poslal Bobby Je těhotná
žena pouze nesvéprávnou cisternou se vzácným obsahem?
Pochod lidí nesouhlasících s legálností potratů se nedávno
konal v Praze. Sami pořadatelé přiznali, že ho organizují každoročně
před svátkem všech nenarozených dětí jako tichý protest proti potratům i jako
upozornění na palčivé otázky týkající se hodnoty lidského života.
Nejen potraty, ale i euthanasie, klonování a úvahy o tom, zda
má cenu přivést na svět postižené dítě, jsou podle pořadatelů pochodu
stále aktuálnějšími tématy dnešní doby. Neřešena, mohla by přinést
nejeden problém, ne-li posun v žebříčku hodnot celé společnosti.
Zaměřme se však pouze na problém potratů. Jejich odpůrci poukazují na
to, že zatímco veškeré jiné zákony jsou ustanoveny tak, aby jakékoli ublížení
živému tvoru bylo trestné nebo alespoň považováno za nemorální, legálnost
potratů je jedinou výjimkou z tohoto pravidla. A ptají se, proč
tomu tak je.
Kdybychom jim měli odpovědět z jejich zorného úhlu, mohli bychom říci,
že v mnoha případech by zákaz potratů znamenal rovněž ublížení živému
tvoru — a to ženě, matce, nositelce plodu.
Někdy mám pocit, jako kdyby pro odpůrce potratů přestala být žena v momentu
početí svéprávnou lidskou bytostí s nárokem na vlastní názor, potřeby
a zdraví a stala se jen jakousi cisternou převážející vzácný náklad,
v našem případě nový život. A jako cisterna ztrácí i žena
možnost vyjádřit se ke své vlastní situaci.
Tento fakt pěkně křiklavě vynikl při nedávném referendu v Irsku, kde
měli občané rozhodnout, zda smí jít na potrat alespoň žena znásilněná.
Donedávna musela v této zemi taková nebožačka trpět hned několikrát —
vyrovnat se s potupou znásilnění, s pocitem ponížení a opovržení,
které jí jistě dali nehorázně najevo její pokrytečtí spoluobčané, a nakonec
ještě porodit a možná i vychovat nechtěné dítě. A takové
nechtěné a nemilované dítě — to říkají sami odborníci —
přichází na svět s mnohem větším rizikem zdravotního i psychického
postižení. Místo jediného ublížení živému tvoru (a zde musím zdůraznit,
že tento termín je pro shluk několika buněk značně diskutabilní) volili
pokrytci (navíc nezúčastnění, a tudíž neodpovědní) vícenásobné
ublížení plnohodnotné bytosti!
Jsem šťastná, že žiji v zemi, kde mi žádný zákon neupírá právo
rozhodnout se ve věcech těhotenství podle svého. Ani já neupírám právo
vyjádřit komukoli jeho (opačný) názor, třeba protestním pochodem. Okamžitě
bych však „volala do zbraně“ ve chvíli, kdy by se za prosazení nějakých
zákazů a omezení v této nejsoukromější oblasti lidského života
hodlal vzít nějaký zákonodárce.
Když už se má na téma potratů diskutovat, uvítala bych místo gest a mnohomluvných
frází konkrétní údaje:
1) Určitě by mě zajímal počet potratů — ale pozor! — rozdělený
na klasické interrupce a miniinterrupce, protože v některých
evropských zemích se miniinterrupce do počtu potratů nezapočítávají a označují
se jako „úprava menstruačního cyklu“. Při porovnávání s jinými
státy bych tedy vyžadovala uvádět srovnatelné stavy — interrupce,
miniinterrupce, počet potratů na deset či sto tisíc žen a podobně.
Klasické srovnávání počtů je přece k ničemu.
2) Další velmi zajímavou informací by mohl být věk žen podrobujících
se zákroku. Převládají stále ještě nezkušené mladé dívky, nebo nabyly
vrchu zralé ženy, které už děti mají a další si nepřejí? Neméně
důležité jsou otázky sociálního zajištění a vzdělání žen: chodí
na potraty více žen vdaných či žijících s partnerem, nebo více žen
osamělých? Přijde více žen z chudších vrstev obyvatel, nebo těch
movitějších? Jsou rozdíly i mezi ženami se základním, středním a vysokoškolským
vzděláním?
3) Určitě by nám o hodnotovém žebříčku populace napověděl mnohé
i důvod potratu. Ten by však bylo možné odvodit z předchozího
bodu, tedy ze sociálního postavení ženy.
Teprve kdyby všechny tyto otázky byly poctivě zpracovány, mohla by společnost
činit nějaké závěry a kroky k nápravě. K čemu je dobré
vykřikovat do světa, že za uplynulý rok bylo o život připraveno 30
tisíc lidských plodů? Stojí snad o ně někdo? Cožpak jsou dětské
domovy málo naplněné? Postará se o těch 30 tisíc eventuálních občanů
někdo z odpůrců potratů? K čemu doporučovat nebo dokonce přikazovat
ženě (partnerské dvojici), že musí mít dítě, když si sama není jistá,
zda se o ně dokáže postarat nebo že o ně bude dobře postaráno?
Jsem žena a matka. A myslím si, že se musíme jako jednotlivci i společnost
starat především o existující život. V tomto ranku máme stále
ještě obrovské dluhy — špatné zákony, špatné veřejné mínění,
špatné postoje… K čemu je naříkat nad tím, co by kdyby, když nedokážeme
vhodnými léky a přístupem zbavit zbytečných bolestí své nemocné?
Když mnoho našich seniorů skomírá v nedůstojných odložnách, když
mnoho dětí zbytečně dřepí v ústavech?
Jeden starý lékař jednou na televizní obrazovce řekl: „Žena má právo
vědět, že potrat je pro její zdraví a život velkým rizikem. Má ale
také právo vědět, že porod je rizikem mnohem větším. A je jen na ní,
které riziko je ochotna podstoupit.“
Jiný moudrý člověk prohlásil, že kdyby rodili muži, nikdy by se o potratech
nediskutovalo. Měl pravdu, a tak je i tohle vizitkou stavu naší
společnosti!
Ivana Šimoníková
