Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

„Doporučujeme, aby Charta Oecumenica byla dále rozvíjena jako podnět a ukazatel směru naší ekumenické cesty v Evropě."

Toto „VI. doporučení" obsažené v poselství III. Evropského ekumenického shromáždění v rumunském Sibiu z 8. září 2007 vyjadřuje, že (zaprvé) Charta Oecumenica je akceptována jako výchozí text pro spolupráci téměř všech církví v Evropě a že (zadruhé) stále ještě trvá napětí  mezi vlastním znění Charty, v němž se sedmadvacetkrát opakuje formule „zavazujeme se", a podtitulem „směrnice", který má charakter nezávazného doporučení.1

Jako jeden z moderátorů malé redakční skupiny, která v letech 1998-2001 závěrečný text Charty formulovala z pověření Konference evropských církví (KEK) a Rady [římskokatolických] biskupských konferencí v Evropě (CCEE), jsem toto napětí prožíval od počátku.

Na jedné straně měla být formulována jasná ujednání pro spolupráci církví v Evropě, na druhé straně nemají ani KEK ani CCEE mandát mluvit za své církve autoritativně ve věcech nauky o víře. Každý zde vypracovaný text vyžaduje souhlas (recepci) nejvyšších církevních autorit, má-li být platný a závazný. Proto bylo při podepisování Charty Oecumeniky ve Štrasburku 2001 řečeno, že KEK a CCEE předkládají tento text církvím s prosbou, aby jej přijaly.2

Na zasedání redakční rady jsme si řekli, že Charta Oecumenica je „text a hnutí", že je to proces v životě církví. Pro sebe jsem to shrnul takto: Charta neznamená sice ekumenický průlom v dogmatických otázkách, které dodnes církve rozdělují, ale je impulsem k vykročení směrem k intenzivnějšímu ekumenickému společenství. Kdo ji přijímá, nesouhlasí jen s „doporučeními", nýbrž bere na sebe spolu s ostatními signatáři „závazek", tj. sám se zavazuje, že bude překonávat sebezahleděnost a bude zde i pro druhé. Kdo toto nechce, kdo má sklon se pouze vymezovat vůči ostatním, pro toho je Charta Oecumenica spíše břemenem než pomocí.

Nadšení a zklamání

Evropské církve se účastnily už přípravné fáze Charty v letech 1998-2000; k prvnímu návrhu došlo z vedení církví a z církevních organizací více než dvě stě oficiálních stanovisek, k nimž pak bylo přihlédnuto při sestavování závěrečného znění. Text, podepsaný v roce 2001 ve Štrasburku, byl překvapivě rychle přeložen do třiceti jazyků.

Některé komentáře Chartu vyzvedávaly jako první celocírkevní text od rozdělení na Východ a Západ v 11. století a po reformačním rozkolu v 16. století. Byla doslova označena za „realistický koncept proti stále ještě rozšířenému antiekumenismu". Vedení mnohých církví přijala Chartu souhlasně a uveřejnila ji s doporučeními. I synody se k ní přihlásily. Mimořádně působivé bylo v některých evropských zemích její společné slavnostní podepisování a začlenění do stanov národních Ekumenických rad, resp. pracovních společenství křesťanských církví.

Charta je samozřejmě dodnes příčinou řady zklamání a vyvolala i protesty. Mnohým, kdo se angažují v ekumeně, se jeví jako příliš nezávazná: „Tzv. závazky nic nového nepřinesou. To všechno už přece děláme! Vždyť tam nestojí nic nového. Neřeší to jediný dogmatický problém, který církve rozděluje." Námitka, že Charta Oecumenica ve skutečnosti žádný dogmaticko-teologický problém neřeší, je namístě. Při pohledu na celou knihovnu ekumenických studijních dokumentů, konvergenčních a konsensuálních materiálů je naprosto nerealistické očekávat dnes od Charty to, čeho nebylo dosaženo v dialogu trvajícím několik desetiletí.

Avšak nelze tvrdit: „To všechno už přece děláme!" I mnozí vůči ekumeně otevření křesťané zdaleka ještě neplní závazek č. 3, jenž doporučuje „překonávat sebestřednost a odstraňovat předsudky, vyhledávat setkání a být zde pro druhého." Situace mezi konfesemi vypadá ve skutečnosti bohužel úplně jinak. Sebezahleděnost, soustředění na život vlastní obce a profil vlastní konfese, a jen příležitostná ekumenická otevřenost a vlídnost - to je normální stav. Ekumena mezi jednotlivými ekumeniky možná docela klape, ale co se týče církví, obvyklejší je stále ještě izolovaný život jednotlivých konfesí. Charta Oecumenica tuto realitu překračuje a zavazuje signatáře k intenzivnějšímu ekumenickému společenství.

Charta je evropský dokument, a tak je při jejím působení a platnosti nutno brát ohled na velmi rozmanité církevní a konfesní podmínky. Mapa jednotlivých vyznání je stále ještě dána starým rozdělením na východní ortodoxní církve a na západní římskokatolickou církev, od 16. století také konfesní a zeměpisnou diferenciací v důsledku reformace. Zhruba řečeno: Asi 90 % evropských křesťanů žije ve své zemi ve velké většinové církvi a zbývajících 10 % v diaspoře. To samozřejmě ovlivňuje jak církevní pocit domova, tak postoj k ekumeně.

Střední Evropa (především Německo) je výjimkou: Žijí zde vedle sebe dvě přibližně stejně velké církve, římskokatolická a evangelická, a řada menšinových církví. Tady má dnes skoro každý katolík i evangelík mezi příbuznými někoho s jiným vyznáním. Proto zde také existuje tolik ekumenických vztahů, grémií a teologických dialogů jako nikde jinde. Tyto skutečnosti je nutno brát na vědomí, ptáme-li se, jak je Charta Oecumenica v Evropě přijímána a uvažujeme-li o její relevanci jako „závazku" či „doporučení", resp. - řečeno terminologií Sibiu 2007 - jako „podnětu a ukazatele směru".

Základ: Působení Boha v církvi

Nejprve si povšimněme teologického základu Charty. Nejsou jím dobré ekumenické úmysly signatářů, nýbrž jednání trojjediného Boha, jak je doloženo v Písmu svatém a vyjádřeno v nicejsko-konstantinopolském ekumenickém vyznání víry. To není minimální, nýbrž fundamentální konsenzus, ona předem daná jednota „jedné, svaté, katolické a apoštolské církve". „Naším nezastupitelným ekumenickým úkolem je působit, aby se tato jednota, která je vždy Božím darem, stávala viditelnou." (Č. 1)

Skutečnost, že křesťanstvo je konfesně rozděleno a různé teologické koncepce viditelné jednoty církve Kristovy se vzájemně liší, bere Charta na vědomí. Zachovává si tedy „ekleziologickou neutralitu" ekumenických institucí. Někdy vyslovovaná obava, že Charta zaměňuje ekumenické hnutí konfesně rozdělených církví s jedinou církví Kristovou, je bezpředmětná.

V roce 2000, tedy rok před podepsáním Charty Oecumeniky, se odlišnost koncepcí jednoty jevila velmi zřetelně a toto téma ovládalo ekumenické debaty: V prohlášení Dominus Iesus připomínal Vatikán, že jedna církev Kristova je uskutečněna („subsistit") pouze v římskokatolické církvi a že ostatní církve a církevní společenství „nejsou církvemi ve vlastním slova smyslu"3.

Téměř současně prohlásila biskupská synoda Ruské ortodoxní církve, že jednota církve Kristovy se nikdy neztratila, nýbrž zůstává prostřednictvím koncilových dekretů staré církve trvale zachována v ortodoxních církvích, takže ekumenická výzva k pokání a obnově musí být adresována těm, kdo od této jednoty odpadli4.

Evangelicko-reformační církve vyzvedly v Leuenbergské konkordii (1973)5 jednotu církve jako církevního společenství slova a svátostí bez nutnosti organizačního sjednocení a jednotné instituce se společným církevním vedením - což se z hlediska římskokatolického nebo ortodoxního jeví jako teologicky chatrné utvrzení statu quo (tedy rozdělení církví), a nikoli jako řešení pro ekumenu.

U vědomí těchto částečně diametrálních rozdílů při koncepci jednoty vychází Charta Oecumenica (č. 6) z fundamentálního konsenzu ohledně působení trojjediného Boha: „Naše sounáležitost daná zakotvením v Kristu má na rozdíl od našich odlišných teologických a etických postojů fundamentální význam." Jestliže si tedy vzájemně kategoricky neupíráme spásu Boží, pak existuje jednota ve víře, která překračuje konfesní a církevní odlišnosti našich odpovědí na otázku, co je bezpodmínečně nutné pro viditelnou formu jednoty církve.

Zjednodušeně řečeno: Není nic většího než „přijít do nebe". Úkolem veškeré naší teologické a ekumenické práce je ujišťovat se o této jednotě ve víře a zviditelňovat ji. Charta se tedy neoddává pouhému pragmatismu, jak je vyjadřuje slogan: „Buďte na sebe hodní!" Především zdůrazňuje (č. 2): „Nejdůležitějším úkolem církví v Evropě je společné hlásání evangelia slovem i skutkem pro spásu všech lidí." A takříkajíc za jádro ekumeny označuje (č. 5) povinnost „modlit se jeden za druhého a za jednotu křesťanů; seznamovat se s bohoslužbami a dalšími formami duchovního života jiných církví a vážit si jich; postupovat k cíli, jímž je eucharistické společenství". Nikoli „měli bychom", nýbrž „chceme" Tomu samozřejmě napomáhají „doporučení" a „směrnice" formulované ekumenickými organizacemi na základě mnoha zkušeností.

Takové texty mají na jedné straně autora a odesilatele a na druhé straně příjemce. Formálně je to v případě Charty Oecumeniky podobné: KEK a CCEE text vypracovaly a adresují jej církvím s prosbou, aby se s ním ztotožnily. Věcně však jde Charta se svými závazky ještě o krok dále: Svým podpisem se příjemci stávají skutečnými autory, každý sám za sebe a společně s ostatními podepsanými, tedy s ostatními církvemi a církevními organizacemi.

Tak Charta podporuje „ekumenickou kulturu dialogu a spolupráce na všech úrovních církevního života a vytváří pro ni závazná kritéria" (předmluva). Ona sama nemá charakter věroučného dogmatu ani církevněprávního zákona. Ale závazek, který na sebe berou církve, církevní organizace a všichni křesťané, kteří se s Chartou ztotožňují, vede k daleko intenzivnějšímu ekumenickému společenství, než je to dosavadní.

Jinak řečeno text Charty by neměl být poměřován hodnotou v něm obsažených informací o nových ekumenických poznatcích. Nechce obohatit naše poznání, neobrací se na nás zvnějšku s požadavkem, co všechno bychom měli, oslovuje naše chtění. Jeho autorita nepochází od nějakých úředních míst, vychází pouze z těch, kdo se s Chartou ztotožňují a společně s druhými ji uskutečňují.

Bohužel ještě chybí přesný přehled o tom, které církve a organizace v Evropě - každá sama za sebe nebo společně - Chartu oficiálně podepsaly. Na internetu lze nalézt k tomuto tématu spoustu údajů. Téměř ve všech evropských zemích církve Chartu alespoň společně prostudovaly. Ale ekumenický symbolický akt s podpisy církevních vedení prostě nestačí, je zapotřebí i času, aby Charta skutečně našla odezvu v obcích i v srdcích a myslích jednotlivých křesťanů. Mnoho synodálních výnosů tisk nepovažoval za senzaci, takže v mediálním světě zapadly. Slavnostní podepsání Charty všemi členskými církvemi německého Pracovního společenství křesťanských církví na Ekumenickém církevním sněmu 2003 v Berlíně vzbudilo sice načas mimořádně pozitivní ohlas, ale tisk se brzy zase zajímal více o spor kvůli společné Večeři Páně a o suspendování dvou kněží.

Častá je volnější forma recepce, např. se na bázi Charty a s jejím doslovným citováním uzavírají ekumenické dohody v rámci nějakého regionálního nebo místního Pracovního společenství křesťanských církví. Příklady jmenujeme níže.

Antiekumenické tendence Objevil se a objevuje se také odpor proti Chartě, resp. je vědomě ignorována. Na internetu je rozšiřována výtka, která je tak absurdní, že ji sice zmiňujeme, ale dále se jí nezabýváme: Charta Oecumenica je prý prosáklá duchem zednářství a stupňuje zmatení v Evropě. Vážněji je nutno brát stále ještě rozšířenou konfesní zahleděnost do sebe, která má být Chartou překonána. Vyjadřuje ji věta jednoho církevního představitele po skončení ekumenické bohoslužby: „Ekumena je moc pěkná věc. Ale daleko lepší je, když jsme sami mezi sebou."

Jistě existuje řada dobrých důvodů pro konfesní pocit domova a do jisté míry samostatný život jednotlivých obcí a skupin. Ale to nemůže a nesmí v zájmu působení Kristova evangelia vylučovat, že budeme vyhledávat vzájemná setkání a budeme zde jeden pro druhého. Typický komentář zní: „Ekumena naše církve proměňuje. Já ale nechci měnit ani sebe ani naši obec."

Rozšířený je i nepříjemný pocit, že ekumena znamená pouze napodobovat chyby druhých, že se dá těžko očekávat nějaký zisk nebo vzájemné obohacení. Domnívám se, že tento druh skepse vládne právě mezi věrnými členy církví a že právě to je důvod, proč ekumena v současnosti neprožívá konjunkturu ani v obcích ani v církevním a teologickém tisku.

Kontraproduktivní je nepochybně v poslední době i podrážděnost a emoce, vzbouřené otázkou, kdo že je „církví ve vlastním slova smyslu". Kvantitativní myšlení - tj. názor, že my máme plnost pravdy, zatímco druzí „příliš málo", tj. jen její určité prvky - vyvolává logicky opačnou výtku: Vy zas máte „příliš mnoho", tj. dodatečně připojené, nebiblické podmínky spásy. Takové myšlení je překážkou ekumeny.

Katolický termín „hierarchie pravd" a evangelické soustředění na „jádro Písma svatého" ukazují cestu z této slepé uličky6. Ale to potřebuje čas. Množství teologicko-ekumenických statí, které čekají na oficiální přijetí v církvích, je už nepřehledné. To způsobuje v řadách ekumeniků únavu a potvrzuje názor skeptiků, že stejně všechno zůstane při starém: papež je katolík, ekumenický patriarcha pravoslavný a protestantský pastor evangelík. Takto uvažovat znamená chápat Chartu špatně, jen jako pravidla etikety pro vzájemný kontakt.

„Ekumenická partnerství", „Charta Oecumenica Socialis" a „Healing of Memories" Právě tuto skleslou náladu chce Charta Oecumenica léčit. Existenci dogmatických rozdílů v chápání církve, svátostí a úřadu povrchně neruší, ale umožňuje realistickou ekumenu. Závazek č. 4 vyvolává ekumenickou revoluci zdola - pokud je brán vážně: „Zavazujeme se, že tam, kde jsou k tomu předpoklady, a nebrání-li tomu důvody víry či větší účelnosti, budeme na všech úrovních církevního života jednat společně."

Tady se ukazuje obrat v dosavadní praxi. Dosud bylo nutno uvádět důvody, chtěl-li někdo ekumenicky překročit hranice svého konfesního domova. Podle Charty je to obráceně - chce-li obec určitého vyznání např. sama postavit mateřskou školu, izolovaně uveřejnit vlastní stanovisko k etickým otázkám či zahájit ve škole s právem veřejnosti přísně konfesní vyučování náboženství, musí to odůvodnit. Existuje řada případů, kdy místní obce po společném podepsání Charty našly cestu právě k podobnému ekumenickému společenství, aniž by se tím vzdaly vlastní konfesní identity.

Protože Charta zůstává ve svých formulacích na velice obecné úrovni, bylo v mnoha regionech přijato doporučení KEK a CCEE, aby byla považována za „výchozí text" a aby „byly formulovány vlastní dodatky a společné perspektivy jako konkretizace jejích jednotlivých výzev a z nich vyplývajících závazků" (úvod). Už několik let existují na mnoha místech smlouvy o „Ekumenickém partnerství mezi evangelickými farními obcemi a římskokatolickými farnostmi"7 (částečně s účastí svobodných církví a ortodoxních obcí).Na jihu Německa vznikla v tomto smyslu v červnu 2007 Charta Oecumenica Socialis mezi Diakonickým dílem Evangelické zemské církve Baden a Charitou arcidiecéze Freiburg.8 Obě grémia se zde částečně doslovnými citáty hlásí k Chartě z r. 2001 a zavazují se, že budou v jednotlivých pracovních oblastech spolupracovat na konkrétních bodech „ke cti Boha Otce i Syna i Ducha svatého".

Jinou možností recepce a konkretizace Charty je projekt Healing of Memories, uskutečňovaný v některých zemích a církvích. Jeho cílem je v zemích a regionech, kde kdysi došlo k bolestným náboženských válkám a pronásledování, společně zpracovávat minulé zkušenosti a napomáhat usmíření mezi církvemi, národy a kulturami ve světle evangelia. Tento projekt byl zahájen před lety v Severním Irsku; pod různými názvy se usilovalo o usmíření mezi církvemi ve Skandinávii, v Německu a Polsku, v Německu a Česku. V poslední době se těžiště zájmu přesunulo do Rumunska (a v Sibiu se mu věnovala značná pozornost).

Rozhodující je přitom, že práce probíhá nejen na vědecké úrovni mezi historiky nebo na oficiální církevní úrovni mezi představiteli církví, nýbrž že se do ní zapojuje i křesťanský lid, jeho mysl a srdce, že se překonávají předsudky a křesťané a církve nacházejí cestu ke vzájemnému porozumění. Úmluvy o partnerství a společné závazky mají stabilizující účinek. Organicky vznikající sounáležitost dostává pevné formy a přerůstá původní ekumenické hobby několika členů obce a subjektivní blahovolnost dotyčných církevních představitelů. Pravidelné ekumenické bohoslužby, ekumenické biblické týdny a Světový den modliteb žen patří na mnoha místech ke každodennímu ekumenickému životu a vytvářejí atmosféru důvěry, nutnou pro inovaci a snad i integraci v jednotlivých tematických oblastech (např. prostřednictvím ekumenického sociálního centra, telefonické duchovní péče, duchovní pomoci v nouzi, vzdělávání dospělých, ekumenických městských církevních setkání atd.), a rovněž k dohodám, jak prosazovat společné hodnoty a zájmy ve veřejnosti a v partnerství s jinými komunálními grémii. 

Ekumenické smlouvy o partnerství a společné podepsání Charty v konkrétním místě mají funkci signálu. V situaci, kdy rozdělení křesťanstva je veřejným pohoršením, se společná bohoslužba stává veřejným protiargumentem, znamením jednoty a společenství, a to především tehdy, byl-li takový akt důkladně prodiskutován a připraven ve všech grémiích církevních obcí a na jejich společných shromážděních. V evropských oblastech, kde žije nějaká konfese v diaspoře, není taková spolupráce ještě samozřejmá.

V několika případech už však byla snaha většinové církve o hegemonii překonána - většinová církev v zemi se stala aktivním partnerem a zastáncem menšinových církví (závazek č. 4 Charty „hájit práva menšin") a stará se o jejich spolupůsobení při výuce náboženství a v sociálních zařízeních. Ve většině evropských zemí a církví je nicméně stále co dohánět. Ekumenická spolupráce musí začít plněním závazku „pomáhat při odstraňování nedorozumění a předsudků mezi většinovými a menšinovými církvemi v našich zemích" (č. 4). Evropské ekumenické shromáždění v Sibiu se o problematice menšin v tomto smyslu několikrát jmenovitě zmínilo a zabývalo se jí.

Společná odpovědnost v Evropě
Kromě podnětů k vnitrocírkevní ekumeně přináší Charta Oecumenica i výzvu, abychom se v duchu evangelia podíleli na utváření Evropy, našeho životního prostoru. Tímto tématem se zabývá její třetí oddíl a vztahují se k němu téměř všechny závěry Evropského ekumenického shromáždění v Sibiu 2007. Otázkou zůstává, jak církve aplikují evangelium vzhledem ke své konfesní příslušnosti a ke své situaci většiny nebo menšiny ve státě či národě. Evropští politikové stále opakují: „Potřebujeme hlas církve! Ale jen ne každé zvlášť, nýbrž jako výraz trojjediné tradice katolické, ortodoxní a protestantské." (Romano Prodi, bývalý předseda Evropské komise.)

Evidovat a utřídit to obrovské množství církevních prohlášení k relevantním evropským tématům je skutečně nad síly politiků v evropských grémiích. Nejlepší studie možná zapadnou. Proto církve potřebují k uplatňování svého hlasu společný instrumentář. Pravidelné konzultace mezi Evropskou komisí a zástupci náboženských společenství, s nimiž počítá návrh evropské ústavy, by mohly být popudem ke zintenzivnění existujících dobrých vztahů mezi Komisí pro církev a společnost při KEK a římskokatolickou COMECE (Komisí biskupských konferencí EU). Společné votum ovšem předpokládá, že církve dospějí v určitých věcných otázkách k obsahovému konsenzu, budou schopny tento konsenzus společně formulovat a potom při jednáních s politickými instancemi společně zastávat. Ekumenické shromáždění v Sibiu ukázalo, že církve a křesťané mohou velmi mnoho říkat a dělat společně.

Seznam priorit ze Sibiu se kryje s cíli a tématy Charty Oecumeniky: mír, sociální péče, problémy migrace, práva a povinnosti většin a menšin, postavení a rovnoprávnost žen, zachování stvoření, otázky bioetiky, humánní genetiky a důstojné ochrany života na jeho počátku a konci, multikulturalita, dialog a mírové spolužití s jinými náboženstvími a světonázorovými společenstvími (srov. Charta č. 10-12).

Jsou témata, u nichž neexistuje konsenzus veškerého křesťanstva, což se jasně ukázalo i v Sibiu. Zde je důležitý závazek (č. 6) „při kontroverzích, zvláště hrozí-li v otázkách víry a etiky rozkol, usilovat o rozhovor a společně tyto otázky rozebírat ve světle evangelia." V tomto smyslu je třeba rozumět referátu metropolity Kyrilla, pronesenému v Sibiu, který poukázal na to, že některá sociálně etická rozhodnutí v západních církvích (např. v otázkách homosexuality a bioetiky na počátku a konci lidského života) odporují tisícileté křesťanské tradici. Šance církví Ukazuje se jasně, že všechna tato témata se bezprostředně týkají nás, a nejen „tamtěch nahoře" v Bruselu, Strassburgu nebo Lucembursku.

Všechny církve a obce mohou rozmanitým způsobem přinášet svědectví a sloužit ve své konfesní rodině, v iniciativách a svazech a při multilaterální spolupráci. Vzhledem k množství zasedání pořádaných na všechna jmenovaná témata by závazek jednat v maximální možné míře společně, obsažený v Chartě, měl nutně vést k tomu, že bude rozbita obvyklá konfesní homogenita, budou zváni účastníci i z jiných církví a jiných zemí anebo se taková setkání budou předem společně plánovat na bázi ekumeny.

Evropská jednotná církev je iluze - nikdy nevznikne. Ale Charta Oecumenica znamená šanci, že církve nebudou mrhat silami v sólových akcích a jejich hlásání a uplatňování evangelia bude účinné. Křesťané a církve představují v evropské společnosti stále ještě největší skupinu a mají mnohem víc možností oslovovat srdce, mysli a svědomí lidí než kterékoli jiné uskupení civilní společnosti.

Hlásání evangelia slovem a skutkem v rodinné výchově, pastoraci a katechezi probouzí křesťanskou víru a ovlivňuje z ní plynoucí etickou a politickou orientaci více, než může kdokoli změřit. Charta Oecumenica takříkajíc rozmnožuje tuto hřivnu - vždyť křesťané všech církví jsou přesvědčeni, že evangelium Ježíše Krista předčí všechny ideologie.

Tam ovšem, kde naše konfesní a národně-církevní soupeření nebo naše zahleděnost do sebe stojí evangeliu v cestě, dopouštíme se hříchu. Budeme-li však Chartu Oecumeniku a její dobrovolné závazky uskutečňovat, pak je to nová naděje pro ekumenu. Ne snad proto, že bychom my křesťané a naše církve chytře nastolili ekumenu a jednotu církve, nýbrž proto, že prostřednictvím našeho společného hlásání evangelia slovem i skutkem bude Kristus přinášet lidem v Evropě víru, lásku a naději.

Přeložila Helena Medková

1 Srov. text Charty v Una Sancta 56, 2001, seš. 3, 178-185, s komentáři G. Vosse a W. Klaibera, 186-219. - Charta Oecumenica. Ein Text, ein Prozess und eine Vision der Kirchen in Europa, eds. V. Bonita, S. Numico, Genf a St. Gallen 2003, 123 s. - Arbeitsgemeinschaft christlicher Kirchen in Deutschland: Charta Oecumenica. Arbeitshilfe mit konkreten Umsetzungsvorschlägen für die ökumenische Arbeit am Ort, Frankfurt/M. 2002 (a pozdější dotisky).
2 Srov. obšírný komentář s četnými odkazy na literaturu: Reinhard Frieling: Neue Hoffnung für die Ökumene? Charta Oecumenica als Impuls für die Kirchen in Europa, v: Prüfet alles, and das Gute behaltet (Festschr. f. H. M. Barth, eds. F. Schönemann, T. Maassen, Frankfurt/M 2004, 17-40).
3 Verlautbarungen des Apostolischen Stuhls 148, Bonn 2000.
4 Grundlegende Prinzipien der Beziehungen der Russischen Orthodoxen Kirche zu den Nicht-Orthodoxen, Ortodoxie aktuell, září 2000, 6-12.
5 Evangelisches Gesangsbuch, Anhang. - Srov. jednohlasně přijatý Dokument der Vollversammlung der Leuenberger Kirchengemeinschaft: Die Kirche Jesu Christi. Der reformatorische Beitrag zum ökumenischen Dialog über die Einheit der Kirche, Frankfurt/M. 1995.
6 Podrobnosti viz: Reinhard Frieling:Kirche im eigentlichen Sinn. Plädoyer für eine realistische Ökumene, in: Materialdienst des konfessions*****lichen Instituts Bensheim 58, 2007, seš. 6, 107-114.
7 První ekumenické partnerské smlouvy vznikly již v 90. letech v Porýní. Na základě Charty Oecumeniky vydaly v r. 2004 poprvé římskokatolická diecéze a evangelická zemská církev oficiálně Rámcovou dohodu o ekumenickém partnerství mezi evangelickými farními obcemi  Evangelické zemské církve Baden a římskokatolickými farnostmi arcidiecéze Freiburg (Freiburg i.Br./Karsruhe 27. 5. 2004). 8 Na internetu pod tímto názvem. 

Reinhard Frieling

www.getsemany.cz