kristus. Ve světle těchto skutečností už mi nedělá problém věřit, že tyto masy nábožně založených neobrácených lidí jsou na špatné duchovní cestě a potřebují záchranu skrze evangelium milosti.

Bůh ze svých přísných požadavků na spravedlnost nikdy neustoupí. Proto Boží Syn z lásky k nám strpěl soud za naše hříchy, aby Boží soud nebyl vykonán na člověku, který Bohu skrze víru patří. Jiná cesta a jiný Prostředník neexistuje. Když byly naše hříchy vloženy na Božího Syna na kříži, Otec nebeský také nad nimi nepřimhouřil oko, ale nechal svého Syna na našem místě zemřít. Boží soud nad našimi hříchy byl tehdy opravdu přísný a hrozný. Boží Syn prolil svou svatou krev. Tuto zástupnou oběť Kristovu Bůh přijal a zpečetil ji zmrtvýchvstáním Krista a Jeho nanebevstoupením a posazením po své pravici.

Kdo je spasen, již nepotřebuje ke svému spasení a očištění z hříchů připojovat jakýkoliv obřad či věc typu domnělých svátostí. Jednalo by se o faktické popírání postačitelnosti Kristovy zástupné oběti pro úplné očištění z hříchů a pro spasení věřícího člověka. Mimochodem pokud by byly tyto věci prostředkem od Boha ke spasení a očištění ze všech hříchů, potom by nebyl důvod je neustále v kostelích opakovat.

váš Petr

S radostí jsem si přečetl článek bratra Petra, se kterým naprosto souhlasím. V této souvislosti si však kladu otázku, jak je vůbec možné, že katolíci nerozumějí jasnému slovu Písma svatého? Příčiny tohoto neblahého stavu ze svého pohledu uvádím níže:

Římská církev tím, že odmítla kralování Krista, Hlavy církve, a na jeho místo ustanovila papeže, kterému neprávem (po vzoru pohanských národů Orientu), přisoudila Boží titul, se dostala do konfliktu minimálně s těmito biblickými texty:

Boží titul též označuje Jeho slávu; jeho neoprávněné užívání nutně vyvolá Hospodinův hněv:

„Svatý Václav ochránce české země“ může být ještě odpornější případ modlářství???

Po čase mi bylo dáno pokračovat v reakci na výše uvedené. Žel se musím věnovat komentářům zmiňovaným mnohem výše, než abych odpovídal na nejčerstvější reakce a zapomínal pak na komentáře staršího data.

Byla zmínka o tradicích. Co může být tradice? Tradice je i to, že se scházíme v určitý den, v určitou hodinu, že začínáme shromáždění dejme tomu duchovními písněmi, pokračujeme čtením a výkladem Písma a zakončujeme modlitební. I tohle je místní tradice a jiný sbor v jiném městě může mít jinou zvyklost v shromažďovacím pořádku. Obecně vzato je taková tradice před Bohem v pořádku. Pán Ježíš chce, abychom se scházeli pravidelně, abychom zpívali duchovní písně, zpytovali Písma svatá a modlili se. Není moudré, když zaznívá z letničních kruhů, že "my nejsme tradiční církev" "nemáme žádné tradice" a podobně. Takovéto tradice mají i letniční a je to před Boží tváří v naprostém pořádku. Pán Ježíš však brojil proti židovským tradicím, které svou praxí rušili již vydaná Boží ustanovení. Všechno to byly případy, kdy teologické dogma bylo nadřazeno Písmu. Matouš 15:3-9 Co všechno to může být dnes v celém křesťanstvu se nedá snad ani spočítat.

V minulém komentáři jsem probral šířeji, že člověk je spasen na základě víry v osobu a zástupnou oběť Božího Syna Pána Ježíše. Rozhodující je osobní poměr víry k Pánu. Jakékoliv členství v kterémkoliv sboru a v kterékoliv náboženské organizaci není tímto faktorem. Z Písem známe případy, kdy ve sborech, které založili a spravovali samotní apoštolové, byli přítomni neobrácení lidé, kteří byli po nějaký čas mylně považováni za znovuzrozené sourozence v Kristu. List Judův a 2. Petrův 2. kapitola Co můžeme čekat dnes? Je situace jiná? Je snad v něčem jiná doba krom toho, že falešní učitelé mají dnes k dispozici i masmédia?

Křesťan má povinnost zjevný hřích označit za hřích. Jinak by se jej nemohl ani vyvarovat a to má křesťan také znát a umět. 1. Korintským 6:2, 1. Timoteovi 5:22, 1. Tesalonickým 5:21-22 Křesťan, který se spravuje duchovně, je Bohem vybaven k rozeznávání hříšné věci mezi věcmi čistými. Filipským 4:8-9, Římanům 14:23b, Jakubův 4:17, 1. Janův 5:16-21 Není možné říci, že ono se teprve uvidí, jestli je to hřích, ono se teprve před Boží tváří ukáže, jestli ten člověk hřešil či nehřešil v případě, kdy se jedná o Bohem jasně zjevený hřích podle Písem. Jsme vedeni Pánem k rozsuzování. A uvedu příklad:

Uvidím své dítě, že je nevědomky v nějakém přímém ohrožení. A co udělám? Ihned ho z lásky skočím zachránit. Jenom zrůdný rodič by zůstal alibisticky v klidu a v ten moment si pomyslel, že ono to dítě třeba v přímém ohrožení není a jestli je, tak se teprve uvidí, jak to s ním dopadne. "Třeba se mu nakonec nic zlého nestane, uvidíme." Jinak řečeno, když milý čtenáři budeš mít na talíři jedovaté houby a budeš sedět se mnou za stolem, řeknu ti, že to jsou jedovaté houby, abych tě včas varoval, případně ti ze své lásky talíř rovnou vezmu pryč a podělím se s tebou o svoji stravu. Nemůžeš mě pak obvinit z mého jednání. Budeš rád, že ses neotrávil. Ezechiel 33. kapitola

Křesťan vírou zemřel spolu s Kristem svému tělu, světu a hříchu, byl vzkříšen spolu s Kristem do nového života a už neumírá. 1. Janův 2:16, 3:15, 5:11-13, 1. Petrův 1:3, 2:24, 4:1-2, Koloským 2:11, 2:20, 3:1, Galatským 2:20, 5:24, 6:14, Římanům kapitola 6, 7:4, 8:10-11, Efezským 2:5-6, Skutky 13:46-48 aj. V našem sboru se traduje pádné rčení: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Zkrátka kdo vírou zemřel spolu s Kristem svému tělu, hříchu a světu, ten kdo se znovu narodil Bohu, když poté později fyzicky zemře, už ho další smrt nečeká. Kdo se znovu narodil Bohu, je jeho dítětem. Jan 1:12-13, 3:3-8

Křesťan se nekrmí obřady, uctívanými věcmi a rituály. Křesťan se sytí vším tím, co vyšlo z Božích úst a není možné tento pokrm od Boha nahradit čímkoliv jiným. Matouš 4:4 Fyzický pokrm je jen dočasný. Matouš 15:17 Duchovní pokrm nese atributy odpovídající jeho Autorovi viz Marie a Marta u nohou Páně. Lukáš 10:38-42 Proto křesťan zpytuje Písma, protože jsou pro něj zdrojem, jež není možno nijak vyčerpat. Skutky 17:10-11 Při každém čtení Písma duchovně žijící křesťan objevuje hlubší a hlubší věci, které může a má povinnost před Bohem aplikovat na svůj osobní život víry, na správu svého celého života. Římanům 11:33, Efezským 3:14-21 Písmo jakožto slovo Boží je naprosto živé, jako je živ jeho Autor, který si za svým slovem vehementně stojí. 1. Petrův 1:23 Proto se pro křesťana Písmo nikdy neopakuje, nezevšední mu, při každém čtení v Duchu svatém se objevují větší, širší a hlubší souvislosti, Boží slovo člověku proniká až do morku kostí. Židům 4:12 Slovo Boží je plně postačujícím zdrojem k vedení a správě sboru jako celku i jednotlivců. Není možné k němu cokoliv přidávat. 2. Petrův 1:3, 2. Timoteovi 3:13-17

Pro starozákonního věřícího platilo slovo, že kdo odvrací ucho své, aby neslyšel zákona, i jeho modlitba je ohavností. Přísloví 28:9 Na tom se dnes nic nezměnilo, naopak. Pán Ježíš vyhlásil nejen, že se křesťané poznají podle vzájemné lásky, ale určil také jedno poznávací znamení lásky věřícího k Němu. Vztah věřícího k Pánu se pozná mj. na vztahu věřícího k Písmu svatému. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován od mého Otce. I já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe. Jan 8:51, 14:21-24, 17:14-17, Matouš 13:23, Lukáš 6:47-49, 8:21, 11:28, Efezským 6:16-17, Jakubův 1:21-22 Zde vidíme, že poznávání Pána pramení z uvedeného principu vztahu k Němu a Božímu slovu - Písmu svatému. Vztah mezi člověkem a Bohem je vždy porušen, když člověk dává přednost nějakému teologickému dogmatu před jasným a zřetelným tvrzením Písma svatého, jak tomu bylo u židovských dogmat, které Pán Ježíš ostře kritizoval. I samotný Pán Ježíš má v Písmech jedno ze svých jmen "Slovo Boží". Jan 1. kapitola aj.

Dá - li Pán, budu pokračovat zase příště, váš Petr