Newman, člověk hledající.

      Příběh kardinála Johna Henryho Newmana. 

    Tento anglikánský teolog se stal neoficiálním římskokatolickým „učitelem církve“. 
Newman patřil k největším konvertitům 19. století. Jeho teologický přínos, spočívající především ve zdůraznění významu svědomí, působí ještě dnes.

Došlo k tomu v době materiálních a jiných nejistot. Bankovní dům jeho otce zkrachoval. Newman sám byl zviklán protikřesťanskými texty Huma a Voltaira, které v té době intensivně četl. Navíc se přidružila i delší nemoc. V této situaci působila na dospívajícího chlapce jednoznačnost a určitost evangelikálního křesťanství atraktivně a nabízela mu jistotu. Newman sám označoval tento obrat jako „první setkání s žijícím Bohem“. Nešlo přitom o zážitek náhlé konverze podle evangelikálního vzoru, ale spíše o skutečné, hluboké obrácení, které ho roku 1817 dovedlo až k poznání neslučitelnosti teologického liberalismu a víry v Boží zjevení – a tento vhled měl pro Newmana celoživotní platnost.

    Roku 1822 Newman získal atraktivní místo člena profesorského sboru Oriel College. Od té doby patřil k vedoucímu pedagogickému sboru koleje a tím i celé oxfordské university.

    Tehdy se také Newman plně odvrátil od evangelikálního směru, který stále více pociťoval jako doktrinářský, subjektivistický a úzkoprsý, a ve své anglikánské církvi se přiklonil ke vznikajícímu hnutí High Church. Jeho teologické myšlení nyní charakterizovalo především učení o apoštolské posloupnosti v církvi a objektivitě svátostí. Roku 1825 byl vysvěcen za kněze anglikánské církve. Od té doby byl činný jako akademický učitel i jako duchovní vůdce společenství. Roku 1828 se stal farářem universitního kostela St. Mary the Virgin v Oxfordu.

    V té době začíná intenzivně studovat texty církevních otců, chronologicky od Ignáce Antiochijského. Prvotní církev pokládal za ideál a měřítko křesťanské víry, podle níž je třeba se orientovat a budovat současnou církev. V roce 1832 se objevil jeho první velký patristický text Arianismus 4. století. Jde sice o obranu trojiční teologie a christologických rozhodnutí ranné církve, současně však ariánskou herezi hodnotí jako zárodek současného náboženského a teologického liberalismu.

V letech 1832/33 podnikl Newman plavbu po Středozemním moři, která ho zavedla i do Říma. Když se vrátil v červenci 1833 do Oxfordu, britský parlament právě zrušil jediné anglikánské biskupství v Irsku. John Keble formuloval ve svém slavném kázání v kostele Panny Marie („Odpadnutí národa“ z 18. června 1833) ostrý protest proti tomuto zásahu do samostatnosti církve, a založil tak fakticky Oxfordské hnutí, do něhož se John Henry Newman ihned zapojil.

V letech 1833 až 1841 byly vydávány Tracts for the Time, Traktáty pro tuto dobu, série celkem 90 okružních dopisů, traktátů a vědeckých pojednání, z nichž 24 pocházelo z Newmanova pera. Tracts rozhodně odmítaly teologický liberalismus, zdůrazňovaly apoštolský původ a plnou moc biskupského úřadu, vyzívaly k reformě náboženské praxe, bojovaly za samostatnost anglikánské církve a proti její degeneraci v „pouhou služtičku státu“ a protestovaly proti státním zásahům do bohoslužeb a liturgie. Teologicky se Tracts snažily odhalovat katolické a starocírkevní kořeny anglikanismu. Vyvrcholily v roce 1836 nejdříve v traktátu „O římském breviáři jako ztělesnění podstaty bohoslužby katolické církve“ (Tracts for the Time 75), ve kterém se Newman snažil prosadit breviář, oproštěný od římských dodatků, jako společný odkaz křesťanstva v anglikánské církvi. Bezprostředně se to odrazilo v praxi oxfordské církevní obce, kde Newman již roku 1834 zavedl každodenní bohoslužby a roku 1837 začal nabízet soukromou zpověď. Od té doby byli Newman a jeho příznivci označování jako anglokatolíci.

     Via Media

    Ve svých přednáškách, např. O prorockém úřadu církve, se Newman snažil o důkaz, že anglikanismus by měl legitimně navázat na tradice rané církve a jít po střední cestě (Via Media) mezi katolicismem a protestantismem.

Od roku 1839 se však John Henry Newman ocital uvnitř anglokatolického hnutí ve stále větší izolaci. Ukazovalo se stále zřetelněji, že většina anglikánů a také samo hnutí nevnímá Newnama a jeho snahy jako „třetí cestu“, ale spíše jako rekatolizační proces. Newman se bránil v roce 1840 článkem „O katolicitě anglické církve“, kde znovu odmítl výčitku, že usiluje o konverzi ke katolictví. V témže roce však poskytl kritikům další argumenty tím, že se v postní době stáhl z Oxfordu do nedaleko ležící vesnice Littlemore a založil zde studijní a modlitební společenství klášterního charakteru.

Roku 1841 zveřejnil převor Littlemore 90., poslední a bezpochyby nejspornější traktát, ve kterém se zabýval 39 články anglikánské církve, jež definují její pozici mezi protestantismem a katolicismem. Těchto 39 článků se nevymezuje podle tohoto traktátu ani proti víře prvních století, ani proti koncilovým rozhodnutím římskokatolické církve, ani proti Tridentu, ale pouze proti různým výstřelkům a dobově podmíněné popularizaci pozdně středověkého římského katolicismu a proti části usnesení středověkých synod. Proto nelze soukromou zpověď, mnišství nebo i uctívání svatých vnímat jako neslučitelné s těmito 39 články nebo jako odporující anglikánské tradici. Hlavní tezí 90. traktátu bylo, že anglikánská církev je od svého počátku spíše katolická než protestantská.

    Tak Newman opustil „střední cestu“, aby se přiklonil k rekatolizující interpretaci anglikanismu. Od té doby byl vystaven útokům a ostré kritice ze strany „protestanské“ části církve. Také pocítil pomalý odvrat mnoha bývalých přátel z aglokatolického křídla.

    V době krátce před publikování traktátu 90 se Newman zabýval texty rané církve. Zvláštní úlohu zde hrál antidonatistický Augustinův argument: plnosti katolické pravdy nemůže být dosaženo pouhou skupinou křesťanů, která se oddělila od celistvé církve. Newman se navíc znovu inspiroval i bojem proti arianismu. Ariány ztotožnil s protestanty, semi-ariány s anglikány a katolíky identifikoval s římskými katolíky své doby. Tím s konečnou platností zavrhl svou koncepci střední cesty, Via Media.

K tomu navíc přispělo to, že v roce 1841 byl 90. traktát s katolickou interpretací 39 článků odsouzen značným počtem anglikánských biskupů. Podle svého teologického pojetí sukcese úřadu a porozumění biskupskému úřadu jako poslední platné apelační instance se musel Newman cítit fakticky mimo anglikánskou církev. V těchto letech až do své konverze ke katolictví se však nacházel ve značných pochybnostech, zda je přestup ke katolictví pro něho tou správnou cestou
. 
      Pojem vývoje

    Newman v roce 1843 zdůraznil ve svém posledním universitním kázání „O teorii vývoje v náboženském učení“ legitimitu teologického rozvíjení dogmat. Ve věřícím uvažování pod vedením Ducha svatého se časově a historicky podmíněné předpoklady zavedením nových pojmů nově vyslovují a uchovávají. Myšlenka vývoje odstranila také poslední Newmanovy výhrady proti jeho konverzi ke katolictví. Římskokatolická církev 19. století mohla být jedinou legitimní následovnicí prvotní církve. Vyvinula se z ní totiž, a evangelium nedeformovala, jak tvrdili protestantští kritikové, ale na jeho základě se vyvíjela.
V září 1843 Newman rezignoval na svůj farářský úřad v Oxfordu. V říjnu 1845 odstoupil ze svého učitelského místa v Oriel College a několik dní nato se nechal italským pasionistou Domenicem Barberim přijmout do římskokatolické církve. Současně vyšla jeho esej O vývoji křesťanské doktríny, první explicitní výraz Newmanova teologického přesvědčení, že v pravé církvi Kristově musí být neomylný učitelský úřad.
    Během svého studijního pobytu v Římě byl Newman 30. května 1847 vysvěcen na kněze. Následoval noviciát u oratoriánů v Santa Croce. Newman dosáhl změny stanov vhodné pro situaci v Anglii a byl vybaven papežským breve, aby založil v Anglii oratoř a byl jejím prvním představeným.

     Oratoriáni v Anglii

    Začátkem roku 1848 založil Newman s pěti kněžími, třemi bratry a jedním novicem první oratoř v Maryvale. O rok později pak druhou v Londýně. Centrála byla roku 1849 přesunuta do Birminghamu a odtud v roce 1852 na své konečné místo v Edgbastonu. V tomto oratoriu uplatnil John Henry Newman letité pastorační zkušenosti v péči o konvertity a o konverzi uvažující anglikány. Dopisy z této doby se vyznačují hlubokou pastorační kompetencí, prozíravostí a rozvahou a hlubokou schopností rozlišování. Četnými veřejnými přednáškami, které přednesl i publikoval, chtěl Newman oslabit předsudky anglikánů vůči katolíkům. Newman vždy zdůrazňoval teologickou kompetenci laiků v církvi. Dostal se tak do vážného konfliktu s katolickými profesory teologie a biskupy.

    Prozíravá a smělá byla i Newmanova koncepce vzdělávání. Vyžadoval záruky, že odpovědnost za novou katolickou univerzitu v Dublinu, která na něho byla vložena, nebude omezována požadavky na obsahové zúžení výuky. Dostal se proto do sporu s dublinským arcibiskupem Johnem Cullenem, kterému se nelíbila otevřenost Newmanovy koncepce. Tento spor i dvojité pracovní vytížení vedly k tomu, že Newman složil svůj rektorský úřad na této universitě. Třebaže jeho služba rektora trvala jen krátce, jsou dopisy z tehdejší doby o otázkách vzdělávání stále aktuální.

     Nepodmíněné hledání pravdy

    V roce 1864 vznikl Newmanův nejslavnější a nejčtenější spis Apologia pro Vita sua. Jeho vznik byl vyvolán útokem profesora historie Charlese Kingsleye (1819-1875) z Cambridge, který Newmana obvinil z nepoctivosti, nevěrohodnosti a oportunismu. V Apologii shrnul Newman jednotlivé úseky svého života v jeden uzavřený celek, který se vyznačuje nepodmíněným hledáním pravdy. V poslední části Apologie, kde se pojednává „katolická doba“ od roku 1845, probírá Newman ještě jednou svůj názor na neomylnost církve. V tomto věroučném článku vidí institucionalizované Boží opatření, které má zaručit, že slovo Boží v každé vývojové etapě bude pravdivé a důvěryhodné.

Apologia neboli „Dějiny mého náboženského přesvědčení“ daleko přesáhla Newmanův záměr být pouhou obranou, a stala se klasickým literárním dílem Anglie druhé poloviny devatenáctého století. Ne neprávem je srovnávána s Vyznáními svatého Augustina.

    Během I. Vatikánského koncilu 1869/70 stála pro Newmana v popředí diskuse o dogmatu papežské neomylnosti. Newman se sice nepodílel na přípravě koncilu, ale ve svých dopisech biskupu Ullathornovi se vyjadřoval pro neomylnost papeže, ale na druhé straně odmítal její dogmatizaci. Když se tyto osobní dopisy dostaly do rukou tisku, octl se Newman v těžké situaci a pod silným tlakem ultramontanistů.

    Newman nakonec akceptoval 18. července 1870 v Římě přijaté dogma o neomylnosti. Pro jeho omezení na výroky ex cathedra se mu zdálo umírněnější, než jak je jeho zastánci chtěli. Sice je křesťanská tradice podle Boží vůle zřejmě svěřena církvi, a tím úřadu papeže, přece však je na druhé straně jasné, že samotní papežové chybovali ve službě této křesťanské tradici. Proto by se nemělo tvrdit, že papež nemůže upadnut do omylu nebo spáchat křivdu. Svou umírněnou interpretací dogmatu o neomylnosti se Newmanovi podařilo uhladit vlnu protikatolické agitace, která se v Anglii zvedla po roce 1870.

    Ve druhé polovině sedmdesátých let 19. století se dostalo Johnu Henrymu Newmanovi pozdního veřejného uznání jak v akademických, tak v církevních kruzích. V roce 1877 se mu dostalo výjimečné cti stát se čestným členem Trinity College v Oxfordu. Čestná promoce se pro něj stala opětovným shledáním a konečným usmířením s jeho starým universitním městem.

V roce 1879 sdělil papež Lev XIII. oxfordskému čestnému doktorovi, že si ho přeje jmenovat kardinálem. Toto jmenování se uskutečnilo 15. května 1879 v Římě, kde Newman slavnostně při veřejném zasedání konsitoře převzal kardinálský klobouk. Jmenování Newmana kardinálem nebylo jen výjimečné uznání jeho celoživotního úsilí a práce papežem, ale vedlo i k tomu, že římský katolicismus uvnitř anglické společnosti získal větší vážnost a uznání.
    Jednou z posledních otázek, kterými se Newman zabýval, byla inspirace Písma svatého. Newman zemřel 11. srpna 1890 v Edgbastonu. Jeho tělesné pozůstatky odpočívají na oratoriánském hřbitově v Rednalu v jižním Birminghamu.

Vývoji křesťanských církví 20. století napomohl Newman svými úvahami o dějinnosti dogmat k významným ekumenickým pokrokům. Jeho snahy o uznání teologické kompetence laiků přinesly své plody později na II. vatikánském koncilu. Jeho koncept vzdělávání je až dodnes teologicky relevantní, zejména v oblasti univerzitní výuky a teologického vzdělávání. I když nebyl úředně nikdy vyhlášen učitelem církve ani svatořečen, jeho vliv je mimořádný.