Smutek a radost dvě tak protichůdné emoce. Boží pohled na lidské bytí hovoří o vyváženosti radosti a smutku. Bible v knize Kazatel připomíná, že jsou nedílnou součásti našeho života: „Je čas plakat a je čas smát se“. Radost-smutek: Polarita, vyváženost jsou zcela nepostradatelnou součásti zdravého bytí. Emoční jednostrannost naopak může být vážným symptomem toho, že něco není v pořádku, to když je člověk ustavičně smutný, anebo žije neustále v povznesené náladě.

Paradox radosti
Někteří věřící očekávají, že budou ve svém životě zažívat jen radost. Jsou k tomu vedeni na různých společných setkáních, nebo v některých svých sborech. Doopravdy se stává, že tito křesťané se snaží ke všemu, co v životě přichází, zaujímat jen radostný postoj. Skutečně z nich vyzařuje takové to „stále se radovat“, usmívat se na všechny, prožívat neustálou euforii. Je to správné?
Je vůbec možné tady na zemi zažívat plnost. Ještě nejsme v nebi, problémy, starosti, nemoci, bolesti existují. Dnešní doba ale nechce vidět problémy, lidé ve světě utíkají od bolesti, trápení se nenosí. Raději se „radují“. Ale přece není možné nevidět všechnu tu tragédii kolem nás, obtíže a svízele, které přicházejí i v životě křesťana. Dokážou skutečně rozumět trápení ti, kteří žijí v sebeklamu, a ve svém životě hledají a prožívají „jen radost“ a „prosperitu“. Vnímají vůbec hloubku bolesti, zklamání a zoufalství lidí v jejích blízkosti. Jsou schopni empatie, „oni se přece radují“? Jaký má potom význam slovo z Písma: .. „plačte s plačícími“?

Paradox smutku
Na druhé straně však, ti kteří jsou smutní, a mají tak pocit, že jsou opravdovější, poctivější, taky nemají pravdu. Černé vidění světa totiž nasazuje člověku „masku smutku a skepse“, typickou pro lidi jak rozbolavělé, tak i ustavičně nespokojené, kritické, vidící „jen a jen problémy“, mající žalostný pocit, že je všechno špatně, nic se nedaří. Je to svět falešné iluze, kde je vše smutné a negativní. Postoj neustálého smutku a skepse způsobuje, že se člověk uzavírá do sebe, a braní se plně upnout vírou k Duchu svatému, který může svou moci přinést do problému světlo a radost. Jedinec není schopen prožívat radost z krásy vycházející slunce, zjihnout nad radostně skotačícím dítětem, či se nechat okouzlit zpívajícím skřivanem na procházce přírodou. Člověk nevidí všechny ty krásné věci ve svém životě, není schopen uvidět východisko z těžkosti. Rabíni každé nové ráno pronášejí vděčně: „Bože, děkuji Ti za to, že každičký otvor v mém těle správně funguje, vždyť stačí, aby jeden přestal a je konec radosti.“

Polarita smutku a radosti
A tak je čas, kdy má smutek v našem bytí legitimní příčinu, je zcela opodstatněný – „je čas plakat“. Často však smutek bývá duchovním problémem nebo i projevem osobního individualismu v nepřirozeném zpracování vjemů v mysli, či narušené schopnosti prožívat radost.
Je čas se radovat, radost můžeme prožívat i v mnoha nelehkých situacích. Apoštol Pavel nás povzbuzuje k tomu, abychom se z hloubky duše radovali, nekoukali na věci z černé perspektivy. Avšak náš radostný postoj, nikdy nemůže zavírat oči před hloubkou problému, či reálným smutkem, který prožívají například bližní kolem nás - „plačte s plačícími“. Nelze se uzavírat do sebe, utíkat před Bohem a strojenou - přehnanou životní euforií přehlížet problémy, hřích, bolest: „… plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal. Pokořte se před Pánem, …. „ ( Jakub 4: 9-10).

Je přirozené, že k našemu bytí patří radost i smutek, je však zapotřebí správně rozlišovat čas!

rive