poslal Nepřihlášený "Kapitalismus je v úzkých", konstatuje titulek úvodníku časopisu Economist , který je od svého založení obhájcem svobodného trhu. Podtitulek ale dodává otázku, podle které je nyní důležité zjistit, kde se stala chyba - ještě důležitější pro budoucnost je ovšem uvědomit si, kde se chyba nestala. Článek začíná příběhem zakladatele tohoto dnes světově proslulého časopisu, skotského obchodníka Jamese Wilsona. Na počátku jeho myšlenky byla totiž snaha o doslova "melancholickou reflexi" ve chvíli, kdy kapitál a bohatství rychle rostly, kdy umění a věda přinášely obdivuhodné výsledky, ale kdy lidé prožívali pocity nejistoty a ohrožení.
Wilsonovým řešením byla svoboda. Svoje podnikání zasvětil boji proti protekcionářským zákonům a proti snahám, jež vedou k zasahování, nenávisti a animozitám mezi jednotlivci nebo sociálními třídami, a také mezi jednotlivými zeměmi. Od té doby je časopis Economist na straně hospodářské svobody. Teď se ale stala právě tato svoboda terčem útoků a kapitalismus, jako systém, který ji ztělesňuje, je v úzkých. Vlády se uchylují k regulaci finančních systémů a kolébka svobodného trhu a moderní privatizace, Velká Británie, vstupuje do života bank. Asie je překvapena, že se Západ utíká k regulaci a jeden čínský představitel prohlásil "Zdá se, že učitelé mají problémy".
Všechny kroky nyní směřují k jednomu: k větší roli státu a menší roli soukromého sektoru. Časopis Economist doufá, že k něčemu takovému nakonec nedojde. V minulém století se ukázalo, že kapitalismus pomáhá miliardám lidí. V těch částech světa, kde se začal rozvíjet, začalo růst bohatství lidí. Tam, kde byl naopak potlačen, se začala šířit chudoba. Poslední vývoj, jakkoliv je devastující, by se měl tedy využít k jeho vylepšení, nikoliv rušení. Z krátkodobého hlediska nicméně obrana kapitalismu znamená paradoxně potřebu státních intervencí. Je pochopitelné, že daňoví poplatníci jsou naštvaní, když se obrovské sumy jejich peněz pumpují do vysoce ziskového sektoru.
Dané kroky jsou ale pragmatické, nikoliv ideologické. Když v roce 1981 znárodnil Francois Mitterrand francouzské banky, udělal to v přesvědčení, že stát je bude vést lépe než bankéři. Nyní kupují vlády banky - nebo jejich akcie - ve víře, že veřejné prostředky jsou nevyhnutelné k udržení finančních toků. Zeť zakladatele Economistu Walter Bagehot navrhuje, aby britská Bank of England štědře půjčovala bankám, kterým došel kapitál, nikoliv bankám, jež jsou insolventní. Půjčovat by měla štědře, ale se sankcemi.
Je přitom dobré uvědomit si, že i takoví politici jako byl Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová vstupovali do podnikání bank v těžkostech. V 90. letech vlády Finska a Švédska skupovaly banky, aby je později opět privatizovaly. Pokud se totiž nepodaří obnovit důvěru, je skoro jisté, že recesi vystřídá ještě horší hospodářská deprese a to bude znamenat kalamitu pro každého. Vlády proto musí minimalizovat rizika. Musí se postarat o to, aby nebyli odměňování bossové a akcionáři zachraňovaných institucí. Nesmí sledovat politické zájmy. A když se dostanou banky do jejich rukou, pak je musí řídit na základě komerčních principů. Ve chvíli, kdy budou opět zdravé, musí odejít z tohoto podnikání tak rychle, jak jen to bude možné - a samozřejmě: se ziskem.
Z hlediska daňových poplatníků bude celá věc dávat smysl, když se budou vyplácet dividendy nejdřív státu (jako akcionáři), a až potom ostatním držitelům akcií. Na druhé straně se vlády musí vyvarovat populistických gest. Politici tvrdí, že to všechno chápou. Dá se předpokládat, že se nepohrnou do podobných chyb, jaké nadělal Francois Mitterrand, a nebudou se snažit sami v bankách rozhodovat. Jenom odvážný člověk ale dokáže vzít na svá bedra těžké rozhodnutí a jet do Detroitu vysvětlovat lidem, že 45 000 královsky placených lidí v Morgan Stanley dostane 10 miliard dolarů daňových poplatníků, zatímco 266 000 lidí z General Motors nedostane nic.
Ozývají se tedy dva kritické názory. Podle jednoho selhal celý anglosaský kapitalismus, propagující deregulaci a privatizaci. Tomuto názoru nevěnuje Economist velkou pozornost a považuje ho za zjednodušený. Co stojí podle něj za úvahu je ale druhý názor, podle kterého potřebuje jistá vymezení finanční sektor, nikoliv ekonomika jako celek. Financím totiž mantinely pomohou, neboť jsou dlouhodobě zdrojem nejrůznějších panik, bublin a jejich nečekaných prasknutí. Zbytek hospodářství přitom bez peněz nemůže fungovat, takže vlády jsou nuceny čas od času zasahovat.
Některé banky dlouhodobě předpokládaly, že trhy budou mít věčnou likviditu. Jejich riskantní kroky přinášely velké zisky a opatrnost byla trestána. I nejlepší bankéři se nakonec k nerozumnému riskování uchylovali. Přesto se nedají současné problémy hodit jenom na deregulovaný trh. Americký hypoteční sektor patří přece k nejvíc regulovaným. Proto by příliš tvrdá regulační opatření mohla zasít jenom další krizi v budoucnosti. Ostatně, dvě nejtěžší finanční krize z posledních let - v Japonsku a v Jižní Koreji - nastaly ve vysoce regulovaných podmínkách.
V zásadě platí, že v současnosti není potřebná silná ruka vlád, ale jejich inteligentní zásahy - což může znamenat v některých oblastech tvrdší pravidla, a v jiných oblastech pouze jiná pravidla. Historie poskytuje dost příkladů, kdy byla přílišná regulace kontraproduktivní. Ukazuje se také, že předsudky vůči příliš komplikovanému systému mají svoje opodstatnění. A také platí, že kapitalismus má důležitou schopnost autokorekce. Procházíme tedy naneštěstí další tvrdou lekcí o vztahu politiky a ekonomiky.
Budou-li podniknuty správné kroky, mohou na nich daňoví poplatníci vydělat. Pokud se vlády naučí lepší regulaci, může se případná další krize zvládnout podstatně lépe. Když se podaří vyhnout nejhoršímu, zdravý lidový odpor vůči příliš velkým pravomocím vlády se může vrátit k původnímu stavu. Kapitalismus je v úzkých, a proto ti, kdo v něj věří, ho musí hájit. Neboť přes všechny nedostatky je to stále ten nejlepší hospodářský systém, který se kdy člověku podařilo vytvořit - uzavírá svůj článek časopis Economist .
Daniel Raus
Celý článek viz www.rozhlas.cz/cro6/internet/_zprava/506377
