Grano Salis - Láska k sobě

Pascal Ide a Luc Adrian
Musíš mít lásku k sobě Za zdravé sebehodnocení

Proč je mnoha lidem uzavřen pocit, jak velkou mají  hodnotu? Protože nezakusili ve svém dětství, že jsou  milováni, tedy drahocenní.

"Komplimenty mi byly vždy nepříjemné. Když se o mě někdo zajímal, myslela jsem si, že si zmýlil osobu „ stěžuje se 42letá Armella se slzami v očích.“Jsem neschopná pokládat se za hodnou lásky. Můj otec mě nikdy nepovzbudil.“ To znamená: Když vyslovím svůj hněv, udělala jsi něco špatně. Když neříkám nic, bylo to v pořádku. Je to karikatura? Vůbec ne. Jeden učitel náboženství říká: „Často se ptám osmiletých dětí: Kdo z vás si myslí, že má dobré vlastnosti?“ Nehlásí se ani polovina třídy. Odkud se bere toto nedocenění vlastní osobnosti, toto sebepřehlížení, které se často odívá do falešného pláštíku pokory? Tento pocit by nemohl tak rozkvétat, kdyby neměl kořeny ve výchově a kdyby nebyl posilován v rodině i ve škole.

Existují sice některé nemilované děti, ale o mnoho více je falešně milovaných. Kdo je falešně milovaný, má později potíže s láskou. „Jako dítě jsem často snila o tom, abych byla někdo jiný. To, co jsem byla a co jsem měla, to jsem nechtěla. Měla jsem stále pocit, že jiné děti jsou lepší, krásnější, nadanější, oblíbenější u učitele i u spolužáků..“ Tak vypráví jedna mladá žena o svém smutném dětství, o pubertě plné komplexů, o svém životě plném úzkostí a neúspěchů.

Psychoterapeut, který jí naslouchal, Christofor André, uveřejnil spolu s François Lelordem knihu Úcta k sobě samému, jejíž úspěch ukazuje, jak velice se strefili do černého. Zde je výsledný požadavek: „Tato žena netrpí depresí v důsledku depresivního onemocnění. Ale byla proto na tom méně špatně? Nejsem si tím jist. Její utrpení vězí ještě mnohem hlouběji, je těsně spojeno s její historií až do nejhlubších kořenů její bytosti. Je krásná, inteligentní, měla všechny předpoklady, aby byla krásná. Chybělo jí jen jedno: pocit vlastní hodnoty a důstojnosti.“

Pro mnoho křesťanů k tomu přistupuje názor, že toto sebepohrdání, jakmile se vytvoří, nachází své potvrzení v Božím slově. Copak Ježíš neříká, že musíme nenávidět svůj život, abychom se stali jeho učedníky? (Lk 14,26; Mk 8,34). Avšak milovat sám sebe, to není jen volba, kterou si člověk může vybrat. Je to dokonce Boží příkaz.“ Obětuj se pro druhé, ale nezapomínej úplně na sebe.“ Je to příkaz, ano nezbytnost , především z psychologických důvodů. Vyrovnaná šťastná osobnost potřebuje základ v sebeocenění, které vzniká z bezpodmínečné lásky rodičů.

Autoři říkají: „Dítě se správně živí z rodičovské lásky. Nestačí jen chtít milovat. Dítě to ihned vycítí. I když se nevyskytne nějaké zjevné vnější utrpení, vznikají nenapravitelné škody. Kde chybí přiměřené chování, objeví se podobné důsledky. „ Mají mě rádi, ale já nejsem k ničemu, nikdy nemám přednost při všem tom, co rodiče dělají.“ Pocit sebeocenění je jen velmi nízký, a to k úžasu rodičů, kteří si mysleli, že dítěti poskytují všechno.

Psychiatři dávají rodičům takových dětí tyto rady: Udělejte si čas pro své dítě. Pravidelně mu naslouchejte, nechte si od něho vyprávět o jeho životním světě, projevujte zájem o všechno, co dítětem hýbá, podnikejte s ním něco společně. Dejte mu pocítit, že je jedinečné, s jinými nesrovnatelné. Dejte své vlastní chování do souladu se svými výchovnými požadavky. Pomáhejte mu, aby se mohlo smát samo sobě. Příklad je nejlepší pedagogická forma.

Sebeocenění je zakořeněno i v morálce. Milujeme především to, co je nám podobné, s čím můžeme navázat komunikaci. Ale sami se sebou jsme spojeni více než s kýmkoliv jiným. Jsme sobě tím nejbližším bližním. Proto jsme povoláni, abychom se milovali více než druhé s výjimkou Boha. On sám je nám bližší než my sami sobě. Příkaz milovat sám sebe není tedy nějaký trik pro lidi, kterým chybí sebevědomí, nýbrž je to předpoklad pro to, abychom milovali druhé.

Darovat sebe druhým jen proto, že sami před sebou utíkáme, znamená nabízet druhému jen stín. Kdo chce být od druhého milován, když sám sebe nenávidí? Nic nemůže mít přednost před úkolem pracovat na vlastní svatosti a vlastní spáse. Můžeme rozlišovat tři druhy sebelásky. Jsou jako tři stupně schodiště.

První je milovat druhé kvůli sobě. To je dětský egoismus. I když umožňuje velkodušné činy, točí se dítě kolem sebe jako kolem svého pupku. „Sobec je ten, kdo nemyslí na mne,“ je jeho motto.

Pak je to sebeláska jen pro sebe samého. To je doba, kterou potřebujeme k rozvoji vlastního sebeocenění. V dospívání se učíme být přítelem sami sobě, i když tento proces začal již dříve.

Konečně je to sebeláska kvůli druhým, ten nejvlastnější cíl vlastního rozvoje. Člověk se rozhoduje nacházet své štěstí v tom, že se daruje druhým. To je znamení dospělosti. K tomu stupni ovšem člověk nedospěje, jestliže přeskočí fázi sebelásky. Neexistuje skutečný altruismus bez sebeocenění, z něhož se rodí pravá láska k bližním. Z tohoto pohledu je třeba chápat slova evangelia, která mluví o sebezapření. To předpokládá, že si ceníme sami sebe. Ježíš nám dal příklad takového postoje.

Z Vision 2000 Đ 2/2008 přeložil -lš-
s Čas.Světlo........

***Ferda***

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace