Grano Salis - Svědectví 14 umučených katolíků

poslal Nepřihlášený

Rád bych upozornil na zajímavé svědectví umučených 14 katolíků - františkánů, kteří byli umučeni v roce 1611 v klášteru Panny Marie Sněžné v Praze. Kéž bychom dnes dokázali sdílet jejich neoblomnou víru v Krista a být tak věrni pravdě.

Kopíruji sem krátkou ukázku ze zdroje: http://tisk.cirkev.cz/res/data/026/003140.doc

14 mučedníků od Panny Marie Sněžné (15. února 1611)

V masopustní úterý, 15. února 1611, bylo krutým způsobem zavražděno 14 františkánů, příslušejících ke konventu při kostele Panny Marie Sněžné v Praze na Novém Městě.

Přišli do Prahy jako misionáři, aby zde pastoračně sloužili katolické menšině zvláště kázáními, náboženskými debatami a vzorným příkladem řeholního života. Působili v konventu a při kostele, který císař Karel IV. založil r. 1347 pro karmelitány, ale který byl počátkem 17. století v sutinách a opuštěn. Roku 1604 dal císař Rudolf II. zvláštním diplomem „na věčné časy“ celé klášterní teritorium do užívání františkánům.

Noví řeholníci pocházeli z různých evropských národů, prožili však již nějaký čas na našem území – přišli do Prahy z Brna a Olomouce – a ovládali téměř všichni češtinu. Kněží byli zpovědníky významných osobností a také mezi arcidiecézním duchovenstvem požívali značné vážnosti, protože byli využíváni jako rozhodčí ve sporných záležitostech.

Část pražské veřejnosti, z větší části nekatolické, se k nim však od počátku chovala nepřátelsky. Nešlo ovšem o nějakou obecnou nenávist: na stavbu kostela Panny Marie Sněžné například přispěl i Mistr Bacháček, rektor Karlovy univerzity, která byla husitská. Výhrůžky a nepřátelské projevy se stupňovaly zvláště od konce ledna r. 1611, za doby tzv. vpádu pasovských vojsk do Čech. Nepotvrzená zpráva o ukrývání poražených pasovských jezdců v klášterech obrátila hněv Pražanů proti kostelům a klášterům. Vývoj událostí i řada předchozích incidentů stačily k tomu, aby františkáni mohli předvídat, k čemu může dojít. Přesto neopustili Prahu a zůstali až do konce na svém místě.

V osudné úterý 15. února 1611 vikář kláštera Bedřich Bachstein nařídil, aby nikdo areál neopouštěl. Nicméně podle řádových konstitucí byl zodpovědný za život zvláště mladších bratří, proto jich šest odvedl na kostelní půdu do relativního bezpečí.

Kolem 11. hodiny dopoledne obklopilo areál Panny Marie Sněžné asi 700 ozbrojených lidí, převážně městské spodiny. K vyvraždění řeholníků došlo postupně ve třech etapách, během asi čtyř hodin. Útočníci se rozdělili do několika skupin. Početná skupina útočníků vtrhla nejprve do chrámu a zde krutým způsobem zabila dva kněze a bratra laika. V klášteře samotném nalezli vetřelci čtyři řeholníky, které zavraždili. Po delší době násilníci objevili schody vedoucí z horního patra klášterního ambitu na kostelní půdu, kde se ukrývalo zbylých sedm řeholníků.

Obnažená a zohavená těla zavražděných byla pohřbena v klášterním dolním ambitu blízko brány až v sobotu. Věřící od počátku považovali umučené bratry za Bohem oslavené mučedníky a záhy se šířily pověsti o zázračných zjevech nad jejich hrobem.

Již pět let po jejich smrti poručil pražský arcibiskup Jan Lohelius těla exhumovat a pohřbít v kapli Panny Marie. Při této příležitosti bylo shledáno, že podlehla jen minimálnímu rozkladu. V této kapli – dnes zasvěcené sv. Michalu – odpočívají dodnes, a to pod oltářem sv. Petra z Alkantary, který byl postaven teprve v 2. polovině 17. století. Soukromá úcta k nim nebyla nikdy přerušena a výroční památka jejich smrti byla slavena vždy nějakou formou pobožnosti.

První kroky k beatifikačnímu procesu byly učiněny v 70. letech 17. století, jisté překážky však znemožnily jeho pokračování. Podobně proces započatý v letech 1907-1910 nebyl skončen. Teprve v letech 1933-1944 proběhl řádný diecézní proces, jehož akta byla dne 13. října 1947 předána do Říma. Ostatky umučených řeholníků byly tehdy exhumovány, prohlédnuty a identifikovány. Následující politická situace, spojená s přerušením diplomatických styků s Římem a útlakem církve, odsunula řešení na více než 40 let.

Listem datovaným v Praze 25. února 1992 požádali biskupové Československa o obnovení procesu. Kongregace pro svatořečení stvrdila dekretem ze dne 20. dubna 1994, že diecézní proces byl po pečlivém prozkoumání shledán platným a že tudíž záležitost má být směrována k účinnému završení.

Jména čtrnácti umučených bratří jsou:

Kněží:

Bedřich Bachstein, vikář kláštera, český kazatel původem z Pěnné u Jindřichova Hradce (věk asi 50 let)

Jan Martinez, Španěl, sakristán (asi 40 let)

Šimon, Francouz, sběratel almužny (asi 30 let)

Bartoloměj Dalmasoni, Ital z Ponte San Pietro u Bergama, měl na starosti obnovu kostela a kláštera

Dále bylo v konventu čtvero kleriků studujících bohosloví:

Jeroným hrabě z Arese, Ital z Milána, jáhen (asi 24 let)

Kašpar Daverio z Bosto u Varese, Ital, podjáhen (27 let)

Jakub z Augsburgu, Němec, minorista[1] s dočasnými sliby (18-20 let)

Klement ze Švábska, Němec, minorista s dočasnými sliby (18-20 let)

Bratři laici:

Krištof Zeld, Holanďan, starší kuchař (asi 70 let)

Didak Jan, krejčí; vlast neudána, pocházel tedy patrně ze zemí Koruny české (mezi 30-40 roky)

Jan Rode, Ital z Monte Piano u Brescie, zahradník a pomocný sakristán (asi 30 let)

Emmanuel, mladší kuchař, patrně ze zemí Koruny české (asi 30 let)

Novicové:

Jan, kandidát bohosloví, patrně ze zemí Koruny české (asi 18 let)

Antonín, pomocník v kuchyni, patrně ze zemí Koruny české (18-20 let)

[1] Bohoslovec s nižším svěcením, před podjáhnem.

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace