Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Moji dceru v hodině dějepisu na gymnáziu učí, že islám je nejmírumilovnější náboženství. Je opravdu třeba takto plivat na naše vlastní kořeny? Je to snad pravda, či spíš hrubá neznalost věcí?


Abychom mohli objektivně posoudit pravdivost takového tvrzení, musíme si vyjasnit muslimské chápání významu slova „mír“. Muslimové často tvrdí, že “islám znamená mír”. Slovo islám pochází ze stejného arabského kořene (slm), jako slovo “salaam”, mír. “Islám” nicméně znamená podřízení se vůli Aláha, a to prostřednictvím jeho božského a věčného zákona, šaríi. Slovo “mír” tedy pro muslima znamená rozšíření Domu islámu (Dar al-Islam) na celý svět. Nepřítomnost šaríi je nepřítomností míru. Učení islámu neodděluje moc světskou od moci náboženské. Islám nezná křesťanské: „Dávejte císaři co je císařovo, co je božího, dávejte Bohu.“ Náboženský vůdce chalífa je zároveň vládcem věřících. V jeho pravomoci jsou všechna náboženská, politická i vojenská rozhodnutí. Jelikož v praxi se takové soustředění moci neosvědčilo a důsledky byly tragické, v současnosti žádný islámský stát nemá státní zřízení podle islámského učení. Tato skutečnost je dostatečně výmluvná. Nicméně vidina takovéto celosvětové utopické vlády se udržuje v povědomí muslimů i v učení islámu neustále. Dle islámského pojetí je svět rozdělen na dva tábory. Jedním je Dům míru (Dar al-Islam) s právem šaría a druhým Dům války (Dar al-Harb). Trvalou povinností celé muslimské komunity zůstává džihád (úsilí o islám), v té či oné formě. Džihád má více významů, jeden ale znamená neoddiskutovatelně OZBROJENÝ BOJ. „Dům islámu“ je trvale pod povinností džihádu, dokud neustane existence „Domu války.“ Ideologie džihádu zakazuje muslimům začít vést válku proti nemuslimům, aniž by jim nejdříve nenabídli konverzi k islámu, nebo platbu džizji,tj. daně z hlavy pro nemuslimy (týká se to pouze lidí Knihy – Židů a křesťanů. Pohané mohou volit pouze konverzi, smrt, nebo otroctví). Pokud odmítnou, je muslimům nařízen boj a skutečnost nabídnutí možnosti podřídit se islámu, je chápána jako nedonucování k náboženství. Takto muslimové rozumí významu slova mír – jako „dobrovolné“ podřízení se islámu. (2:193) “A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu (Alláhovi). Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým...“ Islámský model počítá s přítomností Židů a křesťanů ve společnosti, ale jen jako druhořadých občanů s omezenými právy a s povinností placení džizji, daně za „ochranu“. Muslimský muž si může vzít za manželku i židovku, nebo křesťanku. Děti pak budou automaticky muslimové. Muslimská žena si ale nemůže vzít za manžela nikoho jiného, než zase muslima. Zvláštností islámského učení je dovolená lež - taquíja. Opora pro takové jednání vychází ze súry (3:28) „Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby“. Nejsou – li tedy muslimové dostatečně silní k otevřenému boji, v zájmu šíření islámu je morálně dovoleno lhát. Je dobré si uvědomit, že i mezi muslimy panuje široké spektrum názorů, jsou mezi nimi lidé dobří i zlí a mnoho z nich takové jednání v praxi odmítá. Nicméně výklad Koránu toto připouští. Častým argumentem muslimů o mírumilovnosti bývá súra (2: 256) „Nebudiž žádného donucování v náboženství!...“ V duchu taquíje už neřeknou, že to platí jen jednosměrně, a to nebránit nikomu při přijetí islámu. Jenže tento verš má pokračování: „ A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne.“ Správným vedením se míní islám, blouděním pak všechna ostatní náboženství. Odpadnout od islámu tedy vůbec není povoleno! Šaría za to stanoví pro muže trest smrti, pro ženu vězení, dokud nezmění názor. Praxe dnes bývá většinou jiná, i když se tresty smrti vyskytují stále, pod tlakem světové veřejnosti i samotných muslimů se stávají praktické dopady většinou mírnějšími. Ale i tak konverze od islámu představuje v muslimské společnosti stále vyloučení z občanského života, perzekuci i vězení. (např. mediálně známé případy konverzí muslimů ke křesťanství v Egyptě, nebo Malajsii.) http://www.csi-cr.cz/malajsie_krestanka.php Základem islámu je Korán a sunna ( muslimská tradice, vycházející ze života proroka, jehož jednání je pro muslima dokonalým vzorem). Veškerý život muslima je podřízen předpisům šaríi – muslimského práva. A to do nejmenších detailů všedního života. Na minutu přesně předepsané časy modliteb, kterou rukou se má co dělat, které potraviny jsou „haram“ (nečisté, zakázané), kdy a jakým způsobem se mýt, jak se oblékat, jak se chovat. Při výkladu Koránu je přímo zakázáno používat vlastní úsudek! K tomu jsou určeny „tafsíry“ – uznané výklady veršů Koránu. Ty jsou sepsány na základě svědectví Mohamedových současníků. Svědecký isnád (v islámském slovníku = vědu) nelze obejít. Uznávaný středověký autor tafsírů at – Tirmidhí řekl: „Kdo by Korán vykládal jen podle svého názoru, dopouští se bezvěrectví... Kdo by vyslovil na Korán svůj vlastní názor a došel ke správnému řešení, i v tom případě chyboval.“ Takový přístup je v přímém protikladu ke křesťanskému výkladu Bible i celému způsobu našeho západního myšlení. Je smutnou skutečností, že i v samotném Koránu je více výzev k násilí, k zabíjení i k otroctví, než k modlitbě. Súra (2:216) „A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.“ (47:35) „Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše.” (9:29) „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ ( 9:123) „Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!“ ( 9:5) „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ (8:12) „A hle, Pán tvůj vnukl andělům: Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“ Pokud tedy někdo bezmyšlenkovitě opakuje, že je islám mírumilovný, nečetl Korán dost pozorně. Korán postavil muže o stupeň výše, než ženy, dovoluje také mužům „umravnit“ ženu bitím. (4:34) „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“ Nutno připustit, že i v Koránu jsou verše, napsané ve smířlivém duchu. I když se co do počtu vyskytují jen vzácně. (2: 195) „Rozdávejte na stezce Boží, avšak nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.“
(3:133) „Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí.“ (60:8) „Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.“ Alláh tady nezakazuje být dobrý k lidem, kteří nebojovali proti muslimům, ale ani to nepřikazuje. Srovnejme to s křesťanským učením: (Mat 5,37-47) „Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovat budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ V kontrastu s křesťanskou láskou a odpuštěním naopak islám určuje krevní mstu. (2:178) „Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon krevní msty za zabití: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za ženu. A bude-li komu sleveno něco bratrem jeho, pak nechť následován je zvyk uznaný a budiž zaplacení přijato s dobrou vůlí. A toto je ulehčení a milost od Pána vašeho; kdo pak přestoupí toto nařízení, tomu dostane se trestu bolestného.“ (2:194) „Měsíc posvátný proti měsíci posvátnému; i věci posvátné podléhají zákonu krevní msty! Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. A bojte se Boha a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných.“ Zabití nevěřícího Korán vůbec neřeší jako zločin. (47:4)“Když se setkáte s nevěřícími, stínejte jim hlavy, dokud mezi nimi nezpůsobíte dostatek krveprolití. Pak je spoutejte pevnými okovy. Pak bude čas na omilostnění nebo výkupné.” Islám rozlišuje cenu lidského života podle pohlaví a vyznání:(4: 92 ) „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího, leda omylem...“ Zákony šaríe stanovují, že není žádné pokání za zabití odpadlíka od islámu, protože stejně zaslouží smrt. Odškodnění za zabití muslimského muže je 100 velbloudů. Odškodnění za smrt nebo zranění muslimské ženy je poloviční než odškodnění placené za muslima. Odškodnění za smrt Žida nebo křesťana je třetinou odškodnění placeného za muslima. Odškodnění placené za zoroastriánce je patnáctinou odškodnění za muslima. Islám je agresívní náboženství. Už za prvních sto let se rozšířil z Arabského poloostrova až na východ do Číny, na západ do severní Afriky, v r. 710 arabové napadli Španělsko a vytvořili z něho muslimskou Andalůzii, která trvala až do konce 14. st. Po dobytí Byzantské říše r. 1453 Mehmetem II. se islám rozšířil i na Balkán a jeho expanzi do Evropy zastavila až bitva u Vídně r. 1683. Zatímco křesťanství se šířilo převážně hlásáním evangelia a mučedníky, úspěch islámské expanze spočívá v jednoduché nabídce motivace boje, udržující vysokou bojeschopnost. Muslim bojuje za Alláha, šíření „pravé“ víry. Pokud zvítězí, připadne mu bohatá kořist i otroci (manželství poražených jsou automaticky zrušena a ženy připadnou jako otrokyně vítězům). Pokud v boji zemře, dostane se rovnou do ráje, kde obdrží za manželky 72 pannen. V každém případě ho tedy čeká zisk. Scénář bývá vždycky stejný. Nejdřív nabídka k „míru“ – k obrácení na islám, nebo k podřízení. Po souhlasu následuje nenásilné nastolení vlády muslimů, po nesouhlasu následuje boj se všemi důsledky. O islámu se tedy nedá tvrdit, že by byl nutně krvelačný – takový pohled je zjednodušující. Přijmeš – li islám, jsi totiž automaticky náš kamarád. Na straně druhé se ale nedá přehlédnout naprostá segregace žen, či jinověrců a neslučitelnost islámského práva se svobodou vyznání. A přesně o toto jde v islámském učení z pohledu evropského chápání lidské svobody. Takový postoj je v našich očích zvrácený a pro nás nepřijatelný. Pro nás i význam nedonucovat platí pro všechny stejně a na obě strany. Citát: „Mezi pohany a ateisty je povinností muslima šířit islámskou víru, ať už ji přijmou dobrovolně, nebo NEDOBROVOLNĚ. Protože konec konců je to v jejich prospěch.“ (říká jak islám, tak i český muslim a arabista Petr Pelikán). http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00399354.mp3 Je třeba mít na paměti, že i tzv. praislámské země byly původně křesťanské. Roku 638 dobyli Arabové Jeruzalém, byli ale tradičně ke křesťanům tolerantní a nezacházeli s křesťanským obyvatelstvem ani s poutníky, kteří putovali ke Svatému hrobu, špatně. Z poutí jim plynul nemalý zisk v podobě obchodu a vybíraných dávek. Později se v Jeruzalémě dostali k moci egyptští Fátimovci a r.1009, chalífa (al-Hákim bin Amr Alláh) nechal zničit chrám Božího hrobu a začal pronásledovat místní křesťany. Křížové výpravy bez ohledu na jejich praktický žalostný dopad, byly tak vlastně reakcí Západu na muslimskou rozpínavost a v samotném prvopočátku byly motivovány snahou o osvobození Božího hrobu i místních křesťanů. Dopad islámské víry na muslimy můžeme posoudit i dnes, podle osvědčeného biblického pravidla: „Po ovoci je poznáte.“ Nakolik tedy obraz života v islámském světě odpovídá životu v míru? Kde je ovoce tohoto života? Jaký účinek měl islám na celé generace jeho vyznavačů? Proč za tolik staletí trvání islámu nikde ve světě nefunguje ideální stát podle islámského učení? Kolik ozbrojených konfliktů je v současnosti, kde by alespoň jedna strana nebyla muslimská? Je snad znakem mírumilovnosti prolévat krev? Přestože před islámem byly v těchto zemích rozvinuté kultury daleko dříve, než u nás, dodnes nemají rozvinuté technologie, ani nelétají do kosmu. Islám způsobil ustrnutí všestranného vývoje, neposkytl lidem za ta staletí nutnou svobodu k rozvoji samostatného myšlení ve všech oblastech života. Proto je třeba se naučit nehodnotit jednotlivé muslimy podle islámu, ale jako ostatní lidi každého zvlášť, podle jejich skutečných činů. Z hodnocení islámského učení naopak vyplývá, že islám není cestou vpřed, ale skokem do středověku, jaký je třeba zásadně odmítnout. Anton S. Bačík Použitá literatura: Hrbkův překlad Koránu Archívy isláminfo Kropáček: Duchovní cesty islámu