Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Církevní sněmy (koncily) byly svolány nejprve císaři, později již přímo papeži k řešení naléhavých ideových otázek, které měly bezprostřední důsledky v praktickém životě a ohrožovaly jak jednotu, tak akceschopnost církevní instituce. Všechny již náleží k období instituční církve; první z nich v Niceji roku 325 se konal na popud římského císaře Konstantina, který před tím roku 313 vydal tzv. edikt milánský (konec pronásledování křesťanů a faktický počátek státní církve, která pak hrála ústřední roli v historii středověku a jejíž vliv je zřetelný i v politických dějinách novověku až do současnosti).


V této souvislosti je vhodné uvést přehled koncilů pro snazší orientaci v problematice naznačené nadpisem. Koncily:
1.    Nicejský roku 3252.
2.    Cařihradský roku 3813.
3.    Efezský roku 4314.
4.    Chalcedonský roku 4515.
5.    II. Cařihradský roku 5536.
6.    III. Cařihradský v letech 680–6817.
7.    II. Nicejský roku 7878.
8.    IV. Cařihradský v letech 869–8709.
9.    I. Lateránský roku 112310.
10.    II. Lateránský v letech 1138–113911.
11.    III. Lateránský roku 117912.
12.    IV. Lateránský roku 121513.
13.    I. Lyonský roku 1245
14.    II. Lyonský roku 1274
15.    Viennský v letech 1311–1312
16.    Kostnický v letech 1414–1418
17.    Basilejský v letech 1431–1449
18.    V. Lateránský v letech 1512–1517
19.    Tridentský v letech 1545–1563
20.    I. Vatikánský v letech 1869–1870
21.    II. Vatikánský v letech 1962–1964

Máme-li hovořit o IV. lateránském koncilu, přiblíží jeho význam jak uvedení historických souvislostí doby jeho konání, tak zmínka o třech dalších koncilech, kterému předcházely. Všechny se konaly v Římě na Lateránu (pozemek darovaný již císařem Konstantinem papeži ve 4. století), první v roce 1123. Jeho hlavním účelem bylo slavnostní potvrzení tzv. wormského konkordátu, tj. ukončení jedné z významných fází středověkého boje o investituru (zda právo dosazovat biskupy náleží císaři či papeži). Šlo o kompromis: papež potom prováděl investituru prstenem a berlou, císař žezlem. K jednoznačnému podrobení moci světské (císaře) moci duchovní (papeži) tedy nedošlo; konkordát zaručil alespoň jakési ozbrojené příměří, slavené však církevní institucí jako vítězství.

Druhý lateránský koncil roku 1139 svolal papež Inocenc II., když po smrti jeho řádně zvoleného kolegy Anakleta II. roku 1138 Anakletův nástupce abdikoval. Pod vlivem Bernarda z Clairvaux, který byl Inocencovým příznivcem, byly zdůrazněny myšlenky clunijského hnutí včetně odmítnutí světského panování, ale rovněž i obecný celibát kněžstva.

Třetí lateránský koncil se konal v určitém časovém odstupu roku 1179 a reagoval již na další vývoj. Papež Alexandr III. po vleklých válečných konfliktech s císařem Fridrichem I. Barbarossou dosáhl vojenského vítězství nad svým protivníkem v bitvě u Legnana. Císař potom uznal Alexandra za papeže. Koncil však vzápětí rozhodl, že nadále bude volit papeže pouze sbor kardinálů (platila dvoutřetinová většina hlasů), o potvrzení volby císařem se již nehovoří. Současně se v této době programově rozvíjí boj proti jinak smýšlejícím: jde o zavržení albigenských (katarů) a zákaz valdenského kázání. Proti albigenským pak byla vyhlášena křížová výprava již v roce1181; nevybíravě vyhlazeni s konečnou platností byli ovšem až v letech 1209–1229.

Dějinný vývoj se pomalu přiblížil ke čtvrtému lateránskému koncilu. Svolal jej papež Inocenc III., velká osobnost středověké církevní instituce a výborný právník, diplomat a státník. Osobně byl zřejmě přesvědčen, že prosazení světovlády církve je jeho dobrým a potřebným posláním. Podle jeho výroků je papež sice menší nežli Bůh, ale větší než člověk. Je náměstkem nejen Petrovým, ale i Kristovým, takže v něm mluví a jedná Bůh. Všichni panovníci včetně císaře jsou ovšem jeho vazaly, všechny může dosazovat a sesazovat pouze papež. K podpoře těchto nároků měla sloužit legenda o přenesení císařství z Cařihradu na Franky a pak na Němce z papežovy milosti.

Čtvrtý lateránský koncil se konal roku 1215 za účasti asi dvou tisíc osob, které ovšem již nerozhodovaly, ale pouze přijímaly hotové papežské dekrety. Smysl a výsledky těchto dekretů, které tolik ovlivnily další historii, lze sledovat pro náš účel ve čtyřech okruzích:

1)    Bylo uzákoněno transsubstanciační dogma, tj. učení o přeměně podstaty chleba a vína v tělo a krev Páně. Tyto proměněné živly jsou pak uctívány, konkrétně hostie ve svátosti oltářní. S tím souvisí i krátce nato zavedený svátek Božího těla. Společenství sv. večeře Páně se změnilo v nadpřirozený prostředek duchovního života udílený pouze prostřednictvím církevní instituce.

2)    Výše uvedenou svátost, tj. proměnu živlů při mši, směl nadále konat pouze řádně vysvěcený kněz. Pouze on směl přijímat pod obojí způsobou, protože laikové se od té doby začali kalicha odříkat z obavy před vylitím přepodstatněné krve Kristovy. S konečnou platností měl také platit celibát kněží; ti byli rovněž vyňati z obecné soudní pravomoci a podrobeni soudní pravomocí církevní. Tím vším se vytvořila mezivrstva prostředníků mezi Bohem a člověkem a stále důrazněji byla popírána realita

3)    Mezivrstva prostředníků získala možnosti účinné kontroly věřících (tj. ve středověku všech, kdo nebyli Židé či mohamedáni a nechtěli být likvidováni jako kacíři) zavedením ročních zpovědí. Lepší organizaci, ale i lepší kontrole napomáhala i roční vizitace diecézí. Způsob soustavné kontroly obyvatelstva se stal podkladem mnoha systémů ovládání lidí až po současnost.

4)    Koncil uložil panovníkům boj proti kacířům, světská moc měla vykonávat rozsudky nad usvědčenými heretiky. Přímým důsledkem bylo zřízení papežské inkvizice, svěřené potom k provádění řádu dominikánů. Inkvizice se stala modelem postupu proti odchylně smýšlejícím ve všech totalitních režimech.

Reformace – nejen světová, ale již i česká v 15. století a valdenská ve 13. a 14. století – nežádala v podstatě nic jiného, než návrat před rok 1215, kdy byla ještě naděje, že dohovor bude možný, protože neblahý vývoj církve v mocenskou organizaci nebyl ještě zákonně potvrzen. Sv. večeře Páně v obecenství církve žijící ve smyslu všeobecného kněžství, církev jako organismus (tělo Kristovo), ne organizace zaštítěná kontrolou a donucovací, často i násilnou pravomocí – to bylo a je vzhledem k podobě církve – přání nikoli „odloučených bratří“, ale těch, kteří se naopak neodloučili a nechtěli odloučit od živé církve Ježíše Krista.

IV. Lateranum se postavilo mezi Boha a člověka a znesnadnilo tak svou pozemsky duchovní autoritativností na staletí cestu dorozumění. Jeho následky nemohou být překonány snadno a už vůbec ne jen lidským úsilím .V naději proti naději však lze rozpoznávat, že cesta k základům bez zdůrazňování lidského mezičlánku již začíná porůznu ve světě i u nás doma přinášet ovoce plodného rozpoznání.

doc. dr. Eva Melmuková

Zdroj: Informační bulletin HISTORICKÉ SPOLEČNOSTI PRO AKTUALIZACI ODKAZU ČESKÉ REFORMACE VERITAS č. 5/1996