Maelström

Další krok by spíš odpovídal překonání mezní hrany Poeova Maelströmu, než vykročení do nového života, ve kterém se znovuzrozený člověk začíná učit životu s Bohem. Mnohdy již od začátku člověk cítí, že kolem něho probíhají děje dosud neznámé a není si zcela jist, zda může všechny nazvat pozitivními. Je však unášen prostředím tak, že cítí, že nemá šanci se čemukoli postavit. A tak si v rámci kolektivního myšlení, které vytváří iluzi, že když je nás tu tolik, přece nemůžeme jít špatně, uklidní své svědomí a nechá se zcela pohltit novým prostředím. Člověk se stává pasivním konzumentem. Jako bych cítila množství nevole, které toto hodnocení vzbudí. Jak může být člověk pasivním konzumentem v tak emotivně nastaveném prostředí, které na první pohled hýří aktivitou a jeví známky bohatého duchovního života a pohybu? Připodobnění k Maelströmu nemá však podle mého mnoho slabin. Stejně jako u něho se život NNH odehrává na relativně malém prostoru a vykazuje silnou dynamiku pohybu jedním jediným směrem, směrem který zabraňuje komukoli se z něj vymanit a už vůbec jít jakýmkoli způsobem proti jeho směru. Dalším společným rysem je opět Mechanika. Pohyb v daném prostředí je určován mechanicky a stejně jako v Maelströmu, kde je každý pohyb mimo obecný pohyb víru (celku) potrestán cestou k rychlejšímu zániku.

Iluze aktivity

Při vstupu do NNH má člověk povětšinou velmi mnoho otázek a mě samotnou naplňovalo úžasem, že vůbec někde existuje koncentrováno tak velké množství odpovědí, na otázky tak mnohé i když mnohdy nepoložené. Postupem času však postupně má touha formulovat a pokládat otázky a být žádostiva odpovědí úplně odezněla. V postupném odeznívání mé touhy po poznání, jsem zjistila latentní úměru. Proud otázek a odpovědí však nepolevil. Plynul dál bez toho že by tyto otázky i odpovědi byly v tu chvíli aktuální. Jinými slovy velmi velkou část života NNH vyplňují otázky bez ohledu na to jestli se mezi účastníky nachází někdo, kdo by takové otázky chtěl formulovat a položit. Ba dokonce bez ohledu na to, jestli někdo takový druh otázek, či odpovědí potřebuje. Začalo být patrné, že velkou část těchto otázek a odpovědí vytváří toto prostředí samotné a naprosto samoúčelně. Nepamatuji se, že by některá otázka, či odpověď byla v mém životě tak zvláštní a jedinečná, že bych se mohla domnívat, že prostředí, kde jsem na ni obdržela jakous takous odpověď, bylo nějak výjimečné a že by mi jinde odpověděli na stejnou otázku hůře.. Takže jediná a největší otázka nyní zní. Jsou tyto otázky i se svými odpověďmi k něčemu ? A když ano, tak k čemu? Nevytváří jejich množství spíše iluzi aktivity?
Nechci zcela popřít výchovný, či nějakým způsobem přínosný vliv těchto otázek i odpovědí, vidím ho však spíše jako vedlejší produkt toho, že ve skutečnosti jsou tyto otázky pouze výplňovou hmotou sloužící hlavně k tomu, aby bylo možno poukázat na aktivitu společenství. Jinak řečeno jedná se opět o mechanický jev, který má vytvářet iluzi nějakého pozitivního a aktivního dění.

Obhajoba pohledu.

Jednou jsme jako nepočetná skupina zabloudili v lese a museli jsme několikrát dojít na stejné místo, abychom zjistili, že bloudíme pořád dokola a tak pochopit smutnou realitu. Byli s námi i teenageři, kteří v momentě kdy se začalo již šeřit malomyslněli a propadali panice a ani dospělí se nemohli pochlubit kdovíjak pozitivními pocity. Celá výprava se pak vydala napříč všem ukazatelům, které jsme do té doby chápali jako ukazatele vedoucí k cíli a zanedlouho jsme vyšli na známou cestu. Stejné pocity jsem měla i při otázkovém turné v charizmatických společenstvích. Kolikrát jsem slyšela to, či ono. Cesta stále dokola, ta samá místa ten samý mezník. Co tím chtěl básník říci? Co z toho mám použít, když v tom nenacházím nic nového, hybného. Není to náhodou slovo pro Fandu Vonáska, který je zde poprvé, ale co tu dělám já, když je to večer Fandy Vonáska, pro něhož je toto kázání? Nejsem tu také jen jako výplňová hmota tvořící zdání jednomyslného celku. Začínám malomyslnět. Jsem součástí mechaniky vztahů.(?)