Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Julie.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16275, komentáře < 7 dní: 468, komentářů celkem: 404603, adminů: 60, uživatelů: 5119  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 167 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

rosmano
JirkaB

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110289221
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008
Vloženo Čtvrtek, 12. červen 2008 @ 14:54:17 CEST Vložil: Olda

Charismatici poslal Nepřihlášený

Bratře Rudku, k tomu, aby mohl vzniknout tento rozhovor, bylo třeba mnoha událostí. Nejdříve ses musel narodit...

To je pravda. Narodil jsem se 11. ledna 1941 v Karviné. Snad právě proto, že jsem přišel na svět v době války, jsem byl hodně slabý a během života jsem se musel potýkat s určitými neduhy. Měl jsem dvě sestry a bratra, který zemřel jako dítě. Můj další život velmi ovlivnila smrt mé maminky, která zemřela, když mi bylo jedenáct let. Po jejím odchodu se o nás starala babička, maminčina matka, jenže už byla dost stará a rodina se třemi malými dětmi byla nad její síly. Proto se otec znovu oženil, vzal si maminčinu známou, kterou mu sama maminka doporučila.


Rudku, jak ses obrátil?

To byla trochu delší historie.

Vyrůstal jsem ve věřící rodině. Vzorem mi byli jak rodiče - otec, rodná maminka i ta nová, tak babička. Hodně se mnou mluvili o Bohu a ukazovali mi, že obrácení není nic jednoduchého.

Mé skutečné obrácení se odehrálo v Hrádku, když mi bylo 13 let. Tehdy se mezi lidmi o obrácení mluvilo takto: „Cítil jsem pytel hříchů na ramenou, který mě tlačil až pod zem, pak jsem se vzpamatoval a uviděl kříž. V pláči a volání konečně vše padlo.”

Moje obrácení však vypadalo jinak: Než jsem se obrátil, nudíval jsem se při veřejných modlitbách. Ještě tak bych se modlil: ať už ten bratr skončí - když jsem slyšel, co se ten člověk modlí, co všechno Bohu vypráví. Sledoval jsem všechno možné, třeba jsem počítal, kolik kytiček je namalováno na metru čtverečním zdi modlitebny. Pak přišel den, kdy se to stalo. Ani nevím, kdo tehdy kázal a co. Pamatuji si jen, že jsem už delší dobu silně pociťoval, že můj život není v pořádku a že toužím jej změnit. Konečně kázání skončilo a povstali jsme k modlitbám. Při kázání jsem chtěl utéct a jít se modlit jinam. Hořela ve mně touha mluvit s Bohem o všem ve svém životě.

Najednou, bez velikého pokání, bez toho „pytle hříchů”, o kterém jsem slýchával, jsem začal volat k Bohu a vylévat mu své srdce. Jinak nevím, co jsem dělal. Byl jsem ponořen do světla, asi jsem zvedal ruce. Pamatuji si jen tolik, že když jsem přišel k sobě, všichni už seděli. Ani jsem nezaregistroval, kdy ta modlitba skončila. Když jsme dozpívali poslední píseň, vypálil jsem jak raketa do pokojíku, který byl v budově modlitebny, a tam jsem ještě delší čas strávil na kolenou. Tak jsem prožil svoje obrácení. Takové obrácení však nebylo tehdy vůbec obvyklé. O něčem podobném jsem nemohl jen tak někomu vyprávět, nehledě na to, že jsem byl velmi uzavřený a o takových intimních věcech jsem se neodvažoval mluvit. Tato vlastnost mi také přinesla v následujících měsících nemálo problémů.

Vrátím se však ke svému obrácení. Výsledkem byla totální změna, kterou poznali všichni. Musel jsem se omluvit rodičům i všem ostatním ze svého okolí. Ukázal mi to sám Duch svatý - nikdo z lidí mi neřekl, že bych měl něco takového udělat. Změna byla v tom, že jsem byl vždy navenek hodný chlapeček, ale do mého nitra nikdo neviděl. Po obrácení jsem však už věděl, co dělám. Duch svatý mě usvědčoval z hříchu. Chybou však bylo, že jsem o svém zážitku nevydal svědectví, a proto jsem po dvou měsících začal jít dolů. To trvalo zhruba čtyři až pět let. Teprve na učilišti jsem začal chodit na mládež do Nebor a tam opět začala stoupat má touha jít za Bohem. Už ne dětsky, ale začal jsem se víc modlit, číst si Bibli a postupně ve mně rostla touha po křtu v Duchu svatém a vodou.

Zmínil ses o učilišti. Jaké máš vzdělání?

Vyučil jsem se soustružníkem a pracoval na šachtě Důl 1. Máj. Další vzdělávání, zejména to teologické, nazývám kolenologií - ostatně studovat bych stejně nemohl jít, když uvážíme, v jaké době jsme tehdy žili a jaký byl můj kádrový profil.

Jak ses tehdy dozvěděl o křtu v Duchu svatém?

Původně jsem byl členem sboru Jednoty českobratrské v Karviné. Kromě toho jsem v té době navštěvoval i letniční sbory v Neborech a Žukově. Od svého otce i od bratra Wojnara a dalších žukovských bratří jsem slýchal, že Bůh dává křest Duchem svatým, že se lidé modlí v jazycích. Taky byla běžně proroctví, ale ta měli bratr Konderla nebo sestra Gorniaková. Každé jejich proroctví se zapisovalo, takže lidé měli v Bibli běžně deset patnáct lístků s proroctvími. Jejich proroctví měla váhu. A vědělo se přesně - to jsou ti svatí, kteří se modlí v jazycích. A já jsem po tom taky toužil, ale přece jsem ještě nebyl tak moc svatý. Měl jsem plno chyb a bojů.

Pak ale na tom začal pracovat Bůh. Nejdřív přišel křest vodou, ke kterému si Bůh použil strejdu Koloczka, který spolu se svou manželkou, sestrou mé rodné maminky, se o nás hodně starali, pomáhali nám a také mne hodně ovlivnili. O křtu vodou se u nás v rodině hodně hovořilo jako o velmi důležité podmínce života dobrého křesťana. Rodiče i teta se strejdou se nechali pokřtít. Také jsem toužil po křtu, jenže pro mě byla nepřekonatelným problémem Rada sboru, u které se musel zájemce o křest přihlásit. Strejdovi jsem se však uměl otevřít. Vyklopil jsem mu všechno a on mi řekl: „Dobře. Já jako člen Rady tam mám vždy přístup, takže věc je vybavená. Já budu mluvit a ty jen odpovídat na otázky bratří. Zítra tam půjdeme.” Strejda mi opravdu všechno vyjednal a já jsem mohl přistoupit ke křtu a říci svému Pánu, že chci žít jen pro něj.

Zůstal přede mnou křest Duchem. Za ten jsem ještě bojoval. Tehdy k nám na Slezsko přijel bratr Groves. Slezsko bylo tak „suché”, že stačila jedna jiskra a bouchlo to. A já jsem se při tom svezl. Je pravdou, že se nadělalo i hodně chyb, ale to hlavní zůstalo.

Vždy jsem slýchal, že křest Duchem svatým může člověk dostat jen jako odměnu za opravdu svatý život, takový, jaký vedli už zmínění bratr Konderla nebo sestra Gorniaková. Kromě toho jsem měl představu, nad kterou se dnes už jen usmívám. Byl jsem přesvědčen, že až se tak stane, budou můj křest provázet velké projevy. Jenže ve chvíli skutečného křtu se moje představivost zklamala. Žádné hromy, žádné blesky, chválil jsem Pána Ježíše za všechno, co pro nás udělal, že za nás obětoval svůj život, a najednou jsem si uvědomil, že moje srdce přetéká vděčností a mysl je plná neznámých slov.

Čtenáře bude určitě zajímat něco z tvého rodinného života. Jak například došlo na svatbu?

Je mi líto dnešní mladé generace, protože si svého partnera vybírá způsobem Samsonovým: „Mně se líbí, to je ta pravá v mých očích.” V šestnácti, sedmnácti letech se mi taky líbily dívky. Já jsem byl ale zakřiknutý, takže jsem se děvčat stranil. Líbila se mi, ale vždycky jsem před Bohem říkal, že chci mít ve vztahu k dívkám čistý štít. A Bůh mi pomáhal.

Když mi bylo jedenadvacet, pracoval jsem aktivně v mládeži. Jedna sestra, která tam chodila, mi dávala jasně najevo svou náklonnost. Jednou jsme šli sami dva do Těšína na nádraží a já měl dvě možnosti: Buďto jet vlakem přes Albrechtice do Suché a jít pěšky, anebo jet do Karviné a tramvají a pěšky. Ona mi při loučení málem padla kolem krku: „Jeď se mnou.” A já věděl, že pokud s ní pojedu, tak už s ní pojedu celý život. Tam už jsem věděl, že jsem na pokraji sil. Bůh mi však dal tolik rozhodnosti, abych odmítl.

Cestou jsem ale Bohu řekl na rovinu: „Otče, já už to nevydržím. Mám-li dále pracovat, musím se oženit. Dej mi prosím manželku.” Nejdříve mi odpověděl ještě na cestě: „Ano, souhlasím, můžeš se oženit.”

Přišel jsem domů, modlil jsem se a Bůh mi řekl: „Připravil jsem pro tebe za manželku Maňku Gattnarovou. Abys měl jasno, že je ode mě, půjdeš nejdřív za rodiči, oni ti to schválí. Pak teprve půjdeš za ní, ona ti to schválí. To bude znamením, že je to ode mne.”

Přišel jsem za rodiči a řekl tátovi a mámě, že mi Bůh ukázal, abych požádal Maňku, aby se stala mojí manželkou. Táta řekl: „Holka se mi líbí, souhlasím.” Máma souhlasila taky. Když mi táta řekl ano, šel jsem za Maňkou a řekl jí to, ale řekl jsem jí taky, že mě čeká vězení, že jsem ve smlouvě s Bohem. Maňka mi po čtrnácti dnech dala souhlasnou odpověď.

Byla to zcela jiná situace, než jak vidíme dnes: „To je ta pravá v mých očích.” Když jsem Maňku přišel představit strejdovi, přivítal ji a pak říká: „Holka, tak ty si ho chceš vzít, jo? A víš, co děláš? Varuji tě, ten kluk je ve smlouvě s Bohem. A tam to nebudeš mít lehké. Ještě si to rozmysli.” Maňka si to naštěstí nerozmyslela a mohu říci, že jsem nemohl dostat lepší manželku.

Kdy se vám narodily děti?

Máme čtyři syny a dceru. Díky Bohu jsou všechny věřící a pracují v církvi. Nejstarší Pavel se narodil v roce 1964. Pracuje jako zástupce biskupa pro logistiku, je ženatý a otcem čtyř dětí. Druhý syn Petr se narodil v roce 1966, je starším sboru Havířov, kde slouží slovem. Je svobodný. Třetí Stašek se narodil v roce 1969, je seniorem Západočeské oblasti, jako pastor vede SBH Praha, je ženatý a má tři děti. Jediná dcera Halinka se narodila v roce 1971, je vdaná, má dvě děti a ve sboru Havířov pracuje s dorostem. Nejmladší je David, narodil se v roce 1977, je druhým pastorem sboru Chomutov, je ženatý a má tři děti. Jsem vděčný našemu Pánu, že se přiznal k našim modlitbám a všechny naše děti, a teď už i vnoučata, jej svými životy následují.

Rudku, mohl bys nám říci několik slov o svém prožití, jak tě Bůh volal do služby?

To jsem cestou domů zřetelně vnímal Boží hlas. Řekl mi: „Přijal jsem tvé modlitby, ve kterých slibuješ, že mi chceš sloužit celým svým životem. Rozhodl jsem se povolat tě, abys vedl můj lid v této zemi, ale pokud přijmeš, projdeš i branami vězení.” Bylo toho víc, co mi řekl, ale toto je základ. Přestože jsem si byl vědom svých slabých míst, toto povolání jsem přijal a Bůh mě začal vyučovat.

Nejprve mě Bůh volal do práce s mládeží. Začínal jsem ve sboru s dětmi. Bůh mi ukázal, že začnu od toho nejmenšího. To bylo kolem roku 1963-1964. Předtím jsem už sloužil průběžně v mládeži, protože u nás nebylo vedení, ale slovem sloužili jednotliví bratři. Když jsem konkrétně dostal děti, organizoval jsem si učitele. V roce 1966 jsem dostal mládež a dorost. Slovem ve sboru jsem aktivně začal sloužit někdy kolem roku 1961. Do staršovstva jsem se dostal měsíc po svatbě, takže to bylo roku 1963.

To je raketový vzestup.

Tak to tehdy bylo.

Co bylo po mládeži, jak to šlo dál?

Mládež mi zůstala a já sloužil ve sboru. Jak už jsem se zmínil, v té době bylo ve sboru kolektivní vedení, jehož jsem byl už potom členem.

V roce 1968 jsme prožili první velikou krizi. Pronásledování má paradoxně jednu výhodu: ostnatý drát mnoha lidem vadí. I v zahraničí, i tady. Jakmile přišel Dubček a relativně větší svoboda slova a volnost, kdekdo se mezi nás rval a dlouho jsme nemuseli čekat na rozbití. Přijížděli učitelé zvučných i méně zvučných jmen ze Západu, přijel také Evald Frank a přivezl branhamismus, přijeli norští bratři, přivezli další učení, a to vše nás začalo tříštit. Proto jsem dnes tak ortodoxní, protože vím, co to přináší. V téže době začalo stěhování do Bieszczad. Bratři, kteří v té době nesli hlavní tíhu sboru, se všichni vystěhovali.

Pak přišel rok 1972, kdy nás znovu rozehnali, ale já už jsem věděl jasně, kam patřím. Hned jsme začali organizovat podzemí. Někteří spolupracovníci nás v tom však nechali samotné. Začal jsem prací s dětmi, pak mi začala pomáhat Maňka a další sestry, musel jsem znovu zformovat mládež, no a spolu s dalšími bratry sbor. A pomalinku to rostlo. I když jsem byl nejmladší, bratři mě přijímali jako sobě rovného.

Jak začala spolupráce se slovenskou AC?

Dalším velikým mezníkem bylo, když se mi za Dubčeka začaly otevírat dveře na Slovensko a našel jsem cestu ke slovenské AC. Podařilo se totiž mezi námi prolomit jednu bariéru. Uvědomme si, že jejich počátky byly ovlivněny letniční církví, která měla sídlo v americkém Oregonu, přijala učení dle Janova evangelia, že důležitou součástí Večeře Páně je umývání nohou. My zase patřili pod vliv Brzegu, jedním z jehož hlavních učení bylo, že křest Duchem je odměnou za svatý život. Tam to jelo, tady to jelo, ale přes Jablunkovský průsmyk jsme se nedomluvili. Začátek každého rozhovoru ohledně Večeře Páně byl: „Brat, a umývate si nohy?” Slezák odpověděl: „Každý večer.” A Slovák vstal a odešel. Zkrátka a jednoduše, na otázce umývání nohou se každé jednání vždy a hned rozbilo. Dalším sporným bodem bylo, že my jsme se tady modlili tiše, luteránsky, zatímco oni všichni nahlas. My jsme argumentovali tím, že mluvíme přímo se svým Bohem, a oni také.

Tyto neshody mě hodně trápily, a proto jsem si jednou sedl a procházel jsem si další věci: Tady si rozumíme, tady si rozumíme, tady si rozumíme... Zbyly mi hlasité modlitby a umývání nohou, ve všem ostatním jsme se shodovali. Nakonec jsem řekl jejich vedoucím bratřím: „Bratři, ve všem si rozumíme, a co tak udělat v této věci tabu. Pro nás je svatá ta Večeře Páně, kterou jsme přijali, pro vás ta. Zkusme se přestat zesměšňovat. Zkusme v učení přestat vyučovat: „U nás to je dobré a u vás špatné”. S hlasitými modlitbami my už teď problém nemáme, to půjde vzít, my se budeme modlit tiše, ale umíme i hlasitě. Ale to umývání nohou nepůjde vzít.” I u nás v Třinci se umývaly nohy, v Nejdku u Břeclavi taky, protože tam byl vliv ze Slovenska.. Tak jsme si to se Slovenskem vyjasnili. Proto se v jejich literatuře píše, že sblížení se s letničními v Čechách nastalo až po příjezdu R. Bubika na Slovensko.

Když nás vyexpedovali do podzemí, už jsme měli vztahy na Slovensku. Postupně jsem jezdil k nim, oni k nám, začali jsme se sbližovat s jejich dnešním vedením.

I ty sis tehdy prožil své, že?

Ano, to byl rok 1974 a tehdy jsem zažil soud před Bohem, o kterém píši v Dějinách. Bůh mě postavil do latě a něčemu mě naučil. Víš, mnoho lidí utíká z práce proto, že má problémy. Já jsem ukončil práci s žukovskou mládeží jen proto, že se proti mně postavil jeden ambiciózní bratr, který uměl mluvit, a tak proti mně štval a štval, až jsem to vzdal.

V té době jsem udělal chyby, odešel z mládeže, ale Bůh mě neopustil, vyučoval, napomínal a dal mi příležitost chyby napravit.

Když vznikala církev, někdo přece musel stát v čele?

Tím, že jsme začínali naplno makat na povolení, došlo k tomu, že jsme museli přijmout, že budeme mít jen jednoho vedoucího. Radili nám to bratři ze Slovenska, kteří měli v této věci hodně zkušeností. My jsme se řídili zásadou kolektivního vedení, a bratři nám řekli: „Neblbněte, to vám státní orgány nikdy nepřijmou.” Když jsme ten bod probírali na našem šestičlenném staršovstvu a dohodli se, že v této věci ustoupíme a určíme jednoho člověka, který bude před státem za církev zodpovědný, Janek Konderla řekl: „Nač dlouho hovořit. Jsou tu jen dva kandidáti, Rudek a Janek Kotajny. Jeden bude vedoucím, druhý bude mít na starosti administrativu. Ať se sami dohodnou.” Bratr Kotajny pak řekl, že on by dal přednost té administrativní části, a tak vlastně rozhodl.

Pak v letech 1976 a 1977 nás napadal církevní tajemník, že za nimi chodíme jako generálové bez vojska. Tak jsem dal návrh na Radě, abychom shromáždili podpisy „našeho vojska”. Vůbec mi nedošlo, ani jsem to tehdy nevěděl, že se právě v té době podepisuje Charta 77. Začali jsme na tom pracovat. Někteří podepsali, někteří ne, ale přesto jsme podpisů měli hodně. A nebyli to jen členové, ale dokonce i přátelé. Tak jsme se vydali za okresním církevním tajemníkem, který to s úsměvem vzal, ale jak to vytáhl, jen zařval: „To jsou podpisy? To si vypijete, kdo to zorganizoval? Na čí to byl popud?” „No na váš... Vy jste chtěl důkaz, tak jsme vám ho předložili.” S hlavou v dlaních jen zašeptal: „Tak to jsem si to zavařil.” Nakonec to byl průlom. V průvodním dopise byla moje adresa, a tak jsem se stal prostředníkem mezi ministerstvem a námi a podepisoval jsem veškerou korespondenci.

Měl jsi už nějaký titul?

Ne, žádný. Oni si to pak zkracovali a nazývali nás „Bubikovci”.

Co se dělo potom?

Práce se rozrůstala, dokonce k nám začali jezdit katolíci, adventisté, nakonec i baptisté. Církevní tajemník nám tehdy řekl: „Povolíme vás, když se připojíte ke kterékoliv povolené církvi v ČSSR.” Amen, haleluja! A za 14 dní měl na stole žádost o připojení k AC na Slovensku. Jenomže to hned změnili: „Ne v ČSSR, ale jen ČSR.”

Jaké jsi zažíval pronásledování?

Než mě zatkli, dvakrát se pokoušeli mě fyzicky zlikvidovat, ale Bůh mě vytrhl z jejich rukou. Nebylo to tehdy snadné. Jen bych o tom nerad mluvil v tomto rozhovoru, tyto události jsem dost podrobně popsal ve své knize Co jsem prožil z cyklu Historie letničního hnutí. Tam zájemci mohou najít i popis dalších událostí, kterých jsme se v rozhovoru dotkli, i těch, které jsme pominuli.

Jak to vypadalo po návratu z vězení?

Po návratu z vězení začala další makačka. Další práce na šachtě, zakládání nových sborů, další ježdění, navštěvovali jsme totiž lidi, se kterými jsme se setkali na našich rodinných rekreacích, o kterých se také zmiňuji ve své knize. Hodně času nám zabralo úsilí o registraci církve. Jezdili jsme na úřady, jednali tam, podávali žádosti a vysvětlení... Když jsme to sečetli, bylo to na 180 setkání a žádostí.

Jak to bylo s povolením?

Kolem 7. prosince 1988 jsem byl zase pozván do Prahy. Při cestě od metra mi Bůh řekl: „Dneska si jdeš pro povolení.” Přišel jsem k referentu sekretariátu panu doktoru Haisovi, ten mě zavedl ke svému šéfovi. Šéf mě přijal a říká: „Už jsme hodně o sobě slyšeli, že? Poprvé se vidíme, takže vás přijímám jako představitele Apoštolské církve, dneska už jím jste, prokádrovali jsme vás, přijímáme vás, vaše církev je povolena.” A pokračoval: „Koncem ledna vás vláda povolí, ale do té doby musíme mít ještě jedno setkání, přivedete Radu církve,” a už mi diktoval, co všechno je třeba zařídit.

To byl moment, který se těžko popisuje, když jsem mohl v Praze přijít ke Kocurovým a odtud volat bratřím, že registrace je hotova.

Vyhráno však nebylo, že?

Knihu svých vzpomínek končím telefonátem bratra Petra Wojnara: „Rudku, schválili nás, teď to bylo v televizi.” To bylo 20. ledna. Ale přesně jak říkáš, vyhráno nebylo.

Narodilo se nahé dítě. Nic jsme neměli. Teď byly potřeba peníze. Nepřející lidé se postarali, že nás vyřadili z možnosti dostávat dotace od státu. Dali do nového zákona o církvích, že placeni mohou být jen ti, kteří už placeni byli. Tím jsme se tam my a ještě asi dvě nebo tři církve nedostali. To byl první boj, který jsem vedl. Nepřejícníci podváděli, podráželi nohy, kde mohli. A Bůh se vždycky staral. Já jsem byl uvolněn první, pak ještě jedna sestra jako sekretářka.

Kdy jsi tedy definitivně opustil světskou práci a začal jsi naplno pracovat v církvi?

1. března 1989. Byl jsem církví placen, ale z církevního fondu. Koupili jsme budovu v Kolíně, to bylo ještě v roce 1989, před revolucí.

Začali jsme bez peněz, ale Bůh se přiznal, nakonec jsme po dlouhých bojích dostali nějaké finance od státu. A já jsem pokračoval a bojoval za financování celé církve. Mnozí, dokonce i z církevních kruhů, se postavili proti mně, ale Bůh mi na příkladu Nehemjáše a Ezdráše potvrdil, že je to v pořádku.

Po plné registraci, od roku 1993, se církev rozrůstala a rostly problémy. Dalším zlomem byly mé návštěvy v zahraničí. Bůh začal na mně znovu intenzivně pracovat, nejdříve to byl Singapur, Soul, Pensacola, až to vyvrcholilo Argentinou. A tím, jak církev rostla, rostly i problémy. Určitým mezníkem v životě církve byla celoevropská letniční konference v roku 1997 ve Frýdku-Místku, kterou mají mnozí v dobré paměti. A pak v roce 2001 po celocírkevní konferenci v Nymburce mi Bůh ukázal mého nástupce. Šest let jsem na něm pracoval a teď na nadcházející konferenci mu budu předávat úřad biskupa.

Co myslíš, že bylo po revoluci nejhorším okamžikem pro naši církev?

Nejhorší? Nejhorší bylo to, že s uvolněním hranic se do naší země dostávaly nejrůznější náboženství a filozofie. Do té doby jsme žili v určitém závětří, najednou to sem vtrhlo a my jsme na to nebyli připraveni. A zdálo se, že nás to odrovná. To vidíš i na tom, že za rok 1991 nám přibyl jen jeden člen. To byl pro mě strašně těžký rok. Já před Bohem křičel: „Otče, jiným hoří i voda, a mně ani benzín ne.”

Jak vidíš budoucnost církve?

Bůh mi před léty ukazoval: „Proste, a budete mít probuzení.” Ještě ho nevidím, ale řekl mi, že ho ještě uvidím. Staneme-li se světlem a solí, tma světlo nepohltí a sůl všechno prosolí.

Za druhé, pro mě osobně mi řekl dvě věci. Jednou je, že až do smrti budu pracovat. A nedávno mi řekl: „Postupně předat, snížit tempo a pracovat.” Takže mojí vizí dále je, že chci pomáhat bratřím, nakolik to půjde, všestranně, dle milosti mi dané. Kde mě bude potřeba, kam mě zavolají, tam přijedu.

Co vidím za důležité, ale zatím nevím, jak se k tomu dostat, protože už moc jezdit nedokážu, chtěl bych pracovat na mladých lidech, vkládat do nich to, co mi Bůh ukázal.

Jak to tedy bude s tebou vypadat?

Budu emeritní (bývalý) biskup, s tím, že nebudu jezdit na Rady církve, ale bratr Aleš Navrátil mi bude předávat reference. Budu mít jedno právo: pokud s určitým bodem nebudu souhlasit, budu mít možnost napsat, co mi tam nesedí a proč. A Rada církve se musí tím bodem znovu zabývat, nemusí ho však přijmout, nemám právo veta, ale mám právo upozornit, a pak už to je na nich.

Vzpomeň si na situaci, kterou považuješ za veliké vítězství?

Je třeba si uvědomit, že každé vítězství je zároveň obětí. Slova Pána Ježíše: „Dokonáno jest” znamenala vítězství, ale zazněla z kříže. Ano, mnohé věci byly nádherné, ale na druhé straně i bolestivé.

Na poslední pastorálce jsi kázal o tom, že každý máme svůj vzor. Koho máš za svůj vzor ty?

Měl jsem několik duchovních vzorů. Své rodiče, bratry Koloczka, Wojnara, dokonce i Kaletu, viděl jsem na nich křesťanství v praxi. Potom na mně pracovala literatura Kristýny Royové. Pak pro mě byl vzorem hlavně David Wilkerson. Po přečtení knihy Dýka a kříž jsem věděl, že je to člověk, kterého jsem hledal: chodící s Bohem, slyšící Boha a bojící se Boha. Jsem rád, že jsme se setkali a velmi jsme se sblížili.

Kterou pasáž ze Starého a kterou pasáž z Nového zákona máš nejraději?

Žalm 23: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Ve čtvrtém verši jsou slova, že jeho hůl je mé bezpečí. A právě o tom verši jsme hodně diskutovali ve vězení, kde mě spoluvězeň buddhista přesvědčoval, jak mě může držet hůl, kyj v bezpečí... Řekl jsem mu: „Hůl není v ruce sadisty, ale otce, který mě miluje. A nad tou rukou ještě bdí oko, které mě miluje. On se mi s radostí nevozí holí po hřbetě. Ale je tu proto, aby mi ukázal: Pojď, tudy ne, tudy.” To je žalm, který mě vedl celým životem.

Každý z nás, myslím, prochází duchovním vývojem, má nějaká poznání, a potom zjistí, že je vedle.

Ano, ovšem pozor! Bratr Aleš Navrátil má přísloví: „Nejmíň bolí to, když se učím na roztřískaném nose svého souseda a ne na svém vlastním.” Jsem-li poučitelný, svou energii vydám k životu pro Boží lid. Jsem-li nepoučitelný, vydám množství energie vniveč. Svýma nohama šlapeš po svém díle jen proto, že jsi nepoučitelný.

Naše církev taky zažila spoustu bolestných okamžiků: dělení, Brno, pak Znojmo... Našel bys společného jmenovatele těchto událostí?

Odmítnutí autority. To je společný jmenovatel. Co z toho, že bratři tvrdili: „Mám svou autoritu, přijede bratr z USA, z Argentiny, z Austrálie”, ale tady pro něj autoritou není nikdo. Ale kde jsem viděl u lidí poddané srdce, kteří i k problémům s autoritami přistupovali v pokoře, tam jsem nakonec viděl, že to Bůh řešil sám. Nebylo třeba nic přidávat. Mojí modlitbou v takových případech vždy bylo a bude: „Bože, změň jeho, nebo mě.” Nikdy však nepůjdu ve vlastní síle ho sundat. Je hodně pastorů, se kterými máme rozdílný pohled na určité otázky. Ale budu vždy trvat na tom: Bůh mi ho dal do církve a já s ním musím jednat jako s Božím pomazaným.

Teď je však moderní způsob řízení - management. Když jsi vedoucí a tvůj podřízený ti nesedí, no tak je nasnadě, že se s ním rozloučím, aby dílo šlo lépe dál.

Jenže management není věcí Božího království. Ukážu ti příklad: Pán Ježíš od Otce dostal dvanáct apoštolů. Za svého nástupce povolal Petra, ale nejraději měl Jana. V rámci managementu by povolal Jana, ale v rámci Božího vidění Petra. Církev není postavena na managementu, ale na Boží moci. Církev je postavena na rození se, ne na tovární hale. Já vím, že jsem nemoderní. Někteří lidé zírají jak tele na nová vrata, když říkám: „Bůh mi dal Martina Moldana.” „Ale vždyť máš syny,” namítají. Mám, ale Bůh mi nedal ani jednoho ze synů za nástupce, ale dal mi Martina.

Chceš říct, že Pán Bůh nám někdy dává do blízkosti lidi, které bychom si sami nikdy nevybrali?

Ano. Bůh se nás neptá, kdo se nám zamlouvá, ale povolává si toho, pro nějž se rozhodl. Proto jsem tvrdě proti zákulisním dohodám a jednáním.

Jakou radu do života bys dal každému křesťanovi?

Starej se o to, abys slyšel Boha, viděl Boha, miloval Boha a pokorně s ním chodil. To je život! „Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna”, jenže moderní křesťané tam končí. Ale tam není tečka, tato věta má pokračování: „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.” Já mám v nebi milujícího Otce, a toho bych chtěl lidem přiblížit..

A pro církev...

Totéž platí i pro církev. Aby to byla církev jdoucí za Bohem, církev slyšící Boha.

Život v Kristu č. 4/2008

http://www.apostolskacirkev.cz


"Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008" | Přihlásit/Vytvořit účet | 32 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Pátek, 13. červen 2008 @ 14:25:56 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
„Bůh mi dal Martina Moldana.” „Ale vždyť máš syny,” namítají. Mám, ale Bůh mi nedal ani jednoho ze synů za nástupce, ale dal mi Martina.


Ani moji synové neumí držet hubu a krok a to Martin umí.

Jinak je to velmi hezké svědectví. Takové do Života víry vše jde kupředu a když ne tak se tomu pomůže.

Eleonora



Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Sobota, 14. červen 2008 @ 10:01:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Bratr Bubik je tusim v soucasne dobe nemocny, byl v nemocnici a mozna stale jeste je.
Pozadal bych o modlitby pro nej...

Elo, tva poznamka neni spravedliva k cloveku, ktery svuj zivot odevzdal Sluzbe Bohu.

Pavla Bubika jsem nekolikrat videl a mluvil s nim. Mam s nim jiny nahled na mnoho veci.



Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Sobota, 14. červen 2008 @ 18:00:05 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
I já jsem viděla několikrát někoho. Několikrát někoho vidět však neznamená dobře ho znát. Vůdci typu pana Bubika neberou na lidi moc velký ohled důležitější jsou cíle ke kterým směřují a proto tento druh vedení nepožívá mé úcty a nevím jak to jinak vyjádřit. Lidé kteří jim jdou na ruku (zřejmě jako bratr Moldan) jsou u takových lidí v kurzu. Pokud však vím tak potomci také nevyšli nijak z krátka.Být menším vůdcem se také počítá. A sentiment toho, že je někdo nemocen se mě moc nedotýká protože vím, že pokud je takovýchto společenstvích nemocen někdo, kdo zcela nesouzní s ústředním výborem je mu věnována minimální pozornost. Výkonné a loajální ovečky však jsou opečovávány a postní řetězce neberou konce. Zajímám se na rozdíl od mnoha jiných, kteří se zabývají jen pozitivními a radostnými zvěstmi a kázáními i křikem oveček které tyto systémy poškodily a pan Bubik je naneštěstí také jedním z autoritativních vůdců, kterým mnohdy pomazání slouží k dominanci a vládnutí a v rámci boje za spravedlivé cíle nemá problém sem tam nějakou ovečku, na jeho vítězném tažení, nechat ležet za sebou.

Eleonora


]


Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Sobota, 14. červen 2008 @ 18:31:45 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Já jsem viděl Rudka Bubika jednou - ve Zlíně na konferenci s Claudiem Freidzonem. Jeden večer jsem si všiml, že se tam nějaký člověk válí nepřirozeně po zemi, nebyl to opravdu příjemný pohled. A protože byl Rudek poblíž a poněvadž jsem měl za to, že by se tomu člověku měl někdo věnovat (a v tu chvíli nevěnoval), a já se na to necítil ani jsem se za to tudíž necítil zodpovědný, ukázal jsem Rudkovi na toho člověka řekl jsem mu, aby se mu věnoval. On o něj sotva "zavadil pohledem" a šel k jiným lidem a poslal je, aby se o něho postarali. Jak to dopadlo nevím, ale celé jeho jednání bylo takové povýšené, až mě zamrazilo. Ach jo.

willy


]


Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Sobota, 14. červen 2008 @ 22:23:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
No a to co jsi viděl, je někoho nechat ležet zjevně. Kolik je ale těch, kteří leží skrytě ?


]


Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Úterý, 17. červen 2008 @ 18:37:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Nesudme podle zdani. Co my vime, Willy?

Treba Duch Svaty rekl bratru Bubikovi, ze neni Bohem pomazan, aby tomu, ci onomu pomohl, ale ze bratr x ci y je pro toto mnohem vhdnejsi, at svym obdarovanim, vzdelanim nebo cimkoliv jinym...

Ale jiste, ja jsem u toho nebyl, ty ano...


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne v Úterý, 17. červen 2008 @ 21:04:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Přesně tak, mne třeba Boží duch vedl k tomu, abych přestal věřit v Boží inspiraci Bible:-))


]


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Čtvrtek, 19. červen 2008 @ 18:58:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Dovol mi, abych zapochyboval, ze tio byl Duch Bozi...

Nemame verit kazdemu vnuknuti, ale posuzovat, nebot vyslo mnoho antikristovskych duchu, kteri popiraji Krista prisleho v tele.



]


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne v Neděle, 22. červen 2008 @ 18:44:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
On totiž Boží duch může být něco úplně jiného než Duch svatý/biblický:-))


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Středa, 18. červen 2008 @ 12:46:55 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Já nevím, co a jak, ani nesoudím. Vydal jsem jen svědectví o tom, co jsem viděl, jak jsem na to reagoval, jak reagoval Rudek Bubik a jak to na mne působilo, což neznamená, že se nemohu mýlit. Fakt je, že mne mrazilo, i ve chvíli, kdy jsem to svědectví psal sem na Grano, a nepsal jsem je ve snaze bratru Rudkovi uškodit nebo ublížit. Faktem také je, že mne druhý den ráno po onom večeru Pán vzbudil, vedl mne určitým způsobem a dal mi slova, jimiž jsem měl napomenout Claudia Freidzona. Já jsem to však nakonec neudělal a Claudiovi nic neřekl, což vyznávám jako svou slabost a selhání, nebo chce-li kdo neposlušnost. Tož tak.

willy


]


Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne v Středa, 18. červen 2008 @ 16:32:24 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Abych řekl pravdu, tak mne u tohoto svědectví zarazilo, že na jednu stranu píšeš "já se na to necítil ani jsem se za to tudíž necítil zodpovědný" a na druhou stranu toto upíráš Rudkovi Bubikovi.


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Středa, 18. červen 2008 @ 20:55:20 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nemaťtetě, je rozdíl když jsi ve vlaku jako cestující nebo vlakvedoucí a to je trochu rozdíl ne? Pomazaní kteří vedou tato shromáždění sï sami osobují vystupovat v boží moci a jsou velmi hákliví aby jim do rajónu lezli nějací nepožehnaní a nepomazaní. Willy tam byl evidentně jako čumil a tak se mu nediv, že velkému Rudymu nechtěl rušit auru.

Je to jako v tom vtipu¨. Mami já do té školy nepůjdu.
"Musíš"
Já tam vážně nepůjdu.
"Musíš, jednou jsi tam ředitel."

Ela


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Středa, 18. červen 2008 @ 23:11:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Inu, to máš tak, Nematemne,

ať už se na to Rudek cítil nebo necítil, spoluzodpovědný jako vedoucí a pořádající bratr (na rozdíl ode mne) za to byl a respektovat ho jako autoritu na tom shromáždění jsem musel. Jestli se na to necítil, to je jiná, ale to povýšenecké jednání tomu neodpovídalo.

Kdysi jsem prosil několik bratrů, aby se mnou šli vymítat démony z jedné ženy, protože jsem věděl, že nemohu a nesmím jít sám, ale oni rovnou řekli, že na to nemají a pokorně odmítli. To byl moc veliký rozdíl ve způsobu jednání. Tož tak.

willy


]


Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Úterý, 17. červen 2008 @ 18:34:36 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Nenapsal jsem, ze dobre znam pana Bubika, ale, ze jsem se s Pavlem Bubikem osobne nekolikrat sesel.

Tipl bych si ovsem, ze ani ty neznas dobre bratra Moldana (vsimni si sluvka ZREJME, ktere jsi napsala), a presto jej soudis a pomlouvas.

Nesudme "cizi sluzebniky", to je Panuv Job...


]


Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Úterý, 17. červen 2008 @ 19:34:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Demgogu. Ani já jsem nenapsala, že znáš dobře Bubika. Je tu někdo kdo to napsal? Já napsala,že někoho několikrát vidět neznamená dobře ho znát. Ale nic si z toho nedělej v charizmatickém hnutí jsou mírně posunuté významy akceptovány a jsou jeho naprostou součástí. Je to jako s tvým souzením. Někoho soudit je má podle mého výslednici, že je dotyčný odsouzen a já jsi nejsem vědoma, že bych p. Moldanovi přivodila nějaký traumatický stav ať už na základě spravedlivého, či nespravedlivého soudu který by mohl být, či byl důsledkem nějakého verdiktu. Soud a verdikt jsou totiž bratři rodní. Vůbec mnoho lidí vynáší slova jejichž významy jim unikají a házejí je po svém okolí jako když se hází slepicím. Pomluva je také silnější ráže tam, kde jsem jen použila v charizmatickém hnutí zaběhnuté pravidlo, které, co já vím je neměnné. Že si vůdce volí svého nejoddanějšího, což svědčí nikoli o tom, že by na tohoto pomazaného spadl Eliášův plášť, ale spíš o tom, že nemá vlastní názor prakticky na nic a ve všem mu stačí naprosto jen názor jeho duchovního vůdce, nebo o tom, že je vyčůrán a čeká až se dostane k pádlu neboť karierismus projektovaný do charizmatického hnutí je jednou z jeho hlavních tažných sil.Biblická volba totiž neleží na tom koho si zvolí vůdce za nástupce, ale na takřka demokratické volbě, či losu. Tak a teď  můžeš použít nějaký charizmatický výkrut a zdůvodnit jak to není pravda.

Cizí služebníky bych soudila, kdybych řekla. Bratr Moldan je Bubikův totální nohsled, což by samo osobě nevadilo, ale dělá to z vyčůranosti protože čeká na jeho pádlo a protože má takovéhle motivy a ambice, tak by zasloužil potrestat a to tak, že půjde do pekla. A já mu to pokud možno zařídím. Či tak něco. Je vtom nějaký rozdíl?

Jinak by mě zajímalo co je podle tvého rozsuzování ? Já se domnívala, že je to o tom že nahlédnu nějaké věci špatnými a nějaké dobrými a každou správně nazvu. A máš ty nějaké aprobace rozsuzovat věci v charizmatickém hnutí?



Eleonora


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Úterý, 17. červen 2008 @ 19:47:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jinak mě napadá celá řada případů jak si vůdci volili své nástupce a jak byli třeba pak mírně až nesmírně překvapeni, cože se za loajalitou jejich nástupců skrývalo. Třeba Lenin a Stalin. Biblická novozákonní pravidla jsou spravedlivá protože více lidí (kteří jsou mimochodem a pokud možno nezmanipulovaní křesťané) vidí z různých úhlů jiná zákoutí charakterové výbavy budoucího nástupce. A pokud lidé kteří volbu provádějí nejsou jen slepě oddaná čeládka tohoto pomazaného vedoucího, je opravděpodobné, že volba a poté i celý sborový život bude šťastný a svobodný.

Eleonora


]


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Čtvrtek, 19. červen 2008 @ 19:03:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Ja nemam co rozsuzovat, ale i kdybych mel, neudelal bych to verejne poloanonymne za jejich zady, ale rekl bych to  br Bubikovi, ci bratru Moldanovi primo do oci...


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Čtvrtek, 19. červen 2008 @ 18:59:36 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Ja vim, ze jsi to nenanpsala, ale pokladal jsem za vhodne to upresnit, nebot na zaklade tveho prispevku mohl vzniknout tento falesny dojem...


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Čtvrtek, 19. červen 2008 @ 19:01:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Asi se neshodneme na definicich takovych pojmu, jakou je soud,  vid :-)


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 27. červen 2011 @ 07:02:45 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
(Nástupce biskupa)´´...protože má takovéhle motivy a ambice, tak by zasloužil potrestat a to tak, že půjde do pekla. A já mu to pokud možno zařídím. Či tak něco...´´
Čím to chceš, Eleonoro, uskutečnit?


]


Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Čtvrtek, 19. červen 2008 @ 17:25:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Je velice jednoduché si nyní do Rudka "kopnout", když je nemocný a nemohoucí.

Kdo z vás jeho kritiků jste ho kritizovali, když byl v úřadu biskupa? Snad kromě xvejvodama o otevřené kritice Rudka z předminulých let nevím o nikom... 



Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Čtvrtek, 19. červen 2008 @ 21:09:38 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Takže tím, že autoritativní vůdce onemocní ztrácí svůj charakter velitele. Myslíš ,že když se uzdraví, že pozbyde  svou dominanci? My si tu můžeme povídat co chceme. S lidmi jako Bubik nikdo nehnul když byli zdraví a mám vážné obavy, že to bude stejné když je nemocný. Je mi líto každého člověka který trpí, ale pokud je nemocen autoritativní vůdce mají ovečky defakto dovolenou.

Já chápu tyto lidi jako někoho, kdo vychyluje křesťanské učení i jednání někam, kde už by se nemělo nacházet. A tímto jednáním škodí křesťanství a plodí další sobě podobné. Nikdo jste se nevyjádřil k tomu jestli je normální aby si vůdce volil nástupce. Jakou bude mít asi charakterovou výbavu?


]


Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Pátek, 20. červen 2008 @ 16:53:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


Moc "dojemné" je to úžasné úsilí o získání státního souhlasu, registrace u státu a státních peněz.... což jsou samé nebiblické zbytečnosti.



Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Hlavsa (hlavsa@seznam.cz) v Neděle, 22. červen 2008 @ 01:10:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mám jen pár poznámek. Ani ne snad pro Eleonoru, protože ta už má svůj obraz o charismaticích (včetně nás letničních) jasně utvořený a některá prohlášení se mi zdají být tak trochu axiomy, o kterých nelze moc diskutovat. Spíše píšu pro přemýšlivého křesťanského čtenáře, který sem omylem zabloudil a podivuje se nad touto diskuzí.
V Apoštolské církvi, jejímž biskupem je od letošního roku Martin Moldan si nevolí nového biskupa žádný jednotlivec. Nového biskupa volí celocírkevní konference, což je setkání delegátů všech sborů, a musí ho odslouhlasit 75% hlasů. Martin Moldan byl zvolen 83% hlasů, což je podle mého názoru velmi slušná podpora. Nevím kolik bylo delegátů, ale odhaduji, že tak 100. Předpokládat, že mezi 100 zástupci sborů z celé republiky jsou všichni lidé tak zmanipulovaní, že slepě následují to, co jim někdo předloží, zkrátka není realistické. Kromě toho je veřejně známo (a na Granosalis občas propíráno), že v rámci AC existují různé skupiny, důrazy a proudy a zdaleka tedy nejde o jednolitou masu bez vlastního názoru.
Konferenci navrhuje nového biskupa Rada církve. Členy Rady církve jsou velmi zkušení bratři. Někteří z nich jsou také v rámci AC dosti výrazné osobnosti, které se nezdráhají své i odlišné názory projevit nahlas a ani zdaleka se tedy nejedná o "fanklub" Rudka Bubika. Předpokládat, že navrhli konferenci AC za nového biskupa Martina Moldana proto, že jsou zvyklí "držet krok" s tím, co si přeje Rudek Bubik, prostě neodpovídá realitě.
Pokud někdo napíše, že si bratr Bubik vybral Martina Moldana,  protože on "umí držet hubu a krok" (kromě toho, že to je velmi neuctivé, ale na to si už holt v anonymních diskuzích na internetu člověk musí zvyknout), "jde mu na ruku" a že se zřejmě řídí pravidlem "vůdce volí svého nejoddanějšího", pak s velkou pravděpodobností nezná situaci v AC. Zcela jistě by mohl Rudek Bubik najít řadu lidí, kteří s ním mají podstatně shodnější pohled na svět, než Martin Moldan. Martin se veřejně netají tím, že je jiný než Rudek a nemá s ním totožné názory. Otevřeně prohlašuje, že některé věci hodlá dělat jinak a v něčem už také začal. Když už Rudkovi někteří lidé předhazují to, že neprosazoval někoho ze svých synů, tak to je jeden z příkladů, že to zkrátka nebyla volba toho "nejloajálnějšího následovníka". Dokonce i někteří jeho kritici se velmi podivovali, že neprosazuje někoho z jeho "okolí". Proto si tak vážím pokory bratra Rudka, když doporučil Radě církve Martina Moldana, když byl přesvědčen, že to je Boží vedení. A také si vážím toho, s jakou úctou se Martin o odstupujícím biskupovi vyjadřuje.

Otázka povolání a ustanovení služebníků v Bibli přesahuje možnosti jednoho komentáře, tak jen stručně:
Myslím, že biblický vzor se dá shrnout takto: Bůh povolává, církev rozpoznává (či přijímá) a autorita ustanovuje. Mojžíše povolal Bůh v hořícím keři, nikdo ho neustanovil, ale Izraelci jej přijali (víc či méně, jak víme). Árona povolal Bůh (zjevil to Mojžíšovi), ustanovil ho Mojžíš (pomazal a posvětil podle Božího příkazu) a Izraelci jej přijali. Jozua povolal Bůh (zjevil to skrze Mojžíše), Mojžíš ho ustanovil (vložil na něj ruce) a Izraelci jej přijali. Davida povolal Bůh (zjevil to skrze Samuela), pomazal jej za krále Samuel, Izrael jej přijal za krále až o mnoho let později.
V Novém zákoně máme příklady složitější: 12 apoštolů povolal a ustanovil Ježíš, církev je přijala (apoštol Pavel píše, že se "těšili zvláštní vážnosti" a "byli uznáni za sloupy církve"). Apoštol Pavel byl zastaven a povolán Bohem (na cestě do Damašku), apoštolové jeho poslání potvrdili dodatečně při jeho osobní návštěvě a církev to zřejmě přijala. Také byl s Barnabášem Bohem povolán na misijní cesty (na pokyn Ducha svatého, zřejmě skrze proroctví), starší na něj vložili ruce a církev ho podorovala. V dalších sborech čteme o tom, že tam "Pavel ustanovil starší" (podle kontextu zřejmě s hlasováním sboru), o způsobu jak byli Bohem povoláni nečteme. O Timoteovi také nevíme, jak byl Bohem povolán, ale starší na něj vkládali ruce (za neznámých okolností) a církev ho jako služebníka přijala (čteme, že "bratří o něm vydávali dobré svědectví"). Sám Timoteus ustanovoval ve sborech starší. O jejich povolání Bohem nic nečteme, také nečteme jak je sbory přijali (je možné, že hlasováním). Diakony povolal Bůh (již v té době byli "plní Ducha svatého a moudrosti"), vybral je sbor, apoštolové je ustanovili se vzkládáním rukou.
Takže příkladů je spousta, nejsou zcela shodné, ale základní linie zůstává. Bůh povolává, někomu to zjevuje, církev Boží povolání rozpoznává a přijímá a autorita ustanovuje.

Štěpán Hlavsa
AC Ústí nad Labem




Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Neděle, 22. červen 2008 @ 13:14:07 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Církev je postavena na rození se, ne na tovární hale. Já vím, že jsem nemoderní. Někteří lidé zírají jak tele na nová vrata, když říkám: „Bůh mi dal Martina Moldana.” „Ale vždyť máš syny,” namítají. Mám, ale Bůh mi nedal ani jednoho ze synů za nástupce, ale dal mi Martina.

Vážený pane Hlavsa, já si jen dovoluji podle návodu pro nečleny zírat jak tele nová vrata. Ve svém příspěvku totiž pan Bubik nehovoří  o nějaké volbě a rozpoznání pomazání staršími. Zmíněné věty pojednávají hlavně o tom, co dostal pan Bubik nikoli církev. Pan Bubik se tu vidí nikoli jako součást nějakého celku¨, ale jako někdo kdo určuje jak se věci mají, řídí a určuje jak se budou mít v budoucnu. 

Psala jsem zde již, že drobné posuny ve významech jsou pro charizmatické hnutí typické a jen bych vyvodila závěr, že několik mírně hnutých názorů, či postojů může dát dohromady celkem slušný omyl. Vzhledem k tomu, že jsem proti vašim velkoprocentům svobodně se projevujících volitelů v zanedbatelné menšině, můžete být v klidu o své pravdě přesvědčen. Já ale dodám, že statisktika o tom, že pravda je majetkem volící většiny bývá dnes považována za pravidlo jen tam kde je to tak chápáno. Naše čtyřicetileté komunistické volby kdy, ¨většina jasně volila pomazanou menšinu" jsou toho jasným důkazem a představa, že v církvi je to po této čtyřicetileté zkušenosti nějak výrazně jinak není mým šálkem kávy. 

Jinak vámi popsaný způsob starozákonní volby je naprosto typický. Na SZ je většina odkazů těchto pomazaných a tím je jim vytvářena imige nedotknutelných. Slovo o tom, že jsou křesťané bratři a sestry je doplněno o starozákonně pomazané vůdce. Na začátku šesté kap. Skutků je novozákonní způsob volby služebníků
Líbila se ta řeč všemu množství a vyvolili Štěpána.
Zůčastněni byli učedníci a velké množství řadových křesťanů a toto biblické prohlášení mi s jednoduchou zprávou v článku, kde jsou na volbě zmíněni jen p. Bubik a p. Moldan s tímto postupem jasně nesouhlasí i když přispěchavší pan Hlavsa se něco těchto demokratických prvkůdo uvedeného rozhovoru pokusil o podsunout.

Znám mnoho  způsobů volby a ten váš mě nepřesvědčil ani v nejmenším i když pokus s dodanými čísly má těmto volbám dodat důvěryhodnosti tak se spíš domnívám, že jde o známý způsob socialistické volby, kdy je v tzv. řízeném prostředí těžko někomu volit jinak, nálepkování jinak smýšlících je v tomto prostředí zabydleno jak myši na sýpce a každý je raději zabezpečen jistotou správně kráčejícího celku, než aby se s tímto celkem pouštěl do kontroverze.

Jinak bych jako tradičně dodala, že mi tento argumentační projev připomína spíš nějaký socialistický, či charizmaticky pozitivistický tisk a skvělá proargumentace, kde není vůbec žádný problém mi zavání spíš dětskými pohádkami než realitou.

Jinak by mě zajímalo jak jste naložili s Pastýřem, že už za vás nekope. Mohl byste mi pane Hlavsa nějakým pozitivním způsobem vysvětlit, cože udělal on vám a co jste udělali vy jemu. Ale v pravdě prosím, pokud jste ovšem schopen rozlišit jak chápu tento pojem já.


Děkuji Eleonora



]


Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Neděle, 22. červen 2008 @ 15:32:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


Obávám se, že tady většině uniká, že R.Bubik se prohlásil za apoštola, a tudíž tedy jako "apoštol" má právo si následníky a starší sboru určovat sám. Pokud vím, nikdo jiný se v AC za apoštola nevyhlásil, takže Bubik má v tomto směru neomezenou moc určovat služebníky.


]


Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Neděle, 22. červen 2008 @ 15:36:06 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


Podobně se za apoštola prohlásil i Dan Drápal, který ale pak místo péče o Církev, která byla kvůli jeho rodině asi nad jeho síly, se dal raději na plané řeči v politice. To asi tolik času nezabere....

Zajímavé na tom je, že tito "apoštolé" se vzájemně neuznávají a naopak na sebe v minulosti útočili (kvůli několikerému Drápalovu manželství). V tom jsou si podobni jako jistí dva středověcí papežové, kdy jeden byl v Římě a někde ve Francii byl další "vzdoropapež".


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: eleonora v Neděle, 22. červen 2008 @ 22:24:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Já znám těch apoštolů ještě víc, ale čekají až budou mít alespoň sto platících členů a kdyby se našel nějaký zmrtvých vzkříšený, tak to už by se nečekalo ani na těch sto platících.


Eleonora


]


Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Hlavsa (hlavsa@seznam.cz) v Pondělí, 07. červenec 2008 @ 11:34:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Myslím, že snad jsem již v církvi dost dlouho na to, abych o ní ještě stále trpěl přílišnými iluzemi. Zažil jsem už v církvi pár rozdělení, vylučování ze sboru a soubojů o moc a dost možná jich ještě pár zažiju. (No, mimochodem nejen v letniční církvi.) Ale Kristus takové lidi, včetně mě, miluje a dokonce si je povolává a používá na svém díle. A tak se je učím i já milovat a přijímat. A snažím se poučit se z chyb, které jsme už stihli nadělat, abych si je nemusel prožít znovu.
Myslím tedy, že netrpím "charismatickou" ani "socialistickou pozitivitou". Dokonce jsem někdy tak podezřívavý ke druhým křesťanům, až se toho sám leknu. Ale budoucnost Apoštolské církve vidím opravdu optimisticky a to výhradně proto, že věřím Bohu. Věřím, že Bůh s námi ještě neskončil a že v době střídání generací vedoucích je před námi další a nové období a že Boží království bude růst.
Volba Martina Moldana opravdu nebyla ani "dětská pohádka" se šťastným koncem, kde "není žádný problém", ani dramatický thriller zápasu o moc. To že máme v naší církvi spoustu problémů je jasné každému, kdo v ní žije. Předání funkce biskupa tak výrazné osobnosti jakou je Rudek Bubik, nemohlo proběhnout, aniž by to nevyvolalo otázky, spory a tlaky. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří chtěli, aby biskupem byl někdo jiný. Ano, jsou lidé, kteří nesouhlasili se způsobem volby (předčasná volba s nástupem do funkce za 3 roky). Na konferenci i v rozhovorech mezi pastory zaznívají různé názory. Ale snad si jako člověk, který v této církvi už pár let žije, mohu dovolit trochu hodnotit celkovou náladu a převažující postoj. A podle toho co jsem viděl a slyšel na konferenci, podle toho o čem mluvíme s ostatními pastory a podle reakcí lidí z různých sborů, se kterými mám možnost být v kontaktu, tak si troufnu tvrdit, že převážná většina lidí v naší církvi považuje Martina Moldana skutečně za Bohem povolaného vést naší církev v následujícím období. Myslím, že má slušnou podporu a důvěru většiny pastorů a to při značné rozdílnosti našich sborů považuji skutečně za Boží milost. Celkově nadějné očekávání, které lidé mají, je pro mě dobrým znamením, že víme, kam jdeme a máme chuť pro Boha dál společně pracovat. Pro někoho může být tento optimismus znakem povrchního "socialistického budovatelského nadšení", ale já jsem za něj Bohu vděčný. Jestli už nevěříme, že Bůh má s námi svoje plány a že ty plány jsou velmi, velmi dobré, pak je těžké sloužit Bohu.
Pokud jde o ustanovování vedoucích v Bibli, tak by to asi bylo na rozsáhlejší zamyšlení. Chci jen připojit poznámku, že tak jako nelze jen z některých vybraných starozákonních pasáží, které by mohly vyhovovat dominantnímu vůdci, vyvozovat závazný model ustanovování vedoucích, nelze tak činit ani z jediného novozákonního místa, které by zase naopak bezvýhradně vyhovovalo milovníkům demokracie. Pokud se nechceme dostat do problémů, musíme danou otázku vždy zkoumat pohledem všech míst, kde o tom Bible mluví. To bychom mohli požadovat například volbu služebníka losem podle Skutků 1. Tvrdit například, že podle Skutků 6 má výběr služebníků v církvi probíhat zásadně jen tak, že si sbor sám vybere člověka, přivede ho k autoritě a ta mu požehná, znamená odvrhnout spousta dalších míst, která mluví o Božím zjevení, o ustanovení autoritou apod. Musíme zůstat ve zdravém napětí mezi volbou a přijetím lidmi ve sboru a mezi svrchovaným Božím zjevením. Církev na tom nebude lépe, bude-li mít na všechno skvělé demokratické postupy, ale tehdy, bude-li v ní více Boží bázně a působení Ducha svatého. A to říkám i jako stoupenec velkého zapojení řadových členů do rozhodování v církvi.
Co se stalo s Alešem Francem nejsem schopen odpovědět. Před nějakou dobou se zmínil, že bude pravděpodobně vyloučen ze sboru. Na jeho stránkách jsem se pak dočetl, že byl vyloučen. Neznám detaily celé záležitosti. Z toho, jaké názory Aleš zastával se dalo předpokládat, že buď jednoho dne sám odejde, nebo bude jednou vyloučen. Nelze asi po delší dobu žít v situaci, kdy je člověk hluboce přesvědčen, že vedení jeho sboru a církve přijímá v podstatných věcech takové učení a způsoby, které jsou nebezpečné a hrozí v budoucnu katastrofou, aktivně o tom přesvědčovat druhé, když se přitom vedení sboru a církve domnívá, že to tak není. To akorát vyvolává zranění a hořkost na obou stranách. Jestliže jsou obě strany konfliktu podle svého nejlepšího svědomí před Bohem přesvědčeni, že nemohou ustoupit, pak pravděpodobně nemohou být dlouhodobě v jednom sboru. Já to nepovažuju za takovou tragédii, když lidé zjistí, že mají natolik rozdílný pohled na podstatné věci, že již nemohou dál pracovat v rámci jednoho sboru. Už jsem to párkrát zažil a nakonec bylo většinou lepší, aby každý pracoval na Božím díle zvlášť, v souladu se svým dobrým svědomím před Bohem. Ale o co přesně šlo, to nevím.

Štěpán Hlavsa
AC Ústí nad Labem



]


Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Úterý, 08. červenec 2008 @ 00:31:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj bratře Štěpáne,

zběžně jsem četl tvůj komentář a do očí mě "praštila" následující pasáž:

 Na konferenci i v rozhovorech mezi pastory zaznívají různé názory. Ale snad si jako člověk, který v této církvi už pár let žije, mohu dovolit trochu hodnotit celkovou náladu a převažující postoj. A podle toho co jsem viděl a slyšel na konferenci, podle toho o čem mluvíme s ostatními pastory a podle reakcí lidí z různých sborů, se kterými mám možnost být v kontaktu, tak si troufnu tvrdit, že převážná většina lidí v naší církvi považuje Martina Moldana skutečně za Bohem povolaného vést naší církev v následujícím období. Myslím, že má slušnou podporu a důvěru většiny pastorů a to při značné rozdílnosti našich sborů považuji skutečně za Boží milost.

Byl jsem kdysi svědkem toho, jak jeden bratr říkal druhému bratrovi, který byl v té době (dnes už není) pastorem malého sboru tato slova: "Pastor - to je duchovní debil!" Tehdy jsem z toho tak trochu paf, ale postupem času jsem začal rozumět, co a proč to vlastně řekl. Ten úryvek výše, který jsem vybral, svědčí o několika věcech.

Předně - Apoštolská církev není církví, kterou by budoval Kristus, který je Hlavou Církve i místních církví; Kristus, který žádnou demokracii ve své Církvi nestrpí, poněvadž demokracie ruší Boží vládu. Buď vládne Bůh přímo či nepřímo skrze delegovanou autoritu nebo lidé bez Boha, ale pak se nemají právo považovat za církev. Ve skutečné církvi neexistuje rozdílnost názorů, protože tam pro lidské názory není místo. Je třeba zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje a spět k jednotě víry a v plnou míru postavy Kristovy. Touto jednotou je sám Kristus, který je nejen Hlavou ale i Tělem Kristovým - všechno ve všem, všemi a ve všech a tato jednota znamená jednomyslnost, o níž mluví Pavel např. k Filipským 2. To, co považuješ za Boží milost ve skutečnosti Boží milostí není a svědčí to opět o tom, že nevíš, co je to Boží milost.

Ještě malá poznámka k vyloučení Aleše France. Ať již důvodem bylo to, cos popsal nebo něco jiného. Pokud nespáchal závažný hřích, z něhož by odmítl činit pokání, pokud nežije v hříchu, pokud není sektář, tj. bratr působící rozdělení a učící bludná učení, nemá ho nikdo právo vyloučit ze sboru. Pokud se tak přesto stalo, svědčí to opět, že AC není církev živého Boha, ale denominace, která je duchovním smilstvem a ohavností v Božích očích. Tož tak.

I já věřím, že s vámi Bůh ještě neskončil, ale bude s vámi jednat jinak, než si myslíš - bude vás soudit, neboť Boží soud začíná od Božího domu.

willy


]


Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Hlavsa (hlavsa@seznam.cz) v Pondělí, 14. červenec 2008 @ 12:42:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Tak nevím, už jsem na svou adresu slyšel nejrůznější urážky, "duchovní debil" ale slyším poprvé. Nu co, jsme přece na internetu.

Nevím proč je bratr willy přesvědčen, že "Kristus demokracii ve své Církvi nestrpí", ale pokud za demokracii považujeme to, že si lidé v církvi sami volí své zástupce, tak to nacházíme v Novém zákoně na více místech. Jeden příklad již byl v diskusi zmiňován:

Skutky apoštolské 6:3-6  Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova." Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.

Další příklad může být ustanovení starších ve Skutcích 14:23:  "V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili."

Použito je tam totiž slovo "cheirotoneo", které znamená pozvednout ruku, nebo zvolit pozvednutím ruky. Kralický překlad se tento původní význam slova pokusil zachytit takto: "A zřídivše jim, podle daných hlasů, starší po církvech, a modlivše se s postem, poručili je Pánu, v kteréhož jsou uvěřili." Obvykle se má za to, že Pavel ustanovil starší, s jejichž volbou souhlasil sbor pozvednutím ruky.

Názor, že "ve skutečné církvi neexistuje rozdílnost názorů, protože tam pro lidské názory není místo" považuji jednak za názor zcela mimo realitu skutečného života v církvi, a dále za názor nepodložitelný Biblí. V Novém zákoně se totiž dozvídáme o řadě rozdílností v názorech. Jen pro příklad:

1. Skutky 11: Proti apoštolu Petrovi se zvedla kritika křesťanů židovského původu za jeho návštěvu u Kornélia.
2. Skutky 15: Pavel a Barnabáš se dostali od sporu s bratry, kteří zastávali obřízku. To vedlo až k předložení této otázky apoštolům v Jeruzalémě.
3. Skutky 15: V Jeruzalémě na jednání o otázce Mojžíšova zákona a obřízky došlo k "velké rozepři", především s bratry z řad farizeů.
4. Skutky 15: Barnabáš chtěl vzít sebou na další misijní cestu Jana Marka, ale apoštol Pavel s tím nesouhlasil. "Vznikla z toho taková neshoda, že se spolu rozešli: Barnabáš vzal s sebou Marka a plavil se na Kypr, Pavel si vybral za spolupracovníka Silase, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu."
5. Galatským 2: Apoštol Pavel připomíná, jak se "otevřeně postavil proti" Petrovi, kvůli dodržování obřízky a oddělování se od pohanů (navíc je tam naznačeno, že zastánci obřízky byli "lidé z okolí Jakubova").

Mimochodem, je trochu úsměvné, že komentář bratra williho následuje jako reakce na diskusi s Eleonorou, která obviňuje naší církev z totalitních praktik. Na jedné straně nám Eleonora nevybíravě vyčítá málo skutečné demokracie, pochybuje o tom, zda volba delegátů byla nezmanipulovaná a tvrdí, že "vůdci typu pana Bubika neberou na lidi moc velký ohled".  Na druhé straně nás willy nepovažuje za "skutečnou církev" a hrozí nám Božím soudem právě proto, že "strpíme demokracii" a dáváme prostor "lidským názorům". Pokud nám dva anonymové na internetu dosti hrubě spílají, že jsme mimo, protože jsme a nejsme demokratičtí, nemohlo by to třeba znamenat, že se snažíme zůstat ve zdravé rovnováze a nestat se ani jedním z nich? Nevím, jen mě vždycky znovu překvapuje ten myšlenkový svět nepřátel a zarytých obhájců pravdy, ve který se mění ona virtuální církev tady na Granu.

Štěpán Hlavsa
AC Ústí nad Labem




]


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Rudolf Bubik v čele Apoštolské církve 1976-2008 (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Úterý, 15. červenec 2008 @ 02:00:33 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jen na vysvětlenou - demokracie, myšleno podle doslovného významu tohoto slova, tj. vláda lidu. Vzhledem k tomu, že Církev je Tělo Kristovo, kde Kristus je Hlavou, pak rozhoduje a musí o všem rozhodovat Hlava. Jestliže se nějaký úd nebo více údů odváží udělat něco bez Hlavy (Hlavě nepoddán) nebo někdo v nějakém sboru rozhoduje bez vedení Duchem Svatým na základě hlasování lidí podle demokratických principů, tzn. že většina rozhoduje o tom, co bude a menšina se musí podřídit, pak je to něco, co ve své Církvi coby Těle Kristově Pán Ježíš - Hlava Církve nestrpí. Křesťanský život je život pod Boží vládou, nikoliv pod lidskou vládou. Tož tak.

Tak nevím, už jsem na svou adresu slyšel nejrůznější urážky, "duchovní debil" ale slyším poprvé. Nu co, jsme přece na internetu.
Tak nevím, kde a jak jsem tě, bratře, urazil. Internet neinternet, prostě o tom nevím.

willy


]


Stránka vygenerována za: 0.36 sekundy