Čtení ke kázání: Mt 5,45: “…abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.”

Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,

musím se Vám přiznat, že Ježíšova slovo o nebeském Otci, který “dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé”, mne dlouhou dobu pohoršovala. Nerozuměl jsem jim a zdála se mi být nesprávná. Což nemáme rozlišovat dobré a zlé chování, spravedlivé a nespravedlivé jednání, nositele dobra a spravedlnosti pak odměňovat a činitele zla a nespravedlnosti trestat? Přece na tom stojí mravní řád nejen společnosti, ale snad i celého vesmíru…


Uvedená slova se jistě nelíbila ani tehdejším Židům. Ti byli vyučování, že hříšníky je třeba za jejich hříchy patřičně trestat, někdy dokonce smrtí, jak čteme v dnešním prvním čtení. Dále tito Židé byli přesvědčeni, že všechny jejich dosavadní národní katastrofy - babylonské zajetí, nadvláda syrských Seleukovců i samotná římská okupace Judeje - byly následkem toho, že jako národ selhali v dodržování jim zjeveného Božího Zákona. V Ježíšově době pak zejména esejci a farizeové kladli velký důraz na osobní mravnost a zbožnost. Zatímco esejci žili v uzavřených skupinách stranou veřejného života, farizeové působili veřejně a vážně usilovali o prosazení ustanovení Zákona v každodenním životě svého národa. Avšak i farizeové přitom vždy velmi dbali na to, aby se neposkvrnili ničím nečistým. Proto se tak silně stranili Samaritánů, hříšníků a lidí pochybné pověsti (nevěstek, celníků, cizinců).

A právě do takového prostředí zaznívá Ježíšova zvěst o Boží univerzální lásce, která nikomu nestraní. Nikoho nesoudí předčasně a každému dává čas na obrácení. A do tohoto kontextu nutno pojmout Ježíšova slova o Bohu, který „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.” Tedy v kontextu poselství o tom, že Bůh má všechny lidí rád a že pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví, rasy, národnosti či postavení chce život v plnosti, spravedlnost a štěstí. Svými osvobozujícími činy Ježíš zjevoval Boha jako nepřítele utrpení a přítele života. A všem, spravedlivým i hříšníkům, nabízel odpuštění hříchů a lásku svého Otce.

Proto Ježíš byl znám také jako “přítel celníků a hříšníků” (Mt 11,19). Ježíš nikterak nenadřazoval muže ženám, nedával přednost bohatým před chudými a vládcům před ovládanými. Byl tak hlasatelem rovnosti lidí nejen před Bohem, ale i navzájem mezi sebou. Není tedy divu, že se Ježíš jevil židovským předákům jako apokalyptický revolucionář. A Ježíšovo nádherné poselství o univerzální Boží lásce a rovnosti lidí nejen před Bohem jim připadalo jako rouhání. Proto tohoto hlasatele lásky a rovnosti vydali Římanům, aby Ti jej ukřižovali. A pak se tito předáci přičinili o to, že izraelský národ ve své většině odmítl přijmout Ježíše jako svého Pána a Mesiáše.

Ježíšova smrt na kříži byla tedy důsledkem jeho poselství a jeho postojů. Na kříži nešlo o to, aby byla usmířená Boží čest či zmírněn Boží hněv, nýbrž šlo o to, aby člověk byl osvobozen se svých pout, kterými se sám spoutal. My, Ježíšovi následovníci, jsme pak vyzváni k tomu, abychom “šli v jeho šlépějích” (1 P 2,21). Kdo chce být dnes křesťanem, nemusí vyhledávat zvláštní “umrtvování” a “asketická cvičení”, nýbrž by měl v první řadě stát za chudými, uraženými, poníženými a potřebnými této země. Kdo se o to upřímně pokouší, toho nevyhnutelně čeká utrpení, neboť dříve či později narazí na odpor těch, kdo jsou v zajetí logiky tohoto padlého světa. Tedy zejména na odpor bohatých a vlivných. Ale, žel, nejen jich.

Takovémuto křesťanu se nepoveden jinak, než jeho Pánu a Mistru: časem dojde až na kříž. Právě na toto utrpení pro druhých se předně vztahují slova apoštola Pavla: “Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.” (Ko1,24) Dnes nás v civilizovaných krajinách za takovéto následování Krista pravděpodobně neusmrtí, staneme se však neoblíbenými a stihne nás nevděk. Abychom za této situace nepozbyli odvahy a nestali se cyniky, září nám do všedního dne světlo Velikonoc. Ukřižovaný Ježíš žije a také Ti, kdo trpí pro spravedlnost a lásku, či jsou pro to dokonce pronásledováni a usmrcováni, budou žít.

Kdo hovoří o vzkříšení a nezmíní se o urážených a bezprávných tohoto světa, ten degraduje Boha, aby zastoupil za naši lenost, za naši chtivost a za náš egoismus. Jestliže Bůh chce konat spravedlnost a lásku - že to právě chce, dosvědčuje nám Ježíšův život, jeho smrti a vzkříšení - pak od nás očekává, že již dnes a tady začneme bojovat za to, aby se svět stával každým dnem lidštější. Ve světle Velikonoc nás chce Bůh přivést od našich možností a skutků ke svým skutkům a možnostem. V tomto duchu nás Ježíš dokonce vyzývá, abychom činili ještě větší skutky než činil on sám: “Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.” (J 14,12) Tedy nezahálejme, neboť víme, že jako “je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků”. (Jk 2, 26) Amen.

Modlitba po kázání: