 |
Právě je 427 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116473612
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život církví: Široká cesta dobročinnosti?
Vloženo Neděle, 04. leden 2009 @ 15:47:11 CET Vložil: Bolek |
poslal Nepřihlášený Nadpis tohoto článku může vyznívat jako spojení nespojitelného.
Dobročinnost a široká cesta? Služba bližním, ochotně podaná pomocná
ruka, to jsou přece neklamné příznaky těch, kdo se vydávají cestou
úzkou. Cestou následování Krista. A přece. Přece jen si troufám tvrdit,
že ani tato navyklá rovnice není absolutní.
V poslední době jsem na různých místech u různých příležitostí
pozoroval, jak se dobročinnost stává jakousi hlavní etiketou církve.
Výkladní skříní, která většinové společnosti dává na srozuměnou, že
církev je především společenstvím užitečným a veřejně prospěšným.
Na první pohled je takové jednání pochopitelné. Služba potřebným je
jasným komunikačním prostředkem. Váhu a význam dobročinných aktivit
nelze zpochybnit či snadno přehlížet. A je to také oblast nepopiratelně
„mírotvorná“. Překonávající konflikty a nedorozumění. Kde jde o dobrou
věc, tam jdou zkrátka ideové půtky a věroučné rozepře stranou.
Není ale zároveň na tom, že se církev primárně prezentuje jako
dobročinný spolek, něco patologického? Nesignalizuje to vlastně naši
obavu z odmítnutí a výsměchu?
Církev zůstává ve světě cizorodým tělesem. Tělesem nepřijatým
a nepřijatelným. Ne pro nějakou svou staromódnost či historickou zátěž.
Ne pro křižácké výpravy a upalování čarodějnic. Ale jednoduše pro obsah
svého vyznání. Pro pohoršující víru v Krista.
To je skutečnost, kterou nemůže žádná domnělá užitečnost církve
přehlušit a překrýt. Ochota k pomoci potřebným, zájem o marginalizované
sociální skupiny, diakonie – to všechno přece není vlastním „povahovým
rysem“ církve, ale pouhým znamením následování Ježíše Krista. Jakkoli
to tak dnes mnohdy vypadá, v základu křesťanské diakonie nestojí
dobrácký charakter křesťanů ani humanistický princip svrchovaného zájmu
o člověka, ale poslušnost Božího slova, které se nám dalo a dává poznat
v Kristu.
Pozor: v žádném případě tady nemíním odmítat, zlehčovat či
znevažovat diakonickou službu církve! Ba co víc, sám dobře cítím, že je
to oblast, ve které víra hmatatelně přichází ke slovu a ve které stále
zůstáváme mnoho dlužni. Bez služby druhým vadneme a zamotáváme se do
sebe stejně jako víra, která umírá bez skutků. Bohu díky za každého,
kdo se k jakékoli službě druhým nechává povolat.
Dobročinnost lze ale také zneužít. Lze ji přeexponovat. Může se
snadno stát útěkem před bolestivou konfrontací víry. Snahy
o „ospravedlnění“ církve před světem pomocí dobročinnosti mohou být
signálem, že se pokoušíme pohoršující víru v Krista přetáhnout líbivou
pláštěnkou motivů, u kterých se nemusíme obávat odmítnutí. Pak se
paradoxně právě naše služba bližním může měnit v cestu širokou, cestu
klamně bezpečnější a pohodlnější. Nevstupujeme na ni?
Jáchym Gondáš
časopis Protestant 10/2008
|
Podobná témata
 |
|
Re: Široká cesta dobročinnosti? ale to snad ani nelze (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 05. leden 2009 @ 10:35:26 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | S některými slovy nelze jednoduše souhlasit. Po pořádku:
´... že se církev primárně prezentuje jako dobročinný spolek, něco patologického? Nesignalizuje to vlastně naši obavu z odmítnutí a výsměchu?..´.
Tak předně církev se prezentuje sama svým životem jako nositelka ideologie v praxi. A ta praxe obsahuje víru, zbožnost, správný život a také konání skutků. Dále : když někdo koná to, co považuje za správné, nemusí to být z obavy. Matka miluje dítě, stará se o něj a ne z nějaké obavy o výsměch. Už jste viděl matku, která má ráda své dítě z obavy před výsměchem? Učitele, kerý učí děti z obavy, aby nebyl odmítnut nebo vysmán? Dělá to přece z přesvědčení, ne pro efekt.
´... Církev zůstává ve světě cizorodým tělesem. Tělesem nepřijatým a nepřijatelným...´. To snad u nás, kde zapustil vliv spotřebního materialismu podporovaného ideologií minulého režimu. V jiných státech to není tak lhostejné. V USA účast na bohoslužbách je u zaměstnavatele kladně hodnocen, a ten zaměstnanec, o kterém se to ví, má vyšší kredit u své firmy. Bez formalismu.
Církev že by byla ´nepřijatelná´? To je opravdu pohádka z dby ještě socialismu.
´... domnělá užitečnost církve...´. Proč domnělá? Předhazuje se na příklad Červenému kříži, že je to ´domnělá dobročinnost´? Tady čpí něco nečekaného - odsuzování církví jen proto,že je náboženská. Nesetkal jsem se s tím, aby necírkevní organizace byla podezírána z ´domnělosti´.
Přitom autor kupodivu píše: ´... Bohu díky za každého, kdo se k jakékoli službě druhým nechává povolat....´. Jaký tedy zaujímá postoj plný rozporů? Chválí postoj členů a přitom se domnívá, že to církev dělá ´pro efekt´, nebo se bojí odvržení. Podivný rozpor, správně takový nemá místa u opravdového hodnotícího.
A ´.. přeexponovat....´ dobročinnost? nezlobte se, ale i ta dobročinnost potřebuje prostředky a církve nemají tolik nazbyt, aby se jim mohlo podařit to přeexponovat.
´... víru v Krista přetáhnout líbivou pláštěnkou motivů....´. Tak já si myslím, že víra v Krista může být pohoršující jen zarytým agnostikům. Jinak lidé nechávají ty druhé dělat co se jim zlíbí. Chodíš do kostela ? prosím, a´t se ti to zdá vhodné (jiní chodí jinam, na příklad na ryby, že?). Věříš v Krista ? Společnost to spíše uznává. V naší dob to není pohoršlivé. Slovo ´pohoršující ´ je opsané z listů apoštola Pavla. Tehdy byla jiná doba. Dnes je tolerantní a nikdo křesťany nepředhazuje lvům. Nemusíme si přetahovat do přítomnosti slova, která se týkala starých časů.
´... cestu klamně bezpečnější...´, tak kdo by se cítil ohrožený mravně nebo v srdci tím, že koná dobrou službu pro bližní, mohl by na chvíli přestat a zhodnotit své činy v rozjímání. Nebo se zeptat koordinátora : ´co dělám špatně, když se starám o člověka?´. |
Re: Re: Široká cesta dobročinnosti? ale to snad ani nelze (Skóre: 1)
Vložil: Eliana v Pondělí, 05. leden 2009 @ 10:58:26 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Opravdové "slané" křesťanství přece konfrontuje svět s jeho hříchem, což je nepříjemné v každé době. Není to o chození do kostela.
|
]
Re: Re: Široká cesta dobročinnosti? ale to snad ani nelze (Skóre: 1)
Vložil: Eliana v Pondělí, 05. leden 2009 @ 11:22:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | nezlobte se, ale i ta dobročinnost potřebuje prostředky a církve nemají tolik nazbyt, aby se jim mohlo podařit to přeexponovat.
Je to smutné, ale hodně byste se divil, jak některé církevní organizace dokáží ve velkém ždímat prostředky z EU a to leckdy na naprosto zbytečné a účelové projekty. |
]
|
|
Re: Široká cesta dobročinnosti? (Skóre: 1)
Vložil: Eliana v Pondělí, 05. leden 2009 @ 11:06:30 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Výborný článek!
Po několikaleté zkušenosti s prací v křesťanské neziskové organizaci - naprosto souhlasím.
Je to jako ve všem- záleží na postoji srdce, na tom, zda jsou skutky ovocem víry nebo snahou zasloužit si Boží spokojenost, lidské uznání a ještě to mít jako zdroj příjmů (- kdo by odolal, že?) Je to velké pokušení pro církev.
Ježíš řekl:" Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře,..." |
|
|
Re: Široká cesta dobročinnosti? (Skóre: 1)
Vložil: Elo v Pondělí, 05. leden 2009 @ 14:41:51 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Myslím, že práve určitá zdanlivá kontroverznosť článku je práve podnetná a núti zamyslieť sa. Zdá sa mi naozaj jednostranné, ak v cirkvi niet primeraného podielu činnsoti aj na nejakú formu sociálnej, charitatívnej a pod. činnosti, a ke´d cirklev, povedal by som to tak trochu vulgárne iba "hubou mele", t.j. teda skutek utek... Zo skúseností našej KC naozaj som presvedčený, že veľmi veľa ľudí počas našej celej histórii, sa získalo pre vieru práve na základe dobrého svedectva tých, čo nezištne, obetavo až hrdinysky slúžili chudobným, negramotným, chorým starým, opusteným mladým, či starým a pod. Len si spomeňte na činnosť mnohých rádov, matku Teréziu, saleziánov v práci s opustenou mládežou, rehoľné sestry v nemocniciach, školy pre chudobných, najmä v misijných oblastiach Afriky. Ak by ľudia poznali kresťanov len ako "rozprávačo", a nič viac, to je naozaj málo. Ale ak vidia "dobré skutky, oslavujú Otca nebesského", toho, o ktorom sa im hovorí a pre ktorého sa všetko koná. Dobrý čin, to je najvýrečnejšie slovo. Emerson myslím, že povedal: "To, čo robíš, to tak kričí, že ani nepočuť to, čo hovoríš"...
Ale uznávam aj námietku, ktorá je v podtóne článku vyjadrená, že aj v dobročinnosti sa dá upadnúť do extrému. O tom sa u nás dosť tiež diskutovalo v posledných desaťročiach, aby sme si neplietli sami Cirkev so sociálnym podnikom. V histórii boli doby, ke´d králi a spoločenská smotánka poľovali a bojovali /viedli vojny.../, a Cirkev v podstate bola "ministerstvom", ktoré zabezpečovalo školy, aj zdravotníctvo, aj kultúru, aj charitu a pod. Ale spoločnosti dospeli, Cirkev takmer odstavili z tejto pozície, ale Cirkev by nebola rozumná, aby sa celkom nechala odpísať. Jednoducho preto, lebo cirkevné diela naozaj majú v sebe určitý náboj opravdivosti, humanity, duchovnej hĺbky /teda ak naozaj jeto tak.../, a to blahodarne zvyšuje aj úroveň tých zariadení, ktoré mýá k dispozícii štát. jednoducho to vytvára určitú konkurenciu. Napr. možno povedať, že v cirkevných školách, či v nemocnice sa za ten istý peniaz vyprodukuje lepší výkon plus je tam navyše výchovný a evanjelizačný aspekt. je to práve kvôli duchovnej hĺbke ľudí, ktorí, práve preto, že sú uvedomelí kresťania, prípadne duchovne zasvätené osoby, ktoré pracujú a slúžia "ako Kristovi", a nielen pre peniaze, teda bertú to nie ako zamestnanie, ale povolanie...
A akú silu má kresťanské svedectvo dobročinnosti, vezmite si svedectvo matky Terézie v Indii a jej sestier. V podstate robili navonok ekonomicky nie až tak užitočnú činnosť - zbierali umierajúcich, a pomohli im dôstojmne zomierať /o.i., pretože mali napr. aj zariadenia pre malomocných a i..../ Ale ako veľmi ich Pán Boh požehnával. V dobe, ked v celom svete bol problém s duchovnými povolaniami, matka Terézia ich mala veľmi veľa. A boli to domorodkyne z Indie, ktoré sa priam hrnuli do jej spoločnosti, pretože takto prežitý život sa im zdal dôstojný človeka. A pamätám si ešte z čias socializmu, že aj do Ruska jedine Matku teréziu boli ochotní pustiž zo všetkých charitatívnych inštitútov kresťanských, pretože za uich službou naozaj nevideli žiadnu ideológiu...
|
|
|
|
|
